Sázka v klubu AGS/Za první kořistí

Sázka v klubu AGS
Odpověď Franka Gregora	Za první kořistí	Dvacet stupňů na západ

Údaje o textu
Titulek:	Za první kořistí
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Sázka v klubu AGS Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

2. března 1937 – památný den pro členy Americké zeměpisné společnosti – konec nudného a nečinného sedění v klubovnách „AGS“! Dobrodružný podnik Franka Gregora poskytne jistě dosti látky k hovorům v členských schůzích, které společnost pořádá každý pátek.

Je 9 hodin. Řada automobilů slojí na parkovišti za hangáry letiště North Airways Comp. Ani jediný člen „AGS“ nechybí, každý se chce zúčastnit rozloučení s malou výpravou Franka Gregora. Z čekárny pro cestující vychází zástup pánů. V předu kráčí předseda společnosti, ctihodný pan profesor Arnold Graham, po jeho pravici pánové Gregor a profesor Joachim Batham. Za nimi vykukuje vyčouhlá postava jejich sluhy Petra Hogga. Tito tři jsou oblečeni v cestovní pláště. Za nimi kráčejí členové výboru a celé desítky členů „AGS“.

Průvod přichází k mohutnému dvoumotorovému letounu. Nastává krátké, ale srdečné rozloučení. Naši tři přátelé vstupují po schůdkách do trupu cestovního letadla, ještě několikeré zamávání rukou na pozdrav a vítr cloumá stojícími u letadla, které se počíná rozjíždět po letišti. V dalších několika vteřinách vznáší se již letoun vysoko nad zemí.

„Tak, pánové, velký úkol nastává! Ty, Petře, chci, aby ti bylo jasno. Pravda, jsi naším placeným služebníkem, ale během cesty budeš naším přítelem,“ pronáší Gregor.

„Děkuji vám, pánové, za důvěru, ale nyní si vzpomínám, že jsem zapomněl doma naši „Pepinu“ a pochybuji, že to vydrží rok bez potravy!“

„Aby tě…! Pěkně začínáš,“ hubuje Gregor. „Ještě dobře, že máme v letounu radiotelegrafistu. Nenecháme přece nešťastného papouška zajít hlady!“ – A tak se stalo, že první radiogram, který dostal předseda „AGS“, zněl: „V mém bytě živý papoušek stop zachraňte jej stop gregor stop“.

Ve výši 2.000 metrů letěl stroj k Bostonu. Po několikahodinovém odpočinku nastoupili cestovatelé přes záliv Fundský další cestu na Nové Skotsko a bez nehody přistáli v Halifaxu. Odtud pokračovala cesta dále přes záliv Svatého Vavřince a po přeletu téměř 2.000 kilometrů dokončili cestovatelé první etapu své cesty na letišti v Lewistonu na Novém Foundlandu.

Bylo 6. března. Franku Gregorovi nastaly první nesnáze. Marně se po několik dnů snažil dostat se dále na sever. Jediná letecká linka zrušila právě tyto dny provoz pro trvale nepříznivé počasí a nebylo naděje, že by se počasí v dohledné době změnilo. Profesor Joachim Batham, který Gregora doprovázel spíše jako dozorčí soudce, nedělal si starosti, co a jak Gregor zařídí. Chodil a jezdil prostě tam, kam šel Gregor.

„Není leteckého spojení na sever!“ stěžuje si Gregor. Profesor Balham pokyvuje hlavou: „To je zlé“. – Nic jiného. Když Petr přiběhne do hotelu a už po schodech volá: „Vím, jak se dostaneme dále!“ pokyvuje profesor Batham hlavou a prohlašuje: „To je dobré!“

Skutečně se Petrovi podařilo zjistit, že v lewinstonském přístavu kotví velrybářská loď „Evelina“, která vypluje v nejbližších dnech clo Hebronu na poloostrově Labradorském. Ihned vypravili se cestovatelé na palubu jmenované velrybářské lodě a po krátkém jednání byl kapitán „Eveliny“ ochoten vzít naše tři cestující na palubu.

Po dvou dnech, to je 12. března, opustila „Evelina“ Lewiston. Jen smůlou, která, jak se zdálo, se přilepila výpravě na paty, se stalo, že Frank Gregor nesplnil první úkol již během plavby! Dne 14. března, asi kolem 11. hodiny, plula „Evelina“ kolem ledové kry. Gregor, který pozoroval plující ledovec dalekohledem, spatřil na jeho ploše – ledního medvěda. Kra byla asi 400 metrů vzdálená od „Eveliny“. Gregor spěchal ke kapitánovi s otázkou, bylo-li by možno přiblížit se více k ledovci. Ačkoliv by byl kapitán rád vyhověl, nebylo to možné, protože přibližovat se k ledovcům je krajně nebezpečno. Neví se nikdy, jak daleko sahá ledovec pod vodu. To, co vidíme z plující kry nad hladinou, je pouhá desetina celého ledovce. A na střelbu na tak velkou vzdálenost nebylo ani pomyšlení.

Dne 17. března spustila „Evelina“ kotvy v Hebronu. Již během cesty sjednal Gregor s kapitánem Petrsenem, že na zpáteční cestě nastoupí naši cestovatelé opět na „Evelinu“, až se tato bude vracet z lovů velryb z Hudsonova zálivu. Rovnou s paluby spěchal Gregor, aby získal zprávy o možnostech úspěšného lovu na ledního medvěda. Oděni důkladnými kožešinovými obleky již z Nového Founlandu, vypravili se lovci, vedeni zkušeným Eskymákem Kiwotou, do obchodní stanice společnosti Hudson Trad. Comp. Tuto cestu vykonali bez jakékoli příhody.

Ve stanici najal Gregor psí spřežení a podle rad Kiwoty pustili se po zamrzlých pláních na pokraji moře, které zde bylo místy pokryto silnou ledovou vrstvou. Po cestě spatřili několik houfů tuleňů. Zkušený lovec ví, že kde jsou tuleni, tam se vyskytují i lední medvědi. Kiwota ukázal našim lovcům zajímavý eskymácký způsob lovu na tuleně. Zatímco se naše trojice ukryla za ledovou stěnou, ulehl Kiwota na sníh. Rukama napodobil pohyby tuleních ploutví, převaloval se na sněhu a vydával při tom křik tulení matky. Netrvalo dlouho a v lední trhlině se objevilo tulení mládě, přivábeno křikem. Obezřetně se blížilo k Eskymákovi. Ten posunoval tělo, stále napodobuje pohyby tuleně, tak, aby zamezil mláděti zpáteční cestu k vodě, a pak se rychlým pohybem zmocnil zoufale křičícího mláděte! Když si mladého tuleně všichni zblízka prohlédli, pustili jej opět do jeho živlu.

Po příjezdu do stanice se marně sháněli po stopách ledního medvěda. Rozhodujícím dnem bylo úterý 20. března. Lovci se vypravili za ranní mlhy do nedaleké zátočiny, kde prý se často ukáže lední medvěd. Na loveckou výpravu nebrali nikdy psí spřežení. Psi nejen že štěkotem ruší lov, ale medvěd psí pach daleko cítí! Zapřáhli se tedy sami do lehkých saní, na kterých měli naloženo něco zásob.

Zanechavše saně u malé ledové bariéry, pustili se do pátrání po stopách medvědů. Nikde po nich ani památky! Značně unaveni neschůdnou cestou ve sněhu a po kluzkém ledě, rozhodli se lovci k odpočinku a Gregor poručil Petrovi, aby přinesl ze saní nějakou potravu. Saně byly asi tři sta metrů daleko od místa, které si naše trojice vyvolila k odpočinku. Petr se vypravil na cestu a zmizel.

Neuplynulo však ani pět minut a Petr běží zpět rychlostí na kluzké půdě překvapující! „Pane, rychle! Velký medvěd – velký jako dům, nám žere saně!“ řve Petr již z dálky. – „Neřvi tak, vždyť tě musí být slyšet až u vás v Irsku! Kde je medvěd?“ volá Gregor. – „Říkám vám, že žere saně!“

Gregor uchopí kulovnici a běží směrem k saním. Profesor Joachim Batham vážným krokem následuje. On přece nepospíchá a dostane-li Gregor svého medvěda či nikoli – to je mu lhostejné. Když jej Petr pobízí ke spěchu, odpovídá s bohorovným klidem. „Já přece medvěda nelovím! Já pouze dosvědčím, kdy a kde byl zastřelen a na to nemusím pospíchat!“

Gregor zůstává stát. Opatrně zdvihá hlavu nad ledovou kru. Na malé mýtině stojí saně. Vše, co bylo na nich složeno, je rozházeno kolem dokola. A v této spoušti stojí lední medvěd! Gregor odhaduje vzdálenost: 120 kroků! Zvedá pušku, opatrně míří… Rána z kulovnice Franka Gregora zdá se být v tomto ledovém tichu ranou z děla!

Bez jediné známky smrtelného zápasu klesl medvěd na sníh. A v téže chvíli, pobídnuli výstřelem, přibíhají profesor Batham s Petrem. – „Pane profesore, vezměte laskavě na vědomí, že dne 20. března splnil jsem první podmínku, stanovenou společností „AGS“!“

Ulovený medvěd byl mladý samec, ne právě velký, ale přesto vážil 430 liber. Za dvě hodiny byl dravec stažen. Profesor Joachim pilně fotografoval jednotlivé scény této práce. Petr zatím častoval všechny medvědy severu veškerými nadávkami, které si přinesl ze své irské vlasti za nepořádek, který mu tento se saněmi natropil.

Nyní už neměl Gregor v těchto končinách stání. Ihned po návratu do stanice nastoupili s Eskymákem Kiwotou cestu zpět do Hebronu. Na místo dorazili v sobotu 24. března a ještě týž den odpoledne vstoupili opět na „Evelinu“. Loď měla zatím znamenitý lov, v jednom dnu ulovila posádka 3 velryby! Ale zpáteční cesta na „Evelině“ byla pro naše cestující krajně nepříjemná. Sotvaže se loď octla na moři, začala posádka se škvařením tuku. Dusivý pach šířil se do všech prostor lodi a pobyt na palubě byl nesnesitelný.

„Gregore, mám jednou dědit po svém starém příbuzném továrnu na rybí konzervy. Cítím-li tady tu rybinu, jsem vám ochoten prodat své dědické nároky – za dolar!“ hartusí profesor Batham. Petr si nacpal do nosních dírek vatu.

A byl to právě tento nesnesitelný pach rybího tuku, který změnil Gregorův cestovní plán. Při první zastávce „Eveliny“ - bylo to v Hamiltonu - u ústí řeky téhož jména, opustili dne 29. března všichni palubu „Eveliny“. Gregor se rozhodl, že věnuje několik dnů odpočinku. Netušil, že zvláštní náhoda přeruší jejich zasloužený klid…