Rybář Gulaj
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Rybář Gulaj |
| Podtitulek: | Črta z Haliče |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 42, č. 322. str. 9 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 23. 11. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
„My hous is my castle,“[1] říká hrdě Angličan, ale ještě s větší hrdostí říkal rybář Gulaj: „Má chalupa jest moje ves.“
Měl tu hrdost v krvi. Dle jeho tvrzení obíhala v jeho těle krev šlechtická. To mu však nikterak nevadilo, že lovil klidně ve Visle ryby a mluvil pohrdlivě o vyšších pánech. Jakožto člověk původu šlechtického požíval neobmezené úcty v dědině Sopolnicích, která byla vzdálena od jeho proslavené chalupy asi deset minut.
A byla to chalupa, které nebylo rovno v celém oswęčimském kraji. Představte si prostor omezený několika kusy dřev, vrstvou bláta a hlíny, a tato směsice že má tvar velké psí boudy. Toť místo, kde obýval onen znamenitý muž. A byl tak znamenitý, že si ho zvolili v Sopolnicích za rychtáře, ačkoli bydlel za vesnicí.
Krom jeho šlechtického rodu získala mu tuto hodnost i výtečná jeho znalost v pečení ryb, dále jeho znalost v léčení dobytka, jeho moudrost, které se divil sám obecní strážník a zvoník Mašov, který viděl hezký kus světa, byv kdysi v Krakově zavřen po dva roky na pevnosti, a konečně jeho paedagogické reformy, záležející v tom, že vyplácel březovými pruty jednotlivé neposedy z vesnické mládeže, kteří byli od pana „najucytelea“ doporučeni jeho zvláštní pozornosti.
Starý učitel říkal o něm, že jest Gulaj jeho „lewa ręka“, neboť byl levičák.
Ruka se mu chudákovi třásla a nemohl dobře švihati pruty, proto jmenoval hlavní neposedy, aby přišli v neděli ke Gulajovi.
A ku podivu, ani jeden nescházel a přicházeli i ti, kteři nic nevyvedli, aby přijali od rybáře Gulaje nějakou tu ránu.
Vždyť pak se měli velmi dobře. Rybář Gulaj usadil je do měkké trávy na břeh tiché Visly a poučoval, jak se mají chytat ševčíci, bělice, jak kapr, štika a pak s nimi na ukázku chytal ryby, pekl obalené v hlíně, s vonnými travinami na rožni nad ohněm, kam přikládali březové dřiví, uzmuté v panském lese na protějším břehu.
Od řeky šel příjemný chládek a zapadající slunce zlatilo svými paprsky spokojené tváře společnosti, která si pochutnávala na upečených rybách.
Pěkný byl rozhled po Visle a okolí. Tiše ševelil březový háj a namodralá voda řeky mizela mezi nízkými podrosty lesních stromů z jedné strany, a houštím rákosin z druhé.
Shromažďovalo se tu též starší obyvatelstvo z vesnice, sešlo se „na rozmówky“ se svým rychtářem.
Byly to krásné večery. Pěly se písně, tančilo se, a kolem chodil Mašov s ohromným džbánem, naplněným obyčejně jerzabinkou. Rybář Gulaj seděl na prahu své chatrče, kýval hlavou a stále říkal, dýmaje z ohromné hliněnky, „Moje chalupa jest moje ves.“
Nebyl ženat, mohl se tedy spokojeně dívat, jak se někdy párek manželů zle pohádal při takové večerní zábavě a jak se často sypalo kamení.
Když pak se mu zdálo, že již dlouho trvá rvačka, zakročil mocí svého rychtářského úřadu, totiž šel některého sedláka ochladit ve Visle.
Byl též filosofem. Stalo-li se někde něco, říkal: Co se stalo, stalo se.
„Kaza mne chtěl zabít,“ stěžoval si mu jeden sedlák. „A zabil tě?“ optal se ho Gulaj. „Ne!“ „Tak vidíš, ještě ti nic neudělal,“ konejšil ho rychtář. Uspokojený sedlák odcházel.
Některé jeho zásady došly v obci úplného schválení. Jednou z jeho zásad bylo: „Pán Bůh stvořil přírodu, má tedy jedině on právo nad ní rozhodovat, jinému do toho nic není. Každý si odpoví ze svých skutků jedině Pánu Bohu. Tuto svcu náboženskou filosofii prováděl prakticky, když pytlačil v panském lese. A poněvadž autorita jest vůdkyní lidu, následovaly celé Sopolnice jeho příkladu a Sopolničtí požívali pověsti jako nejprohnanější pytláci na panství knížete Zagorského.
Panští myslivci dávali bedlivý pozor, aby někdy přistihli některého počestného občana při lesním pychu, ale Sopolničtí mají prý hadí těla. Uklouzli vždy. Šli někdy za Gulajovou stopou, ale když myslili, že již ho mají, ztratil se jim z očí; a když přišli k řece, uviděli Gulaje, sedícího klidně na kmenu staré olše, jak chytá sítí ryby a kouři ze své hliněnky. Zlomyslně kynul jim rukou a křičel do lesa: „Bądž panie zdrów.“[2]
Jednou však se stalo, že Wolačův synek zastřelil v lese srnu a klidně se s ní ubíral ke Golajově chalupě, kde jako obyčejně ji chtěl uschovat.
Před samou chalupou vynořili se z rákosin tři panští hajní. Bylo zle.
Tenkrát se vrátil Wolačův synek domů, podivně proměněn, že ho nejen vesničtí obyvatelé nepoznali, nýbrž ani vlastní rodičové.
Jedno ucho měl pryč a druhé natržené, opasek mu scházel a na pravou nohu kulhal. Za nedlouho věděla celá vesnice, že Wolačův synek byl panskými čerty dopaden. Po zohaveném vzkázali dokonce, bude-li napříště někdo chycen, že se mu stane ještě hůře.
Ale na tom nebylo dosti. Objevil se u rychtáře Gulaje četník, který prohlásil, že jestli by napříště dopustil se lesního pychu, bude bez milosti odveden do Oświęzima k soudu.
Zjev četníka vzbudil neobyčejnou sensaci u veškerého obyvatelstva, které vídávalo četníky jedině, když přišlo někdy do nejbližšiho města na trh.
Nastaly smutné doby… Nezněly zpěvy u řeky za večerního ticha, uhasl oheň, nepekly se ryby a nekoloval veselou společností džbán, naplněný vodkou.
Tehda poprvé neříkal Gulaj, co se stalo, stalo se, chodil s hlavou skloněnou a zanedbával výchovu mládeže.
Celá ves dívala se na něj s otázkou, jak odpomůže těmto zlým časům?
Rychtář přemýšlel o tom, jak by se postaral chytrým způsobem o navráceni starých časů.
Sedával u řeky a sedláci se chodili dívat, jak jejich rychtář přemýšlí.
Konečně si vymyslil plán. Svolal jednoho večera všechno obyvatelstvo před svou chalupu.
Byl šedý, nevlídný den, jakoby odpovídal smutnému duševnímu stavu Sopolnických.
„Svolal jsem vás,“ ujal se slova Gulaj, „abych vám řekl, jak nám bude možno opět lovit v panských lesích. Přijde sem v těchto dnech na honbu kníže pán, my si ho musíme nějak zavázat k vděčnosti. Mám tento úmysl. Až bude kníže pán na honbě, musí se dát někdo z nás postřelit. Tamhle Mašov by se k tomu výborně hodil, je chlapčisko tlusté a nosí silný kontuš. Já to myslím takhle. Řeknu velkomožnému pánu, že vím, kde jest nejvíc zajíců a povedu ho směrem k rákosinám. Tam bude ukryt Mašov, který si vezme tři kontuše na sebe a dvojí koženky. Já vykřiknu: Tamhle je zajíc! Velkomožný pán špatně vidí, vystřelí broky… Jakmile bude tedy Mašov trochu postřelen, dá se do křiku. Kníže pán se lekne, já mu přednesu naši prosbu, aby dovolil nám střílet v jeho lesích a budeme mít vyhráno.“
Tento řečnický výkon byl přijat s nadšením, jenom Mašov se divně šklebil. Neříkal však nic, nechtěje býti před celou vesnicí považován za zbabělce. On, vysloužilý voják, který byl dvé léto zavřen v krakovské pevnosti, nemohl přece prohlásit, že se bojí několika zaječích broků.
Když se obyvatelstvo Sopolnic rozcházelo do svých chalup, šeptali si sousedé mezi sebou, jakého to mají chytrého rychtáře.
Konečně jednoho dne slavnostní zvuky trouby, kterou jindy svolával obecní pastýř ráno stáda, oznamovaly Sopolnicím, že Jeho Jasnost, kníže pán Zágorski zavítal do zdejší krajiny, aby střílel zajíce a vepře v polích, umazaná děcka na mezích a husy na pastviskách.
Střelcem kníže pán nikdy nebyl.
Podle starého zvyku dělali Sopolničtí při této příležitosti náhončí, tlukouce do plechových hrnců tak důkladně, až v Požiti, hodinu vzdáleném od Sopolnic, vybíhali ven za humna, dívali se směrem, odkud ozýval se hluk a pochvalovali se: „To jsou manévry!“
Kníže pán s pravou aristokratickou vážností kráčel pomalu ku předu, rozdávaje na všechny strany pohlavky klukům, kteří ho neustále očumovali a tahali za kabát, chtějíce ho na sebe upozornit.
Když přišel k chalupě Gulajově, vystoupil tento z temnoty a uctivě ho pozdravil. „Velkomožný pane, mám pro tebe zajíce, kusy jako malá telata,“ pravil důvěrně. „Tamhle v rákosinách.“
Knížeti se zajiskřily oči. Šli.
Hodinu před tím vyšel Mašov z krčmy Methusaléma Báthana, kdež se byl posilňoval na útraty obce a trochu nejistým krokem, kráčel těžce, maje na sobě tři kontuše, dvoje koženky, přes krk dva šátky, na hlavě též dva, do rákosin, kdež se na udaném místě ukryl.
Ležel na břiše, hlavu maje pečlivě zarytou do trávy. Neustále si v duchu dodával odvahy, že byl vojákem, dvě léta na pevnosti a že pár zaječích broků mu tak dalece neuškodí. Získá si několik broků, ale i vděčnost obce…
Unaven pitím a přemýšlením, usnul. Nespal však dlouho. Najednou pocítil bodnutí, za ním druhé, třetí, a již ho to po celém těle bodalo a pálilo. Ke svému úžasu shledal, že jsou to mravenci. Trpělivě snášel nějakou chvíli jejich řádění. Vyskočit nemohu, což kdyby byl kníže na blízku, pomyslil si a dále ležel tiše na břiše.
Náhle uslyšel za sebou známý hlas Gulajův:
„Velkomožný pane, zde mají doupata. Tiše. Tam je veliký zajíc, rač vystřelit.“
Kníže pán, který dosud nikdy žádného zajíce nezastřelil, odpověděl: „Počkej chvíli, jestli se bude hýbat.“
Tato chvíle zdála se ležícímu Mašovi věčností. Mravenci zdvojnásobili své útoky a jeden mu dokonce vlezl do ucha. To bylo přes příliš. Když neslyšel ani cvaknutí kohoutku, nevěda, co činí, zakřičel do země: „Velkomožný pane, tady jsem, pro Krista Pána střel, sice mne sežerou… Tady jsou mravenci…“
Kníže dodnes vypravuje o tomto, pro něho záhadném výroku Mašova a ještě dnes se diví, proč tehdy Rybář Gulaj vrhl se na muže, ležícího na zemi, který slova ta pronesl.
Jisto je, jako voda Visly uplynulá nikdy se nevrátí, tak prchla naděje na volné honění v panských lesích navždy z mysli rybáře Gulaje.