Sekáči/XVI.

Sekáči Svatopluk Čech
XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Tři cykly básní a Sníh. 3. vyd. Praha : F. Topič, 1913. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 16). S. 181-239.   Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1903 (časopisecky), 1904 (knižně)
Licence:	PD old 70

Poeta:

Již niva prázdní se. Jak pára hnědá
houšť na ni klesá závoj soumraku,
po žárech západu jen stopa bledá
se ještě míhá v dálném oblaku.
Však na protější straně, v černém boru,
ký požár náhle vzniká na obzoru?
Směs větví, šerem v temnou hmotu slitá,
tam podivnou se mění záplavou,
vždy prudší oheň z pozadí se kmitá
a šlehá sítí větvic řeřavou,
až pojednou terč luny plápolavý,
jak duchů kahán báječný tam svit’
a nesčetný jak démant mihotavý
s ním roje hvězdné vzešly na blankyt.

Kraj, dřív tak žárný, v hebkou šeř se tají,
tvar za tvarem se tratí, splývá v ní,
jen rysy lip tam ještě vynikají
ve slabém kmitu záře poslední,
v níž bílá kaple mlhavě se jeví
a za junáka silným ramenem,
jenž obepíná svižné tělo děví,
hrá ještě kosa mroucím plamenem, -
již zhas’ i tento kmit, pruh na pních růžný
jen šepot slyšet ještě sladký, družný.

Na líchy, po den celý plné ruchu,
tiš osamění lehá, blahý mír,
nad strnisky a snopy v temném vzduchu
jen plachý sem tam šustí netopýr.
I notuje v tom kraji bezezvukém
jen serenádu trilků tichounkých
sbor cvrčků, rozplašených žatvy hlukem,
ti trpasličí hudebníci lích.
Však nyní slyš! Tam stranou blýská cosi
nad šerou tlupou v záři měsíce:
to sekáči, své na ramenou kosy,
jdou po robotě domů pějíce.

Zpěv sekáčů:

Kosy na ramenou
vracíme se z lích
nohou ztrmácenou
do chatrčí svých.
Za námi posekány
jsou plny snopů lány,
šik mandelů tam všude,
i stoh jak hora zbude,
až naplní se pánu
kout každý v stodole -
My na čapce si z lánu
květ nesem’ koukole.

Vždy kosu naklepáme,
hned jak se rozední,
že zvonem jasně zní,
však nadarmo se ptáme,
kdy nám den přijde žní,
den jasný,
den spasný,
den velký našich žní?

Večer k nohám hodí
žebrácký nám plat,
v bídný kout se chodí
po lopotě spat.
Jsme poslednív tom světě,
jen dobří sekat v létě,
rýt z jara, orat, síti
a hladem v zimě mříti,
pro vzdělané a možné
den celý pot svůj lít
a z prachu v úctě zbožné
na jejich slávu zřít.

Vždy kosy naklepáme,
hned jak se rozední,
že zvonem každá zní -
však nadarmo se ptáme,
kdy na své půjdem’ s ní,
kdy svitnou,
kdy zkvitnou
i našich klasy žní?

Chuďasa se neptá
žádný jejich sněm,
nechť si lká či reptá
v prachu pod svým jhem.
Bez něho po svém právu
zisk shánějí a slávu,
svým modlám chrámy staví,
cet blýskotem se baví,
jim zlaté struny hrají,
sbor tančí krásných děv -
od nás pak nežádají
než potu daň a krev.

Když kosu klepáváme,
tu divně časem zní,
ne jako hudbou žní -
jak okov když se láme,
jak řinkot bitevní,
jak v seči
meč k meči
to časem třeskne vní.

Kdo si shrnul zlato,
vyšší získal um,
mní,že právem za to
šlape prostý tlum,
že pro něho jen sety
všech požitků jsou květy,
lesk, rozkoš,moc a vláda,
že jiných lidí stáda
jsou zrozena jen zlobu
a tíhu sudby nést,
jen hmoždit se až k hrobu
pro jeho zisk a čest.

Když klepem’ ranní chvíle
svou kosou v době žní,
přec časem jinak zní,
že nad ní zasmušilé
se čelo rozjasní,
v tom tluku,
v tom zvuku
o lepších časech sní.

Poeta:

Ba, přijde vaše žeň, vy duše prosté,
vy, jimž jen lopot hrubých úděl dán!
Již setba v zemi jest a zvolna roste,
i váš se zelená tichý lán.
Sic porůznu jen dosud zrna klíčí,
a mnohde zeleň spálí mrazu dech,
jen pracně stébla outloňká se týčí, -
v hruď bijem se, nás je to vina všech.
Z nás každý mní, že manům ducha sluší
los šťastnější než davu, lesk a čest,
i frásí plamenou, jíž v sobce buší,
chce - sobec sám - se nad ostatní vznést,
ač bratrství a rovnost na rtech máme,
a řádům křivým ohlašujem’ boj,
přec požitků, jež z nich jen klíčí, ždáme
a nosíme jich voje pyšný kroj,
tím pokrytectvím horší oněch málem,
jichž upřímně se hlásí dravčí skřek,
že vlastní Já jest buhem jich a králem,
a svato vše, co choutkám jeho vděk.

Tak dvojí vojsko proti sobě zříme -
a vítězi kde budou, všichni víme.
Tu moc a věhlas, zákon, spousty zbraní,
pych, krása, bystrý um a bujný chtíč -
tam jenom spousta unavených dlaní,
z nichž trčí kosa, kladivo a rýč,
a přec ať zpupná moc sto hradeb chystá,
bouř dělných dlaní vítězstvím je jista,
svým právem ubýjeným tisíc let
ve věku světlaopanuje svět.

Zpěv sekáčů (doznívá v dáli):

V sudbu naši bědnou
kmitá naděje,
že i nám se jednou
štěstí usměje,
že také v tyto pláně,
na klasy v tichém láně,
i do ztracené vísky
pod slaměný krov nízký
a v naši bídu, bratři,
kdys zazní blahá zvěst,
že nám též země patří
a našim kosám čest.

Vždy kosy naklepáme,
hned jak se rozední,
že každá zvonem zní,
a když líp nasloucháme,
tu jasně slyšet v ní,
že jistě,
ba jistě
den přijde našich žní.