Sborník prací historických/Filosof Hippon

Sborník prací historických
	Filosof Hippon	Které jezero Makedonské jest Herodotova Πρασιὰς λίμνη

Údaje o textu
Titulek:	Filosof Hippon
Autor:	František Čáda
Zdroj:	Sborník prací historických Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha, Nákladem historického klubu 1906
Licence:	PD old 70
Index stran

FRANTIŠEK ČÁDA.
FILOSOF HIPPON.

Ke zjevům v dějinách filosofie starověké nejzajímavějším náleží bez odporu ožití staré, ionské filosofie kosmologické za doby Perikleovy, i litovati jest jen, že spolehlivých a přímějších zpráv máme i tu ještě tak poskrovnu, že obraz celé této „mladší“ filosofie hylozoistické nemůžeme vykresliti v podrobnostech,^[1] ba že i počet myslitelů z tohoto období znám jest nám tak nepatrný. Jen tři jména ušla tu zapomenutí, Diogenes z Apollonie, Idaios a Hippon, ale i ke třem jménům těm pojí se nepatrně zpráv a dokonce o učení myslitelů oněch máme zachováno známosti až příliš skrovně! Přes to přese všecko aspoň v hlavních obrysech možno vylíčiti znaky této „mladší“ ionské filosofie, která nejvýmluvněji hlásá, jak dobré filosofické jádro obsaženo bylo v učení hned prvních myslitelů řeckých, a nepřímo ukazuje, kterak nelze podceňovati počátků filosofie řecké a kterak, třebas bychom s Nietzschem nechtěli periodu onu vyvyšovati na úkor filosofie platonské, přece nutně odložiti máme ono – do nedávna oblíbené a nedostatkem zpráv starověkých podpírané – pohlížení s patra na Thaletovu, Anaxímandrovu a Anaximenovu filosofii.

Mluvíme-li však o „ožití“ ionské filosofie, patrno, že učení, o která tu jde, převzala jisté myšlenky anebo aspoň podněty z myšlení starých Ioniků. A není věru nesnadno vytknouti ony shodné body mezi starou a pozdější filosofii „ionskou“. Jest to především společný celkový názor metafysický, který je úzce spojuje: monistický hylozoismus jest směr obou oněch větví filosofie řecké.

Staří ionští „fysikové“ jako jejich pozdější následovníci hlásají, že podstata či praprvek všeho jsoucna jest jediný a z něho vše že se vyvinulo. Praprvek ten představují si jako hmotu, ale hmotu živou, stále ze sebe jiné vše vyvozující. Nekladou tudíž snad jakousi hmotu a kromě ní jakéhosi „tvůrce“, jenž by byl ji stvořil anebo aspoň z ní tvořil všecku rozmanitost jsoucna, jak ji známe a jí se podivujeme, nýbrž jsou přesvědčení, že určitým způsobem znenáhla vyvinulo se z této živé prahmoty všecko, co dnes zdá se nám býti nejen naprosto různé, ale namnoze i sobě navzájem protivné. Ionští tito myslitelé jsou „materialisté“, pokud za podstatu a prapůvod všeho kladou právě hmotu, avšak liší se od materialismu (i u Řeků později zastoupeného) podstatně tím, že nadali tuto prahmotu „živostí“, životem, takže ze sebe všecko jsoucno a jeho druhy sama svým processem životním plodí. Připínají se však pozdější onino stoupenci filosofie ionské ke svým vzorům nejen touto základní ideou a jejím pojetím, nýbrž i konkretně v tom, jaké speciální podstaty praprvek si představují. Hippon přijímá praprvek Thaletův, Diogenes a Idaios Anaximenův a konečně třetí – skupina to myslitelů nám blíže neznámá – zdá se, opětovala Anaximandrovský praprvek, jenž byl „neurčito“ (άπειρον) jak quantitativně tak qualitativně, čili jenž jaksi „uprostřed“ (τό μεταξύ) se nalézal mezi vzduchem, vodou, zemí, ohněm.

Přes tyto podstatné a velice důležité shody nesmíme však zapomenouti neméně významných a rozhodných rozdílů mezi touto mladší haluzí ionské metafysiky a mateřským kmenem, z něhož vyrostla. Povšechně lze ovšem nejprve zase vytknouti to, co se samo sebou rozumí, že totiž přirozeně znamená tato mladší ionská „fysika“ jakýsi, třebas nevelký pokrok proti starší filosofii. Nejen vědy odborné a přesnější vědění zatím znamenitě pokročilo a pokroku toho stopy přirozeně zanechalo na „obnovené filosofii ionské“, ale pokrok udál se i ve filosofii samé. Od dob prvních „fysiologů“ uplynulo do doby Perikleovy nejen hezká řada desítiletí, pozměnily se podstatně politické, sociální i hospodářské poměry, ale objevila se i pestrá směsice a řada rozličných filosofických soustav, takže sebe pronikavější návrat ku staré, prvotní filosofii řecké nemohl odhodlati se a přestati na pouhém opětování „zašlých“ učení a myšlének, nýbrž „renaissance“ staré ionské filosofie byla pochopitelně přibarvena rozličnými ideami z pozdějších soustav. Označuje-li se tento zvláštní ráz mladší filosofie ionské od historiků filosofie někdy jako „eklekticismus“, myslím, jest to upřílišené a nesprávné posuzování těchto učení. Jest pravda, že nejeden živel vsut byl v učení starého jádra ionského odjinud a z pozdějších systemu filosofických, ale vmíšení to stalo se, tuším, zcela přirozeným a nehledaným způsobem. Pokud můžeme stopovati věc při sporých svých zprávách, myslitelé jako Diogenes, Hippon atd. nesestavovali si učení svá z různých živlů a směrů filosofických, nýbrž hlásíce se zřejmě a určitě „zpět“ k ideám Thaletovým, Anaximenovým atd., více mimovolně připojovali k nim i součástky a učení, kteráz vývoje filosofického u Řeků utkvěla v jejich mysli a zdála se neodbytná a nepostrádatelná u filosofa jejich doby. Neusilovali, abych to krátce pověděl, o to, aby eklekticky vybudovali názor svůj na svět, nýbrž snažili se nový život vlíti do starých forem, do filosofických nauk dávného rozumování miletských myslitelů.

Avšak ještě speciálněji možno poukázati k příčině, která způsobila odlišný timbre této mladší ionské spekulace. Jest obecně známo, že za všech dob byl a jest určován specifický charakter názoru světového podle toho, na podkladě které vědy odborné jest vybudován, po případě z jakého odborného studia vyšel původce určitého systemu filosofického, v které (odborné) vědě nejvíce se vyznal anebo aspoň si zaliboval; ba nezřídka padá tu na váhu i, která věda za doby, kdy soustavu filosofickou si vytvářel, vůbec byla v popředí anebo zejména značnější pokrok učinila. A tento vědecký základ to právě jest, jenž různě, smím-li tak říci, podmaloval obojí filosofické nauky ionské. Kdežto staří ionští „fysikové“ vycházeli ke svému filosofování o praprvku a podstatě všeho jsoucna z nauk mathematických – astronomie, geometrie, mathematika a fysika to byly, jimiž Thales a jeho nejbližší filosofičtí nástupci se obírali –, mladší tito „Ionikové“ obracejí se k filosofování od věd biologických, především od lékařství. Odtud, proč při stejných základních principech přece jen v jádře věci nemálo uchýlili se od svých předchůdců a naznačujíce praprvek zdánlivě týmž slovem přece jen pojem jemu odpovídající nenepatrně pozměnili. Jasněji a podrobněji vše to uvidíme při výkladu právě nauky Hipponovy; na ní, myslím, jest to vše nápadněji ještě zjevno, než na př. na filosofii Diogena z Apollonie.

Vůbec lze říci, že Hippon jest z trojice filosofů obnovujících filosofii ionskou obzvláště zajímavý, ba byl by snad zajímavější ještě než Diogenes, obnovitel to učení Anaximenova, kdybychom od něho aspoň tolik (zvláště přímých) zlomků měli zachováno, jako jich máme z výkladů Diogenových. Ale u Hippona nejsme tak šťastni: jediný (pro filosofii málo významný) přímý zlomek nedávno teprve byl objeven ve scholiích Ženevských k Homerově Iliadě^[2]; jinak máme asi 33 zpráviček o původu a učení jeho a mezi nimi jsou 3–4 zprávy mylně něco o něm nám sdělující. Již z toho patrno, jak obezřetně ve stanovení čehokoli o Hipponovi si musíme vésti; neboť čím více sporý jest material dat, tím volnější pole otvírá se hypothesám a libovolným domněnkám; jenže sebe duchaplnější nápad nelze přijímati za faktum a jestliže bez hypothetických výkladů a mínění není možná se obejíti, nutno pamatovati, že sebe určitější jich pronášení nedodá jim jistoty a neodčiní jejich pouhou pravděpodobnost.

Přes tyto nesnáze odvážíme se přece aspoň přibližného obrazu o filosofických názorech Hipponových i jejich ocenění, arci předem vědouce, že bez mezer a dohadů ani náš pokus nebude.^[3]

Mezery a to veliké zejí na nás, jakmile se pokusíme pověděti, co víme o životě filosofa tohoto. Starověkým doxografům na př. ani forma jmena Hipponova nebyla dosti běžná; jinak bychom si nevyložili, že užívají i „plnější“ formy Hipponax,^[4] ač nelze, hledíme-li k zpravodajům nejspolehlivějším, Aristotelovi a Theofrastovi, anebo hledíme-li i jen k největší části zpráv starověkých, pochybovati, že zněla Ἵπпων. I nebylo by bývalo při podružnosti doxografického pramene třeba ani o tomto kolísání ve jméně se zmíniti, kdyby ona neurčitost nedávala nám vysvětlení, že mohli si staří auktorové másti Hippona s pythagorovcem (arci i živly herakleitovské filosofie přijavším) Hippasem. Neboť tímto spletením vysvětlíme si nejen „falešný“ zlomek u Claudiana Mamert.,^[5] jenž patrně týká se Hippasa, ale pochopíme proč za rodiště Hipponovo označuje se Metapontum, z něhož onen pythagorovec pocházel,^[6] anebo vlast Pythagorova, Samos,^[7] anebo pythagorskou školou proslulý Kroton.^[8] Jakkoli nemáme bezpečnějších zpráv, které by vyvracely onyno údaje o městě, z něhož pocházel Hippon, přece již souvislost oněch míst s pythagorským působením činí zprávy ty (pro splétání Hippona s Hippasem) méně věrohodnými, než zprávy Sexta Emp. a Hippolyta,^[9] jež podle všeho redukovati jest i tuto, jako jinde, na podání Theofrastovo a tím i z positivného důvodu je klásti výš, než ostatní záznamy starověké. Když však takto eliminujeme méně spolehlivá udání o rodišti Hipponově, dovídáme se, že pocházel z bruttijského Rhegia.^[10] Z této starobylé a tehdá velmi kvetoucí osady řecké Hippon přišel asi za doby Perikleovy do Athen a tu, ať zaslouženě, ať neprávem, záhy stal se osobností velmi známou^[11] a jako celá řada současných filosofů neušel nařčení z atheismu.^[12] O dalších jeho osudech životních není nám ničeho známo.

Jaké spisy Hippon napsal, nám rovněž naprosto jest neznámo. Bylo jich zajisté více^[13] a byly možná mezi nimi i veršované práce.^[14] Bakhuizen^[15] vyslovil doměnku, na první pohled se doporučující, že spis περὶ ἀρχῶν, jenž Thaletovi, jak z nejistoty slov sama zpravodaje o něm^[16] jde na jevo, neprávem byl přičítán, pocházel od Hippona a pro věcnou příbuznost učení obou filosofů mylně přičten byl prvnímu filosofu řeckému (jenž spisu však filosofického vůbec nepsal). Ale nehledíc k tomu, že nemáme pro autorství Hipponovo nejmenší positivní opory, souhlasím s Zellerem,^[17] že již výrazy ἀρχαὶ a στοιχεῖον v citátu z onoho pseudothaletovského spisu se vyskytující činí příliš pochybným, že by onen spis od Hippona byl býval sepsán.

Možná dost, že Hipponovo vlastní povolání anebo lépe studium, z něhož při filosofování vycházel, byla medicina; nemáme nijakých bližších o tom zpráv. Avšak tolik bezpečně poznáváme i z několika oněch drobtů, jež se nám zachovaly z jeho nauky a výkladů, že biologickými otázkami se obíral, nejen o vývoji kosmu, jako staří „fysikové“ ionští, nýbrž i o vývoji organismů a speciálně člověka Hippon hojně přemýšlel a některé originální – třebas nad nízký stupeň tehdejších vědomostí lékařských a biologických se nepovznášející — domněnky proslovil.

Tak zajisté není nezajímavo dověděti se, že již Hippona poutala základní otázka vývojeslovná, který faktor jest pro vývin jedince důležitější, zdali individualita jeho či prostředí. Hippon (aspoň u rostlin) přičítal daleko větší význam vlivům prostředí než přirozené povaze semene. Zaznamenal nám toto jeho mínění svědek nad jiné spolehlivý, Theofrastos, a arci neopomenul Hipponovi odporovati.^[18] Hippon učil prý, že divokost (τὸ ἄγριον) a planost (ἄκαρπον) rostlin i opak jich závisí jedině na pěstování (θεραπεία) a na půdě i vzduchu, v němž vyrůstají (παρὰ το]θς τόπους καὶ τὸν ἀέρα τὸν περιέχοντα); pěstují-li se a nalézají-li se v příznivé půdě i vzduchu vhodném, stávají se štěpnými, nepěstují-li, stávají se planými. Nevíme, v jaké souvislosti tento výklad Hippon učinil, ba ani zdali pojímal učení to v plné obecnosti o organismech vůbec. Ale jakkoli Theofrastos věcně toto mínění jeho opravuje, přece jest patrno, že bylo u Hippona důsledné, že bylo v souhlase s celkovým jeho názorem filosofickým. Neboť myslitel, jenž snažil se pochopiti vývin všeho jsoucna prostým immanentním obměňováním praprvku, prahmoty živoucí, spíše a nutně právem klonil se ke kladu prostředí (t. j. souhrnu vnějších podmínek mohoucích se měniti rozmanitě) jako důležitějšího, ba jedině rozhodujícího činitele, než aby byl uznávati mohl, že záleží především (anebo dokonce jedině) na jakémsi činiteli vnitřním (individualitě), jenž by přirozeně měl tendenci udržeti a neměniti se. Že zároveň tím Hippon řadí se souhlasně v okruh myšlenek Hippokratovských o významu činitelů meteorologických, klimatických a terrestrických vůbec pro vzrůst a vývoj organismů, jest zjevno.

Jim však a době své vůbec i jinou stránkou jest velmi blízek, totiž úvahou o povaze a původu semene organismů a o rozdílném významu samčího a samičího elementu ve vývoji potomka.

Názory, které v té příčině Hippon proslovil a které nám hlavně zprávami Censorinovými, z části i od řeckých doxografů se dochovaly, odlišovaly se nejednou od obvyklých současných mínění, i lze si to vysvětliti tím, že v úzkém spojení jsou tyto názory s Hipponovým základním učením filosofickým o vzniku všeho jsoucna z vlhka či vody. Právě že vodu považoval za praprvek, i ontogeneticky, jak bychom dnes řekli, původ jedince hledal ve „vlhku“ tělesném.

Lidový názor a mínění obecně u všech kmenů a národů rozšířené, že „duše jest v krvi,“ Hippon výslovně zavrhoval^[19] a jako důvod uváděl, že duše nejprve jest obsažena v semeni (γονή), avšak semeno že není přece krev, nýbrž „vlhko“ či voda.^[20] A větu tu chtěl i experimentálně dokazovati. Že totiž semeno (samčí aspoň) nepochází z krve, nýbrž že „vyplývá“ ze dřeně (medullae), lze se přesvědčiti, když by dobytek (samci) po připuštění byl zabit; dřeň jeho (mícha) jest prý pak „jakoby zcela vyčerpána“.^[21] V otázce, která souvisí s širokým problémem dědičnosti, totiž do jaké míry a způsobu určuje budoucího potomka rodičovský činitel samčí a samičí, Hippon souhlasně s Diogenem z Apollonie tvrdil předně, že pro splození potomka padá na váhu jen semeno otcovo;^[22] sice prý vypouštějí semeno (σπέρμα) jak žena tak muž, ale pro splozování „sperma“ ženy nemá významu, poněvadž padá mimo dělohu.^[23] Svalstvo potomkovo pochází od matky, kosti naproti tomu od otce.^[24] V určování pohlaví potomkova záleží podle Hippona vše na qualitě, resp. hutnosti semene rodičů: potomstvo pohlaví mužského se vytváří, je-li sperma hutnější a silnější, je-li řidčí („tekutější“) a slabší, rodí se pohlaví ženské.^[25] Jestliže semena jest nadbytek, rodí se dvojčata (po případě více potomků zároveň).^[26]

V názorech těchto, jak již Backhuizen^[27] správně se dohadoval, Hippon respektoval nejspíše učení zvláště Empedokleova; ba řekl bych více, že staví se určitě vědomě proti poučkám Empedokleovým. Nemíním jen svrchu dotčenou věc, že nechtěl klásti duši do krve; neboť to jest myšlénka příliš rozšířená u všech národů^[28] a nepotřeboval tedy při zamítání jí míti na mysli právě Empedoklea.^[29] Ale když čteme zlomky z Empedokleovy básně περί φύσεως 63, kde praví, že některé údy lidského těla embryologicky založeny jsou v mužském, jiné v ženském semeni,^[30] anebo když praví, že pohlaví potomka určuje se podle teploty dělohy, když do ní vniká sémě, a to tak, že, je-li chladnější, vznikají zárodky ženského, je-li teplejší, mužského pohlaví (a proto také že jsou mužští tmavší pleti),^[31] neodmítneme zajisté myšlenku, že Hippon proti těmto učením stavěl své výklady, jako pravděpodobnou. Positivní stránkou svého učení Hippon pak bližší jest nauce hippokratovské^[32] a to platí ještě více o tom, co učil o jednotlivých fasích vzrůstu lidského embrya a dítěte.

Dítě v lůně matčině prý ssaje potravu potřebnou z matky podobně jako později, když se kojí prsem matčiným,^[33] i utváří se embryo lidské znatelněji již v 60 dnech.^[34] Nejprve utváří se a roste hlava,^[35] ve čtvrtém měsíci utužuje se svalstvo, v pátém klade se počátek vzrůstu vlasů a nehtů, v sedmém měsíci jest to již „hotový člověk“, jest to plod hotový již po případě k porození.^[36]

Vůbec pak „sedmička“ má podle Hippona nesmímý význam ve vývoji tělesném člověka: neboť v sedmi měsících embryo se dokonale utváří, jak právě jsme slyšeli, po dalších sedmi měsících dítě začíná se vzpřimovati, po sedmém měsíci „nalévají se“ mu zuby, po sedmém roce zuby (mléčné) začnou vypadávati, po čtrnáctém roce začne pohlavně dospívati.^[37] Tato hebdomadická theorie, zajímavě nám tu doložena, vyžaduje dvou připomenutí. Předně, že netřeba snad tu pomýšleti na vliv filosofie pythagorské, nýbrž že přesvědčení Hipponovo o sedmičce jako „čísle zvláště mocném“ – zpravodaj starověký o Hipponově domněnce výslovně podotýká: „quod in omnibus numerus septenarius plurimum possit“ – nejen jest ve shodě s lidovou pověrou, u všech národů rozšířenou a zvláště u Chaldeů a Babyloňanů známou, ale možno i ukázati ke znalosti tohoto mínění i v Řecku samém. Upozorňuji v té příčině zejména, že již před Hipponem mínění o periodách sedmičkových ve vývoji člověka máme vysloveno v gnomice řecké. Ze Solona (z neznámých písní) zachovaný zlomek 26. provádí tuto myšlénku, také hippokratovské škole známou, v úplné shodě s Hipponovým výrokem, jen ještě rozvádí jej dále. Cituji počátek zlomku toho tu v překladu dra F. Krska:

Dítě malé, nemluvně dokud je, zubův řadu prvních
dostává a mění v sedmiletí poprvé.
Když pak bůh naplní mu jiných sedm let, tu jinošství
jíž že mu nadchází, známky se objevují.
V sedmiletí mu třetím, co dosud jeho údy mohutní,
chmýr bradu obrůstá, pleť jeho barvu mění, atd.

Podruhé však nutno dodati, že Hippon, to již při podobných předsudcích, jako jest hebdomadická periodičnost, často se činívá, pomáhati si hleděl sofistikou tam, kde fakta zřejmě mluvila proti usedmičkování všech fasí ve vzrůstu embrya a dítěte. Poněvadž prý k porodu dochází mezi sedmým a desátým měsícem a poněvadž tedy „hotovosti“ dítě v lůně mateřském dosahuje buď již v sedmi nebo teprve o tři měsíce později, nutno prý s touto eventualitou všude počítati a podle potřeby pokaždé 3 připočísti. Na př. zoubky počínají se objevovati u dítěte v 7. měsíci, ale dokonale vytvořují se v desátém; vypadávají od sedmého, ale nejpozději od desátého roku; u některých lidí začíná puberta již rokem čtrnáctým, ale nejpozději sedmnáctým, atd.^[38]

Uvedli jsme nejprve tyto názory biologické Hipponovy, aby, ať již objektivní jich cena jest jakákoli, vysvitlo, že filosof náš, nebyl-li vlastním povoláním lékař, aspoň hojně studia medicinská pěstoval a ze studií biologických vyšel ke svému filosofickému názoru vůbec. Neboť o tom nelze pochybovati, že jako logicky tkví základ těchto jeho názorů uvedených v metafysickém jeho učení o podstatě jsoucna, tak že genetický poměr obého byl opačný: učení svého o praprvku jsoucna Hippon se dopracoval na podkladě studií a vědomostí svých biologických. Z nich vycházeje, k otázce, co jest vlastně podstatou, praprvkem všehomíra a všeho jsoucna vůbec, určitou odpověď si dal – či lépe: nalezl ji v učení jednoho z předchůdců svých ve filosofii, v učení prvního filosofa řeckého. Thaletovo mínění, že praprvek a prapůvod soucna jest voda (ὕδωρ) jevilo se Hipponovi správným anebo aspoň — správné jádro obsahujícím, a tak došel svého základního názoru filosofického, že podstata jsoucna a jeho praprvek jest vlhko, ὑγρόν.

Nebylo to prosté opakování Thaletova mínění, i když bychom uznávali, že ἀρχή Thaletova „ὕδωρ“ neznačí snad „moře“, nýbrž vodu jako siderický element vůbec.^[39] Neboť Hipponovo ὑγρόν jest přece něco jiného než „voda“ a starověké zprávy ukazují, jak za to mám, dosti zřetelně, že Hippon svůj praprvek pojal úmyslně neurčitě, že chtěl naznačiti, že „na počátku světa“ byla jakási, blíže neurčitelná, hmota vlhká, skupenství, kdybych tak mohl říci, polotekutého, a z ní že dál se vývoj k pozdějším podobám, útvarům a různostem věcí jsoucích. Neboť že některé starověké zprávy prostě Hippona spojují s Thaletem,^[40] samo sebou nijak není proti tomuto pojímání námitkou; vskutku věcně byly příbuzny oba názory^[41] a Thales historicky filosofii svou vskutku souvisí s Hipponem. Z téhož důvodu prostě (a ovšem nepřesné) může býti označována za praprvek Hipponův ὕδωρ.^[42] Avšak naproti tomu máme velmi pozoruhodnou a jasně znějící zprávu kommentatora k místu Aristotelovy Metafysiky I., 3, Alexandra Afrodisijského. „O Hipponovi vyprávějí, že jako praprvek prostě vlhko neurčitě stanovil, nevyjasniv, zdali (míní) vodu, jako Thales, či vzduch, jako Anaximenes“.^[43] Slova ta jsou jistě zřetelná a, poněvadž tato zpráva sama temení asi z poučení Theofrastova, také samo sebou pozoruhodná a spolehlivá. Můžeme jistě důvodně vysuzovati z nich, že Hippon vědomě ponechal neurčitost jakousi při definování svém praprvku jsoucna, chtěje spíše jen naznačití, že podle jeho mínění podstatou světa jest hmota, která sama v sobě má možnost přetváření a vyvíjení ze sebe čehokoli, a prapůvodní forma této hmoty že byla polotekutost, vlhkost, tedy že to bylo cosi vlhkého. S tímto pojetím jsou ve shodě i důvody, proč toto mínění si Hippon vytvořil, resp. proč se vrátil k Thaletovu mínění s touto modifikací svou, důvody, jež spolu dokazují, co jsme svrchu naznačili, že totiž Hippon k filosofii své došel z biologických pozorování a úvah. Vlhko pokládal Hippon za praprvek jsoucna, sdělují nám kommentatoři Aristotelových míst,^[44] poněvadž teplé (a živoucí) bytosti udržují se na živu vlhkem, bytosti odumírajíci (a chladné) pozbývají vlhka (čili „usychají“), poněvadž semena všech živočichů jsou vlhká a poněvadž potrava musí býti rozmělněna a (aspoň) polotekutá. Vyložíme-li si krátce smysl důvodů těch uvedených, Hippon byl tedy pozorováním, že organismy k životu svému nutně potřebují vláhy či vlhka a že také spermata živočišná nezbytně potřebují a nadána jsou jistou vlhkostí, a methodologickým vodítkem (obsaženým již ve filosofii jeho předchůdce, ionského filosofa Anaximena^[45], že co slouží k zachování a rozvíjení života (a pohybu), nutně jest původem a prvkem toho, co žije nebo existuje, přiveden k výslední thesí, pro filosofii jeho základodatné, že praprvek jsoucna jest tedy také „vlhko“ jakési.

Blíže toto své „pravlhko“ určovati se neodvážil, a – zajisté právem. Neboť vyvinouti byl nucen z onoho pravlhka právě tak oheň, jako vzduch a chlad, jako zemi atd. Jak tento úkol rozřešil, víme nedostatečně. Dovídáme se,^[46] že z pravlhka vznikl oheň, takže hned od počátku^[47] bylo proti sobě studené – voda a teplo – oheň; když pak oheň z vody splozený^[48] přemohl pravlhko, vznikla země^[49] čili svět. Co oheň nevysušil, utvořilo moře,^[50] na němž nalézá se země, a z moře má původ všecka dnešní voda na světě. I „zajisté všecka voda pitná pochází z moře. Neboť kdyby studnice byly hlouběji (nežli moře), nebylo by to moře, z něhož pijeme; v tom případě nebyla by ona voda z moře, nýbrž odněkud jinud. Nyní však moře jest hlouběji položeno než vody. Co tedy jest položeno nad mořem, vše z něho jest“.^[51]

Jako však vlhko jest princip světotvorný, tak také jest principem všeho života, jest duší, a to platí i o duši lidské. Jinak řečeno: duše vznikla z vody,^[52] ba jest „vlhkost potomstvorodá“,^[53] neboť vzniká z vlhkého spermatu^[54] čili krátce duše jest podstatou z „vody“^[55] Ostatně i etymologický důvod si našel Hippon pro své mínění, postaviv tak etymologii svou proti etymologii Herakleitově (stejně arci nic nedokazující), jíž myslitel onen svůj princip jsoucna snažil se opříti.^[56]

A konečně vlhko podle Hippona není jen nezbytný základ a podmínka žití jakéhokoli, nýbrž na vlhkosti závisí zdraví i schopnost vnímání. Dokud dosti jest vlhka, živočich žije a vnímá, dostavuje-li se vysoušení, živočich ztrácí vnímavost a zmírá. Proto prý starci jsou hubení („suší“) a špatně vnímají.^[57] Určitěji jinde^[58] Hippon prý pravil, že zdraví závisí na stupni či množství vlhkosti. Jen když přiměřený stupeň vlhka tělo má, člověk anebo živočich jest zdráv; příliš mnoho vlhka nebo zase příliš málo má v zápětí chorobu.

Toť vše, co nám o Hipponově nauce vůbec jest známo! Když ohlédneme se, jak ceněn byl filosof náš za starověku, překvapí nás ostré odsouzení jeho od Aristotela. „Hippona sotva kdo přičte k myslitelům (jako Thales a j.) pro nepatmost jeho důmyslu“, praví o něm v Metafysice^[59] a ve spise „O duši“ zve jej „φορτικώτερος“ (poněkud tupý, nejapný).^[60] A úsudek Aristotelův dosud má vliv na ty, kdo se obírali Hipponem, a Hippona pokládají za málo samostatného a eklektického filosofa,^[61] anebo vůbec za málo významného.^[62] Jest těžko rozhodovati se proti Aristotelovi při tak veliké sporosti zpráv našich o Hipponovi, ba nedovedeme ani pověděti, co zavdalo podnět k tak příkrému odsudku, jaký u Aristotela čteme. Nejspíše ovšem byl to názor Hipponův o duši jakožto něčem „vodnatém“ a z „vody vzniklém“, názor, jenž filosofovi duše – entelecheie přirozeně se jeviti musil banálním, φορτικόν. Snad přispělo k ostrému odsudku i to, že snad za doby své nebo pozdější Hippon byl asi přeceňován od některých filosofii,^[63] jistě však také padla na váhu formální nedokonalost jeho myšlenek. Ať tomu jakkoli,^[64] rozumí se, že stanovisko, s něhož jedině lze posuzovati spravedlivě význam Hipponův a jeho filosofie, jest historické. Ale na ně určitěji se postaviti, jest právě znemožněno nedostatečností našich pramenů. Především bylo by potřebí odhadnouti podrobněji poměr jeho k názoru Thaletovu. Ale jak to možno, když podrobněji ani názor Thaletův ani Hipponův nám není znám? Tím méně dovedeme odhadovati — ač-li nechceme se pustiti na pole čirých domněnek — poměr k bližším jemu myslitelům. Vliv na něho zdá se (aspoň nepřímý) měl Empedokles, positivní snad Hippokrates a Diogenes z Appolonie — více nedovedeme pověděti i jen trochu pravděpodobněji.

Nicméně držíme-li se dosti bezpečně vysouzeného rozdílu mezi praprvkem Thaletovým, vodou, a mezi principem Hipponovým, vlhkem, můžeme aspoň v jedné stránce změřiti pokrok Hipponův proti staré škole ionské. Jakkoli Hippon „přijal“ za praprvek všeho jsoucna něco podobného jako Thales, přece není to prostá recepce dávného názoru, nýbrž možná zříti v tom jisté zevšeobecnění, povznesení se do jisté míry k jakés takés abstraktnější formulaci principu světového. A kromě toho východisko filosofie Hipponovy a důvody, jimiž opírá svůj názor, nejsou, jako u Thaleta, nýbrž charakterisují pracovníka jiného oboru a ovšem i větší vyspělost jeho vědeckou i filosofickou. A nad to: zásada „omne vivum ex aqua“, resp. „ex humido“ nabývá nověji zase půdy, i není zajisté nevhodno ukázati k starověkému její ne-li původci, aspoň hlasateli z nejprvnějších.

---

---

1. Proto také zajisté dlouho potrvá podceňování, ba odsuzování těchto „pozdních“ výběžků ionské filosofie, jak jest obvyklé téměř ve všech dějinách starověké filosofie a v pojednáních o těchto mladších „ionských“ myslitelích.
2. (1) Les scolies Genévoises de l’Iliade éd. par Nicole (Ženeva 1891), II., pag. 198. O zlomku samém vydavatel Nicole pochyboval, zdali vskutku od Hippana pochází, ale pochybnosti jakékoli vyvrátil Diels (v níže uvedeném pojednání str. 579 n.).
3. O Hipponovi, nehledíme-li ke krátkým artiím ve známých dílech o dějinách starověké filosofie (Zellerově, Überwegově, Gomperzově, Bennově atd.) dávno již nebylo monograficky pojednáno. Poprve přesněji obíral se jeho filosofii Schleiermacher v „Untersuchung über den Philosophen Hippon“, již předčítal v berlínské akademii věd 14. února r. 1820; nyní otištěna jest v Schleiermacherových „Sämmtliche Werke“ III. odd., 3. svaz. (Berl. 1835), str. 403–4I0. Po něm důležitý příspěvek k určení životopisnému podal Th. Bergk v „Reliquiae comoediae atticae“ (v Lipsku 1838, str. 164 až 181), o němž srv. dále. Později obíral se Hipponem (hlavně životem jeho) R. C. Bakhuizen van den Brink ve svých: Variae lectiones ex historia philosophiae antiquae (Lugduni Batavorum 1842), str. 36–59 a monograficky (dosud jediný, co vím) pojednal o něm Wilh. Uhrig: De Hippone attico (diss. Giessen 1848) (pojednání jeho arci již zastaralo). Důležité však nověji jsou studie Herm. Dielsa: „Über die Genfer Fragmente des Xenophanes und Hippon“ (v Sitz. Ber. d. Berl. Ak. d. W. 1891, str. 575–583) a. „Über die Excerpte von Menons Iatrika“ (v časopise Hermes 28. 1893, str. 406–434). Zlomky Hipponovy přístupny byly dříve ve sbírkách Mullachově, Ritter-Prellerově (7. vyd., I., str. 180), Fairbanksově; dnes nejlépe a úplně v díle Dielsově: „Die Fragmente der Vorsokratiker“ (Berlín 1903), str. 232-236. Podle stránek této sbírky citováno dále značkou „DV“; značka „DD“ odnáší se k vydání téhož badatele „Doxographi graeci“ (Berl. 1879).
4. Aëtios, Plac. V., 7, 3 (DD., 419 = DV., 234. ř. 11) a V., 7, 7 (DD, 420 = DV., 234, ř. 15).
5. De anima II., 7 (p. 121): „Hippon Metapontinus ex eadem schola Pythagorae … sic pronuntiat: „longe aliud anima, aliud corpus est, quae corpore et torpente viget et caeco videt et mortuovivit.“ (Diels uvádí tento fragment dvakráte, na DV., 35 a 236, aniž by připojil revokaci!)
6. Claudian na. uv. m., Censotin. 5. 2; 7, 2.
7. Aristoxenos u Censorina 5, 2: Hipponi vero Metapontino sive ut Aristoxenus auctor est Samio. (Aristoxenův tento zlomek vřazen ve sbírce Müllerově Fragm. histor. graec. II., str. 282 jako fgt. 38.) Iamblichos vita Pythag., p. 267 vyčítá v seznamu pythagorovců: Σάμιοι Μέλισσος … Ἔλωρις, Ἵπпων.
8. Menon Anon. Londin. 11, 22 (= DV., 233, 37) Ἵπпων δὲ ὁ Κροτωνιάτης οἴεται…
9. Sextus, Pyrrh. Hypot. III., 14 (= DV., 232, ř. 23 a 44.) Ἵπпων δὲ ὁ Ῥηγίνος a Hippol. Refut. I., 16 (= DD. 566 = DV., 232, ř. 32): Ἵπпων δὲ ὁ Ῥηγίνος.
10. Se sdělením Clementovým (Protrept. 24, p. 20 = DV., 233, zl. 8), jenž jako rodiště Hipponovo udává Melos, netřeba se zdržovati. Ve slovích jeho „ὅτῳ τρόπῳ Εὐήμερον τὸν Ἀκραγαντῖνον καὶ Νικάνορα τόν Κύπριον καὶ Διαγόραν καὶ Ἵππωνα τόν Μήλιον“ jest zřejmě převrácen pořádek: „Ἵππωνα καὶ Διαγόραν τὸν Μήλιον“, jak patrno z Arnobia IV., 29.
11. Jest to zásluha Theod. Bergka, že můžeme toto datování jednak věku, jednak pobytu Hipponova v Athenách konstatovati. Bergk na uv. svrchu m. povšiml si zprávy scholiastovy k Aristofanovým Oblakům v. 94 nn. (kdež mluví se o filosofech, kteří prý učí, že nebe není než ohniště a lidé na něm jsou uhlíčky) znějící: „ταῦτα δὲ πρότερος Κρατῖνος ἐν Πανόπταις δράματι περὶ Ἵππωνος τοῦ φιλοσόφου κωμῳδῶν αὐτὸν λέγει“ a správně vysoudil, že komik Kratinos (žil 520—423) snažil se sesměšniti ve svých „Vševidech“ také Hipponovo učení filosofické, a učiniti-li tak mohl, že patrně Hippon nejen pravděpodobně v Athenách delší dobu se zdržoval, ale i pověsti značnější nabyl, takže mohl si jej auktor komoedií vybrati za terč svých posměšků před athenským publikem. Rozumí se, že Kratinos volil za podnět svých útoků (jako to ráda stará komoedie attická vůbec činí) „atheismus“ Hipponův, což ostatně potvrzuje zpráva i jiného scholiasty (ke Clement. Protrept. IV., pag 103, vydání Klotzova): „τοῦ δὲέ Ἵππωνος καὶ αὐτοῦ ὡς ἀσεβοῦς γενομένου μέμνηται ὁ Κρατίνος“.
12. V útoku komoedie Kratinovy zajisté hledati sluší pramen nařčení Hippona „z atheismu“, o němž se zmiňuje tolik zpráv starověkých (kromě již uv. scholiasty Clem.), které konec konců jdou, jak mám za to, na svědectví Theofrastovo; neboť poprve ji máme doloženu v místě, ze zprávy tohoto aristotelika pocházejícím, totiž u Simplikia (de anima 32, 17; in Phys. 23, 22 = DD., 475, 1 = DV., 232, fg. 4). Další doklady jsou: Alexander in Metaph. 27, 1 (DV., 235, ř. 29), Pseudo Alex. in Met. 462, 29 (DV., 233, ř. 15), Philopon. de anima 88, 23 (DV., 233, ř. 13), Ailian V. H. II., 31, Athenaios XII., 610 B. (DV., 236, ř. 3). Clem. Protrept. 24, p. 20 (DV., 233, ř. 12), Joann. Diac. Alleg. in Hes. Theog. 116 (DV., 233, ř. 4). Plut. comm. not. 31, 4. Arnob. IV, 29. Eustathios in Il. XXI., 79, Odyss. III., 381.
13. K tomu ukazuje fgt. nedávno (r. 1892) z „Excerpta Menonia anonymi Londinensis“, získaný a Dielsem oceněný (na. uv. m.). Jestliže právem tu se doplňuje Ἵππ na Ἵππων, dovídáme se kromě jiných věcí, že „ἐν ἅλλῳ βυβλίῳ“ (DV., 233, ř. 43) Hippon cosi napsal, a. tudíž by byl více spisů sepsal.
14. To vysoudil Th. Bergk (uv. m. str. 180) z Athen. XIII., 610 B.: Πάντων αὐτὸν (t. Myrtila.) ἐπὶ τῇ μνήμῃ θαυμασάντων ὁ Κύνουλκος ἕφη· „πουλυμαθημοσύνης τῆς οὐ κενεώτερον οὐδέν“ Ἵππωη ἔφη ὁ ἄθεος. Jak patrno, verš uvedený není Hipponúv (nýbrž, jak odjinud víme, Timonúv, fg. 20, 2), ale vypadnuvší tu výrok Hipponův byl patrně také verš a tedy není nemožno Hippona pravděpodobně také za auktora nějakého veršovaného po- jednání pokládati. Bergkova domněnka, že by Hippon vůbec byl psal ve verších, asi jako Empedokles, byla později (Poëtae lyr. graeci II., str. 359, 4. vyd.) od něho sama odvolána.
15. Na uv. m. str. 55.
16. Galtenos in Hipp. de hum. I., 1 (= DV., 14, fg. 2).
17. Philos. d. Griechen I., 1 (5. vyd. str. 255, pozn. 2.
18. Theofr. histor. plant. I., 3, 5; III., 2, 2 ( = DV., 234, zl. 19).
19. Aristot. π. ψυχῆς I., 2, 405 b 1 n. καὶ γὰρ (Ἵππων) ἐλέγχει τοὺς αἷμα φάσκοντας τὴν ψυχήν. Z filosofů v této věci Hippon obracel se příměji snad proti Empedokleovi.
20. Aristot. na uv. m. (DV., 233, ř. 21: ὅτι ἡ γονὴ οὐχ αἷμα a Simplik. Phys. 23, 22 (DV, 232, ř. 35).
21. Censorin. 5, 2 (DV., 234, zl. 12): Hipponi Metapontino, sive, ut Aristoxenus auctor est, Samio ex medullis profluere semen videtur idque eo probari, quod post admissionem pecudum, siquis mares interimat, medullas utpote exhaustas non reperiat.
22. Censor. 4, 5 (z DV., 234, zl. 13).
23. Aët. Plac. V., 5, 3 (= DV., 418): Ἵππων προΐεσθαι μὲν σπέρμα τὰς θηλείας οὐχ ἥκιστα τῶν ἀῤῥένων· μὴ μέντοι εἰς ζῳογονίαν τοῦτο συμβάλλεσθαι διὰ τὸ ἐκτὸς πίπτειν τῆς ὑστέρας· ὅθεν ἐνίας προΐεσθαι πολλάκις δίχα τῶν ἀνδρῶν σπέρμα καὶ μάλιστα τὰς χηρεύουσας.
24. Tamtéž: καὶ εἶναι τὰ μὲν ὀστᾶ παρὰ τοῦ ἀνδρός, τὰς δὲ σάρκας παρὰ τῆς θηλείας.
25. Aët. V., 7, 3 (= DD., 419 = DDV., 234, zl. 14), Censor. 6, 4 (ex seminibus tenuioribus feminas, ex densioribus mares fieri Hippon affirmat). Těmto zprávám zdálo by se odporovati sdělení Aët. Plac. V., 7, 7 (= DD., 420), dle něhož rodí se hoch, jestliže má převahu sémě (γονή), pak-li výživa (τροφή), děvče, ale již Wachtler pro tuto zcela Hippokratovskou myšlénku na onom místě navrhl čtení (místo Ἱππῶναξ dochovaného) Ἱπποκράτης hledě k Hippokr. VII., 478, 5 ed. Littré.
26. Censor. 6, 9 (= DV., 234, zl. 18): sequitur de geminis, qui ut aliquando nascantur modo seminis fieri Hippon ratus est. Id enim cum amplius est quam uni satis fuit, bifariam deduci.
27. Na uv. m. str. 48 n.
28. „Völkergedanke“ ji právem zve Hans Hielscher a připojuje obšírnější o tom výklad v článku: „Völker- und individualpsychologische Untersuchungeu über die ältere griechische Philosophie“ (Archiv für gesamte Psychologie V., 1905), str. 154 n.
29. To dobře poznamenal již 'Zeller, I., I, str. 254, pozn. 3. (5. vydaní).
30. Aristot. de gen. an. I., 18, 722 b ro (= DV., 201, zlomek 63).
31. Aristot. de gen. an. I., 219, 723 a 23 (= DV., 201, zl. 65) a Galenos ad Hippocr. Ep. VI., 48 (DV., 202, zl. 67).
32. O nauce hippokratovské v té příčině srv. pojednání prof. dra. Jindř. Matiegky: Co rozhoduje a pohlaví plodu? (Sbírka předn. o rozprav z oboru lékařského VII. str. 44 v Praze 1899).
33. Censor. 6, 3 (=DV., 234, zl. 17): At Diogenes et Hippon existimarunt esse in alvo prominens quiddam, quod infans ore adprehendat et ex eo alímentum ita trahat ut, cum editus est, ex matris uberibus.
34. Censor. 9, 2 (DV., 234, ř. 19), Hippon qui diebus LX. infantem scribit formari.
35. Censor. 6, 1 (=DV., 234, zl. 15).
36. Censor. 9, 2 (=DV., 234, zl. 16).
37. Censor. 7, 2 (=DV., 234. ř. 21–26).
38. Censor. 7, 2 (= DV., 234, ř. 26–31).
39. Tak nejurčitějí činí H. Hielscher na uv. m., str. 203, ř. 240.
40. Aristot. Met. I., 3, 984 a 3 (= DV., 233, zl. 7), Simplikios, Phys. 23, 22 (= DV., 232, zl. 4) a tamtéž 149, 7.
41. Simplik; in Phys. 23, 22: τὸ δὲ ὕδωρ ἀρχὴ τῆς ὑγρᾶς φύσεώς ἐστιν.
42. Philopon. de anime. 88, 23 (= DV., 233, ř. 13 n.), 92, 2 (= DV., 233. ř. 27).
43. Alex. 26, 21 (= DV., 233, zl. 6): Ἵππωνα ἱστοροῦσι ἀρχὴν ἁπλῶς τὸ ὑγρὸν ἀδιορίστως ὑποθέσθαι οὐ διασαφήσαντα πότερον ὕδωρ ὡς Θαλῆς ἢ ἀὴρ ὡς Ἀναξιμένης καὶ Διογένης.
44. Simplik. in Phys. 23, 22 (= DV., 232, zl. 4), de caelo 273b,36 a Philopon. Phys. 23, 7, de anima I., 4. Ostatně již Aristoteles (arci jen se zřetelem k povaze duše podle Hippana) poznamenal (de anima I., 2, 405 b 2): πεισθῆναι δ᾿ἐοίκασι ἐκ τῆς γονῆς ὅτι πάντων ὑγρά.
45. To pěkně postihl Zeller, I., 1, str. 256 (5. vyd.). Srv. Simplik. na uv. m.
46. Hippol. Refut. I., 16 (= DD., 566: DV., 232, zl. 3).
47. Proto některé zprávy udávají, že uznával Hippon 2 prvky, vodu a oheň; srv. Hippol. na. uv. m. Sext. Emp. Pyrrh. hypot. III., 12 n. (= DV., 232, zl. 5), Galen. hist. phil. c. 18.
48. U Dielsa (DV., 232, ř. 33) čte se — snad chybou tisku — γενόμενον (místo γεννώμενον) δὲ τὸ πῦρ ὑπὸ ὕδατος.
49. Hippol. na uv. m. Z toho, že země vznikla hned po pravlhku a ohni a tedy jaksi náleží k „prvkům“ Hipponovým, vznikla asi divná zpráva Joann, Diac. Alleg. in Hes. Theog. 116: ὁ δὲ τὴν γῆν (ἀρχὴν ἔθετο) ὡς Ἳππων ὁ ἄθεος.
50. Tuto myšlenku nutno si doplniti k souvislosti s následujícím zlomkem.
51. Zlomek ten zachoval scholiasta k Hom. Il. XXI., 196 n. (kdež se také praví, že všecky moře, řeky, prameny a studny pocházejí vesměs z Okeana) a sice čerpal při tom z Krateta z Mallu. Jak již řečeno, jest to jediný přímý zlomek z Hipponových spisů nám dochovaný. – Důvodu podanému a na první čtení zarážejícímu, ihned porozumíme, předpokládáme-li (dle Simplikia in Phys. 23, 22) i o Hipponovi τὴν γῆν έφ᾿ὕδατος. Moře vniklo zdola do prohlubin země a vytvořílo tak studnice vod. K otázce, jak se mohla však slaná a hořká voda mořská státi v nich sladkou a pitnou, nemáme Hipponovu odpověd dochovánu; pravděpodobno jest, že si věc myslil tak, že prosakováním zkrze zemi ztratila mořská voda odpornou svoji chuť. Neboť že i u Řeků toto mínění bylo známo, patrno z Aristotel. Meteor. II., 2, 354b, 16: Srv. Diels, uv. m., str. 583.
52. Aët. Plac. IV., 3, 9 (= DD., 388 = DV., 2 33, ř. 17), Philop. de an. 92, 2.
53. Hermias Irris. 2 (= DD., 651 = DV., 233, ř. 35 n.).
54. Hippol. uv. m. (= DV., 232, ř. 36).
55. Aristot. de an. I., 2, 405b, 1 a b 24 (= DV., 233, zl. 10), Hippol. Ref. I., 16 poznamenal: τὴν δὲ ψυχὴν ποτὲ μὲν ἐγκέφαλον λέγει, ποτὲ δὲ ὕδωρ. Tomu — nehledě k nejistotě čtení celého místa — snadno lze tuším rozuměti tak, že Hippon někdy mluvil o „mozku“ jako vlastní duši (vliv Alkmaionův?), jindy však metafysickou podstatu její určoval jako „vodu“.
56. Philopon. na uv. m. (92, 2).
57. Menon Anonymi Londin. 11, 22 (= DV., 233, zl. 11.).
58. Tamtéž dí se: ἐν ἄλλῳ βυβλίῳ αὑτὸς ἀνὴρ λέγει.
59. Aristot. Met. I., 3. 984 a 3 (= DV., 233, zl. 7) Ἵππωνα γὰρ οὐκ ἄν τις ἀξιώσειε θεῖναι μετὰ τούτων διὰ τὴν εὐτέλειαν αὐτοῦ τῆς διανοίας.
60. Aristot. de an. I., 2, 405b, I.
61. Nejnověji např. Th. Gomperz: Griechische Denker (2. vyd., Lipsko 1903), I., str. 304, jenž zří v Hipponově filosofii pokus sloučiti ideje Parmenidovy s učením Thaletovým.
62. Zeller na uv. m. 257. Eleutheropulos (D. Philos. u. d. Lebensauffassg. d. Griechentums. Berl. 1900), str. 179. Überweg-Heinze, Grundriss d. Gesch. d. Philos. (9. vyd., Berl. 1903), I., str. 50, A. Emmínger: D. vorsokrat. Philosophen nach d. Berichten d. Aristoteles (Würzburg 1878), str. 15 n. a j. v. H. Diels v Sitzber. d. Betl. Ak. d. W. 1891, str. 580 nn. Nejostřeji odsuzoval Hippona S. A. Byk: D. vorsokrat. Philosophie (Lipsko 1876), I., str. 37, jenž mu vytýka] „eine vollkommene Verwirrung der Begriffe“, „ein misslungeuer Versuch“, „Nutzlosigkeit für die weitere Entwickelung der Natur-Philosophie“ atd. Ch. Huit: La philosophie de la nature chez les Anciens (Pař. 1901), str. 260 odbyl Hippona 3 řádky v poznámce jako „d’ailleur peu connu“!
63. Alex. in Met. 27, I a Clem. Protrept. 55 (= DV., 235, ř. 26–33) uvádějí dvojverší (epitafion), které si prý (podle Clementa, nikoli podle Alexandra!) složil Hippon sám na svůj hrob. Dvojverší to arci nepochází od Hippona, ale poněvadž i Alex. Airod. je zná, lze souditi, že za doby své nebo Aristotelovy byl Hippon ctěn a přeceňován od některých svých krajanů, takže mohly i vzniknouti verše: „τὸν ἀθανατοῖσι θεοῖσιν ἶσον ἐποίησεν Μοῖρα καταφθίμενον“. — O posouzení Aristotelově Hipponova určení duše srv. Hielscher na uv. m., str. 154 nn.
64. Nedokonalost formální patrna jest i z jediného nám zachovaného zlomku onoho. Jak neobratný a nevkusný jest slohové, tak namahavá a jalová snaha syllogisování činí jej tím právě, čemu Aristoteles udílel výtku slovem „φορτικόν“. Srv. o tom Dielsův výklad v Sitz. Ber. d. Berl. Ak. d. W. 1891, str. 580 n.