Wikizdroje

Sborník prací historických/Bulharsko po vymření rodu Asěnovců

< Sborník prací historických
Sborník prací historických
Michal Syrský a dějiny balkánských Slovanů v VI. století Bulharsko po vymření rodu Asěnovců O dvou nejstarších listinách kláštera Rajhradského
Údaje o textu
Titulek: Bulharsko po vymření rodu Asěnovců
Autor: František Hýbl
Zdroj: Sborník prací historických
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha, Nákladem historického klubu 1906
Licence: PD old 70
Index stran

FRANT. HYBL.
BULHARSKO PO VYMŘENÍ ASĚNOVCŮ.

Za úpadku říše byzantské, jenž nastal po smrti posledního mohutného Komnena Manuela (1180), vzmohli se na balkánském poloostrově k politické důležitosti jižní Slované, kteří až dosud stáli v područí východního imperia. Vznikl soustředěný stát srbský činností velikého župana Štěpána Nemanje (1171–1196), obnovena povstáním bratří Petra i Asěna r. 1186 říše bulharská. Pohroma, kterou říši byzantské přineslo čtvrté tažení křížové, prospěla zejména Bulharům. Zatím co Srbsko v těsnějších hranicích pozvolna se rozvíjelo, Bulhaři brzy rozšířili moc svou po celém poloostrově. Jejich car Kalojan (1196–1207) opanoval větší část Thrakie i Makedonie, car Jan Asěn II. (1218–1241) pak vítězstvím nad epirskými Řeky dal říši rozsah, jaký měla jedině za dnů slavného Symeona dotýkajíc se moří Egejského i Adriatického, ano zanášel se smělými plány učiniti středem svého panství sám Cařihrad. Ale brzo se ukázalo, že Bulhaři tenkrát už nestačili zaujmouti velmocenské postavení na poloostrově a že život řecký nepozbyl dosud své síly. Obnova říše byzantské vyšla z Malé Asie, z císařství nikejského. Císař Jan Vataces († 1254) odňal Bulharům za nezletilých synů Asănových Kalimana I. (1241–1246) a Michala Asěna Makedonii i větší díl Thrakie.

Také na druhé straně měli Bulhaři souseda, který povážlivě ohrožoval rozvoj jejich moci. Říše uherská od opanování Chorvatska krok za krokem postupovala v šíření své moci na poloostrově. Králové uherští uvedli již ve XII. století pod svou vrchní moc Bosnu, ve XIII. stol. i Chlm (Hercegovinu) a přijali (poč. XIII. stol.) i titul králů srbských, ač skutečné moci nad zemí tou neměli. Na druhé straně obsadili v I. polovici XIII. stol. západní Valašsko, kde zřídili banát severinský a okolo r. 1254 i část nynějšího Srbska, totiž krajinu při Sávě mezi dolní Drinou a Moravou v poříčí Kolubary, zvanou Mačvu. Po vymření Asěnovců zasáhli hluboko i do osudů Bulharska.

V Bulharsku po velikých ztrátách utrpěných od Řeků vzchopila se strana bojovná r. 1253, ale ne proti Řekům, nýbrž proti Srbsku. Mladičký, sotva dospívající car Michal Asěn spojil se s úmyslem výbojným s Dubrovčany, kteří měli tehdy jakési spory se srbským králem Štěpánem Urošem I. (1243–1275). K spolku tomu přistoupil i župan chlumský Radoslav.[1] V nastalé válce Bulhaři vtrhli do Srbska, pronikli až k Limu a poplenili tamní krajinu, ale brzy zjednán mír[2] (1254). Také s Uhry nežili tehdy Bulhaři v dobré shodě, jak vysvítá z listu psaného r. 1254 od krále Bely IV. k papeži.[3] Nedošlo sice, pokud víme, k žádné srážce, oba státy však stály k sobě nepřátelsky.

Ale v témže roce v politice bulharské nastal obrat. V list. 1254 zemřel energický císař nikejský Jan III. Vataces a nastoupil chorobný jeho syn Theodor II. Laskaris. Třeba že měl za manželku sestru cara Michala, Bulhaři ihned zanechavše různic s Uhry a se Srby počali válku proti Řekům, jejímž cílem bylo opanovati kraje nedávno ztracené. Válčeno po tři léta, ale Theodor II. zase odňal Bulharům vše, čeho se v té době zmocnili.[4] – A tu zasahuje poprvé do dějin bulharských jedna z nejzajímavějších osobností slovanského středověku, muž, který svým původem i svými osobními i rodinnými svazky stal se na ten čas živým pojítkem všech kmenů slovanských, – Rostislav Michajlovič, bán Mačevský.[5] Pocházeje z rodu ruských knížat černigovských, uchýlil se za vpádu tatarského do Uher, pojal r. 1243 za manželku Annu, dceru Bely IV. a objevuje se od r. 1254 v listinách, jako bán Mačvy; vedle toho spravoval Usoru a Soli v dnešní Bosně, maje při tom postavení značně nezávislé. Jako tchán cara Michala sprostředkoval (snad z jara 1257) mír s Řeky. Třeba že zjevuje se v dějinách bulharských teprve při této příležitosti, přece sotva pochybíme, přičteme-li mu vliv na celou protiřeckou politiku cara Michala počínajíc r. 1254. Mladý car pojal nepochybně brzy po r. 1254 jeho dceru za manželku[6] a dal se vésti vlivem tchánovy uherské politiky. Svědčí o tom i ta okolnost, že on jest jediný panovník bulharský, který razil mince s nápisem latinským.[7]

Nezdar války proti Řekům a patrně vůbec zmíněný vliv Uher u dvora bulharského měl vážné následky uvnitř říše. V pravoslavném Bulharsku, jež celým svým vnitřním životem tkvělo v ovzduší řeckém, sblížení se západem narazilo na odpor, zvláště když provázeno bylo nezdarem. Takové jest asi pozadí následujících událostí, o nichž zachovaly se nám pouze suché zprávy u dějepisců řeckých.[8] R. 1257 byl Michail podle vypravování Akropolitova zavražděn od svého příbuzného[9] Kalimana, jenž spikl se proti němu s některými občany hlavního města Tmova. Kaliman dal se prohlásiti carem a zmocnil se i mladistvé manželky zavražděného. Matka Michalova Irina, dcera epirského „císaře“ Theodora, která kdysi za nezletilosti svého syna vedla vládu, uchýlila se do kláštera.[10] – Kaliman II. netěšil se však dlouho ze zdaru svého násilného činu. Rostislav Mačevský na zprávu o krvavém převratu v Bulharsku na ručest přitáhl s vojskem, snadno obsadil za rozháraných poměrů Trnovo a dceru vzal zpět. Kaliman II. na útěku zabit.[11] Jeho smrtí vyhynul slavný rod Asěnovců.

A tu nastávají záhady o tom, co následovalo, neboť prameny řecké se neshodují a domácí zprávy dosud se neobjevily. Akropolita v dalším pokračování vypravuje, že velmožové bulharští, když nebylo zákonem oprávněného nástupce na trůn, shromáždili se na sněm a zvolili ze svého středu carem Konstantina, syna Tichova.[12] Ale mladší současník Pachymeres, jehož zprávy jinak jsou vždy spolehlivé, a pozdější Nikiforos Gregoras uvádějí na jeviště jinou ještě osobu. Širší a jasnější vypravování Gregorovo[13] o té věci zní asi v ten smysl, že po smrti Michala Asěna zmocnil se vlády manžel jeho sestry Myces (Μυτξής), který však jsa povahy zženštilé brzo pozbyl veškeré vážnosti. Za takých okolností povstal proti němu za souhlasu celého národa Konstantin, příjmím Tich, vypudil jej z Trnova a přinutil jej k útěku. Novější historikové různě se postavili k této záhadě. Golubinskij a po něm Jireček[14] uznali odpor v obojích zprávách za nesmířitelný a pak zcela přirozeně přidrželi se Akropolity, jakožto současníka a částečně i účastníka tehdejších události; bylť Akropolita r. 1260 císařským vyslancem na dvoře Konstantinově a byl od něho s velikou obřadností přijat. Jiní, jako ze starších Palauzov, později Makušev, Ruvarac, Pavlovič, Wertner, Pauler a j.[15] přijali obě zprávy a snažili se uvésti je ve shodu.

Ponechávajíce prozatím stranou otázku o osobnosti Konstantinově i Mycesově, všimněme si nejdříve všech okolností před událostmi vylíčenými i po nich, zkrátka celé situace. Z toho, co bylo řečeno o posledních letech cara Michala Asěna, vysvítá, že on svým sňatkem i směrem své vlády přivinul se k Uhrám a k západu, a že ta věc v Bulharsku sama sebou a hlavně vnějšími neúspěchy vzbudila nespokojenost. V čelo nespokojenců postavil se Kaliman II. Avšak po smrti Michalově přitrhl do Bulharska tchán jeho Rostislav, obsadil Trnovo a stal se na čas pánem situace. Máme se domnívati, že spokojil se pouze osvobozením své dcery a pak klidně odtáhl ponechávaje stranou všechny zájmy své nové vlasti uherské, k níž byl svazky rodinnými připoután? Jest těžko předpokládati tak jednoduchý průběh událostí. Naopak, jistě že hleděl za dočasného zemdlení strany protivné uvésti na trůn bulharský osobu, jež by zaručovala trvání dosavadního zevněpolitického stavu a za takovou musíme pokládati Mycesa. Toho ovšem nemohla snésti strana druhá klidně a také císaři Theodoru II. nebylo možno nečinně přihlížeti k šíření politického vlivu uherského na Balkáně. – Tento předpoklad potvrzují všechny následující události. Z pramenův uherských dovídáme se o několikaletých bojích mezi Uhry a Bulhary, o výpravách Uhrů nejen do Bulharska, nýbrž i na území řecké, aniž jsou nám známy jejich příčiny. Nejjednodušší výklad nalezneme, uvedeme-li tyto boje v souvislost s domácími rozbroji v Bulharsku, že totiž ona tažení uherská směřovala proti vítězící straně Konstantinově, straně, chceme-li tak říci, řecké. – Mlčení Akropolitovo o Mycesovi netřeba tak těžce vážiti, rovně jako Pachymerovo a Gregorovo mlčení o násilném konci Michala Asěna a výpravě Rostislavově; zmiňují se zajisté spisovatelé ti o věcech bulharských jenom mimochodem, k nejnutnější informaci řecké zevní politiky a podávají jenom to, čeho vidí se jim třeba k souvislosti. Nad to byl Akropolita až příliš účastníkem, než aby účastenství jeho nebylo zůstavilo stopy i v jeho spise. Už ta okolnost, že strana Konstantinova, jak ještě z dalšího bude patrno, byla stranou řeckou, vysvětluje mnoho. Řecký trůn přirozeně neuznával změn provedených vlivem Rostislavovým, pro něj trůn bulharský i po dosazení Mycesově byl uprázdněn, a v tomto smyslu pojímal ovšem věc i Akropolita, který r. 1260 navázal s Konstantinem přátelské styky. Tak rozuměti jest jeho slovu „γνησίον“; nebylo nástupce z rodu Asěnovců. Myces, posazený na trůn vlivem uherským, a jak snad můžeme přijmouti, i proti vůli většiny národa, nebyl v jeho očích řádným panovníkem. Pozdější spisovatelé Pachymeres a Gregoras pohlíželi ovšem na věc tu se stanoviska více historického, jmenovitě když poměry se později změnily a Myces utekl se k Řekům.

Není tedy třeba ve zprávách řeckých hledati odpor zásadní; zpráva Pachymerova a Gregorova jsou doplněním vypravování Akropolitova. Ovšem nedovídáme se ani sloučením všech tří podání řeckých autorů všeho, co se tehdy stalo. Zdá se, že Rostislav nespokojil se pouze uvedením na trůn knížete, který by byl oddán Uhrům. České prameny zmiňujíce se o něm v době pozdější, nazývají jej „dux Bulgarorum“ a „imperator Bulgarorum“,[16] ba Rostislav sám tituluje se v jedné listině „dux Galaciae ac imperator Bulgarorum“.[17] Že pak to nebyl pouhý prázdný titul, vysvítá z listu krále Přemysla II. k papeži z r. 1260, v němž mezi účastníky českoStránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/73 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/74 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/75 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/76 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/77 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/78 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/79 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/80 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/81 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/82 Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/83

  1. ↑ Listiny o tom jsou u Šafaříka, Památky dřevního písemnictví Jihoslovanův, 2. vyd. (Praha 1873), Okázky obč. písemnictví, str. 16–23 a u Miklošiče, Monumenta serbica, Víd. 1858, str. 35 sld.. O výbojných úmyslech cara Michala svědčí slova:„ako Bogь pomože tvojemu světomu carьstvu i primešь Rašku zemlu s usemi prideli…“ Vedle cara samého vystupuje tu jako důležitá osobnost jeho svak sevastokrator Petr (srv. níže).
  2. ↑ O poplenění krajiny na Limu mluví listina krále Uroše, daná klášteru sv. Petra u Bjelopolje ve Spomeniku srb. akademije. III., str. 8. Že mír již r. 1254 byl ujednán, vysvítá odtud, že Uroš I. Dubrovčanům v srp. t. r. potvrdil všechna privilegia (Miklošič. 40).
  3. ↑ Cum regnum Hungariae per pestem Tartharorum pro maiori parte in solitudinem sit redactum et quasi ovile sepibus sit infidelium generibus circumseptum, utpote Ruthenorum et Brodnicorum a parte orientali, Bulgarorum et Boznensium haereticorum a parte meridiei. Theiner, Mon. Hung. I., 230.
  4. ↑ Jireček, Dějiny národa bulharského, 228.
  5. ↑ Srv. o něm článek Palackého v Čas. Č. Mus. 1842 (Radh., II., 272) a Pulauzova v Žurn. min. nar. prosv. 1851, 71. Mezi oběma jest neshoda týkající se poměru Rostislavova k bulh. carovi. U byz. historika Akropolity totiž tchán cara Michala sluje prostě Ρώσος Ούρος, jmenuje se však zetěm krále uherského. Proti staršímu stotožňování tohoto Rosa Ura s Rostislavem vyslovil se Palacký z toho důvodu, že Rostislav oženiv se teprve r. 1243 nemohl ještě býti tchánem cara Michala. Naproti tomu Palauzov hájí starší mínění. K Palackému přidal Se Golubinskij (Краткiй очеркъ исторiи православныхъ церквей Moskva 1871, 219) a Jireček v Děj. nár. bulh., který však později od něho odstoupil. Novou zmínkou o Rostislavovi v listech cís. Theodora II. (srv. Jireček v Arch. f. slav. Phil. XXI., 622) totožnost Rosa Ura s Rostislavem jest úplně prokázána. – Pojednání uh. historika Wenczela o Rostislavovi není mně bohužel přístupno.
  6. ↑ Z manželství Rostislavova s Annou známy jsou 4 dítky: synové Michal a Bela a dcery Kunhuta, manželka českého krále Přemysla II., a Gryfina, manželka polského knížete Leška II. Dle toho, co nahoře jest řečeno, bylo by předpokládati ještě jednu dceru jinak nezmíněnou, jejíž osudy nejsou známy, dceru patrně nejstarší, když provdána byla již před r. 1257. Ale snad možno aspoň otázku si položiti: nebyla naposled česká královna Kunhuta (její narození musíme rovněž klásti co nejblíže k r. 1243) v dětském věku zasnoubena carovi bulharskému, tehdy rovněž nedospělému?
  7. ↑ Jireček, Děj. bulh. 366.
  8. ↑ Jsou to Jiří Akropolites (zemřel 1282), příbuzný císařského domu, který byl nějaký čas i nejvyšším kancléřem, svojí Xρονιχή συγγραφή obsahující události let 1203 až 1261, Jiří Pachymeres (nar. 1242 – † ok. 1310), který rovněž zastával vysoké státní úřady a pokračoval v díle Akropolítově až do roku 1308, a polyhistor Nikiforos Gregoras (nar. 1295, zemř. před r. 1360) se svým dílem Ρωμαίχή ίστωρία líčícím události let 1204–1355.
  9. ↑ Obyčejně se tento Kaliman pokládá za syna sevastokratora Alexandra, bratra císaře Asěna II. (viz Děj. bulh. 230), ač přímých důkazů pro to není.
  10. ↑ V starobulh. pomeníku pěje se věčná pamět „Irině blagočьstivěj materi christoljubivago carě Michaila narečenněj vъ mnišьskomъ obrazě Xeni.“ (Vyd. Popruženkovo v Izvěstijach rusk. arch. instituta II. 1897. str. 72.)
  11. ↑ Akropolita u Migne, Patrologia graeca 140 col. 1173. Ve výtahu u Strittera, Memoriae populorum etc. II., 2, 732.
  12. ↑ xxxxxxx. Akrop. l. c. 1174.
  13. ↑ Pachymeres u Migne 143, col. 800, Gregoras tamže 148, col. 185 sld. U Strittera II., 752 sld.
  14. ↑ Galubinskij, o.c. 219, Jireček, Děj. bulh. 232. O Mycesovi domnívá se Jireček, že jest to vlastně zmatkem obestřený Michal Asěn (určitě se o té věci vyslovuje v ruském vydání Děj. bulh. Oděsa 1878, str. 352 a 359).
  15. ↑ Palauzov, l. c., Makušev v recensi Jirečkových Dějin Žurn. min. nar. prosv. 1878, Ruvarac, Приложци к обjacньеньу извора српске ист. Glasnik srb. akademie 49 (1881), str. 17, Pavlović, Tpи пoтoмка Неманьина tamže 57 (r884), str. 149, Wertner, Glossen zur bulg. Zaren-Genealogie, Ung. Revue XI. (1891), str. 27, Pauler, Българскитъ военни походи на Стефана V., Sborník bulh. ministerstva 7 (1892), str. 431.
  16. ↑ …princeps regni Bohemiae duxit in uxorem Cunegundam, filiam Rostislai, ducis Bulgarorum (Cont. Cosmae, Pram. děj. čes. II., 297). Podobně Neplach (Pram. III., 474); Pulkava (Pram. V. 175) nazývá polskou kněžnou Gryfinu „filia imperatoris Bulgariae“.
  17. ↑ Cod. dipl. com. Zichy I., 3 mně nepřístupný. Srv. Wertner, Ung. Revue XI., str. 22, pozn. 1.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Sborník_prací_historických/Bulharsko_po_vymření_rodu_Asěnovců&oldid=292019“