Sebrané básně (Puchmajer)/Tesař a Merkur
Sebrané básně Antonín Jaroslav Puchmajer | ||
Lakomý a závistný | Tesař a Merkur | Satyr a pocestný |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Tesař a Merkur |
Autor: | Antonín Jaroslav Puchmajer |
Krátký popis: | báseň |
Zdroj: | Soubor:Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Praha, 1881 |
Licence: | PD old 70 |
Licence překlad: | PD old 70 |
Index stran |
Tesař kdysi nad jemčinou
Tesal dříví širočinou,
Až mu z nenadálé příhody
Z ruky vymkne se a padne do vody.
Běda! zřikne, rukama si lomě:
Jakž se krutě o mě
Protivný los opírá!
Ne dost, že se tudy
Přetěžkými hnětu trudy,
Ještě se mi živnost odbírá.
Co si počnu? čeho sem měl nejvíc třeba,
Ach, to tam! - čím teď si vydělám kus chleba?
Pomoziž mi, mocný Jupiteře!
Zase nějak ku sekeře.
V tom, ó div! Bůh lidí ztrápených,
Patron věcí ztracených,
Merkur, spustiv sebe
S vysokého nebe,
Před chudáka tesaře se staví,
„Co je ti, a proč tak pláčeš?“ praví.
Nevím, odpoví: ach, jaksi z náhody
Vymkla se mi sekera, a padla do vody.
Tou sem já se živil mnohá léta,
Teď ta tam, o Bože! teď je po všem veta.
Merkur, jen co v tůni nesáhne,
Širočinu zlatou vytáhne.
Vida, ptá se: Tali tvá?
Není, odpoví: To není má.
Stříbrnou mu potom vydobude:
Tuším tato bude?
Ani ta! — I po třetí se spůstě v zátočinu,
Železnou ven nese širočinu.
Ta je, ta! — I přiskočí a božskou líbá ruku,
Díku čině, laskavému Atlantovu vnuku.
Sprostností Bůh tknutý svatou,
Sekeru vzav stříbrnou i zlatou,
Dí mu: Duše upřímná, i tyto obě
Sekery měj sobě!
Dav je, zmizel. Tesař z vděčnosti
Spíná za ním ruce, pln jsa radosti.
Když se takým darem vychluboval,
Sousedům svým ohlašoval
Božské nad sebou div prozřetelnosti,
Veliké i štědrosti:
Jeden z nich, ne v té, co tesař, chudobě,
Smyslil klamu užít v stejném způsobě;
Nikomu nic neříkaje šel a vlez,
U jemčiny kradmo na vysoký jez;
Tu, co tomu tam se maně přihodi,
Schvalně sekeru svou v tůni zahodí;
Rukama pak začne lomiti a plakati,
Před celým i nebem klamati.
Merkur přiletuje,
Sekeru mu napřed zlatou vytahuje.
Příteli můj! ptá se: zdaž to tvá?
S radostí on poskočí a vykřikne:
Ach má vlastní! má to, má!
Taká nestydatost Boha pronikne.
Lež i všetečnost mu začna vytejkati,
Ne jen té mu nechtěl darovati,
Ale ani tam té jemu nevrátil,
Div ho ještě hodně nezmlátil.
Tak co zradou rádby byl se obohatil,
Zlaté nedostal a železnou svou ztratil.