Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Sedmikráska

Údaje o textu
Titulek: Sedmikráska
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Gaaseurten
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 105–109.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70
Související: Chudobička – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

Poslyš jen! Venku za městem blízko silnice stál domek, kterýs jistě viděl. Před ním najdeme malou květinovou zahrádku, plotem obehnanou, vedle něhož květe v bujné, zelené trávě malá sedmikráska, osvětlena a ohřáta tak dobře, jako hezké květiny v zahrádce, pročež také rostla každou hodinou.

Jednoho jitra stála zde o samotě s malými bílými, lesknoucími se lístky, v jejichž středu se podobné malé zlaté slunce nalézalo.

Nemyslela ani, žeby ji jakýs člověk v trávě spozoroval, a že jest chudá, opovržená květinka; nikoliv, byla velmi spokojena, obrátíc se k ohřívajícímu slunci, a poslouchajíc zpěv skřivánčí. — Byla tak šťastna, jakoby byl svátek, a předce bylo pondělí, všechny děti byly ve škole, a kdež na svých lavicích sedíce, se něčemu učily, seděla sedmikráska také na žluté lodyze své, učíc se též od slunce a ode všeho vůkol ní, jak dobrotiv jest Bůh, a zdálo se jí to dobré, že skřivánek vše, co ona tajně cítila, tak zřetelně a hezky zpíval; a proto se sedmikráska dívala s jakousi úctou na šťastného toho ptáčka vesele zpívajícího a létajícího, nijak ale truchliva nejsouc, že jí tohotéž nebylo popřáno. V plotu stálo tak mnoho pyšných, přímých květin, majících tím méně vůně, čím hezčími byly. — Pivoňky se nadýmaly, aby byly věčší než růže, velkosť ale nečiní člověka. Tulipány měly nejhezčí barvy, a vědouce to, postavily se zpříma, aby jich bylo lépe viděti. Nevšímaly si ani malé sedmikrásky venku stojící, tato ale tím více viděla, myslíc si: „Jak bohaty, jak hezky jsou, ba k nim sletí jistě hezký pták a navštíví je. Bohu chvála, že stojím tak blízko, aspoň uvidím všechnu nádheru;“ — v tom přiletěl skřivánek, nikoliv snad k pivoňkám nebo tulipánům, nébrž do zelené trávy, že ani nevěděla, co si má mysliti. — Malý ptáček poskakoval kolem ní zpívaje: „Jak měkká jest tráva, a hle jaká milená květinka se zlatem v srdci a stříbrem na šatu zde stojí!“ Žlutý střed sedmikrásky vyhlížel tak, jako zlato a bílé listy jako lesknoucí se stříbro. Věru, nikdo nemůže pochopiti štěstí malé opuštěné sedmikrásky. Pták políbiv ji zobáčkem svým, předzpíval jí nejkrasší píseň, načež odletěl. Trvalo to jistě půl hodiny, než se květinka zotavila. Polo zahanbena, v srdci ale utěšena pohlížela na květiny v zahradě, vždyť bylo jim pochopiti, jaká radosť to byla, tulipány ale stály tím pyšněji, jsouce v obličeji špičatí a červení, neb se zlobily. Pivoňky měly naduté hlavy — ba, bylo dobře, že neuměly mluviti, sice by byly sedmikrásku pokáraly. Ubohá, malá květinka mohla ovšem věděti, že nebyly v dobré vůli, což ji srdečně bolelo. Téhož času vstoupila do zahrady dívka s ostrým, velkým nožem, a jdouc právě okolo tulipánů, uřízla jednomu podruhém hlavu. „Ach,“ vzdýchala malá sedmikráska, toť bylo hrozné — nyní skonaly. Pak odešla dívka s tulipány. Sedmikráska ale, radujíc se, že stála o samotě v zahradě co malá opovržená květinka, cítila velikou slasť, a když slunce zašlo, složila lístky své a spějíc, viděla ve snách pořáde slunce a skřivánka. Druhého dne, když šťastná květinka opět bílé své listy jako rámě k slunci vztahovala, zaslechla zpěv ptačí, byl ale smutný. Mělť ubohý skřivánek k tomu příčiny, bylť chycen a seděl v kleci u mého okna. Pěl o svobodném šťastném letu, zpíval o mladém zeleném žitě na poli a o velebné cestě, vykonané na křídlech vysoko ve vzduchu. Ubohý ptáček nebyl vesel — vždyť seděl zavřen v kleci.

Malá sedmikráska byla by ráda pomohla, ale jak to měla začíti? Ano, dobrá rada byla drahá. Zapomněla skoro zcela, jak hezké vše kolem ní bylo, jak slunéčko ohřívalo, a jak hezky bíle vypadaly její listy, ach, ona jen mohla mysleti na zajatého ptáčka, pro kterého nebyla s to něco učiniti.

Tu přišli ze zahrady dva hošíci, jeden z nich měl tak velký a ostrý nůž, jaký měla dívka, která tulipány uřízla. — Oni šli zrovna k sedmikrásce, nepochybující nikterak, čeho by od ní chtěli.

„Zde můžeme hezký kus trávníku pro skřivánka vyříznouti!“ pravil jeden hoch, i počal kol sedmikrásky kopati hluboký čtverhran, tak že se nalézala v středu.

„Utrhni květinu,“ pravil druhý, a sedmikráska třásla se úzkostí, neb býti utrženu, bylo ztratiti život, a nyní chtěla tak ráda žíti, poněvadž by se byla dostala s trávníkem de klece ku skřivánkovi.

„Nech ji přec sedět,“ pravil první, „ona krášlí klec,“ a tak zůstala a přišla do klece.

Ubobý pták ale nařikaje si na ztracenou svobodu, tloukl křídloma o drátěnou klec; malá sedmikráska nemohouc však mluviti, nemohla ho potěšiti, jak ráda by byla také chtěla.

Tak uplynulo dopoledne.

„Zde není vody,“ pravil chycený skřivánek, „všickni odešli, zapomenuvše mi dáti kapky vody k pití. Chřtánek mě pálí a jest such, jest jako oheň a led ve mně, a vzduch mne tíží.“

„Ach, musím zemříti, loučiti se s ohřívajícím sluncem, čerstvým zelením a se vší krásou Bohem stvořenou.“

Pak zabodnuv zobák v chladný trávník, občerstvil se poněkud, tu spatřil sedmikrásku a kývaje jí, políbil ji zobákem, řka: „Ubohá, tobě jest zde též uvadnouti. Tebe a malý trávník mi dali na místo velkého světa, který jsem venku měl.“

„Každé stéblo trávy má mi býti stromem, každý bílý tvůj lístek květinou. Ach vy mi jen vypravujete, co jsem ztratil.“ —

„Kdo by ho jen mohl potěšiti,“ myslela sedmikráska, ona ale nemohla žádným lístkem hnouti, za to ale její vůně vystupující z lístku, byla mnohem silnější než to obyčejně bývá!

To spozoroval též pták, ale ač žíznil a bolestí trávu škubal, nedotknul se květinky. —

Nastal večer, a ještě nikdo nepřišel, by dal ubohému ptáku vody, tu roztáhnuv hezká svá křídla, křečovitě se třepetal, a zapisknuv několikráte bolestně, sklonil hlavinku ku květince, která nemohouc nyní lístky složiti a spáti, smutna a churava u něj bděla.

Teprv druhého dne vrátili se hoši, a vidouce mrtvého ptáka, zaplakali, mnoho slzí přelévali a vykopali mu hezký hrob, obložíce ho květinami. — Mrtvola skřivánka přišla do hezké růžové škatule, mělť býti královsky pochován, ubohý pták! Za živa když zpíval, zapomněli na něj, nechajíce ho seděti v kleci, hlad a žízeň trpícího, nyní se mu dostalo tolik slávy a slzí.

Trávník ale a sedmikrásku odhodili do prachu na silnici, nemyslíce nikterak na ni, která přece nejvěčší soustrasť nad jeho osudem jevila, chtějíc ho tak ráda potěšiti.