Údaje o textu
Titulek: Rybáci
Autor: Ladislav Stroupežnický
Zdroj: STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 194–212.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Obyvatelé samoty „na Pařezí“, ležící v lesnaté jihočeské krajině a skládající se z pěti nízkých, z otesaných kmenů sroubených a slamou krytých chaloupek, svítí loučí, hořící v krbech. Rudá její zář třepotavě proráží malými okénky chýšek, které se za červencového večera úplně ztrácejí v tmách onoho období, kdy se měsíc teprve po jedenácté hodině vynese nad lesnatý, nyní temný obzor. V chýškách jakož i v krajině vůkol nich, těsně sevřené černými lesy, jest ticho. Dosti silný větřík přehání potrhané mraky po obloze.

V malé, nízké světničce v jedné z těch pěti chaloupek, nejkrajnější směrem k východu, sedí kol stolu hrubě sroubeného čtyři mužové a hrají v karty při světle louče, plápolající v krbu. Všichni jsou skoro stejného stáří, — mezi čtyřiceti a padesáti lety, — všichni sluncem a větrem osmahlí, bezvousé tváře jejich jsou proryty vráskami. Vlasy mají krátce přistřižené a ježaté. Oděni jsou kazajkami a kalhotamí z hrubého domácího plátna; jsou bosi. Kouří z krátkých dřevěných dýmek.

V koutě nizounké, začazené světnice, ozdobené dvěma hrubě na skle malovanými obrazy Panny Marie a svatého Josefa, sedí na široké posteli žena a houpá nohou kolébku, v níž dřímá dítě. Na posteli za ženou spí jiné již odrostlejší dítě a na širokých prejzových kamnech leží třetí. Žena drží v ruce růženec a modlí se. Muži nemluví více, než čeho je potřeba ke hře; hrají o čárky, jež dělají křídou na stole. Jednotvárná tato zábava trvá hodinu…, dvě…

Žena se položila zatím na lože a usnula.

Staré, začazené, dřevěné hodiny s puklým skleněným zvonkem chřastivě bijí jedenáct.

Jako by hodina ta byla rozkazem, zdvihnou se mužové s lavice a šourají se tiše ze světnice.

Poslední z nich, muž prostřední postavy a kulhající silně na pravou nohu, uhasil opatrně oheň v krbu, než opustil světnici.

Jest to majitel chýšky, Kopřiva.

Soudruhy své zastal na dvorku; jeden z nich držel v ruce čtyři asi půl druha sáhu dlouhé pruty obloučitě ohnuté a tyč dlouhou asi tři sáhy. Všichni mají bedra opásána něčím, co se valně podobá pytlům. Když kulhavý Kopřiva vyhledal pod doškovou stříškou malé kůlničky svazek prutů a dlouhou tyč, obvázal boky své velkým pytlem; pak odepjal malého psíka od budky, načež opustili všichni tiše dvorek, jehož vrátka Kopřiva dobře zavřel, aby nemohl psík vyběhnouti. Uchýlivše se hned s cesty, pustili se přes pole a lučinu směrem východním přímo k lesu. Nepromluvili cestou ani slova. Vešli v temnou klenbu mohutných borovic, jejichž vrcholy, větrem rozhoupány, jim šuměly nad hlavami. Asi půl hodiny se ubírali lesem brzy vysokým, brzy zase mlázím, následujíce Kopřivu, který se zdál býti vůdcem této malé tlupy. Chůze byla dosti obtížná, zvláště mlázím, jehož pichlavé větve je často švihaly do obličejů… Hrbolatá, suchým špendličím postlaná půda činila nejistým každé došlápnutí jejich bosých nohou. Tápajíce rukama před sebou se dostali konečně k malému potoku, vinoucímu se hustinou.

Zde se zastavil Kopřiva.

„Kamarádi,“ promluvil přitlumeným hlasem, „odpočineme si, abychom nebyli uhřáti.“

Všichni se posadili na kyprý mech, ale pro tmu jeden neviděl druhého.

„Poslyšte, bratři,“ pokračoval Kopřiva, „doslechl jsem nějaký klep… To víte, držíme už dohromady aspoň dvanáct let a ještě nás nikdy nechytili; ale včera jsem slyšel divnou řeč.“

„No?“ ozvaly se dva hlasy, — třetí z mužů mlčel.

„To víte, že slouží Františka Novákovic, bývalá kamarádka mé ženy, u derektora našeho panství?“

„Nu bodejť,“ přisvědčily zase dva hlasy.

„Včera se s ní sešla moje žena o požehnání; Františka jí prála, aby prý jsme si dali na tebe, Liško, pozor, že prý jsi měl ráno na kanceláři s derektorem a fořtmistrem nějaké ušpejtání.“

Muž, který dosud mlčel, promluvil nyní chvatně: „Byl jsem na kanceláři platit činži z gruntu.“

Samota „Pařezí“ jest totiž „dominikální“, — půda, na níž stojí chalupy, je panská a majitelé chalup musí z ní platit roční činži.

Děj tuto vypravovaný se udál totiž roku 1846, tedy za doby patrimoniální, za panování direktorské všemohoucnosti — a mušketýrovy lískovky.

„Ale ty prý jsi dlouho mluvil s fořtmistrem a s derektorem, prála Františka.“

„Snad by vás nepobláznil ženský klep,“ bránil se nařčený. „Tolik let už táhneme za jeden provaz a najednou byste mi nevěřili! Fořtmistr tam byl jen náhodou.“

„Abych řekl spravedlivě, považoval jsem to hned za ženské šplechty a strašidla,“ ujišťoval Kopřiva.

„Ani já tomu nevěřím,“ přisvědčili druzí dva. —

„Vždyť jsem to také jen povídal, aby byla nějaká řeč, než vychladnem a než se pustíme do rybníka,“ prohodil upokojený Kopřiva.

Mužové ti jsou rybáci, — zlodějové ryb, ne rybáři k lovu oprávnění, — a jejich vůdcem je Kopřiva. K hodnosti té se vyšvihl svou chytrostí.

Rybáctví jest právě tak náruživost jako pytláctví a karban; provozujíť je dosti často lidé, kteří by mohli klidně a bezstarostně žíti z výtěžku svých polí a lučin. Náruživost ta však je pudí za noci z lůna rodiny, z tiché chýšky pustými lesy do panských rybníků, odkudž se vracejí k ránu domů promočeni, zimou zmodralí a zkřehlí buď s pytlem kaprů na zádech, — anebo někdy také s ranou panských broků v zádech, zanechávajíce za sebou na mechu, lučině a cestě krvavou stopu. Někdy se rybák nevrátí vůbec. —

Z těchto čtyř rybáků jest nejodvážnější, ale také nejobratnější kulhavý Kopřiva. Co ten člověk odvlekl již na svém hřbetě kaprů z panských rybníků! Několikrát si přinesl ovšem také ránu broků, zarytých více méně hluboko pod jeho vypranou kůží, ale ty zarostly jako hřebík zaražený do zdravého kmene lípy, a Kopřiva rybačil dále. Žena jeho roznášela potají panské kapry na prodej, — kupovali je sousední páni faráři „na pátek“ a učitelé. pak honorace v blízkém městečku. Tímto obchodem s panskými kapry si zahospodařil Kopřiva a jeho soudruzi do roka nějakou tu hromádku stříbrných dvacetníků. Nadháňky panských myslivců, zmocniti se Kopřivy při rybačení nebo mu „odzvoniti“, byť vše bylo nastrojeno sebe chytřeji, selhaly vždy. — — —

„A teď se, kamarádi, pustíme k rybníku,“ pokynul Kopřiva Liškovi, Bořovákovi a Kodádkovi a dodal: „Jsme právě na průseku, — tuhle přeskočíme potok.“

Rybáci vstali a ťápali se tmou na pokraj potoka, sledujíce směr průseku, uličky to zřízené pro honbu tím způsobem, že se oklestí postranní větve vyšších stromků, kdežto nízký podrost se při zemi poseká.

Rybáci znají ta místa výborně; tři již přeskočili potok, — jediný Liška byl ještě na této straně. Pak skočil také on, ale doskočiv na pravou nohu, vykřikl bolestně, ihned však výkřik svůj zdusil a přitlumil. Zároveň se svalil na zemi.

„Co se ti stalo?“ tázali se ho soudruhové chvatně.

„Skočil jsem na přiseknutý podrost a prorazil jsem si nohu.“

Liška opravdu skočil bosou nohou na šikmo přiseknutý, asi jako ukazovák silný pahýl smrče a prorazil si šlapadli.

„To je strašná bolest,“ zaúpěl Liška a slzy mu vyhrkly z očí.

Jeden z rybáků uřízl okraj svého pytle asi na čtyři prsty zšíři a dal jej Liškovi, který si jím obvázal ránu, načež se vzchopil a opíraje se o své pruty belhal se za svými soudruhy.

„Ve vodě se mi rána vypere a za několik dní bude zahojena,“ těšil se, snášel však bolest, jakou dovede klidně trpěti toliko člověk tělesně velmi otužilý. Duševní jeho nálada se však tou bolestí velmi změnila; jest zasmušilý a rozčilen. Pokládá náhlé své poranění za trest, jehož se mu dostalo za podlý skutek, za zradu, kterou v této chvíli páše na svých dávných soudruzích. Vždyť vede své přátele, s kterými rybačil již jako výrostek, ale hlavně starého, spolehlivého a věrného kamaráda Kopřivu v zálohu, již nastrojili panští myslivci.

Direktor panství volenického si obeslal totiž na včerejší dopoledne Lišku na kancelář a řekl mu suše a přísně: „Liško, celý svět ví, že rybačíte s Kopřivou, — neprozradíte-li mi, kdy a kam půjde Kopřiva na ryby, abychom jej mohli přistihnouti při skutku, tedy vězte: za týden je na panství odvod k vojsku, — váš jediný syn se staví a já ho dám bez pardonu asentovat! Čtrnáct let ho, Liško, nespatříte okem, — ba možná, že nikdy, neboť noviny píšou, že se schyluje k vojně.“

Jako by byl vedle Lišky z čista jasna udeřil hrom, tak se ulekl vyhrůžky direktorovy. „Prozradíte-li nám však,“ pokračoval všemohoucí direktor, „kdy a kam půjde ten starý šibal rybačit, a my jej přistihneme, pomohu vašemu synovi navždy od vojny.“

Liška i jeho žena měli svého jedináčka Tomáška ze srdce rádi a často si povídali, že mu dají chalupu, že ho ožení, a počítali, mnoho-li asi vyžení. Měli už také vyhlídnuty některé chalupnické dcerky, které by se tak pro něj hodily, —ale „asentu“, toho se báli. Čtrnáct let na vojně!

Liška dobře věděl, že je za své rybačení u direktora špatně zaznamenán a že mu dá syna ze msty odvésti k vojsku… Nyní by mohl zachrániti své dítě před tím neštěstím, ale musil by zraditi starého věrného kamaráda. Krásti kapry z panského rybníka, v tom nespatřoval Liška pranic nepoctivého, — ale zraditi kamaráda, který s ním krade ty kapry, to se mu zdálo bídáctvím a největší podlostí!

Divě to vířilo v duši rybákově: v pocity přátelství ke Kopřivovi se usilovně mísily otcovské city, které mu opakovaly důrazně, že povinnosti k vlastní krvi jsou první. Ale přece se ještě rozmýšlel.

Direktor, zpozorovav ty rozpory v duši rybákově, aby dohnal otce k vítězství nad přítelem, jal se líčiti tvrdými slovy útrapy a bídy čtrnáctileté vojanské služby; vypravoval, jak za malé zanedbání musí voják „běhati ulicí“ a že mu rozsekají tisíci šlehy plece a záda, až se za ním táhne stopa krvavá… Potom vykládal, jak snadno se může voják vrátit z vojny jako mrzák o jedné noze nebo bezruký.

„Milostpane!“ přerušil ztýraný rybák direktorovu řeč, „děj se vůle boží! Je to ode mne bídné, lotrovské jednání, já to vím, — ale učiním to, abych zachránil své dítě. Žena by z toho měla smrt, kdyby ho odvedli!“

Direktor se usmál spokojeně, potřepal rybákovi na rameno a řekl: „Vy jste dobrý a hodný poddaný své milostivé vrchnosti, že prozrazujete její škůdce… Nyní mi povězte, kdy a kam půjde Kopřiva na ryby.“

„Milostpane, zítra po půlnoci půjdeme dolů na počápský rybník,“ zrazoval rybák chvějícím se a stísněným hlasem své soudruhy, a bylo mu přitom, jako by měl srdce sevřeno rozžhavenými kleštěmi.

„Dobře, — pan fořtmistr se postará, aby byl Kopřiva chycen, — vás nechají uklouznouti.“ A dodal: „Vždyť poznají z daleka Kopřivu podle kulhání!“

Pak změnil přísný tón v laskavý a ubezpečoval rybáka: „Vašeho syna dám zapsati do asentních listin jako krátkozrakého a plochonohého a bude navždy prost vojny.“

Liška děkoval třesoucím se hlasem za tu milost; musil však ještě vysvětliti, s které strany vejdou rybáci do rybníka, načež jej direktor propustil.

Na cestě k domovu brzy litoval Liška, že zradil svého kamaráda, a hned se zase snažil potěšiti a upokojiti vědomím, že zachránil svého Tomáška od útrap vojny. Sám se před sebou styděl za svou zradu a přece cítil, že vykonal, čím byl povinen svému synovi.

„Bylo by toho chlapce věčná škoda, aby ho na vojně zabili,“ šeptal si, když jej synek vítal při návratu z volenické direktoriální kanceláře. Ale ani slovem nesvěřil rybák synovi, co pro něj vykonal, ba ani ženě o tom nepověděl.

Nyní kráčí lesem se svými soudruhy; s přítelem, jemuž se dostalo výstrahy, který však, spoléhaje v starou jeho věrnost, nedal víry té výstraze.

Též ostatní soudruhové mu důvěřují, — Liška je o tom přesvědčen, a tím více jej bolí, že je zradil.

Tiše se kradou nyní rybáci houštím s malého návrší dolů… Po několika stech kroků se zastavili na pokraji houští… Před nimi se rozkládá úzký pruh palouku a za ním se černá hladina rozsáhlého rybníka, obrostlá hustými křovinami a rákosím; černá se, poněvadž je obloha zastřena hustým, těžkým mrakem, jímž paprsky měsíce, který se před malou chvilkou vynesl nad obzor, jen málokdy na okamžik matně problesknou.

Dva z rybáků rozvázali svazky prutů, jež si přinesli, svázali vždy dva v půli křížem přes sebe a připevnili na jejich konce pevně pletené sítě, jež vytáhli z pytlů, které měli ovinuty kol beder; obratně pak upevnili čeřeny takto uchystané na dvě tyče, jež si přinesli. Několika tiše promluvenými slovy se dohodli, kdo se s které strany zabrodí do rybníka, načež se po dvou tiše rozešli.

Rybník jest rozlit v nížině v obrysech nepravidelného trojhranu, jehož nejostřejší cíp míří k západu; hráz leží na východě. Rybáci vyšli z lesa právě proti cípu rybníka. Se severní strany se belhal k rybníku Kopřiva, za ním se plížil Kodádek s čeřenem; k jižnímu břehu se vlekl Liška, Bořovák se za ním šoural s čeřenem na rameně. Všichni zamířili v místa, kde mezery v křoví usnadňují přístup do vody.

Tři z rybáků netušili v té chvíli, že jsou v hustých, košatých keřích olší, černajících se na okraji hladiny, a v stínu řasnatých vrbin ukryti panští myslivci a hajní, — o tom věděl jen Liška, jejž krutě trýznily výčitky svědomí.

Ať by si raději toho chlapce odvedli, pomyslil si rybák v některém okamžiku, ale hned se zase zachvěl pomyšlením na čtrnáctiletou vojanskou službu, na běhání ulicí, na ustřelené nohy a ruce. Třel si oběma rukama hlavu, v níž mu prahl mozek zimničním žárem.

Příjemně na něj účinkoval chlad vody, když se zabrodil do rybníka, zarostlého zkraje vysokým sítím a rákosím. Asi patnáct kroků za sítím byla již čistá voda, v níž se kapři za noci rozptýlí, aby si vyhledali potravy. Rybáci ponořili zde své čeřeny, v nichž se, když je po chvilce vytáhli z vody, mrskalo vždy několik velikých kaprů.

Liškovy ruce se chvěly, když vybíral kluzké kapry z čeřenu a dával je do pytle; očekával každým okamžikem, že se vyřítí myslivci a hajní z olšin, příšerně se černajících. Tváře Bořovákovy hořely radostí nad zdařeným lovem.

Také Kopřivovi a Kodádkovi se dařil lov znamenitě, — na obou stranách putovali kapři z rybníka jeho milosti pana hraběte do rybáckých pytlů.

V údolí kol rybníka se neozvalo ani hlásku živé bytosti, toliko větrem klácené rákosí šelestilo o sebe…‚ šelestily šeré listy olší a šuměly řasnaté větve vrbin, sklánějících se k rákosí… Vůkol za rybníkem hučel tajemný šum borů… Ale ostražité oko rybáků, uvyklé šeru a cvičené v rozeznávání předmětů i za tmy, slídivě těkalo vůkol i při nejpilnější práci, špehujíc, podporováno jemným sluchem, zdali se neblíží nebezpečí…

Náhle se ozve nočním klidem příšerné houkání sůvy, zalétajíc v Liškův a Bořovákův sluch od severu…‚ oba ihned, jako by byli trefeni šípem, vymrštěným bez hluku, zanechali lovu, přikrčili se až po krk do vody a skrývali se za vysoké rákosí.

Po chvilce se opakovalo houkání příšerného ptáka.

Bořovák přitáhl, skrčen jsa za sítím, rychle a tiše čeřen k sobě, uřízl nožem síť a ovinul si ji kolem krku, potom pustil tyč i s pruty tiše do vody. A zase zahoukala sůva, či vlastně zahoukal Kopřiva, který zahlédl bystrým okem při matném záblesku měsíčních paprsků, jež prokmitaly roztrhanými mraky, v hustém keři olše lesklou hlaveň pušky. Ihned hádal, že je rybník obsazen panskými myslivci, a dal soudruhům výstražné znamení výtečným napodobením příšerného houkání sůvy.

Přikrčeni za vysokým rákosím neviděli rybáci, co se nyní děje na okraji rybníka; neviděli myslivce a hajné, vystupující z hustých křovin na severní i jižní straně poblíž cípu rybníka…‚ neviděli, že obstupují břehy, aby jim zamezili cestu k lesu.

Myslivci i hajní, v jejichž rukou se leskly dlouhé pušky, čekali tiše, kde v rybníku zašplouchne voda…‚ poznali, že je sůví houkání napodobeno a že si jím dali rybáci, jež viděli přicházeti a zabroditi se do vody, znamení k útěku. Číhali nyní, aby je přistihli a chytili při skutku; kdo z nich by však spatřil a poznal kulhavého Kopřivu, ten směl podle výslovného povolení fořtmistra, který osobně řídil honbu, po něm střeliti. Po ostatních nemělo býti vůbec střeleno.

Rybáci však snadně uhodli, že myslivci na ně číhají v cípu při sítí u mělčiny, kamž kapři za noci z hlubin táhnou na pastvu; proto se plazili přikrčeni po krk ve vodě těsně při rákosí směrem na východ, tedy dolů ke hrázi, aby tam bezpečně vybředli z rybníka a prchli do lesa…

Na zachránění pytlů naplněných kapry nebylo lze mysliti; ponořili je do vody a kapři se motali a třepali v pytlích tak dlouho, až se dostali konečně tudy ven, kudy prve byli cpáni tam.

Volně a opatrně se vlekli rybáci vodou, aby ji nerozčeřili, aby je neprozradila šploucháním.

Kopřiva a Kodádek, plazivše se nejprve asi tisíc kroků dolů při sítí, pustili se potom do hlubiny; kryti tmou a mlhou, vystupující z rybníka, plavali tiše prostředkem ve tmě, jíž oko lidské s břehu nebylo s to proniknouti, dolů ke hrázi. Tam vklouzli do hustých olšin a protáhli se jimi na hráz, kterouž přelezli o čtyřech, načež zmizeli dole v houštině; tam jsou úplně v bezpečnosti. Prodrali se asi dvě stě kroků do houštiny a položili se na zem, naslouchajíce téměř bez dechu, co se bude díti dále. Nebyli však pohromadě, — jeden o druhém ani nevěděl; kulhavý Kopřiva se totiž při plování opozdil.

Zatím rozprášil vítr na okamžik mraky na obloze a měsíc zplna zazářil nad rybníkem a širými lesy.

Na jižní straně rybníka daleko na východ od jeho cípu se vydrápal Bořovák ze sítí, vyskočil na břeh a jako vyplašený srnec prchal divými skoky přes palouk k lesu, v jehož stínu zmizel.

Myslivci jej sice spatřili, ale uznali, že není vůbec možná ho dostihnouti… Střeliti po něm nechtěli, — vždyť nekulhal.

Také Liška se doplazil daleko dolů od místa, kdež chytali ryby, a sedě po krk ve vodě čekal, až mraky zakryjí měsíc, aby potom mohl šerem prchnouti do lesa. Byl velmi rozčilen obavou o soudruhy a bolestí, kterou mu působila rána, s níž se smekl obvazek; vniklo mu do ní bahno a písek. Noha mu silně otekla a bolela jej tak krutě, že až dostával závrati. Omýval si chvílemi obličej vodou, aby zahnal mrákoty.

V zimničném rozechvění očekával každým okamžikem střelnou ránu, která srazí některého z prchajících soudruhů buď k zemi nebo do hlubiny rybníka… Kleče po krk ve vodě za vysokým rákosím, sepjal ruce ztrnulé chladem vody, a pohlížeje k obloze, po níž se posupným letem hnaly roztrhané černé mraky od západu k východu, jal se odříkávati v duchu modlitbu… S horoucností tak žhoucí se již dávno, dávno nemodlil. Prosil boha, aby dopřál soudruhům jeho příležitosti k šťastnému útěku…

„Ó, bože,“ šeptal, „jen neuval na bídnou duši mou smrt některého z nich!“

Zatím zahalil těžký mrak krajinu v neprohlednou tmu. Rybák se vztyčil, chystaje se k útěku do lesa; ale sotvaže se postavil na nohu, pocítil palčivou bolest, která mu stoupala až k hlavě…‚ nemohl nohou tou došlápnouti. Ale prchnouti musil…‚ věděl sice, že by jej myslivci propustili, kdyby se prohlásil, ale nesměl tak učiniti, aby soudruzi nezvěděli, že je zradil.

Hodlaje použíti okamžitého šera, brodil se obezřele vodou a hustým lepkavým bahnem; rozhrnuje rukama šelestící sítí vydrápal se konečně na vysoký břeh a kulhaje prchal dlouhými skoky k lesu.

V horních vrstvách atmosféry se zvedl zatím silný vichr a potrhal mraky…‚ měsíc celou svou září osvětlil zádumčivou a pochmurnou lesní krajinu a zhlížel se v postříbřených, vichrem rozčeřených vlnách rybníka.

Náhle to jasno zachvělo prchajícím rybákem…‚ zrychlil napětím všech sil kulhavé své skoky…, vtom se mu zablesklo v očích rudé světlo a zahřměla střelná rána…, příšerně zahučela tichou nocí a ozvěnou lesů opětována dlouho temně hučela, než úplně vyzněla.

Hned po ráně se svalil Liška, jak by byl bleskem zachvácen…, ve svitu měsíce se černalo jeho tělo na šerém palouku poblíž hustiny…‚ několikrát sebou trhavě pohnulo…, převalilo se…, přitlumené zasténání se vydralo z úst zabořených do kyprého mechu a potom bylo zase úplně ticho…‚ tělo se nepohnulo více.

V místech, odkud zahřměl výstřel, se ozvalo úsečné, několikrát opětované písknutí…‚ totéž dáno za odpověď na severní straně rybníka. Bylo to znamení myslivců, že je honba na rybáky ukončena.

Nahoře nad cípem rybníka se pak sešli myslivci i hajní, jakož se umluvili, a všichni se shlukli kol jednoho, který jim šeptal přitlumeným hlasem:

„Teď nám dá ta kulhavá bestie pokoj, — má dost.“

„Kopřiva?“ tázal se některý.

„Svalil se, — ani nehles’!“

„Konečně,“ těšili se ostatní.

K střelenému rybákovi se nepřiblížil nikdo z nich; činí tak myslivci v těchto případech vždy, aby je snad raněný rybák nebo pytlák nepoznal. Mohl by potom buď svědčiti proti nim nebo se mstíti na střelci.

Myslivci i hajní se ubírali šerou lesní cestou k domovu a nacpávali si klidně dýmky, po nichž se jim už stýskalo, ježto nesměli při číhání kouřiti, aby je neprozradil zápach dýmu. — —

Přemnohému člověku, kterému bije v ňadrech srdce, prodchnuté citem i k chybujícím, zachvěla by hrůza každým čivem, kdyby měl příležitost seznati, s jakým klidem zastřelí panští myslivci pytláka a rybáka!

Ale konají svoji povinnost a svědomí jejich je klidné.

* * *

Ostatním třem rybákům, skrytým v hustině, zachvěla střelná rána hlubinou duše…, cítili všichni, že byla vypálena po některém z jejich soudruhů.

Kopřiva a Kodádek, ukryti jsouce pod hrází, snadno uhodli, že rána vypálena byla buď po Liškovi nebo po Bořovákovi, — Bořovák však, jsa nablízku, ihned byl přesvědčen, že střelili myslivci po Liškovi.

Když pak zaslechli rybáci hvízdání myslivců i odpověď druhých, uhodli z dávné zkušenosti, že se svolávají k rychlému odchodu, že tudíž někoho buď docela zastřelili nebo nebezpečně postřelili.

Setrvali však všichni v bezpečných úkrytech svých…, nikomu z nich nepřipadlo na mysl uprchnouti, — cítili přirozeně, že jest jejich povinností pátrati, byl-li některý z druhů raněn, a přispěti mu ku pomoci. V takých okolnostech jsou rybáci i pytláci velmi spolehliví.

Po trapné hodině čekání, ozve-li se snad ještě někde hlas myslivců, odvážil se Bořovák z hustiny; jsa všecek promoklý, chvěl se zimou a strachem. Rozhrnuje rukama pichlavé větve smrčin, prodíral se k palouku…‚ nahnul se ze šera hustiny a mráz mu projel tělem, hrůza jím zalomcovala.

Asi čtyřicet kroků napravo spatřil ve svitu měsíce člověka s nepokrytou hlavou, sedícího na palouku při hustině…‚ člověk ten si tiskl obě ruce na obličej a plakal…, úpěl…

Bořovák se zachvěl hrůzou.

Namáhavě se zdvihla pravice plačícího toho člověka a prsty její projely ježatými vlasy…‚ načež si zase zakryl oběma rukama obličej a houpaje se klátivě s pravé strany k levé, úpěl:

„Ó, bože, bože!“

Opětuje slova ta několikrát položil se volně naznak na mechovitou a zkrvácenou půdu palouku…, umdlené ruce jeho klesly bez vlády vedle těla…

Z roztrhaných mraků vybleskly jasněji paprsky měsíce a Bořovák poznal rysy Liškova obličeje. Několik skoků bez rozvahy, vrhá-li se v nebezpečí či ne, a klečel vedle raněného Lišky.

Stísněným hlasem zašeptal ono děsné: „Ježíš Maria Josef!“, jež volá venkovan v nejkrutějších chvílích.

Ale hned se zase vrátila v mysl zkušeného rybáka obvyklá ostražitost…‚ spěšně vzal Lišku levicí pod koleny, pravicí pod rameny, zdvihl jej snadně jak dítě a zmizel s ním rychle v hustině. Asi po stu kroků chůze složil raněného na kyprý mech a tázal se:

„Kam tě zasáhla rána?“

„Na pravý bok a do žeber,“ šeptal raněný a dodal: „Jen když se vám nic nestalo, — zaplať pánbůh“

Po chvilce zašeptal, tiskna si ruce na prsa:

„Já živ nebudu, — tentokrát mám dost.“

Zatím přitiskl Bořovák dutě sevřené ruce k ústům a přesně napodobil volání sejčka, to jeho mrazivé, posupné: púť… púť…

Schýliv se potom k raněnému, vyňal z kapsy dobře zakorkovanou lahvičku, otevřel ji a řekl:

„Polkni, bratře, trochu střelného prachu, aby ti rozehnal ‚prant‘.“

Usláblou levicí sevřel Liška lahvičku, nahnul ji ke rtům a vysypal si na jazyk trochu střelného prachu, jejž rozpustil slinou a polkl.

Jest to obyčejný prostředek, jehož užívají rybáci a pytláci, když jsou postřeleni. Myslivci i pytláci tvrdí totiž, že pouhé vniknutí broků do těla zvířete nezpůsobí okamžitě smrt, byť se zaryly sebehloub, — hlavní prý věc jest, má-li puška, z níž bylo střeleno, „prant“. Tak prý z některé pušky jediný brok, byť se vryl v nejtužší část těla, usmrtí zvíře okamžitě, kdežto zvíře, střelené z pušky, která nemá „prant“, uteče nebo uletí, i kdyby bylo provrtáno třeba dvaceti broky. A proti tomuto „prantu“ užívají ranění pytláci a rybáci střelného prachu.

„To mi už nepomůže,“ šeptal raněný rybák polykaje prach a dodal s trpkým úsměvem:

„Ty broky mi rozvrtaly plíce,“ zachroptěl a z úst se mu vyřinula krev. Bořovák napodobil zatím příšerné volání sejčka a volání to se opakovalo nablízku…

Zašelestily nedaleko větve smrčí, hustě v sebe srostlé. Kopřiva, sleduje směr, odkudž zaznívalo volání sejčka, uhodl hned, že to znamení…‚ po delším plazení, motání, naslouchání a prodírání hustinou nalezl oba soudruhy…

„Liška dostal celou ránu do prsou,“ zašeptal Bořovák příchozímu do ucha; „zdá se mi, že má dost.“

Kopřiva se zachvěl a poklekl k rybákovi, řka:

„To jsem já, bratře, já Kopřiva.“

Liška, tápaje levicí ve tmě, dotkl se Kopřivova obličeje…, bylo to dotknutí ruky ledové. A šeptal přervaně:

„Bratře…‚ tys… živ…‚ zaplať pánbůh… Odpusť…, já jen kvůli Tomšovi…‚ jediné dítě…‚ čtrnáct let na vojně…, běhat ulicí…“

Více nemohl promluviti…‚ zachroptěl temně…

Kopřiva nerozuměl významu těchto slov; nachýliv se k Bořovákovi pošeptal mu:

„Už ani neví, co mluví…, chytá se ho fantaz. — Prostři čeřen, doneseme ho domů.“

Odvázali sítě, jež měly uvázány kol krků, prostřeli obě na sebe na mech, přeložili je na půl velikosti a složili na ně bezvládného Lišku; zdvihli pak sítě a prodírali se houštím k vysokému lesu, kdež se dostali na úzkou pěšinku, která se vine hadovitě brzy klenbou mohutných sosen, brzy zase bujarým mlázím a pasekou. Stokrát tudy již kráčeli, potíce se pod tíží nalovených ryb…‚ pětkrát nesli nebo vedli již tudy raněného soudruha.

Liška zpola seděl a zpola ležel v čeřenech…, chvílemi zhluboka vydechl a zachroptěl.

Rybáci ušli asi půl hodiny cesty. Kráčeli právě zase vysokým lesem, jehož hustými korunami nemohly proniknouti paprsky měsíce, chýlícího se valně k západní obloze, když se jal Liška náhle mručeti nesrozumitelná slova.

„Buď jen, bratře, tichý,“ domlouval mu Kopřiva, „vše bude zase dobře.“

Zdálo se, že Liška uposlechl…‚ ztišil se.

Rybáci pospíchali, co jen bylo možná…, konečně před nimi svítalo…‚ po malé chvilce byli na pokraji lesa a z oblohy zářil na ně mlhavým svým světlem měsíc. Vítr se docela ztišil a obloha byla jasná.

Na rozhraní lesa a louky složili své břímě ve kvetoucí vonné traviny, svlažené rosou. Paprsky měsíce padly přímo na Liškovu tvář…‚ a ta byla bílá jako plena, jako plátno na bělidle. Tak by asi vypadal obličej vyřezaný z kosti.

Křečovitým chvatem sáhl Kopřiva na tu pobledlou tvář…‚ byla studená jak led…‚ ztrnulá, tuhá. Ve skleněném, vypouleném oku se obrážel matným pableskem paprsek měsíce. —

„Ježíš Maria, vždyť je po něm!“ zaúpěl Kopřiva.

Bořovákovi uvázla slova v hrdle; vjel si toliko rukama do vlasů, jako by si je chtěl jedním škubnutím vyrvati z lebky.

Liška byl opravdu mrtev. Oba rybáci, jejichž tváře zesinaly zděšením, se nachýlili k mrtvole a pohlíželi zachmuřeně v její vytřeštěné zraky. Bolest a hrůza jim svírala prsa.

„Ta žena a ten chlapec…‚ oni se zblázní,“ zabědoval Bořovák. Zamlčel se a tázal se spíše sám sebe než svého soudruha: „Ale kterak se myslivci dověděli, že dnes půjdeme…‚“ odmlčel se, načež šeptal přitlumeným hlasem, jako by se obával, že by mohl mrtvý slyšeti jeho slova:

„Ty, Kopřivo, snad přece měla Františka pravdu…“

„Napadlo mě to také… Ale nesahejme mu do svědomí — ať je tomu tak nebo tak: už je na boží pravdě,“ odvětil Kopřiva doloživ: „Bylo mu to souzeno.“

První záchvat zděšení ustoupil klidnější rozvaze. Kopřiva pokračoval:

„Tys silnější…‚ dones jej domů, nemáš už daleko, jen přes palouk. Já půjdu napřed a řeknu Liškové, že se stalo neštěstí, že je starý postřelen.“

„Jdi.“

Kopřiva se zdvihl se země a belhal se lučinou k západu, kdež se tmělo skupení chalup…‚ vbrzku se ztratil v mlze, která se srážela nad vlhkou loukou…

Bořovák sebral všechny čtyři cípy obou sítí do rukou, poklekl před mrtvolou, pak odvrátiv se od ní vzal ji na záda, vyzdvihl, vzpřímil se a kráčel s břemenem svým lučinou k chalupám.

Po jeho pravici vyčnívala ze sítí hlava a jedna ruka zastřeleného rybáka a po druhé straně se klátily jeho bosé, ztuhlé nohy.

A za ním v šeré hlubině lesa zahlaholily melodické zvuky drozda, vítajícího zpěvem svým blížící se svítání…, v blízké pšenici tloukla křepelka…‚ napravo v poli skuhrala příšerně a mrazivě rolní žába… Měsíc se skláněl volně k západu…

* * *

Bořovák dovlekl mrtvolu k chalupám…, krůpěje potu bloudily ve vráskách jeho osmahlé tváře…

Již v půli cesty zpozoroval, že rozdělali v jedné z chalup oheň na krbu… K té zaměřil.

Několik divě štěkajících psů si vyjelo proti němu, ale poznavše jej ztišili se…‚ pak očmuchávali jeho břemeno.

Z chalupy mu vyběhl vstříc Kopřiva a oba vzali mrtvolu do náruče.

„Oni myslí, že je toliko raněn,“ šeptal Kopřiva chvatně.

Polonahá, bosa a s rozpuštěnými, divoce vlajícími vlasy přiběhla v patách za ním Liškova žena a s ní její syn. A z útrob jejich, sevřených bolestí, se zase vydralo děsné, mrazivé, srdce rozrývající:

„Ježíš Maria Josef!“

Naříkající syn pomohl hned rybákům nésti otce.

„Já to vždycky říkala, že se to jednou takhle skončí,“ bědovala úpěnlivě Liškova žena a volajíc:

„Josefe, Josefe,“ sáhla na jeho obličej; utrhla však prudce ruku zpět a vzkřikla:

„Pět ran Krista pána, vždyť už je studený jako led!“

Rybáci donesli soudruha svého do malé, nízké světničky, kdež plápolal na krbu míhavý a nepokojný plamen smolné louče. — Složili rybáka na postel.

Jediný pohled ve skleněné, z důlků vytřeštěné Liškovy oči, v nichž se jako prve paprsky měsíce nyní kmitavě a blýskavě obrážel rudý plamen louče, — a Liškova žena i syn, jak by je blesk srazil k zemi, padli na kolena vedle postele a drsným, ba až chraptivým hlasem spíš zařvali než vzkřikli: „Ježíš Maria, vždyť už je po něm!“ Nářek beze slov, křečovité a trhavé vzlykání se rozléhalo v světnici…

U krbu stáli oba rybáci promočení, ztrnulí, chvějící se zimou a mrazivým dojmem dějů právě zběhlých, a upírali zakalené a zachmuřené zraky na mrtvého soudruha, na ženu naříkající, na vzlykajícího syna, a bylo jim, jako by se kladl led na jejich srdce. Duší jim proletěla chmurná myšlenka…‚ mrazivá předtucha: Snad i my tak skončíme jedné noci…

Míjely minuty za minutami…‚ ve světnici se šeřilo. Kopřiva se obrátil obličejem ke krbu a pohlížeje zádumčivě, ba ztrnule ve žhavé uhlíky a těkavě pohasínající zamodralé plaménky, přiložil několik kusů smolné louče…, plamen znova vytryskl a vzplanul…

Zase zaštěkali psi…‚ na dvorku došlapovaly kroky, pak vešel do světnice Kodádek. Nemoha nalézti soudruhů vrátil se sám domů; světlem přilákán vešel do Liškovy chalupy.

Liškova žena i syn ho nezpozorovali. Pokynem a dvěma slovy vysvětlili rybáci soudruhovi, co se stalo, potom se chvilku tiše radili, načež odešli Bořovák a Kodádek.

Kopřiva se posadil na lavici ke kamnům a v zamyšlení pohlížel střídavě do krbu na oheň a zase na mrtvolu soudruhovu…

Plamen louče, nestejně plápolající, vytryskoval a pohasínal a v jeho měnivém světle se zdálo Kopřivovi. že se tvář mrtvého rybáka brzy klidně usmívá a hned zase mračivě a hrozebně svrašťuje. Mihly se okamžiky, kdy se rybák až zachvěl hrůzou. —

Po půlhodině se přišoural tiše a zamlkle Kodádek, převlečený v suchý plátěný oblek, a zasedl na Kopřivovo místo ke krbu… Kopřiva se pak belhal domů…

Východní oblohu zbarvily rudou září paprsky slunce, k němuž se země v otáčení svém ve všemíru přichylovala touto částí.

Kodádek, sedě u krbu, udržoval oheň, jímž si také zapálil tabák v své krátké jalovcové dýmce, a zadíval se zamyšleně v modravé mraky dýmu, jež vypouštěl z úst.

Liškova žena i syn dávno již vyplakali slzy z očí zanícených… Stále však u postele klečeli, vzlykajíce bolestně. Liškův syn ovšem netušil, že byl v prvém počátku sám příčinou smrti svého otce…

Časně zrána se již mluvilo ve všech chalupách na Pařezí hlasitě o tom, že je Liška mrtev, a šeptem se dokládalo, že jej zastřelili panští myslivci…‚ znaliť obyvatelé samoty případy takové dobře, — vždyť jsou všichni dohromady buď rybáci nebo pytláci anebo obé: v létě rybačí a v zimě pytlačí. —

„Však on můj také skončí jednou takhle, já mu to vždycky prorokuju.“

Tato slova pronesly ženy ostatních obyvatelů samoty a s upřímným soucitem dokládaly: „Chudák Lišková.“

* * *

V patrimoniální kanceláři volenické, šeré to, křížovým klenutím přepjaté síni v přízemí zámku, naplněné starobylými almarami, stoly a policemi, seděl direktor pročítaje spisy…

Jest to muž vysoký, asi šedesátiletý, suchý, s parukou na hlavě. Zažloutlý a scvrklý jeho obličej, v němž se jiskří dvé hluboko v důlky zapadlých očí, jeví odměřenost, přísnost, ba až bezcitnost.

Muž ten je pravzorem karabáčníků z dob patrimoniálních, kteří tvrdili, že jsou mezi panskými a selskými pozemky meze jen proto, aby bylo kam položiti poddaného, zorávajícího panskou půdu, když direktor poručí, aby mu za nějaké nepatrné zanedbání robotních povinností vysázel panský mušketýr tolik a tolik ran lískovkou na záda.

Do kanceláře tohoto muže, který pomocí lískovky svého mušketýra vládne nad třemi tisíci poddanských duší, vešel panský fořtmistr, statný, rudovlasý a rudovousý muž, a svěřil svému pánovi, panu direktorovi, že se této noci konečně zbavili té kulhavé rybácké bestie, Kopřivy, jemuž jeden z myslivců „odzvonil“ ranou dobře namířenou.

„Liška nás tedy nezklamal…‚“ promluvil suchým skřiplavým hlasem direktor a dodal:

„Za to nebude jeho syn vojákem.“

„Snad nyní také starý Liška zanechá rybaření,“ mínil fořtmistr.

Tím byla záležitost ta vyřízena. Direktor a fořtmistr vešli do sousední kanceláře, kdež úřadoval důchodní; měli s ním nějaké jednání. Ale sotvaže prošli dveřmi, stanuli, jak by byli náhle zkameněli.

Oba zbledli a zachvěli se až do hlubin duše…

U stolku, na nějž kladou obyčejně poplatníci peníze, stál s jedné strany důchodní a s druhé sázel na stolek stříbrné dvacetníky — rybák Kopřiva.

Prohnaný ten šibal, aby se zdálo, že neví pranic o události, jež se zběhla té noci, přibelhal se klidně a poníženě do patrimoniální kanceláře a platil činži „z gruntu“, pak z drůbeže a přádla.

Číhavé jeho oko jediným mrsknutím dobře zpozorovalo, že se direktor i fořtmistr zarazili…‚ pravou příčinu toho ovšem nevěděl…

„Poníženě ručičku líbám,“ pozdravil milostpány a vyhrbiv hřbet k hluboké pokloně, belhal se k nim, sahaje nejprve po ruce direktorově, pak fořtmistrově, aby jim je po způsobu poddanském pokorně políbil.

Ale oba utrhli ruce, což nikdy nečinili; tak je poděsil rybák, o němž myslili, že je mrtev!

„Poníženě prosím,“ škemral úlisný, hluboko skloněný rybák, „přišel jsem zaplatit kontribuci a činže…“ A ustoupil uctivě až k samým dveřím. Obraceje chlupatou čepici v rukou sklopil oči, jako by si ani netroufal pohlédnouti ve tvář vznešeného panstva…, díval se na suky v podlaze.

Důchodní zapsal zatím do Kopřivovy kontribučenské knížky splátku, načež rybák, zastrčiv si knížku do kapsy své usmolené plátěné kazajky, poníženě se ukláněl, slovy „ruce líbal“ a vyšel samou pokorou pozpátku ze dveří kanceláře.

Direktor se vrátil s fořtmistrem do své úřadovny, kdež spustil rozzlobený myslivec:

„Je to prohnaný lotr, ten Kopřiva! Ten belhoun! Sám jsem viděl, jak po něm střelil zářecký revírník! Patrně chybil, ale chlap se z taškářství svalil, jako by byl trefen, jen aby nikdo více po něm nepálil! Tolik let ho už stíháme!“

Rozhovořili se o rybácích…, vtom zaklepáno na dveře. Vešel panský lékař, jemuž říkali páni doktor a prostý lid „ferčal“, a oznamoval, že byl povolán k ohledání mrtvoly Václava Lišky, chalupníka na samotě Pařezí, který zemřel střelnou ranou do pravé strany plic…‚ mimo to prý měl pravou nohu zespodu proraženou, nejspíš došlápnutím na něco ostrého.

Direktor a fořtmistr pohlédli významně na sebe…‚ záhada byla rázem vysvětlena…

„Velká škoda ho není,“ ušklíbl se fořtmistr…‚ „byl beztoho zloděj a rybák…“

Ferčal se posadil k stolu, nasadil si brejle a psal úmrtní list. Uhodl ostatně snadno, kdo Liškovi „nasypal broků“.

Na základě ferčalova udání zavedl direktor ihned přísné vyšetřování, aby bylo vypátráno, kde a kým byl připraven Liška o život. Ještě téhož dne vyslýchal na Pařezí rodinu Liškovu, ale nevyšetřil nic, než že se Liška v noci odněkud domů vrátil postřelen a že skonal po malé chvíli.

Tak udali totiž žena Liškova a její syn, aby neprozradili ostatní rybáky. Aktuár to zapsal do protokolu. Ani o slovo víc se nedověděla komise vyslaná krajským úřadem z Písku, která třetího dne na kanceláři volenické ten případ vyšetřovala. Čtvrtého dne uložili úředně rozřezanou mrtvolu rybákovu na volenickém hřbitově „ad acta“ a na fascikl, obsahující spisy a vyšetřování o původci smrti rybákovy, napsali slovo: „Reponatur“, jímž složili případ ten do hrobu zapomenutí.

Podnes dřímá ten fascikl pod těžkou vrstvou plísně a prachu v archivu bývalého panství volenického a pavouci rozpřádají po něm své sítě.

* * *

Liška přece pomohl svému synovi od vojny, — svou smrtí. Byltě mladý Liška syn jediný; a ježto zdědil chalupnickou živnost, byl podle tehdejšího zákona zproštěn vojenské služby. Rybačení se nepřichytil nikdy, bylať mu smrt otcova výstrahou na celý život.

Kopřiva, Bořovák a Kodádek se zalekli smrti svého soudruha tak, že v prvních nedělích po jeho pohřbu docela zanechali rybačení, ale vzrušení a děsný dojem, způsobené v nitru jejich smrtí soudruhovou, ochably a vymizely po nějaké době a stará vášeň zase zvítězila: rybačili, jako by se jim bylo jakživo nepřihodilo nic zvláštního.

Asi po dvou letech zmizel náhle Kopřiva… a když nalezli na podzim při lovení panského jednoho rybníka v bahně zabořenou lidskou kostru, tu se hádalo obecně, že jsou to pozůstatky prohnaného toho rybáka…, s jistotou věděli to však toliko Bořovák a Kodádek, kteří viděli zablesknouti se a slyšeli zahřmíti onu ránu, jež srazila Kopřivu, stojícího po ramena ve vodě, ke dnu rybníka…

Oba ti rybáci byli ve stáří mrzáky, — časté brodění ve studených vodách za nočního chladu, toulky v promoklých šatech studenou ranní mlhou k dalekému domovu, — vše to jim přineslo v stáří pakostnici. Oba kulhali, sotva že vlekli, a v kříži byli jako ztuhlí. Ale staří ti hříšníci, nemohouce už rybačiti ve velkém, dovlekli se aspoň k blízké říčce a chytali na udice malé rybičky a povídali si přitom o těch velkých, jež za svého mládí lovili v rybnících. Sedíce na břehu říčky ve stínu řasnatých vrbin a pohlížejíce usláblým zrakem dychtivě po těkavém brčku udice, vzpomínali si na ony z dávných soudruhů, kteří jsou již „tam“; vzpomínali si, jak se „tam“ který dostal… A oživla-li v jejich paměti někdy vzpomínka na Lišku a na jeho smrt, tu vážně potřásajíce posněženými hlavami mínili oba, „že v tom tenkrát přece jen něco vězelo“.