Sankce a budoucnost Společnosti národů

Údaje o textu
Titulek:	Sankce a budoucnost Společnosti národů
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 75, č. 288. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	20. 10. 1935
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Druhá italsko-etiopská válka

Nerad bych, aby mé stanovisko v otázce habešské bylo vykládáno jako projev nějaké zaujatosti proti Anglii. Nepatřím k těm, kteří vděčnost v politice mají za nedovolenou naivnost, a nemohu zejména zapomenouti, že za všechno, co jsme v Paříži získali v otázce říční a dopravní, dokonce i předmostí v Bratislavě, děkujeme především anglickému delegátu, tehdy generálu Mance.

Ne, myslím jen na nás, na naši budoucnost, na mír a sociální klid a pokoj v Evropě, a tím také na zájmy všech, jimž tolik děkujeme za svou svobodu. A také na budoucnost Společnosti národů!

Hřeší se proti spravedlnosti.

Nedovedu být nespravedlivým. A proti spravedlnosti se nyní hřeší víc, než je v zájmu klidného vývoje věcí dovoleno. Chce Itálie nepřípustné zvýšení politické moci? Nelze přece říci, že by k tomu válka s Habeší, i v případě vítězství, při obtížném ovládání a hospodářskě organisaci země byla zrovna nejvhodnějším prostředkem. Také nejde přece Itálii o zájmy italských kapitalistů, což se obyčejně vytýká koloniální politice bolševickými demokraty. Především přece hledá území pro přebytky svého chudého obyvatelstva, které doma nemůže uživiti, ač Mussolini v intensifikaci zemědělslví, ve vysoušení tisíciletých bažin tvořil přímo zázraky, aby dal rostoucí populaci možnost práce a výživy. Také dojista nechce ublížit domorodému obyvatelstvu — poněvadž „vyssávací“ stará koloniální politika už dnes prostě není možná. Francouzská politika v koloniích, zejména v Maroku, je nejlepším příkladem moderní politiky koloniální, a Itálie by sotva chtěla provádět politiku jinou. Přece nechtěla nic jiného, než k čemu smluvně daly už dávno souhlas Anglie i Francie. A není tudíž ještě jisto, jak dopadne objektivní soud historie, proč nedošlo k smírnému vyřízení celé otázky! Je tedy přirozeno, že přeměna lokální otázky koloniální, do které vlastně kromě Anglie a Francie nikomu jinému nic není, v otázku světovou, jen proto, že je Habeš zvláštním řízením osudu členem Společnosti národů, není všude přijímána s nadšením, i když ohromná většina členů Společnosti národů se poddala vedení Anglie.

Sankce — trestem?

Zejména, když začíná být jasno, co znamenají a hlavně, co mohou znamenati sankce. Zapomnělo se na původní myšlenku Společnosti národů. Pod dojmem hrůz světové války hledal se prostředek, jak zabrániti tomu, aby se opakovala. A poněvadž se věřilo, že je versailleský mír aspoň na dohlednou dobu definitivním rozluštěním otázek, které by mohly mír ohroziti, dány také mírové smlouvy pod ochranu ženevské instituce. Není pochyby, že myšlenka Společnosti národů kromě ideologie pres. Wilsona vznikla prakticky z mínění, téměř všeobecného, že by bylo 1914 k válce nedošlo, kdyby bývalo nutno o hrozícím konfliktu mezi zúčastněnými státy jednati pod kontrolou veřejnosti. To, co nyní nazýváme sankcemi, nemělo být trestem pro útočníka, nýbrž prostředkem, aby se nemohla válka vésti vůbec, nebo aspoň ne dlouho. Jako trest pro útočníka by sotva odpovídaly tomu, čemu měly sloužiti. Nanejvýš v případě lehkovážného, vůbec těžko omluvitelného útoku. Ale to snad přece není nejčastější případ, nehledě ani k tomu, že útočník je příliš relativní pojem, aby mohl sloužiti vždy za spravedlivý podklad trestních sankcí. A mimo to je výrok Shromáždění Společnosti nálodů vždy politický a ne soudní. Možno na př. jednomyslné odhodláni velikého národa, zjednati si možnost uživení přebytků svého obyvatelstva považovati, i když je útočníkem, za zločin, který by zasluhoval trest, zejména, když se na př. Itálie přece pokoušela vyříditi věc jednáním smírným, jak to odpovídalo dohodě anglo-francouzsko-italské? A jde jen o věc fašistů, když ji považují i odpůrci fašismu, jako Orlando a nyní dokonce Nitti, za věc celého národa? Rozumím konečně — třebas nepřezírám jeho nebezpečí — zákazu dovozu válečného materiálu a sankcím finančním, ale trestati národ zákazem všeho vývozu? Může být něco méně domyšleného a nespravedlivého? Kdo jím bude vlastně trestán?

Sankce a světové hospodářství.

Vášnivý patriotismus italského národa snese každé zmenšení obvyklých potřeb a potraviny mu už vždycky někdo doveze. Ale jak k tomu přijde světové hospodářství, trpící tak těžce zmenšenou konsumní silou, aby 40milionový stát byl vyřaděn z pravidelného hospodářského života, a aby bylo rozrušeno, co ještě z mezinárodních obchodních styků bylo zachováno? Nebudou dlouho a dlouho cítit zejména Rumunsko a Jugoslávie důsledky toho, že zatím někdo jiný zaujme v Itálii jejich místo? Nahradí jim to ta náhrada, kterou žádají za plnění sankci, nepřihlížeje ani k otázce, kdo jim ji má platit? Anglie nebo státy, které jsou také postiženy? Snad naše, vždy tak k placení vzorně odhodlaná politika zahraniční je ochotna k statisícům hladovících nezaměstnaných připojiti plněním sankcí ještě tisíce nových? Ale budou to platit anebo odběrem toho, co ztratí loyálné plnící státy, nahrazovat ti druzí? Není to přímo absurdní při ideové základně Společnosti národů? Ta přece měla býti vybudována na solidaritě národů, které by byly ochotny i nejtěžšími obětmi chránit mír pro sebe, pro své státy, ale sotva pomýšlely na to, že by hladem svých dělníků měly zabraňovati „nebezpečí“ zlepšení materiálních podmínek života — černochů? Není zrovna vtom důkaz, jak nemožným a neorganickým je zatažení habešské otázky před forum Společnosti národů? Jsou rozumné ty ostré sankce proti Italii, která by byla v evropských otázkách — kdyby jí nebylo bráněno v legitimní expansi koloniální — dojista jednou z nejvážnějších opor míru i mírových smluv, poněvadž by ztratila hlavní zájem na jejich revisi?

Původní myšlenka a skutečnost.

Přiznám se, že jsem patřil k těm, kteří považovali pasivitu Společnosti národů v otázce mandžuské i bolivijské za důkaz slabosti, ale dnes, kdy vidíme možné hrozné důsledky její neočekávané energie v otázce habešské, rád doznám, že byla její pasivita moudrou a že vyplývala prostě z toho, čím se oproti původní myšlence Společnost národů stala. Ale to by si měli uvědomiti všichni opravdoví vyznavači ideologie Společnosti národů i ve věci habešské. Společnost národů trpí svou světovostí; na to však nestačí, k tomu poměry ještě nedozrály. Velikého asijského problému nerozřeší, nehledě k tomu, že Spojené státy a Japonsko nejsou jejími členy — a bylo by také hříchem, zatahovati do jeho řešení nezúčastněné evropské národy, na jejichž mínění v tomto případě beztoho nikdo nic nedá. A zrovna tak zbytečné bylo ohroziti nezúčastněné národy nebezpečím válečného konfliktu a novým zatížením beztoho chorobného evropského hospodářství. Zejména když bylo jasno, jak této opravdu „za vlasy přitažené“ příležitosti hodlá využíti moskevský komintern. Má býti překvapujícím vzkříšením vůle k životu Společnosti národů vydán svět na místě nejméně vhodném nebezpečí nejstrašnějšího sociálního převratu? Nejsou miliony nezaměstnaných přímo hrozivou výstrahou před každým zahráváním s ohněm? Není dost na milionech obětí idealistické zaslepenosti intelektuálů ruských?

Co ohrožuje Společnost národů?

Ujišťuje se, že sankce neznamenají válku. Není to nebezpečný sebeklam? Zapomíná se na zvláštní okolnosti koloniálního sporu. Erythrea je italským územím. Mezi dopravou i válečného materiálu tam a dopravou na př. z Milána do Neapole po železnici není podle teorie svobodného moře rozdílu. Možno vnitrozemní dopravu přerušiti jinak než válkou? A je tudíž možno očekávati, že by Itálie mohla klidně přihlížeti, aby se Habešanům zbraně přivážely, ale jí aby byly transporty do vlastního území znemožňovány? A kdyby se tomu bránila, je to útok na Anglii, který je po ústupu p. Lavala rozhodující pro účast Francie — proti Itálii? Není to přímo strašné pomyšlení? Je myslitelná blokáda bez války?

Všecko to je prý pro zachování prestiže Společnosti národů! Kdo tam zůstane? A jsou ti ničím neohrožení členové Společnosti národů nějakou bezpečnou garancí i pro zachování míru ve střední Evropě, bezpečnější než Itálie, kterou by Společnost národů svým překvapujícím radikalismem ze Společnosti národů vypudila?

Zrovna upřímní zastánci myšlenky Společnosti národů by neměli zapomínati, že ničím nebyla tak ohrožena, jako nynějším bezohledným uplatňováním pochybných prostředků pro zabránění hrůz světové války v případě, v němž by jí daleko víc slušela pasivita, která jí byla vytýkána ve známých sporech mimoevropských. Nikdo z těch, kteří znají historii posledních 60 let po porážce Francie s její obdivuhodnou politikou koloniální, kteří pamatují na př. na hrozivý konflikt anglo-francouzský po obsazení Fašody plukovníkem Marchandem, nepochybuje, že by se byl bez zbytečného nástupu proti fašismu v Ženevé celý spor o Habeš diplomatickou cestou dal vyříditi smírně, bez nebezpečí války, ani lokální, tím méně světové.

Cesta k uskutečnění Wilsonovy ideje.

A nyní si představme, že by pro ostré zakročení Společnosti národů došlo k válce, kterou nikdo nechtěl, k válce, která v napjaté situaci mezinárodní by mohla nabýti rozměrů, za něž by těžko mohli nésti odpovědnost ti, kteří by ji zbytečnou ostrostí zavinili. Společnost národů by svou úlohu dohrála způsobem, jenž by ji učinil přímo nenáviděnou každým přítelem míru a pokojného rozvoje lidstva. Nebylo by pomyšlení, aby mohla trvati dále; konečně po tom, kam došla a kdo tam všecko hraje veřejnou nebo tajnou úlohu — vzpomeňme na nápadnou rozhodnost v uplatňování nejostřejších sankcí se strany Sovětů — nebylo by jí ani škoda!

Ale snad navždy by byla také pochována krásná, veliká idea Společnosti národů, jako představitelky světové solidarity v ochraně míru a klidného soužití národů! A té opravdu všelidské ideje by pro Habeš bylo věru škoda!

Poslední zprávy přinášejí čase naděje. Kéž by jen nepřišlo zklamání! Ale až by otázka Habeše byla aspoň pro nepřímé účastníky vyřízena, bylo by dojista v zájmu zachování míru žádoucím, aby celá struktura i statut Společnosti národů byly podrobeny vážné revisi. Mír v celém světě Společnost národů nezachrání! A snad to není nutno ani pro Anglii. Ale i pro ni je vážnou věcí, aby nedotknutelnost její mateřské země byla chráněna nejen vlastní mocí a silou, nýbrž také svornou vůlí všech evropských národů a států, uchrániti se nejen před novými a strašnějšími hrůzami všeobecné války, nýbrž také před ještě snad zhoubnějšími následky násilného světového převratu sociálního. Po velkém zklamání s Briandovým mírovým pastýřstvím i po nejnovějším poznání, že bezohledná ostrost může ze Společnosti národů učiniti instituci míru přímo nebezpečnou, mohla by pro Wilsonovu ideu nastati nová doba účinné, opravdové ochrany míru!