Sedmdesátpět let

Údaje o textu
Titulek:	Sedmdesátpět let
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 75, č. 343. příloha Národní knihovna České republiky
Vydáno:	15. 12. 1935
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Národní listy

Jak je to dlouhá, dlouhá doba, a jak plná závratných změn a převratů! A té velké naší historie po tolik let jsem nebyl pouhým svědkem. Můj poměr k Národním Listům se měnil, a také jejich taktické názory neměly rovné linie, ale až s malou výjimkou válečné episody — když jsme byli s Rašínem v žaláři — byly Národní Listy vždy v čele aktivního národního hnutí. I když nemluvily za většinu poslanců, povedly mluviti ze srdce českého člověka jako nikdo druhý. Nezapomenutelnou zůstane jejich velkolepá výzva k rychlé sbírce na obnovení Národního divadla po požáru. A v heroické době naší literatury a našeho umění za Národními Listy byl všechen mladý, nový svět!

Politicky šly Národní Listy svou cestou, na níž nebylo vždy souhlasu mezi námi. Mají však svým bojem proti t. zv. punktacím beze sporu hlavní zásluhu o přelom české politiky, jenž byl nezbytným již osvobozením z poraženecké ideologie naší politiky po prohraném pasivním odporu, které podléhali i Mladočeši a dokonce někdy i samy Národní Listy. Vášnivý boj protipunktační do hloubi vzpružil českou duši, dal jí novou sebedůvěru a nebojácnost, nelekající se nakonec ani odboje proti Rakousku, prohlášeného v Národních Listech mým článkem ze 4. srpna 1914 na samém počátku světové války. Ovšem ve formě tehdy možné, ale srozumitelné všem kdo rozuměti chtěli a se nebáli.

Byly ovšem velké rozpory před válkou mezi pražskou redakcí a naší vídenskou politikou, které budily v našich řadách nedůvěru k naší t. zv. positivní politice, nedůvěru, jejíž ozvěny ani dnes nepominuly. Ale není pochyby, že radikalismus Národních Listů jako varovný ohlas Prahy proti přílišnému oportunismu nebyl na škodu vídeňské naší politice, třeba posici naši strany v národě zeslaboval. Byl jednak v linii rozmachu našeho sebevědomí a také výrazem pražské nedůvěry k Vidni i radikalismu generace, vyšlé z bouřlivých dob počátku let devadesátých.

Na konec byl tento dualismus přece jen neudržitelný a také bezpředmětný, zejména když moje politika v důsledku událostí zahraničních, nesmiřitelného rozporu rusko-rakouského i úplného semknutí německo-rakouského v samém základu se změnila, třeba na venek tomu výrazu nemohla dáti. Proto jsme se zejména s Rašínem snažili získati Národní Listy a zjednati tak mezi námi poměr naprosté vzájemné důvěry, možný jen úzkým přátelským stykem a ničím neobmezovanou otevřeností. Ukázalo se, že není mezi námi rozdílu v nazírání na úkoly naší politiky i na její konečné cíle, třeba bychom se někdy různili v otázkách taktických, jak jinak nebylo ani možno při rozdílu v obtížích vídeňského zápasu a v jeho méně obtížném posuzování v pražské redakci. Jak vážné bylo toto zjednáni vnitřní jednoty, ukázalo se v prvních dobách války, kdy Národní Listy, zejména skvělými posudky kol. Moudrého o událostech válečných, udržovaly protirakouskou náladu české veřejnosti.

Naše žalářování s Rašínem přerušilo tuto vzácnou jednotu myšlení, ale po našem návratu byly Národní Listy zase svými; byly sice po památných dnech květnových zastaveny, ale tím hlubší a vřelejší byl poměr české veřejnosti k listu, který tehdy představoval vůli ohromné části národa, dosíci svobody a samostatnosti.

*

Bylo přirozeno, že Národní Listy i ve svobodném našem státě zůstaly věrny jak našemu všepronikajícímu a posvěcujícímu nacionalismu, tak i tradičnímu svému slovanství. Byly tudíž bezpodmínečně oddány službě státu, a jako vždy ve smyslu národní solidarity sloužily tradičnímu ideálu strany, sociální spravedlnosti a upřímnému, stranickými zájmy nefalšovanému demokratismu. Národní Listy nemohly a nesměly být v svobodném státě jinými, než byly v době našeho zápasu s Vídni. Byly a musily zůstati listem tradičního českého vlastenectví, i když se v Čechách tak mnoho změnilo a když zrovna toto staré české vlastenectví přestalo být — moderním a „pokrokovým“. Vykonalo sice svou povinnost ve válce, když si naň vzpomněli i ti, kteří dříve nebyli jeho vyznavači, ale po válce a vítězství nebylo ho víc potřebí a nehodilo se také do poválečné mentality. Rozbujelému materialismu bylo v něm pro osvobozený národ příliš mnoho „naivního“ a také nepohodlného idealismu. Konečně nebylo to jen u nás. Ovšem zrovna u nás byl ten rozpor daleko hlubší, citelnější, poněvadž naše vlastenectví se nenarodilo teprve ve válce; u nás šlo spíše o celou orientaci myšlení a cítění národa. Byli jsme orientováni slovansky, i náš zahraniční odboj do pádu Ruska. Měli jsme vždy rádi Francii, ale úplně obrátiti se na západ, o nic demokratičtější než jsme byli vždycky i bez západní orientace, a vzdávati se víry v nové, národní a slovanské Rusko, příliš by ukazovalo, že Rusko udělalo svou slovanskou „povinnost“, a my že ho tudiž již nepoířebujeme. Této ušlechtilé politiky Národní Listy se svou slovanskou minulostí schopny nebyly… Víra v nový, poválečný zemský ráj byla však i u nás silnější, a za Národními Listy nestála již vedoucí politická strana, a tak žily víc velikou tradicí. Byla to těžká léta pro vedoucí orgán dosavadní české politiky, zejména když také jeden z nejsilnějších jeho sloupů, dr. Rašín, podlehl — duchu nové doby… Věrně a oddaně však sloužily Národní Listy svému státu, třeba jeho politika i ti, kteří ji ovládali, byli zásadně na — druhém břehu.

Stát nade všecko bylo vedoucím heslem Národních Listů, i když nebyl v duchu naší opravdové, ne pouze slovní demokracie, nýbrž v moci stran a stranické jejich politiky. A i když jsou se stranou v oposici, nemůže být ani řeči o tom, že by Národní Listy nebyly v přední řadě těch, kteří jsou ochotni k obětem i nejtěžším, jde-li o prospěch státu.

Zlá krise hospodářská, i politicky nám tak nebezpečná, nezůstala ovšem bez hlubokých účinků na poválečnou mentalitu našeho národa. Zájmové strany jsou arci tak pevně svázány materiálními interesy, že je těžko mysliti na rozrušení jejich posic; ale konečně to není ani nejhlavnější. Stačí, že stále vzrůstající zklamání viry v možnost trvalého vítězství jednostranných zápasů vede k poznání, že zdravý život národa je možným jen ve znamení národní solidarity, a to že platí i pro strany zájmové. Tak zejména mládež se vrací ke krásnému našemu vlastenectví, které nás nezklamalo a které jediné vedlo k vítězství!

Národní Listy vždy pevně věřily v tento obrat, v návrat k tradičnímu našemu nacionalismu a nevzdaly se také víry v nový, lepší život Slovanstva. Proto věrně a vděčně se vždy chovaly k obětem bolševismu, a tato věrnost nejstaršího českého listu bude jednou vážnou pomocí, aby národní Rusko mohlo nevzpomínati toho, co dělali u nás ti druzí a nevzdávati se víry ve Slovanstvo.

*

To všecko je mně zárukou, že „Národní Listy“, nehledě k letům, nezestárnou, dokud náš národ vůbec neztratí vůle k životu a nezapomene, že může zachránit svou národní existenci jen tím, čím se z největšího ponížení probil k svobodě a samostatnosti.

Byl to jistě zázrak — ale ten zázrak byl v nás, v naší nezdolné víře ve všemoc opravdové, obětavé lásky k národu! My jsme toho zázraku tvůrci! Žádná pomoc, žádné vítězství druhých by nám svobody nedalo, kdybychom svou předválečnou politikou nebyli tak zesílili, že jsme mohli být svobodní! Tím zázrakem bylo vlastenectví našeho národa po celá desítiletí útisku a zápasu za svobodu!

V tom, jen v tom znamení také uhájíme sebe a tvou svobodu! Tomuto vlastenectví, jež budily v českém lidu „Národní listy“ ve svých počátcích, které posilovaly, když nám bylo zle i když jsme je v přílišné sebedůvěře po vítězství přezírali, tomu zůstanou vždy věrny a cele oddány. A proto věřím a doufám, že zůstanou vždy mladými, že budou vždy v předních řadách těch, kteří budou u nás bojovat za věrnost národu i slovanství, a za bezpodmínečnou oddanost našemu drahému československému státu!