Ruch (almanach 1873)/Ze Sinaje

Ruch (almanach 1873)
V temnu	Ze Sinaje	Jak zvát Tě mám

Údaje o textu
Titulek:	Ze Sinaje
Autor:	Josef Kálal
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 94–97. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Slyším hlasu temné zvuky,
blesky vidím šlehat kolem,
a řev hromu z hlubin země
rozléhat se z hory dolem.

Ký to hlas se hromu zvedá,
že až stráň se chvěje holá?
Či snad Mojžíš ze Sinaje
Israel svůj v hněvu volá?

Mrtev dávno Israel už
a pod Nebo Mojžíš v klidu…
Náš to Sinaj — Hora Bílá
slova svatá mluví k lidu.

II.

Pod horou jsem stanul svatou,
s hrůzou zírám ku temenu;
a co zřím tu — z krve slova
v desky ryta ze kamenu.

A na desce první psáno:
„V své uvěříš povolání!“
a na druhé: „Bez Golgoty
není spásy dokonání!“

Zastru tvář si — a obrácen
hlasem hromu hřímám v kraje:
„Svatou střežte vůli Páně!“
Ale lid mi hluchý laje…

III.

Dvě stě let už bloudíme tu v poušti
bez úsměvu na rtech, bez oddechu;
dvě stě let už práhneme tu žízní
a hlas náš tu zmírá v temném echu.

Kolem nás už všude v chrámy zlaté
nejsvětější dary v oběť snesli,
kolem nás už, národové vzhůru
k nejvyšším se světlům vznesli.

A jen my tu ještě v poutech spjati,
ve mrákotě dusné, matném boji…
Či jen nám Tvá, Pane, láska brání
přiblížit se k slunce Tvého zdroji?

IV.

Na svaté jsem klečel Hoře,
toužný hlas můj k nebi úpí:
„Messiáše sešli Pane,
těžce rvou nás drápy supí!“

Srdce mé se rozevzdychá
vlasti drahé nad ranami,
ale s hora hlas mi káže
„„Messiáišem buďte sami!““

A mou hlavu závrať jímá,
mysl klesá ve temnotu:
„Což lid už ten přeubohý
křížů snesl na Golgotu“…

V.

Kolikrát už v svatém hněvu
utéc chtěl jsem na poušť tichou,
abych nezřel lidu svého
kleslosť tu a bázeň lichou.

Kolikrát už ve zoufání
vyrvat chtěl jsem srdce z těla,
a svou hlavu bolem skleslou
navždy ztišit zcela, zcela.

Než i v poušti žalné echo
za mnou nese lidu lkání:
nelze, ach, mi ani v poušti
bez něho být v umírání!

VI.

Honíte nás co zvěř divou
po stráni a po skalině
jak Israel — jenžto v bázni
krýt se musel v moře klíně.

A dál-li nás poženete,
skryjeme se v slavské moře,
a nad vámi vlny jeho
zaúpí vám věčné hoře.

Zašumí vám píseň hroznou,
navždy že vám hlas tu skoná,
a vás stihne v hněvu božím
osud krále Faraóna.