S poctivostí nezahyneš/3.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 156–163. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Času letního je v Praze v neděli a ve svátek pěkná podívaná, jak ráno před pátou hodinou ze všech stran vystrojené děvečky a kuchařky do zámku na mši svatou pospíchají. Někdy to vypadá jako strakaté procesí, zvláště když pak houfem z kostela vycházejí. Jen věčná škoda, že se těchto schůzek časem i k neslušným věcem, jakož je klep a pomluva, používá, anebo že zamilovanými pletkami se zneuctívají.

Opodál všech ostatních, v koutečku, kde pro stín velkého sloupu ještě ranní šero panovalo, klečela jednu neděli mladá děvečka a nábožně se modlila. Buďto žádného v celém kostele neznala anebo se ostatních vystrojených děvčat pro svůj jednoduchý ačkoli velmi čistý šat štítila; slovem: pro ni tu nebylo vnitř i zevnitř nic jiného nežli ranní pobožnost, a tu také z celé duše vykonávala. A však nejen tímto svým upřímným pozdvižením ducha k Bohu dělila se od mnohých jiných zde přítomných, ale vynikala i při vší jednoduchosti obleku krásou těla skoro nade všechny ostatní. Toto všecko pozoroval mladý člověk v čistém letním kabátku, jejž byla také skutečná pobožnost do božího chrámu přivedla, a kterýž tu rovně jako dívka tiché místečko vyhledával, kde by mohl celé své srdce před nebes Pánem otevříti. Tu zpozoroval modlící se dívku, a její postava ho na první okamžení dojala. I hleděl na ni dlouho s velikým účastenstvím, a čím déle na ni hleděl, tím více se mu zdálo, že by mohl na ni celý den hleděti, a to všecko s tak čistou bohabojnou myslí, že to ani dost málo jeho pobožnosti nepřekáželo. Byloť mu tak volno, jakoby byl svou vlastní duši, ale mnohem dokonalejší, Bohu i lidem milejší, nalezl.

Dívka si toho nevšimla; teprva když dokončila své modlení, knížku zavřela a hlavu nazvedla: zahlídla hezkého mládence, kterýž dosti blízko ní u sloupu stoje bedlivě ji pozoroval. Oči její ho jen přelítly, ale tím jediným pohledem poznala již tolik, že to není jeden z oněch mladíků, jenžto dívkám tak zhusta všetečně nadbíhají, ba někdy až nestydatě se vtírají. Ten hleděl na ni ostýchavě, skoro uctivě, a když se jich zraky potkaly, cítila, že sklopil oči honem k zemi. Ona učinila taktéž, zapálila se ve tvářích a vyšla rychlými kroky z kostela. Ale mladý človíček zůstal ještě v kostele a modlil se; modlil se tak utěšeně a tak důvěrně, jakoby jistě věděl, že si všecko dobré vyprosí.

Druhou neděli na to klečela hezounká dívka zase na tom samém místě a mladík stál zase u sloupu, ačkoli si minule ani slova o tom nepověděli, ani znamením se neobjednali. A opět se rozešli mlčky a tiše, jenom že se mladík tenkráte osmělil dívku, když odcházela, lehounkým úklonkem pozdraviti, načež ona malounkým pokynutím hlavy se poděkovala a pak ještě rychlejšími kroky nežli poprvé z kostela pospíchala.

Snad ji to mrzelo, že si jí mladík všímal? Ba nemrzelo, spíše naopak; neboť se byla celý týden na neděli těšila, rozvažujíc na mysli, zdali neznámý hezký mladík přijde nebo nepřijde. A proto klečela i třetí neděli zas v tichém koutečku a hoch stál zase na blízku. Ale tenkrát jí to nedalo již jaksi pokoje; i musela ještě před skončením své pobožnosti hlavu nazvednouti a okem po mladíku hoditi. Bezpochyby se chtěla přesvědčiti, je-li také pobožný, a nebo si chtěla podobu jeho lépe pamatovati. Tu neděli byla i Václavova poklona také trochu smělejší a dívčí děkování o něco přívětivější; ano mladík se zmohl k takové odvážlivosti, že za ní hned v patách z kostela vyšel a povzdálí až do ostruhové ulice ji stihal. Ona ale, když se zahýbala okolo nárožního domu, hodila hlavou, jakoby se chtěla ohlídnout i jakoby nechtěla; ale jediným mžikem ho zpozorovala a tuť urychlila ještě více kroky své. Utíkala, jakoby se ho strachovala, a přece jí bylo při tom v srdci lahodno — přece byla ráda, že se hezký, pobožný mladík za ní pustil.

On ji ale tenkráte nemohl dále stopovati; čekalať na něj práce, kterouž nemohl odložiti. Protož hleděl za dívkou, dokud se do jiné ulice nezatočila, potom ale vešel do domu svého mistra a pospíšil radostně do dílny.

Jak snadno uhodnouti, byl to mladý Malina, kterýž stál toho času v díle u mistra Vorlíčka. Tento byl teprv asi čtyry leta pro sebe. Když odvedl mistrovský kus a všechny všude poplatky i s pitím a jídlem ostatních pánů mistrů zapravil, zbylo mu do řemesla právě tolik, že mohl z toho asi čtrnácte dní tráviti, kdyby mu nebylo kus díla přišlo. Ovšem, kdyby si nebyli při „mástrštuku“ starší mistři na jeho outraty dobrý den udělali, bylo by mu do nového hospodářství něco více vybylo; ale daremný, ze starodávných samou nepřízní a cechovní pánovitostí zapáchajících časů, kdežto se každé přistoupení k nějakému pořádku i sebe dospělejšímu tovaryši co nejvíce obtěžovalo, pocházející obyčej, že mladý mistr při odvádění mistrovského kusu ostatním mistrům hrdla proplachovati musel, tento obyčej pohltil i Vorlíčkův těžce ušetřený kapitálek, tak že se od té chvíle, co si tabuli se svým jménem a novou hodností pod okno vyvěsil, pilně oháněti musel, aby měly jeho nůžky co stříhati a cihlička co žehliti. Ale on to také činil. Mělť již dříve mnoho hezkých známostí, a že uměl kus poctivé práce odvésti, mohl si již na třetí týden svého mistrovství dva chasníky ku stolu posadit. Za půl leta seděli u něho čtyři a měli co dělat od božího rána až do pouhé noci. Při tom ale nechodil Vorlíček odpoledního času po kavárnách a netoulal se večer po hospodách; nýbrž seděl pilně doma a spokojil se tím, co mu domácí kuchyně poskytla. Tam vedla správu mladá mistrová, s kterou se byl hned prvního čtvrt leta svého mistrovství oženil. Muselť proto arci ousměšky některých přátel snášeti, kteří sotva že se u vlastního ohniště ohřáli a u vlastního stolu poseděli, již zase jako páni po kratochvíli se sháněli, nepovažujíce, že musí řemeslník dlouhá leta pracovati, nežli si podlahu tak upevní, aby se s ním neprobořila, kdyby veselejší skoky prováděl.

Mimo to měl mistr Vorlíček ještě jednu zvláštní vlastnost, pro kterouž u něho žádný zhýralý a na starých škodlivých obyčejích lípnoucí tovaryš vydržeti nemohl; — Vorlíček nedovolil totiž modrý pondělek slaviti; tento neřád v životě řemeslnickém byl mu jako smrtelný hřích protivný. Onť byl o svém stavu a povolání trochu přemýšlel, četl o něm také dobré knihy a poznal velikou cenu času, kterýž je k něčemu užitečnějšímu a hodnějšímu ustanoven, nežli aby ho řemeslník u plných žbánků propíjel a rozumu i statku se zbavoval. I nenáviděl zahálku z celé duše. Za to ale nesměl nikdo u něho neděli a svátek dílem zneuctívati. V sobotu večer se dílo odvádělo; bylo-li potřeba, pracovalo se také až pozdě do noci, a ještě toho dne vyplácela se týdenní mzda. Tím způsobem měli chasníci celý nastávající boží den pro sebe a mohli si hoviti od ranního jitra až do noci.

Někdy se arci přihodilo, že museli času nedělního nějakou hodinu nastaviti; ale to byly jen hodiny nejrannější, jinak by byl Vorlíček dílo raději ani odvesti neslíbil, a v takovém případu požádal pak ještě pokaždé své dělníky zvláště, aby mu těch několik hodin obětovali.

Z toho všeho následovalo, že panoval u Vorlíčka příkladný pořádek, jakož i slušnost ve všem jednání a chování. Tu nepřicházeli do práce lidé napilí nebo dvoudenním hýřením ztýraní; takéť se nemuseli celý týden o chlebě a ovoci nuzovati nebo v neděli všechen svůj výdělek taktérovi a sklepníkům odváděti; také tu nebylo tak hrubých mravů a zpustlých řečí, jako bývá bohužel často mezi chasou vídati a slýchati, kde tomu přítomnost pořádného mistra přítrž nečiní; slovem: pro poctivého, mravného a pilného tovaryše byla radost u Vorlíčka pracovati.

Ale snad ze všech nejvíce povděčen byl tomu mladý Malina, i pokládal si to za veliké štěstí, že se právě k němu do práce dostal. Za to se ale také všemožně přičiňoval, aby si mistrovy spokojenosti vydobyl. A to se mu také povedlo; mistr mu daroval v rozmanitých věcech velikou důvěru.

Onu třetí neděli, kdyžto se byl Václav za svou známou z kostela pustil, bylo u mistra ještě kus díla na popil; ale do sedmi muselo býti všecko hotovo. Protož nemohl mládenec to roztomilé děvče pro tenkráte dále stíhati, ale musel se jehly chopiti. Pracovaloť se na černém obleku, v němžto dobrý mistrův zákazník nebo „kunt“ (jak se pokaženě říká) ještě před polednem důležitou návštěvu odbývati měl. O půl osmé leskly se na stole pěkný frak, pantalony i s vestou.

„Jak pak, Vencl?“ řekl nyní mistr k Malinovi, „nechtěl byste být tak dobrý, abyste ty kusy k panu Novákovi donesl? Tu je konto. Možná, že bude chtít hned zaplatit; kdybych to neočekával, poslal bych hocha samotného. Já se podívám zatím tuhle s kaputem k Janovskému: snad si zpomene, že má od loňska ještě dva zapraviti. Ach, jsou to zlé časy, milý Vencl! Ta prožluklá nádhera je nám všem na škodu; my máme arci více díla, ale také více na dluhách. Každý praktikant chce míti za rok alespoň dva nové kabáty, a nemůže ani jednu přednici zaplatit.“

Mezi tím složili dílo pozorně do uzlu, učeník je vzal do ruky a vedl mladého tovaryše k panu Novákovi. Mistr Vorlíček ho posílal někdy do vzácnějších domů s dobrým oumyslem. Za jedno věděl, že skrze hezkého, způsobného mladíka nikde žádnou nečest neztrží, a pak mu přál, aby se trochu také mezi jinými lidmi ohlédnul, nežli které pořád jenom v dílně a časem snad v cechovní hospodě vídal. Takovéto seznamování mohlo mu někdy užitek přinesti; a krom toho dodávalo mu to již nyní jakousi slušnou ctižádost, kteráž mu pak radila, aby na sebe držel a na slušné chování nezapomínal.

Pan Novák zůstával v prvním poschodí. Učeník už věděl, jak se mřížované dvéře na schodech otvírají, a tudíž vešel Malina bez tlučení a zvonění na předsíň. V tom samém okamžení vyšlo také mladé děvče z kuchyně, nesoucí na pěkném plechovém tácu konvičky s kávou a smetanou, pak dva porculánové šálečky. Ale z kuchyně vyjít, mladého člověka zahlídnout, sebou trhnout, zkřiknout, smetanu vyšplíchnout a šálek na zem pustit: to bylo všecko jediné okamžení. Václav poznal ihned svou známou ze zámku a hbitě k ní přiskočiv, zvedal roztlučený šáleček. V tom se otevřely také blízké dvéře u pokoje a na předsíň vylítla paní Nováková v bílém ranním oděvu čili v popanštilých nedbalkách (anebo jak se raději říká: negližé). Byla to malá, suchá, přistárlá osobička.

„Co je to? co se to děje?“ křičela již na prahu, a sotva zahlídla střepy v rukou Malinových, rozpálila se prudčeji nežli prach na pánvičce. „I ty nešťastné motovidlo! ty hloupé nemehlo — co jsi to zase dokázala? Tak ti jednu —!“ A při tom se na dívku již již rozpřahovala.

„Račte odpustit, milostpaní!“ prosila tato studem celá hořící. „Já se lekla —“

„Ano, milostpaní!“ přimlouval se nyní Malina; „já vešel na síň trochu kvapně, a tu se panna lekla —“

„Čeho se lekla? proč se lekla? Mám ji proto, aby se lekala?“ znělo to zase rychlým proudem z úst domácí panovnice. „A kdo jsme? co tu chceme? Je to způsob tak časně cizí domy vytloukat? Kdo je ten mladý člověk? Jaké jsou to mravy?“

„Já ho neznám — nevím, kdo je,“ řekla dívka se sklopenýma očima.

„Proč tedy nezavíráš na klíč, aby sem každý floutek hned nemohl? Proč tu stojíš?“ sápala se paní poznovu. „Co tu zevluješ? Proč nejdeš? Chceš to ještě všecko potlouci? Abys věděla — ten šálek ti není darovaný! — Co to drží, panáček?“ — S těmi slovy obrátila se najednou k Malinoví a vytrhla mu střepy z ruky. „Sem s tím! Samou škodu má člověk s tou nemotornou čeládkou.“

V tom se okázal na prahu pan Novák; byl padesátník a hezky při těle.

„Ale srdéčko!“ začal k rozlícené ženě velmi dobromyslně; „co pak se ti zas přihodilo, že se hned po ránu tak zlobíš? Pojď, Naninko — pones snídani!“ V tom si všimnul Maliny a učeníka, kterýž tu dělal poklonu za poklonou. „Ah! tu je tuším někdo od mistra Vorlíčka? Jen dál, jen dál! Již jsem myslil, že budu čekat nadarmo.“

Tím se nemilá příhoda na síni skončila. Václav šel za panem Novákem poněkud sklíčený; málo mluvil, a když odbyl své řízení, také se tak poroučel.

Dívka mu otvírala dvéře z předsíně.

„Nehněvejte se, panno Naninko!“ osmělil se tu k ní prosebně zašeptati.

„Já se nehněvám,“ šeptala dívka ještě tišeji.

V tom si pohledli oba do očí a uvěřili si. Obou srdce hrálo velikou rozkoší. On ji vzal za ruku a ptal se ještě:

„Uvidím vás v neděli?“

„Já přijdu,“ šeptala ona a stiskla mu slabounce ruku. On běžel radostně se schodů; ona šla s blahým usmíváním do kuchyně. Na mrzutost s paní zapomněla tu chvíli docela.