Sbírka anekdot
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Sbírka anekdot |
| Autor: | Josef Šváb-Malostranský |
| Zdroj: | ŠVÁB-MALOSTRANSKÝ, Josef. Sbírka anekdot. V Praze: Jos. Šváb Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Kterýsi vynikající malíř měl velmi vzácného psa. Když mu zvíře onemocnělo, neváhal ani okamžik a povolal k němu slavného lékaře. Lékař přišel, ale podivil se velice, když mu byl jako nemocný předveden pes. Zamrzel se, neřekl však ničeho; psa prohlédl a předepsal mu lék. Zvíře se uzdravilo. Když umělec potkal na to lékaře, ptal se ho, co je mu dlužen. Lékař bez rozpaků mu pravil: „Víte, peněz od vás nepřijmu. Ale chcete-li mne rozhodně honorovati, prokažte mně malou službu na oplátku. Mám doma žlutou klec na kosa, natřete mi ji na zeleno.“
Pan učitel: „Petrásku, co je tvůj otec?“ Žák: „Už nic, prosím, on je mrtvý.“ Pan učitel: „A tak, a co byl dříve?“ Žák: „Prosím, dříve byl živý!“
Hošík čte v denních listech, že v Africe snědl divoch misionáře a ptá se hned matky: „Maminko, přijde ten misionář za to do nebe?“ — „To se samo sebou rozumí“, povídá na to matka, „zrovna tak, jako ten divoch přijde do pekla.“ „Oho,“ protestuje klouček, „maminko, to by byla chyba, ten divoch musí také do nebe, když má toho misionáře v žaludku!“
Pan farář: Jak jsem vám předešle vyprávěl máme svátky rozličné, teď se přesvědčím, zda-li jste dávali předešle pozor. ‚Vomáčko, svátky které se slaví v létě, jak se jmenují?‘ — Vomáčka: ‚Letnice!‘ — Pan farář: ‚Dobře a jak se jmenují svátky, které se slaví v zimě?‘ Vomáčka: ‚Zimnice!‘
Pan katecheta přednášel malým žákům o obětování Isáka, a vyprávěl: „Abraham šel a vzal s sebou Isáka, služebníka, nůž a dříví. Něčeho se jim ale k provedení obětí nedostávalo; co to bylo?“ Dítky přemýšlely a jeden čipera vystrkoval ruku. „Nu což, Čížku? „Sirky,“ odvětil chlapec.
„Kde byl upálen mistr Jan Hus?“ tázal se pan učitel několikráte žáků, ale vždy nadarmo. „Já to vím“, ozval se konečně nesměle jeden v poslední lavici. „Nuže, dokaž, že nejsi tak nevědomým, jak ti ostatní. — „Na hranici, pane učiteli,“ odpověděl žák.
Matka peče v masopustní úterek koblihy a malý Jeník má chuť na některou z právě napečených; pořád šourá se okolo maminky, ale ta má plné ruce práce a nevšímá si ho. „Maminko, mluv něco na mne!“, ozve se pojednou. „A co pak?“ — „Řekni jen: Jeníčku, vem si kobližku anebo raději dvě.“
„Tatínku, čím je strýček?“ — „Strýček je partafírem. “ — „A kdy bude, tatínku, partafelbeblem?“
Pan učitel se táže žáků: „Kolik smyslů má člověk? Vyvolaný Vojta řekl osm, a proto postaven byl za dvéře; Karel řekl, že sedm, a musil následovati Vojtu. Jeden ze žáků, Tomášek, se opozdil, a vida dva zahanbence státi u dveří, otázal se po příčině trestu. „Byli jsme tázáni kolik smyslů má člověk a nevěděli jsme to,“ vysvětlovali oba nevědomci. „A co ty řekneš, budeš-li tázán na to?“, vyzvídali oba ti hoši. Tomášek hrdě odpověděl: „Řeknu, že člověk má pět smyslů.“ Ale Vojta se dal do smíchu: „To přijdeš hnedle za námi, mne vyhodil pan učitel, že jsem řekl osm, a tuhle Karla, že řekl sedm, a ty teď přijdeš jenom s pěti!“
Jistý zahradník vypěstoval fíkový stromek, na kterém vyrostly dva velké fíky. I poslal ovoce to s dopisem po synu svému pánovi, u kterého byl zaměstnán. Na cestě synáček chtivě pohlížel na fíky a nemoha odolali pokušení, jeden sněd’. Když přišel k pánovi, přečetl tento dopis a otázal se: „Kam’s dal ten druhý fík?“ — „Ten jsem snědl,“ odpověděl hoch. — „Ale, jak jsi to mohl udělati?“ zvolal pán. — „Takhle jsem to udělal, milostpane,“ odvětil hoch a snědl také ten druhý fík.
Matka k dítěti: „Jdi Karloušku, naproti k uzenáři a podívej se, má-li telecí nožičky“. — Za chvíli Karlíček: Maminko, nevím, jaké má protější uzenář nožičky, on měl na nich boty“.
Při velké návštěvě Kludského zvěřince bylo v kase mnoho peněz utrženo; aby nebyla snad pokladna jeho vypáčena, dal ji pan Kludský vždy na noc do lví klece, a tam se žádný zloděj neodvážil!
Malá Anička jdouc na počátku školního roku do školy, nevzala si s sebou žádných knih. — „Aničko, kde pak máš knížky k učení?“, táže se pečlivá matička své dcerušky. — „A my ještě nemáme rozvrzané hodiny, proto jich nepotřebuji“, zní odpověď Aničky. Užaslá matinka dlouho lámala si hlavu, k čemu že ve škole potřebují rozvrzaných hodin, nežli na to přišla, že dceruška mínila tím rozvržení učebních hodin.
U mistra Potěha zabili vepře. Při slavných „prasečinách“ nedostali však učedníci od lakotné mistrové ani jaterničky. Teprve když jí několik jaterniček při hanebném počasí „zkyslo“, darovala oběma učedníkům po dvou. Učedníci poznali hned, proč se jim dostalo toho daru. Šli na dvorek a pověsili jaternice na hrušku. V tom vyšel mistr, a vida, co se stalo, ptá se: „Kluci, co jste to spáchali s těmi jaternicemi?“ Hoši: „Inu, kdopak může za to, že jsou ještě kyselé! Pověsili jsme je tuhle na hrušku, aby dozrály… “
Pán jde kolem žebráka, který, jak se zdá, je slepý. Chtěje se přesvědčiti, upustil dvacetihaléř na zem a praví k žebráku: „Zvedněte si ten peníz.“ Žebrák jej skutečně hned zvedne. „Vy tedy nejste slepým, když dovedete zvednouti minci,“ durdí se pán. „Nejsem, pane,“ odpověděl žebrák. „Tak proč tedy žebráte, darebáku?“ táže se pán a žebrák na to klidně praví: „Prosím, odpusťte, to je mýlka, já nejsem slepým, ale žebrám proto, že jsem hluchoněmým.“
Elegantně odděný pán sáhnul tiše a obratně druhému do kapsy, kde nahmátl tučnou tobolku. Ale jeho hmat byl zpozorován. „Pane, kdo jste? „Račte odpustit, jsem umělecko-chemický cídič obleků, prosím, zde je mé obchodní oznámení, chtěl jsem vám je dáti pouze do kapsy.“ Dostal za to velký políček. „Já zase valchuji kůži“ — pravil okradený — „a zde máte mou navštívenku!“
Studující přišed do soukenického krámu vyžádal sobě červené sukno. Předloženoť mu více druhův a po delším vybírání konečně se na jednom usnesl. „Pane, mnoho-li metrů mám ustříhnouti?“, tázal se mládenec. „Nuže,“ odvětil student vážně a vytáhnul z kapsy malinkého čertíka, „jak vidíte, potkalo mého malinkého raráška neštěstí, že přišel o jazyk, pročež buďte tak laskav a ustřihněte mu z celého kusu na ný.“
Malý hoch byl přítomen představení „Fausta“ na loutkovém divadle. Přišed domů, vypravoval, jak Faust podepsav čertu smlouvu ku konci od tohoto byl odnesen do pekla. Po vyvedení nějakého šelmovství pohrozil mu otec: „Že tě čert odnese do pekla.“ — „I kdepak,“ odvětí hoch, „vždyť jsem ještě nic nepodepsal.“
Selka poslala sousedce své krajáč mléka. Tato s poděkováním vracela nádobu, a pravila hochu, který dar přinesl: „Na, Jeníčku, a řekni mamince, že nechám pěkně děkovat a aby si podruhé takovou škodu nedělala.“ — „I, jakou škodu,“ odvětil hoch, „vždyť se v něm utopila myš.“
„Milý dědečku! My ti přejem k Tvému svátku od srdce všeho dobrého, a maminka povídala, jestli nám dáš každému korunu, aby jsme ji neztratili a dali na ni náležitý pozor.“
Když byl ještě slavný český cestovatel Holub živ, byl v městě Chrudimi očekáván jeho příchod, neb tam měl uspořádati přednášku. Tu učitelovic Boženka volala na bratra Vladimíra: „Heč, Vladíčku, ja půjdu na nádraží podívat se na Holuba.“ — A Vladíček na to klidně odpověděl: „To já se raděj podívám na dvoře na krocana, to je něco většího.“
„Jen neplač, synáčku, maminka přijde hned,“ těšil otec plačícího hošíka. „Kdyby tam radši zůstala.“ vzdychal synek, „ona šla pro metlu.“
Hoch (přiběhne domů celý ulekán): „Tatínku tatínku, já právě spolkl špendlík.“ — Otec (za braný v psaní): „Ale to je hluku pro takovou maličkost! Zde máš dvouhaléř, a kup si jiný!“