Sedlák pán

Údaje o textu
Titulek:	Sedlák pán
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 55–62. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za časů roboty sedlák Jíra měl pěkný statek, ale co mu to bylo platné, celý týden se musel dřít s čeledí na panském, pro sebe sotvaže tak uchytil neděli. Když někdy se vzpíral, že mu pole leží ladem, prosil, aby mu polevili, pan správce si na něj zasedl, že je rebelant, hrozil mu lískovkou a šatlavou.

Tak jednou zjara si osil svoje pole hrachem, ale na druhý den, jak jede časně ráno na robotu, vidí, celé pole jen se černá vranami, zobou hrách jako na svém. Jíra jen zalomil rukama nad tím neštěstím, rozběhl se na pole, házel po vranách kamením, ale kampak s tím; z jednoho konce je sehnal a na druhý si sedly. Jak se tak za nimi honí, slyší hrubý hlas, jak volá: „Co plašíš moje holuby?“

Obrátil se a uviděl za sebou stát pána, byl oblečen jako myslivec a hrozil mu karabáčem. Smekl uctivě čepici a pravil: „Vzácný pane, jacípak to jsou holubi, vždyť mi ta černá havěť vyzobe poslední zrnko hrachu ze země, a co pak budu v zimě s dětmi jíst?“

Myslivec se zasmál, jak když hřmí: „Jen je nech, což je o tu trochu hrachu, ale abys neřekl, přijď si ke mně, dám ti za to, co si požádáš.“ Jíra si jen vzdychl, však věděl, co jsou panské sliby, co si však počít, když pán poručí; ptal se poníženě, kde vzácný pán má svůj zámek.

Myslivec se obrátil: „Jakýpak zámek, jdi do hor, kde je hora Krakonoš, tam mne už najdeš.“

Jíra zaslechl jen hvizd, až se třásla země, vrány se zdvihly jako mračno, letěly k horám, a po myslivci nebylo ani památky. Jíra se sotva vzpamatoval, utíkal ke koním a spěchal na robotu. Ale přišel pozdě, písař mu už zdaleka hrozil holí a křičel, že večer uvidí. Jírovi už to bylo všechno jedno: pole zmarněné, správce na něj jako kat — a kde jsou Krkonoše! Když večer dojel domů, byl by se nejradši ze zoufalství oběsil. Ale když spatřil drába, jak si jde pro něj přes náves, svázal honem bochník chleba do uzlíka, chytil hůl a utekl přes humna, ani nedal ženě sbohem. Pomyslil si, ať si tu hospodaří, kdo chce, mne už tady správce neuvidí. Půjdu k tomu Krakonošovi, snad mi přece něco dá, abych mohl vzít ženu a děti, usadit se někde dál od té bídy, i kdybych měl být podruhem.

Šel dlouho krajem, trávil ze svého chleba, cestou našel i dobré lidi, dali mu mléko, brambory, až došel k horám, kde byla jen malá políčka v příkrých stráních a všude širé, hluboké lesy. Jak tak putoval těmi vlhkými tmavými doly, širými lesy, kde často nepotkal přes den ani živou duši, myslil si: Jak já tady v těch pustinách mám najít toho pána? Vyptával se v zčernalých chaloupkách po stráních, přelézal horské hřbety, ale všichni mu ukazovali dál do hor, až došel do takové kotliny plné kleči, kde už lišky dávaly dobrou noc. Neměl co jíst, nohy měl celé odřené od toho lezení, bál se, že tam zabloudí a nadobro zahyne.

Konečně se vydrápal na vrch, rozhlédl se kolem — až mu sklesly ruce: před ním do daleka se ztrácel věnec mohutných hor, teď teprve pochopil, že by spíš našel špendlík ve fůře sena než toho pána v takové horské poušti. Viděl, že jej ten pán jen vyvedl, byl by s chutí zaklel, ale tu slyší chrastit v kleči, a ze zkroucených větví leze baba kořenářka, jen heká. Když jej uviděla, lekla se, ale jak poznala sedláka, obořila se na něj: „Člověče, kampak jste to vlezl, nevíte, že to je Krakonoš, kam se smrtelný člověk neodváží? Zahlédne-li vás tu pán, bude s vámi konec, to jen my, co mu sloužíme, si sem troufáme, a ještě běda tomu, kdo se mu vplete do cesty, když ráčí žertovat.“

Jíra dostal strach, ale vypověděl babě všecko věrně o těch černých holubech, prosil ji o radu, jak najít toho pána. Baba poslouchala, ani nedutala, jen se ohlížela na všechny strany a potom šeptala: „Jemu slouží všechno stvoření ve vzduchu a na zemi i na vodě v této horské říši, a nikdo neví, kde se mu zjeví. Ale veverky mi dnes povídaly, že ho viděly ráno na Kolašci. Jděte tadyhle přes ta pastviska až tam, kde vystupují ty mlhy z úžlabiny jako pára z hrnce, tam odpočívá ve své chaloupce a dýmá. A jestli mne neprozradíte, dám vám dobrou radu: peněz nežádejte, dá vám jich třeba pytel, ale donesete domů jen listí, nebo ještě cosi horšího. Žádejte jen ten rezavý mlýnek, co tam leží v kuchyni na okně, a jináč nedejte — však vás bez daru nepustí, když slíbil. A já na vás počkám na Dvoračkách, kam už trefíte, tady rovně za Kotlem, povím vám, co dělat dál.“

Jíra poděkoval babě a vykročil přes pastviska se strachem, co mu ten pán řekne, až ho uvidí. Šel pořád rovně až tam, kde se vařily ty mlhy, tam uviděl tisíce vran a kavek, jak se sletují nad chaloupkou, přilepenou v dolině. Vešel do chaloupky, dva černí jezevčíci hned ho chytili za šosy a vrčeli, ale myslivec seděl v staré lenošce, dýmal, až se kouř valil okny, hvízdl, až vítr zaječel ve skalách, a jak uviděl sedláka, vítal ho: „To sis pospíšil, Jíro, ale nechť, dostaneš, co ti patří. Co chceš: tolary, nebo dukáty?“

Jíra se třásl strachy, ale nezapomněl na babu: „Kampak, milostpane, s penězi, vždyť ta troška hrachu nestojí za to, vzal bych si jen něco na památku, třeba tamten rezavý mlýnek na okně, aby měla stará na čem mlít kafe.“

Myslivec se zamračil, venku se ztemnilo a vichřice zaskučela v komíně: „To ti dal sám čert v nos, chtít mlýnek, co by sis s ním počal? Mlýnek nedám. Vezmi radši dukáty.“

Jírovi naskočila na zádech husí kůže, ale nedal se, poklonil se uctivě, vzal čepici ze země a couval ke dveřím. „Když ne, tak ne, já si víc nic nežádám,“ a už hledal kliku. Myslivec vyskočil, hodil mu mlýnek a křikl: „Tu máš a syp se ven, dřív než mne přejde dobrá.“

Sedlák se sypal ven, ale pro tmu neviděl ani na cestu, krupobití se jen sypalo a liják mu pral do tváře, hory bouřily jak v soudný den. Když přešel labský důl, zasvitlo zas slunko. Kolem něho kvetla pestrá kvítka, pěšinka běžela pod horou, rovnou k Dvoračkám skrz luka, kde rostla tráva jak v ráji.

Baba ho už vyhlížela špehýrkou, ale nevyšla z chalupy, aby ji pán neviděl, jak se s Jírou domlouvá, vítala ho, když vešel do světnice, a jak viděla mlýnek, radostí div neskákala, hned mu chystala večeři, seno na spaní, sušila mu šaty. Jíra byl rád, že tak lacino vyvázl, ale co prý s mlýnkem, když se vrátím domů s holýma rukama. Baba se mu smála, chytla mlýnek a mele, mele, z mlýnku padají do zástěry měďáky, tolary, dukáty, až se kutálejí po zemi. Když měla dost, ukázala Jírovi na tom mlýnku tři kličky: měděnou, stříbrnou, zlatou; jak jimi zatočí, bude mít peněz, co duše ráčí.

Jíra babě pěkně poděkoval, dobře se najedl, vyspal a časně ráno za šera pospíchal, aby byl brzy doma. Klusal vesele z vrchu hlubokým lesem, zdálo se mu, že ta cesta nemá konce, tu najednou z houští na něj vystoupí chlap jako hora: co prý to neseš? Než se Jíra vzpamatoval, vzal mu mlýnek z ruky, zkusil zatočit kličkou, a jak viděl padat dukáty, zasmál se: „Toto je dobrá věc, tu mohu dobře potřebovat. Ale abys neřekl, že jsem tě jen tak obral, tu máš mošnu, vzal jsem ji včera jednomu, co tu šel před tebou, je ještě dobrá.“

Hodil Jírovi odřenou mošnu, pobitou mosaznými knoflíky, a zmizel v roští. Jíra byl rád, že mu ten loupežník nechal aspoň holý život, co však se starou mošnou? Chtěl ji zahodit, ale řemen se mu zapletl do nohou, div nepadl. Na zlost praštil po mošně holí; jak do ní udeřil, tu vyskočí husar na koni a ptá se, co pán poroučí? Jíra div se neskácel úžasem, ale hned se vzpamatoval: tož taková je ta mošna? Poručil tomu husarovi, ať mu přinese jeho mlýnek. Husar se rozjel, a než napočítal pět, už tu byl s mlýnkem, a hup zpátky do mošny.

Jíra si radostí jen výsknul a hnal se z vrchu dolů, až přišel na silnici, vysoko nad dolem. Slunce už stálo mu nad hlavou, měl řádný hlad, ale po nějaké chalupě ani stopy, kolem jen samé lesy. Vlekl se po silnici dál o hladu, až spatřil krajánka, jak leze ze silnice na mez, prostírá si před sebe špinavý ubrousek. Sotva ubrousek prostřel, hned bylo na něm plno jídel, pečeně, vína, dorty — královská tabule — Jírovi se sbíhaly sliny, když viděl tolik dobrého, díval se chvíli na toho, jak hoduje, pak šel k němu, aby mu dal kousek něčeho zajíst, že neměl od rána v ústech. Krajánek se na něj utrhl, co prý tu chodí žebráků po horách, každý by se chtěl zadarmo najíst. Jíra se dopálil: „Však já to nechci darmo,“ povídá, hned zatočil klikou, nasypal na ubrousek hromádku tolarů. Jak ho krajánek viděl točit, pozval ho k jídlu, ale sotva se Jíra do toho dal — však byl hladový —, dal mu kyjem ránu po hlavě, chytil mlýnek a utíkal, co mu nohy stačily. Trvalo to chvíli, než se Jíra vzpamatoval, a když se probudil, vidí na zemi ubrousek, ale mlýnek je pryč. Hned udeřil s mošnou, poslal husara pro mlýnek, a než dopil a dojedl, už tu byl s mlýnkem zpět.

Tak sebral ubrousek, mošnu i mlýnek a putoval dál, až navečer sešel konečně do kraje k potoku, hleděl, kde bude nějaká ves. Tu slyší hrát líbeznou hudbu jako v hospodě o posvícení, ohlíží se, ale nikde nic, jen pod vrbou leží facír na bílém plášti, kouří a poslouchá. Šel k němu, hudba hrála stále silněji, ale muzikanty neviděl. Dal mu pozdravení, ptal se: „Kamaráde, jakou to máš líbeznou hudbu?“

„Ach, to je můj plášť, jak ho roztáhnu, hraje mi, na co si vzpomenu.“ Zahrál mu na přivítanou takovou skočnou, že se Jírovi, jak byl ušlý, div nechtělo tancovat. Sedl si na plášť k facírovi, prostřel ubrousek a pozval kamaráda k večeři. Jedli, pili, zpívali dlouho do noci, potom oba na plášti spolu usnuli. Ale ráno, když se Jíra probudil, facír byl pryč a ubrousek s ním. Hned udeřil v mošnu, poslal husara pro ubrousek, a než sbalil plášť, už tu byl zpátky s ubrouskem.

Teď už si neměl Jíra co přát, dal se na cestu, jen aby už byl doma. Konečně viděl mezi poli dřevěnou báň od svatého Jakuba a na vrchu zámek. Rozhrnul plášť, spustil pochod, jak když hřmí, a vykračoval si k vesnici. Ženské vybíhaly z chalup, co se děje, ale Jíra počal točit klikou, sypal celou cestu dětem po vsi měďáky a rovnou do statku. Žena vyšla na práh, a když spatřila muže mezi lidmi, byla jistá, že ho drábové kdesi chytili a vedou na zámek, dala se do křiku. Ale Jíra ji chytil do náručí, výsknul a volal: „Ženo, už jsem tu, a teď uvidíš, co nám pánbůh nadělil. Prostírej na zahradě a pozvi celou ves, všem nám bude blaze, a pány ať čert vezme.“

Žena nemyslila nic jinak, než že se muž zbláznil. Ale Jíra rozvinul ve světnici ubrousek, a hned tu byla hostina, jaké svět neviděl; prostřel plášť na zahradě a muzika začala vyhrávat, až se rozléhalo po vsi a do polí. Do zahrady se nahrnulo žen a dětí, Jírová nosila pečeně, bábovky, koláče, jitrnice, co si kdo přál, pivo, víno teklo potokem. Robotníci, když zaslechli ve vsi vyhrávat, zahodili kosy, běželi se podívat, co se děje, a za chvíli tančila, pila, jedla a výskala celá ves.

Písař přiběhl bez dechu na zámek, že je ve vsi rebelie, lidé utekli z polí, tančí, křičí a vyhrávají. Pan správce, jak to uslyšel, zmodral zlostí, poslal dráby, aby ty zbojníky pochytali, přivedli je v poutech na kancelář k řízení. Drábi vtrhli do zahrady, a jak uviděli Jíru, hned se hnali po něm: „Aha, tu jsi, zbojníku, no, počkej, ty toho užiješ.“

Ženy, jak viděly dráby, daly se do křiku, muži ztichli a hleděli se vytratit. Ale Jíra se rozkřikl: „Počkat!“

Uhodil čtyřikrát na mošnu, čtyři husaři stanuli před ním na koních, ptali se, co poroučí? „Tyhle dráby vypráskejte až na konec vesnice.“ Sotva dořekl, rozehnali se husaři na dráby, chytli každého za límec a jen s nimi letěli vsí až do polí. Teď teprve nastal jásot, až vrabci létali jako splašení, tanec, dupot, výskot, všichni oslavovali Jíru jako svého vysvoboditele.

Když správce uviděl, jak drábi přišli zřízení, a když se dověděl, že ten zbojník Jíra je doma, bouří celou ves, třásla se pod ním kolena. Rozběhl se k panu hraběti zvěstovat, co se stalo, že je ve vsi soudný den. Panstvo se chystalo na hon, pan hrabě se smál, to prý je dobrá věc, půjdeme místo na zajíce na sedláky. Všichni se vyhrnuli na dvůr, posedali na koně, vpředu honci, myslivci, za nimi panstvo na koních a pozadu dámy v kočárech, podívat se, jak budou honit sedláky po vsi.

Když přiběhl do Jírovic chalupy pasák, že ze zámku táhne na ves sám pan hrabě s vojskem, dostali sedláci strach, ale Jíra zavolal vesele: „Nic se nebojte, já to vojsko všecko sám porazím!“

Zabubnoval na mošnu, a už se hrnulo z mošny husarů do set po zahradě, po vsi, po polích, pěkně se seřadili a jako vítr se rozjeli k zámku. Hraběcí čeleď, jak spatřila husary, běžela střemhlav zpátky do zámku, ale husaři nelenili, koho chytili, byl bit, vtrhli na zámek a ohradili dvůr i park. Všecko padalo před nimi na kolena, pan hrabě se schoval až na půdě, ale drábi sami ho vytáhli ze sena a přivedli ho Jírovi, prosili o milost, že oni za nic nemohou, že byli navedeni. Jíra se postavil na dvoře jako vítěz, dal plášti zahrát marš, přehlížel své husary, všem poděkoval, potom panu hraběti pořádně vyčinil za všecko, co od něho zkusili, ale nakonec povídal: „Dost jsi se nás natrápil, hůř bys zasluhoval, ale abys viděl, že my robotníci jsme jinací než vy, tak já to tvé panství od tebe koupím.“

Kázal točit mlýnkem a namlel mu dukátů takovou hromadu, až panu hraběti přecházel zrak. Podepsal pěkně, že je spokojený, že Jírovi postupuje všecko své panství, pak naložil dukáty na vůz a s večerem se vytratil se vším panstvem, víc nebylo po něm slechu.

Jíra se usadil v zámku, pozval k hostině celou ves, jedli, pili, tancovali, dobrou vůli spolu měli až do rána. Ráno prohlásil slavně, že všechna robota přestává, každý že je svůj pán, a o panská pole se všichni rozdělili spravedlivě. Pak je všechny propustil domů, vyšel si do polí na procházku, aby mu vytrávilo.

Když tak šel kolem svého hrachoviště, viděl nad ním hejno vran a vzpomněl si na myslivce. Jen vzpomněl, myslivec stál před ním, smál se, až se mu ježily vousy na bradě, klepal mu na rameno: „No, Jíro, dobřes to provedl, ale teď už máš dost, dej zas sem, co jsi vzal, a podruhé nezoufej a neplaš moje holuby, když se přiletí napást.“

Jíra mu pěkně poděkoval, vrátil mlýnek, mošnu, ubrousek, plášť, byl by rád věděl, kdo je ten pán, který mu tak pomohl. Ale pán hvízdl, až zaječelo pod nebesy, jako když zavyje vichřice, vrány se zdvihly a pán s nimi zmizel ke krkonošským horám.