S poctivostí nezahyneš/5.
| S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl | ||
| 4. | 5. | 6. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 5. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 168–173. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Malina dělal již přes dvě leta u mistra Vorlíčka. Celý tento čas byl pro něj novou školou, v nížto se mnohému přiučil. Pozorovalť nejen lidi, s nimiž denně obcoval, ale i ostatní život hlavního města, kterýž mu arci mnoho věcí poskytoval, o nichžto dříve ani dost malého zdání nemíval. K svému štěstí uměl zlé od dobrého rozeznávati, a zachoval čistotu srdce svého i mysli své. Malá příhoda s tovaryši hned na cestě do Prahy přiučila jej opatrnosti, a sám mistr Vorlíček neopomíjel mu čas po čase ze zásoby svých vlastních zkušeností dobrého poučení udělovati.
Malinoví bylo milejší vyjíti si času nedělního o samotě na procházku do některé zahrady nebo do širého pole, nežli s jinými chasníky čas u žbánku a karet mařiti; jemu bylo milejší seděti někde v tichosti s užitečnou knihou, nežli vyhledávati hýřivý tanec při hlučné muzice, a co mu v neděli nebo ve svátek největší vyražení poskytovalo, to bylo české divadlo. Sotva že ho byl rozšafný Vorlíček na tuto utěšenou, srdce i ducha zušlechťující kratochvíli pozorna učinil, neminulo jedno představení, aby je byl nenavštívil, a nejednou děkoval mistrovi, že mu byl o té rozkoši pověděl.
Při tomto svém chování musel arci od svých soudruhů mnohé ousměšky snášeti; brzy ho nazývali potutelným ramenáčem, brzo koženým doktorem vší moudrosti, pak ho zas posílali do lesů, aby byl poustevníkem; ale on to dle své mírné přirozenosti trpělivě snášel, ba na věci takové ani neodpovídal, a jenom když se na něj trochu dotíravě sypali, nebo když viděl, že by svým mluvením něco prospěl: pak se pustil horlivé do vykládání a radil ostatním, aby činili, jako on činívá.
Někdy arci bylo mu dost líto, že nemohl posud človíčka nalezti, s nímžto by byl hodně po přátelsku obcoval, důvěrně rozmlouval a přece o něčem rozumnějším jednal, nežli jsou věci, o nichž obyčejná chasa rokuje. Při tomto pomyšlení začínalo se mu pak ovšem srdce svírati, neboť dle nejstaršího vyřknutí není člověku dobře býti samotným: avšak proto si přece nezastesknul, ale zpomínal na otce, jemuž i častěji dopisoval, nebo se zabral honem do knihy, když si mohl nějakou vypůjčit nebo i za vlastní peníze objednat, a mezi tím co jiná chasa, neznajíc posud lepšího vyražení, drahý čas i peníze a zdraví při daremných veselůstkách mařila, prospíval Václav na těle i na duši, vzdělával rozum svůj a zušlechťoval srdce své.
A toto všecko schvalujeme na něm mírou velikou; ne snad jen proto, že bychom chtěli proti každému vyražení poctivého řemeslníka, kterýž se celý den a celých šest dní těžkou prací lopotí, jaksi nelidsky brojiti; nikoli! — ta škaredá myšlenka odstup od nás daleko! My přejeme každému milého, potřebného oddechu a slušného veselí; vždyť je člověk i dle toho stvořen, aby pracoval i odpočíval, aby se namáhal i požíval, aby se trudil i veselil; ale na to zanevíráme, že není chasa naše vůbec — některé hodné mladíky ovšem vyjímáme! — že není k tomu vedena, aby nalezala zalíbení také ve věcech, kteréž nelahodí jenom tělu a žaludku, ale více ducha zajímají, hlavu osvěcují a srdce rozhřívají. Sotva že se naučí klouček nuzně čísti a ještě nuzněji psáti, již ho pošlou na řemeslo, a nikdo se neptá, nebude-li hoch ve svém budoucím životě větších vědomostí potřebovati, než jakých se mu posud udělilo. Tak ho uvedou na cestu života, aniž mu dají, co by na ní míti měl, aby mohl prospívati. Tu se myslí: I co, jen když se naučí svému řemeslu — to jest: jen když pochopí, jak má co rukama dělati; aby ale také věděl, jak co jinde vyvádějí; aby také věděl, jakou silou a s jakým prospěchem v jiných zemích pracují; aby věděl, kde a u koho něco k ulehčení a zdokonalení práce své hledati; aby uměl ducha svého tak dalece namahati a napínati, až by ve svém řemesle nový prospěch nalezl: o to se nikdo nestará. V devátém, desátém roce vyjde hoch ze školy, a může mluviti o štěstí, když pak délkou času jenom z prvopočátečního umění tolik podrží, aby si uměl jakožto mistr „auscigl“ napsati; o „výtahu nebo výkazu účetním“ beztoho nic neví, protože vůbec málo co ve svém mateřském jazyku slýchá, co by ho mohlo v skutku poučiti. Mnohé děti jsou i tak nešťastné, že se ve své mateřštině ani slabikovati nenaučí, a rodičové si na tom ještě něco zakládají, když ta mladá ubožátka po německu mluviti dovedou, třebas i sami tím jazykem ani zašvandrkovati neuměli a děti mimo školu ani slova německého neslyšely, tedy věci po němečku přednášené také nechápaly. Je to veliká zaslepenost. Učiti se jazykům cizím — nejenom německému, ale třebas i francouzskému nebo některému jinému, dle stavu a povolání člověka prospěšnému, ah! to je pěkná, užitečná, rozumná věc, a kdo by se nechtěl na příklad u nás jazyku německému přiučiti, když má k tomu příležitost, byl by veliký pošetilec. Vždyť jo to jazyk velikého národu a jsou v něm důležité i velmi užitečné knihy sepsány a našinec se nemůže bez něho takořka ani obejíti; potřebujeť ho posud ve školách, v živnosti, v obchodě, v úřadě, na cestách, kamkoli se vrtne. Ale mysliti, že má člověk již vyhráno, že je hned učenější, vzácnější a důstojnější, když umí trochu německy — to je teprva pošetilost a svrchované bláznovství! Ne proto, že umíš nějakým cizím jazykem jen mluviti, ale že jsi se v tom jazyku mnohým věcem přiučil a rozmanitých vědomostí nabyl (které bys byl ve svém mateřském snad neslyšel), jen proto, že jsi pomocí jazyka cizího i z cizí moudrosti prospěchu nabyl, proto jsi hoden pochvaly. Jinak můžeš uměti německý, francouzský, ba jazyky veškerého světa, a můžeš býti přece veliký bloud a sprosťáček. Jazyk je prostředek k nabytí potřebných i užitečných vědomostí a odtud pocházející pravé lidské důstojnosti; ale pouhý jazyk tě nedělá ani lepším, ani moudřejším. Umíš-li tedy německy, jen abys to uměl, abys mohl jakž takž blebtati, tedy se tím nechlub a nehledej v tom žádného štěstí, nemysli si, že jsi něco více, nežli člověk, kterýž jenom svému mateřskému jazyku rozumí. Ten může býti desetkrát zkušenější a moudřejší; on toho nabyl mnohem snadněji ve svém mateřském jazyku, kterýž byl, jest a zůstane věky věků tím nejlepším, nejkratším prostředkem, chce-li se člověk vzdělati, to jest: chce-li si rozum vybrousiti a srdce zušlechtiti. Při každém jiném vyučování je veliká ztráta času, a kdo se cizímu jazyku tak dobře nenaučí, aby mu rozuměl jako vlastnímu mateřskému, aby v něm každou myšlénku pochopil i vyjádřiti mohl: ten má v ruce tupý nůž a nemůže, jím řezati, má tupou kosu a nemůže jí kositi. Nejen tedy proto, že je přirozený náš jazyk drahé dědictví po slavných otcích, kteréž oni svou moudrostí zvelebovali a udatností hájili, nám pak proto zůstavili, abychom je stejnou mírou chovali a pěstovali; nejen proto, že je náš jazyk nad mnohý jiný pěknější, hojnější a ke všemu vyjádření schopnější; ale již i hlavně proto, že je k osvícení nás všech, kdož jsme v něm vyrostli, v něm i mysliti a cítiti se naučili, nejpřiměřenější, zvláště ale pro ty, jenžto nemají času nebo peněz jiným jazykům se přiučovati a teprva touto dlouhou cestou obšírnějších vědomostí nabývati — již proto máme si našeho mateřského jazyka vážiti a o jeho zvelebení pečovati; neboť tím zvelebujeme i ducha lidu našeho, připravujíce mu cestu k jistému osvícení a odtud povstávajícímu vezdejšímu i věčnému spasení. Protož sluší cizím jazykům se učiti, jakož vůbec člověku patří, aby své vědění na vše strany rozšiřoval; ale sluší a patří se také ještě větší mírou svůj vlastní jazyk milovati, jeho práva hájiti a před celým světem se k němu přiznávati.
O všech těchto důležitých věcech vedl Malina se svým mistrem nejednou rozprávku, dávaje se poučovati od mistra, jemuž bylo milejší doma s rozumným člověkem rozumné slovíčko mluviti, nežli daremným tlacháním čas u sklenice zabíjeti.
Nyní si udělal mladík známost s Naninkou, a tím přišla sladká rozmanitost do jeho života. Každá chvíle, kterou mohl v její společnosti ztráviti, byla pro něj pravou rozkoší. Onoť jich bylo arci velmi pořídku; neboť se nevídali téměř nikdy jindy nežli v neděli ráno, když na ni již u domu čekal a pak ji do zámku i ze zámku provázel; a to trvalo jenom krátce, neboť Naninka se nesměla schválně zdržeti. K odpolední vycházce času nedělního musela mít dívka pokaždé od paní tety zvláštní dovolení, a toho nebylo tak snadno dostati. Ale když je dostala, jakéž tu bylo veselí v srdci těch dvou mladých lidí! Času letního je vedla cesta za bránu, a tyto chvíle jim poskytly hojné náhrady za zpomínání, myšlení a toužení, v němžto celý týden ztrávili. A jakž roztomilé zdálo se jim na takové vycházce vše okolí, nebe i země! Všecko se jim jevilo v krásné podobě, všecko se na ně usmívalo, i mimojdoucí lid upíral na ně s potěšením zraky své. Naninka neměla sice na sobě novomodní zlaté náušnice s granáty, neměla okolo rukou vyšívané límečky a neměla hlazené rukavičky, jakož nyní na služkách viděti; šat její byl jednoduchý, ale čistý a úhledně ušitý, a pěkně rostlá postava její vypadala v něm přece jako štíhlá lilie a tváře její zářily vnitřní blahostí.
Na těchto procházkách ubíhal jim čas velmi rychle; tu si vypravovali, co byli celý týden dělali a jak se na neděli těšili; někdy si povídali o domově, o rodičích, o svém prvním mládí, a nebo když měli na srdci něco těžkého, aj! tuť je odhalili jeden před druhým a ulehčili si vespolek. Ale o tom, co vlastně jich obou srdce k sobě poutalo, co jim vlastně všelikou rozkoš v pospolitém obcování připravovalo, co jim i ty hodiny oslazovalo, když se neviděli — o lásce nebylo mezi nimi žádné řeči. Jeden i druhý myslil, že to mezi nimi jinak býti nemůže, že to mezi nimi již odjakživa tak bývalo a že to bude na věky. Jenom když bývali spolu na české komedii — to bylo jejich vyražení, jakmile se krajina venkovská do zimního šatu oblekla — tam ztrávili od třech do šesti hodin mnoho rozkošných okamžení; tu sedali nahoře na galerii — neboť šetrná Naninka nebyla by přivolila, aby ji byl na dražší místo uvedl — tu sedali tak blízko vedle sebe hned na první lavici a dávali pozor, co se na jevišti děje, a žádné slovo hercovo jim neušlo; i drželi se obyčejně za ruce, a když byli dva milující na divadle šťastni, tu jevili své radostné oučastenství jemným tisknutím.