S poctivostí nezahyneš/1.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 149–153. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mladý Václav Malina byl jediný syn starého krejčího v Podlužanech. Kdo ví, co to obyčejně znamená, býti starým mistrem v malém městečku, snadno se dovtípí, že se krejčímu Malinovi tak dobře nevedlo, aby byl mohl několikráte za týden pečeni jíst a každodenně svůj žbáneček vyprázdnit, jakož mnozí mistrové po velkých městech dělají. A proč by medle také nedělali, když jim Bůh nadělí? Života slušně a patřičnou mírou užívati nebude nikdo moudrý brániti. My to zde podotýkáme jen proto, abychom okázali, že je rozdíl mezi mistry jednoho pořádku.

Starý Malina byl rád, když si dvakráte za týden na kousek hovězího masa vypíchal; ostatně se spokojil polívkou z vody, lžičkou hrachu nebo bramborami s kyselou omáčkou. A jakž děkoval Pánu Bohu, jen když si na to vydělal! Onť by se byl arci rád o více přičinil, a ta modrá tabulka s bílými nůžkami, jež visela na jeho okenici, ta vypadala dost hezky, že mohla nějaké dílo přilákati; ale starý Malina neuměl již podle nových krojů přistřihovati, a že nešil horkou jehlou, to mu také nic nevynášelo, proto musel přece jen pořád záplatovati anebo z odřených otcovských nohavic nové kazajky pro mladou drůbež vykružovati.

Z toho vysvítá, že se mladému Václavovi nevedlo jako nějakému princovi. Do třináctého roku chodil hoch do školy a pomáhal otci ve skrovné domácnosti, kdežto ruka pečlivé hospodyně scházela. Děvečku si nemohl Malina držeti, a manželka mu odešla k Pánu na výsostech brzo na to, když byla po dlouholetém věrném manželství milému muži prvního synáčka přinesla. Byloť to již takořka na podzim věku jejího. Od té chvíle zůstal Malina bez pomocnice. Malounkého Václava připravila mu sice sestra nebožčina z nejhoršího, později se ale dostala z Podlužan, a Malina zůstal s pacholíčkem samoten, i musel o něj sám pečovati, sám i chůvu jeho dělati; ale to jej ani dost málo neomrzelo. On to činil rád, někdy mu pomohla sousedčina holčice, a když mu malounký usnul, tu lítala jehla jeho tím pilněji.

Abychom krátce pověděli: malý Václav byl otcovo potěšení, a v skutku bylo na něj radost hleděti. Udělalť se z něho roztomilý chlapeček. Byl sice drobounkého, ale pravidelně zrostlého těla, kulatých, trochu přibledlých tváří, modrých očí a rusých vlasů. Když se na člověka podíval, bylo jakoby z něho vtělená upřímnost koukala. A chování jeho bylo tiché, mírné, uctivé, skoro trochu bázlivé. Ale jakého také divu? vždyť nepřišel říkaje ani ze světnice, leda času nedělního s otcem za městečko na procházku a co obnášela později cesta do školy a ze školy. Ostatně byl pořád otci na očích, a ten mu hleděl všemožně všecko dobré vštípiti. Starý uměl pěkně vypravovati, a byl rád, když se mohl nějakého čtení dopídit, anebo pomáhal hochu ve školním učení.

Mimo to přidržoval ho ale také k jehle. Ne snad aby si byl myslil, že musí býti hoch také krejčím — ba právě naopak; maje na sobě smutný příklad, byl by ho rád k něčemu jinému připravil zvláště proto, že u něho dobrou hlavu pozoroval; ale myslil si, že to nebude hochu nikdy na škodu, když bude umět dobrý šev udělati. Proto musel doma šít.

Ale časy se napořád horšily, starý mistr se nemohl zmoci, na těžké řemeslo nechtěl slabounkého pacholíka dáti, na studie nebylo peněz ani dobrých známostí: i nezbylo tedy nic jiného, nežli udělati z hocha také krejčího. Odhodlal se k tomu dost nerad, a když se konečně na tom ustanovil, předsevzal si také, že musí z hocha aspoň řádný mistr býti, ve všem zkušený, aby se nemusel na stará kolena nuzovati. Protož ho dal do učení k mistrovi, který šil pro zámecké pány, neohlížeje se na to, že mu sám hravě za vyučenou dáti mohl; neboť si netroufal, že by ho mohl sám a sám se všemi podrobnými tajnostmi tohoto inžinýrského poloumění seznámiti.

„U mne by se ani jednoduchou dírku dle té nové mody obšít nenaučil,“ myslil si upřímný Malina; „ale u našeho pana Náprstka bude z něho chlapíček.“ Tak si to poctivý člověk myslil, neboť byl na svoje učenická léta již pozapomněl, a sám by byl rád do každého učeníka vpravil, co jen uměl. Ale takto nezní pravidla mistrů ostatních.

S nejlepší nadějí vypravil tedy mladého Václava ponejprv z otcovské světnice — z domu nemůžeme říci. I dal mu mnohé dobré napomenutí a těšil plačícího chlapce, že se budou často vídati, ačkoli mu samotnému při tom srdce pukalo.

Víte, moji milí, co to je býti učeníkem? Mnozí to budete vědět z vlastní zkušenosti, ale mnozí budete myslit: to je býti tři čtyry leta u mistra, pilně si práce hledět a řádně se všemu naučit. To by bylo arci krátce a dobře; ale ono je to trochu obšírnější a také trochu horší. Učeníkem býti je tolik jako: vodu nosit, dříví štípat, děti chovat, paní mistrové pro kuchyňské věci dobíhat, záda nastavovat, když si chce mistr zlost vylít, a nemukat, když počne tovaryš pohlavky rozdávat, až hlava hučí, při tom spoře jíst a málo spát — to asi je učeníkem být. Nu, a kde pak zůstane řemeslo? Ach, na to je času, když je člověk tovaryšem; v učení nepotřebuje nic jiného, jen když se z nejhrubšího vykřeše.

Nemysli si nikdo, že bychom tu chtěli jenom učeníky zastávati, vímeť předobře, že to bývá časem dovádivá i rozpustilá čeládka, a že to mládeži toho způsobu vůbec neškodí, když se na ni trochu přísně dohlídne; pokládáme také za dobré, když se učeník chvílemi i k jiné práci v domácnosti přidrží, jelikož tím jen větší obratnosti v životě nabývá a potom k svému vlastnímu prospěchu do všeho se snadno hodit dovede; při tom si však také myslíme, že by si neměli páni mistrové učeníky jen za děvečky, za chůvy a posluhovače najímati, ale že by měli — jakož to i v skutku řádní muži činí — nejhlavněji a především na jich úplné vycvičeni v řemesle svědomitě hleděti a všemu zbytečnému týrání zabraňovati.

Mladý Václav Malina zkusil také, co to je být učeníkem. Navzdor tomu, že byl dítě starého mistra, zapřahal ho pan Náprstek tak pilně do díla mimokrejčovského, jakoby měl z něho jen řádného poslíčka nebo lokaje udělati. Ale Václav byl dobrá duše, jako beránek, byl pilný a trpělivý a snášel, jak se co snášeti dalo. Jediná radost jeho byla. když mohl mimochodem k otci doskočiti anebo času nedělního po opakovacích hodinách u něho pobýti. Ale to to, aby si mu byl posteskl, nebo aby mu byl snad žaloval! Ani slovo mu neuklouzlo, poněvadž věděl, že by byl dobrého otce jen zarmoutil.

Tak přišla konečně chvíle, že měl dostati za vyučenou. Neumělť sice až posud skoro nic více, nežli co byl již dříve od otce pochytil; ale to nebylo překážkou povýšiti ho za tovaryše. On ušil svou vestu a kalhoty, mistři to prohlídli, zapsali jméno jeho do cechovní knihy, a od té chvíle mu nesměl nikdo tykati; mimo to mohl, kdyby je byl měl, klobouk, hůlku a rukavičky nositi, pak si mohl i dýmku nacpati — samé výhrady či privilegia tovaryšů.

Ale starý Malina neměl při tom tuze velikou radost; jemuť se nejednalo jenom o vyšší synovo důstojenství, jako spíše o řádnou schopnost a zběhlost ve všelikém díle; ale té až posavad na něm pohřešoval. Daloť by se arci mysliti, že ho mohla přílišná láska trochu zaslepiti, ale v tom případu byli bychom na omylu; on chtěl z něho dokonalého řemeslníka. O schopnosti mladého človíčka nepochyboval; ale zpomněl si posléz, jak se v učení léta trávívají, a proto se v duchu utišil. Spoléhal se na léta budoucí a věděl, že chlapec jako tovaryš všecko nahradí, co jakožto učeník zanedbati musel. A v tom se nemýlil. Václav zůstal u Náprstka za mladšího tovaryše, a nežli se rok s rokem sešel, vyrovnal se mladík nejstaršímu. Jeho štep byl jako ulitý, jeho dírka jako ze soustruhu; v čisté práci ho za rok nikdo nepředstihnul.

Nyní teprva počal se starý Malina těšiti, nyní začínal okřívati a naděje stavěti. Mísila se mu sice mezi med také pelyňka; ale on byl dosti moudrý, že ji spolknul a nic neříkal. Nahlížel totiž, že nemůže Václav, má-li to k něčemu hodnému přivésti, pořád v Podlužanech zůstati, a třebas by pan Náprstek i pro deset zámků pracoval. Mladý tovaryš musel na zkušenou do světa, aspoň do Prahy, chtěl-li štěstí udělat. Mladý Malina to nahlížel také a podrobil se osudu. Vypověděl mistrovi a šel si na úřad pro vandrovní knížku. Když ji přinesl domů, vzal ji starý otec do ruky a bolestně ji prohlížel.

„To je tedy tvůj výkaz, tvůj průvodní list?“ řekl při tom, hlavou potřásaje. „Jak se ty časy mění! Knížka, holá knížka, s popisem tvých očí a nosu. Za mých časů to bylo jinak. To byly řádné litery na celém archu, poctivé vysvědčení mistrů a při tom nábožná propovídka: Bůh žehnej vyjití a přijití tvého! No, svět nemůže pořád v jednom kabátě chodit, a ti pánové budou vědět, proč to tak nařídili. „Kunčoft“ nebo vandrovní knížka, jen když budeš míti Pána Boha před očima!“

A dobrý Václav slíbil, že ho bude míti pořád před očima; to samé slíbil i matce na hrobě a pak se plačky rozloučil.