Ruch (almanach 1873)/Z Tater
| Ruch (almanach 1873) | ||
| Jak zvát Tě mám | Z Tater | Zhynulý život |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z Tater |
| Autor: | Josef Kálal |
| Zdroj: | DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 98–123. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Přes družnou Moravu co poutník jarý
jsem kroky své kdys vedl ku východu,
kde žezlo druhdy vládlo v slavském rodu,
a nerozpoltěn slavský kmen prastarý.
Duch můj pohroužen v tiché zadumání
a mysl těžká jako mlha ranní,
když k zemi lnouc jí halí čelo v mraky.
Slovenské nivy, podtatranské kraje!
když v dávných věků běhy nořím zraky,
hned líbám vás, hned v pláč se oči mají.
Posvátná půdo, dotýkaná nohou
těch světců dvou, již v dávnověku v tebe
sem od východu vzali cestu dlouhou,
by slavským kmenům světlo dali s nebe:
jak zřím vás dnes, i vaše bydlitele!
Jsou pouště tu, jsou lidé skleslí mukou,
v otrockém hávu, pouta kolem rukou,
a slavský důvvtip sotva zříš v jich čele…
Dnes jinak tu. Uralský národ dravý
v otroctví těžké vrhnuv národ zdravý
v poušť přeměnil ty žírné jeho nivy,
a lid pohroužil ve stav polodivý.
Byl večer — slunko v zlatém potápění
si s lunou mění nebes vladaření
a čárnou tvář svou luna objevuje.
Tak dívka cudná za dne tvář si skrývá,
však v samotě dlíc večer zamyšlivá
svých ňáder půvabem tě okouzluje.
Byl večer už — mé tělo poumdleno
tou těžkou chůzí, dálným klepotáním,
již k odpočinku bylo nakloněno.
Však zabaven jsa mnohým přemítáním
jsem s cesty sběh’ a zašel do úvalu,
tu místo chaty lidské uzřel skálu.
Nic netuše, že lidskou tvář tu zočím,
jsem hodlal na mech složit údy svoje,
a v spánku zbýt se mysli nepokoje,
však obraz divný mým se zjevil očím:
zřel oheň jsem na kraji údoliny,
kol tváře rudé míhať se a stíny.
Však nežli zjev ten vtisk’ se mojí duši,
mne slova blízká z pohroužení ruší:
„Ty zbloudil jsi; to z tváří lze ti znáti,
a hledáš, matné kde bys složil kosti;
tu tábor náš — jen tvrdé známe stláti,
však také rádi přechováme hosti.“
Byl cigán to; tím vlídným dojat slovem,
tu noc jsem prodlít chtěl pod jejich krovem.
V tatranských horách, lesní údolině
ciganských stanů řada rozložena;
od kotlů oheň plá a kouř se vine,
až krajina jím celá zahalena.
Mne půvab zvláštní pojal při pohledu
na život ten, jenž mými před zraky
se zjevil, panských strastí beze sledu,
a volným, jak kdy vidím v letu ptáky.
Jiní myšlének roj hlavu nerozpálí,
žár vášní našich srdce neužírá,
ni neštve v boj, jenž tak nám život kalí;
jsou bez války a neděli jich víra…
Mé oko dlouho těká po táboře:
kol ohňů děti, starci, muži, ženy;
vše veselo a nikdy znáti hoře,
vše ve zpěvu, všech mysli naladěny.
Mně v prostřed stanů místo vykázali
a vůdci předvedli — jej „Baťou“ zvali.
Co zrak můj tak se baví pozíráním,
cigánku jakous z lesa přiváděli,
a s velkým křikem i sil namáháním
ji k stanu vůdce doprovodit chtěli.
Byl podivný to zjev: vlas rozcuchaný,
tvář zdivočela, oko vyhýřilé;
však hrdý vzrůst, ač šat byl rozervaný,
i znáti stopy krásy ještě zbylé.
Mně řečeno: zeť šílenou a v noci
prý často z stanu tajně vyletěla
jsouc vůdcově jen podrobena moci.
As rok to, v Budíně co u kostela
ji žebrat zřeli v šíleném už stavu;
je spatřivši hned rvala sobě hlavu.
A vůdce jat jsa velmi, k svému stanu
ji kázal vést a chovat upoutánu:
jakési tajemství prý spočívalo
na žene té, jež málo z nich jen znalo.
Jsa zván, ku ohni Báťy sednu sobě,
nic netuše, že cizince tu zočím,
Slováka rodem, přišlého v též době:
to zjev zvlášť milý mým byl očím.
Zdál být se sestárlý, vlas sšedivělý,
i na čele již mnohé vrásky lpěly.
Tu „Báťa černý“ pozdvihnuv se s země —
kmet vetchý, s okem pronikavým —
všem vůkol pokynul a všecko němě s
e usadilo ke oknům tu hřavým:
„Zas host k nám přišel jeden z vzácná stavu,
to druhý již, co dnes se u nás staví.
Z nich jeden dávno znám už našich mravů,
a druhý poutník dálné od Vltavy.
Aj, Janko milý, co tě za čas dlouhý
sem od Sároše svedlo v tábor lesní;
či ozval v tobě hlas se dávné touhy,
či příbytkové vaši jsou ti těsní?
Už dvacet let, co ve štávnické lesy
jsi s námi kryl se před panskými spáry;
hoj, všecky na nás Maďar seslal běsy,
však uhnul se mu dobře Báťa starý.
Jáť mněl, že zemřels, neb že polapili
tě „páni“ snad a na sloup pověsili.
Tys zde! Vím, trudno as ti bylo žíti;
mně vyprav víc, též hosta pobavíme.“
Zamyslil Janko se; a jak kdy jíme
jej úzkost těsná, zdál se tělem chvíti.
Pak rukou čelo horké utíraje
se ponoří ve mladých dnů svých báje.
Nadějné tenkrát byly časy,
kdy mečem zdobili jsme pasy:
kdy hory naše pevný štít,
a na Slovensku všecko k boji,
hotovo krev tu svoji lít:
kdy Slovák každý stanul v zbroji:
i k Tater štítům též se vzneslo
volnosti zlaté nové heslo
a od Kriváně zahřmí hlas:
pryč s pouty, bratří, přišel čas!
A píseň jedna o volnosti
se v srdci starých, mladých hostí.
Již dlouho Maďar divoký
mučil „slovenské otroky.“
Než jazyk sláb a bez umění,
bych líčil srdcí našich žár
pozvednout Tatry z porobení
a maďaronský zničit spár.
Vám také slov těch význam pravý
se nikdy v mysli nezjeví:
vy národ jste, jenž stany staví
dnes tu a zítra kde — Bůh ví.
Vy volni jste i bez knížete —
však jméno vaše v lidstvu kleté;
vám nikdy v srdci nerodí
se svatý plamen svobody,
vy pýchou panskou vše to zvete.
Své syny Tatry k boji slály;
a mladých orlů křídla svěží
po horách kroužíc s větrem běží:
tu houf, tam dva se k sobě spjali,
až vše tu v jeden slétne sbor,
jenž míhá temeny se hor.
A na moravských hranicích,
kde první voje k boji staly,
při svitu ohňů hořících
jsme „vytrváme!“ přísahali.
Pak jako blesk zas po Tatrách
se míhajíce oheň dmuli
a Madaříkům černý prach
i zkusit dali našich kulí.
Nám mnohý vzešel slávy den,
a o volnosti zlatý sen
již v mysli své jsme upřádali.
I vzdorni byli jako skály,
ač mnohý z nás již k otcům spěl.
Nám svědkem Nitra, Tater stráně,
kde písně bouřné hlas náš zněl,
že nosili jsme ostré zbraně.
Byl dlouhý boj i utrpení,
však v šiku my vždy postaveni.
… … … … … … …
Což platno! I den Világoše
nám odměnou dal prázdné koše.
Můj tábor rozprášen; tu jedni
se táhli rychle do hor zpět,
a jiní chtíce vlasti slední
krev prolít padli za obět.
Já těžce raněn v pravou nohu
uváznul v lesní bařině,
až od vás kdos mým zvukem rohu
byv zváben, smrti vytrhne.
A v stanu vašem od té doby
jsem prožil s vámi drahně chvil
jsa léčen vámi od choroby,
než lůižko zdráv jsem opustil.
Než neduh však, víc mezi vámi
mne důvod jiný pozdržel:
slovenských vůdců nad hlavami
vynesen soud, jenž smrti zněl;
a jméno mé i zrádnou vinu
na sloupech psáno v Pešť-Budínu.
,V těch dobách — kdysi za večera —
ó vzpomínko ty dávných let,
však živa, jak by bylo včera,
tak mocně mysl vábíš zpět!
Ten večer samy lesní víly snad
z kouzel zlatých utkaly,
ten večer hor těch tajné síly
se v čarokrásy upjaly;
a luny zář tak mámí tebe —
vše stříbrem jejím pokryto.
Ten večer jak by na zem s nebe
půl slastí bylo vylito.
V mou duši teskno jakés vjelo;
já poodešel od stanů,
bych ochladil své horké čelo,
tu toužil vlasti na ránu.
Kdo rozuměl z vás tomu bolu?
Tak stojím v sebe pohroužen;
tu píseň zazní tklivá z dolu
a rázem trhá duše sen…
Jakés to kouzlo svůdné kryla,
ty písni, jež mi úžasně
na věky vše se v paměť vryla!
Jak z moře slunko přejasné
se zvednouc záři kolem leje
pryč mlhu temnou zaháníc,
až hladina se v záři skvěje:
tak mysl má vždy víc a víc
se jasní, tichnou prsou vzdechy;
a duše volněj dýchala,
jak nebeské by ssála těchy.
To kouzlo píseň skrývala!
Já tenkrát v čárném opojení
zapomněl vlasť i pomsty chtění.
Ó kéž to píseň byla jen,
nic víc! to vše by z duše prchlo
co nočních vidin phaenomen.
Však náhle pění čárné ztichlo,
postava kas mým před zrakem
se v stříbrolesku luny zjeví.
Cigánka to! Ji poznal jsem.
Pověstná byla svými zpěvy
a nejkrásnější ze cigánek
jest zvána v vašem táboře.
Mnohý prý cigán míjel spánek
a mnohý chřadnul od hoře:
však každým z nich prý pohrdala.
Mně mnoho ještě řečeno:
žeť umění i tajná znala,
jež od duchů ji zjeveno;
a nad Dunaje vodami
prý tančívala s vilami.
To slýchal jsem a vídal taky
ji častěj mého u stanu,
kdy sklopenými se zraky
mně léky kladla na ránu.
Než mysl tenkrát v jiné říše
po skvělých videch toužila
a nikdy ještě lásky číše
v mé nitro žáru nevlila.
A Marjula — takť byla zvána
v mém srdci tenkrát nekochána…
O duchu strážný, večer onen
proč péče tvá mne minula,
kdy v lesních vil síť já byl vhoněn,
kdy ona u mne stanula!
Jak stanula! To sama víla!
Vlas černý splýval po šíji,
v něj luny zář své stříbro lila;
a oko, jak kdy rozlijí
v ně čáry moc svou neudolné,
mně v hloub se duše vnořilo.
Já cítil, jak jí ňádro volné
se v sladkém dechu vlnilo,
jak vzdechů jejích přívaly
k mým prsoum ztuhlým splývaly…
Tak stála tu! — já beze dechu
tím zjeveni byl jsem opojen.
Tu náhle ona v lehkém spěchu —
snad tušíc duše mojí sen —
svou náruč snivě rozevírá; —
a k srdci ruku přiložíc
zavzdychne, jak kdy touhou zmírá —
mně zdá se, že mi kyne vstříc.
Již nevím dnes — mne paměť mučí
zda byl to já či ona snad,
co první z nás lét’ do náručí…
To vím: můj žití los tu pad’.
… … … … … … …
… … … … … … …
A dlouho potom srdce kvas
jsme hřáli v sladkém objímání,
a dlouho dleli v slibování,
až zbudil nás pak ranní čas.
Co říc’ mám dál — mne milovala
Marjula ohněm nejprudším;
i v srdci mém se láska vzňala:
ty, Báťo, zvals mne synem svým.
My nešli ani ku oltáři
si věčnosť lásky slibovat;
my, zvykové jak vaši staří,
vždy věrně k sobě chtěli stát.
A sladce plynuli nám dnové
nosíce slasti vždycky nové,
tu největší, kdy žena má
mne dcerou krásnou dařila…
Jak rád bych já i ve šedinách
svou duši ve vás ponořil,
vy dnové, v jejichž ve vidinách
jsem věčnosť blaha svého kryl!
Jak rád bych ohřál srdce zpráhlé
tím horkým žárem mladých let,
upomínkou na dny ony náhlé!
…dnes s kletbou k nim se vrací ret…
V těch prvních dobách lásky snění
jsem na vše strasti zapomněl.
Já druhý rok již u vás v dlení
a nejistým jsem pořád spěl
dnům vstříc, jsa v sobě neodhodlán.
Ten život váš tak divoký:
připoután býti věčně na stan,
na pánech žebrat patoky
a kletbu lidí na se zváti —
vše stalo se mi odporné.
I odhodlal jsem úmorné
to žití dále zanechati.
Když jednou pláčem dítěte
z spánku jsme se probudili,
tu Marjuly i poupěte
jsem ústka boskal mnohou chvíli:
pak odhodlal se záměr ten
Marjule říci otevřeně:
ač dobře znal, jak nechuten
jí život tichý v lidské stěně.
Jíť nejlíp slunko pusty plálo
a nožku k tanci rozskákalo;
jí nádherných měst třpytný lesk
tak srdcem hýbal jako blesk.
Též to mne často rmoutilo:
že plála jen, kdy velcí páni
si štěstí dali hádať v dlani;
to žár zlý v srdci budilo.
Jsa psanec, chuďas beze dvorů,
jen prostý shléd’ jsem útulek
v šumavských horách z lesních vorů,
však lásce naší dobře vděk.
Tu vzdálen všeho světa víru
a nepřátelským zrakům skryt
jsem Marjule chtěl jenom žít
a naučit ji slastem míru.
Mé plány všecky zamítnula.
Jí život její nad všecko;
i přísaha nic nepohnula
ni naděj sladká pro děcko.
Já často potom ještě prosil,
i mnohou slzou tvář jí zrosil…
Až pojednou vše slíbila,
jen dobu krátkou zvolila.
To od těch dob, co přívětivé
jsem ústo její nezřel víc;
a zřídka už jen čelo snivé
se k polibku mi neslo vstříc.
I ta už zmizla oka zář,
co čarovala tak jí tvář:
já líbal už jen sochu živou.
To bolelo mou duši tklivou,
však doufal: ten že kvas
jí v srdci zhojí příští čas.
Byl klamán jsem; čas nezhojil
jí mysl kleslou ve přízraky;
on v rány jedu víc vždy lil.
Já zřel už v obzor nést se mraky
a slunce klesať za oblaky…
Tou dobou z pust jsme vytáhli.
Co přijde teď, jak řeknou suše
mí rtové žárem vypráhlí,
by neprasknuly struny duše?
Ty Báťo, víš, jak s medvědy
jsme tenkrát táhli do Budína,
kde tučné, vzácné obědy
vás čekaly i sladká vína.
Pilněť jsme v pustách cvičili
se čardas tančit v košili;
i naladěny píšťaly
ve shodě s bubny, cimbaly:
kde slavnost velká, mnoho pánů,
tu dobře býti vytleskánu.
Již stanuli jsme ve městě.
Já medvěda veď na provazu;
však provaz tiskl do pěstě
a vrahům našim lál tu zkázu:
neb v hlavu mou tu pojednou
krvavých dnů zpomínky jdou…
A vrahům mého národu
já měl tu skákat ke hodu!
Má prsa mořem vln se dmou…
Chodíme městem; lid se shlukne kol
nás: tu kdos tě, Báťo, ťukne,
cos pošpitá a za chvíli
nás v palác branou vpustili.
Dvůr z mramoru a ve čtverhranu,
pilíře zlatem oděny,
malby tu ryty ve stěny
a nachy rdí se od pavlanů.
Z pavlanů, oken nad hlavami
k nám schylují se krásné dámy;
a krásní páni se skly v ruce
tu kníry sobě hezky točí,
a cigánku-li krásnou zočí,
hned hybe jim to v tváři prudce….
Cimbály, bubny zavřeskly,
i páni v ruce zatleskli.
Medvědář hoja! vyvolá
a medvědi jdou do kola.
Nastane křik a mručení,
v to vřeskne tonů víření;
posunky svými cigáni
medvědy k tanci nahání.
Boj divý, v kole vše se víří
a zrak i sluch již unaven,
jak smyslu stojíš pozbaven
a tělem se ti úzkost šíří…
Pak medvědy pryč z kola hnali
a páni chválu zatleskali.
Zná cigán dobře omámit
těch lebek „panských“ matný svit.
Teď ticho krátké — „pusty víla“
a „nejkrásnější ze cigánek“
co šumných větrů sladký vánek
se v půlkole tu objevila.
Zas hudba vřeskná zavířila,
a krásných pestrých kyticí s
e zevšad sype v směsici:
to Marjula, co v kole byla!
Teď nožka k tanci rozletlá se;
a oči tak jí zaplály,
jak blesky z nich by šlehaly.
Já nikdy před tím v drahném čase
v tak divoké jí nezřel kráse.
A nejvíc páni z pavlanů;
co hejno dravých havranů
let nožky okem zpilým stíhá,
jak na kořisť kdy svůdně číhá.
Jen krátký tanec — „pusty víla“
všem hlavy kolem zatočila.
Pak náhle stanouc v středu kola
svou ruku k ňádru přitiskne
a divoce tak zavýskne,
že bázní duše zmírá zpola.
Zas ticho; ňádro volněj dýše;
tu z oka zář se usměje
a srdce její rozleje
se žárem písně v strmé výše…
Tak nikdy dravých ptáků zjev,
kdy pustou táhnou v době ranní
a přes hlavu jich bedny zpěv
se nese v hrozném dojímání,
v mou duši hloubej nepronik,
jak šílené té písně vzlyk.
Těch tonu chvěním struna jedna
v mém srdci tak je dotknuta,
ž.e duše má jak uštknuta
potácí v hloub se, do bezedná.
Ó Marjulo! ta není píseň,
co tenkrát ve tvé objetí
mne snesla v citu zánětí
v tvou náruč, kojíc srdce tíseň…
Co tajně věstil tvůj mi hled,
to z písně té jsem jasně čet’:
té lásky tvojí výpověď…
Zavřeskne buben, píšťala,
a nejbouřnější pochvala
se „pusty víle“ dostala.
Nás dlouho potom častováno
pokrmy, víny vzácnými,
a dary také hojnými
nám kapes obtěžkáno.
Česť zvláštní dána Marjule:
u panské zpívať tabule,
na lesklých tančit kobercích
a pánům z tváří loudit smích.
Těch nápojů všech plamen sladký
se úst mých ani nedotknul:
v mém srdci žár se jiný hnul,
ten sálal v něm co žhavý kámen.
A předtucha už tesklivá
se v duši mojí ozývá.
Den zchýlil se; a vína slasti
zmoženi spíte u bubnů;
já střízliv sám — jak ve propasti
žil nejstrašnější ze všech dnů.
A Marjula? tam hýří s pány,
což bolely ji moje rány!
Já v dáli zvonit zaslech’ hrany…
Tu náhlým hlukem dotknut jsem
i palác zbuzen hlomozem:
cigána vedli zpoutaného.
Jej lapili prý v činu jeho,
v kdy šperky drahé tajné kradl,
však brzo stráži v ruce padl.
I pohřešeno nenadále
prý v paláci též děcko malé!
O Maďařící! znám ty pány,
tak dobře umí strojit plány!
Nás všecky potom svázali
a do šatlavy vehnali.
Až pozdě, tuším o půlnoci —
jáť v temné ležel mrákotě —
tu zahřmí dvéře, v práskotě,
a ženou ven nás s velkou mocí.
A daleko až za branou
v tom prudkém kvapu ustanou.
Pak přísný rozkaz byl nám dán:
kdo zjeví kdy se v Pešť-Budíně,
neb na blízku svůj staví stan —
na sloupu káti bude vinu.
V tom chvatu s bázní za Marjulou
si srdce moje zastesklo:
však marně hledám utonulou.
Pak rázem se mi rozbřesklo,
Jižť darmo ovšem po ní ptáno
i darmo čekat příchod ráno!
Což platno, Báťo, všecko bylo.
že rval jsi sobě vlasy z hlavy,
že nitro mé co spousty lávy
hněv k nebesům až, vychrlilo?!
My lstivě „pánů“ úklady
jsme pozdě brali do rady.
Ji zlato panské zaslepilo
a v hedvábu tak spáti milo…
Tři dny jsem u vás ještě dlel,
ač bez sebe víc, nežli bděl.
Vždy ještě naděj konejšila
mou zoufalost; však marná byla.
Dne třetího pak ve kraji
se pověst kolem rozšířila:
že po Slováku pátrají,
jejž ciganská prý maska kryla.
Mně jasno vše: jáť zanechal
papíry jakés v Pešť-Budínu.
Hned úmysl jsem dávný jal:
s se ukrýt ve Šumavy klínu.
O noci zlá a přec tak krásná
jsi byla, sladkým dehnuta mírem;
tvých nebes světla přejasná
tak vznešená nad žití vírem,
tak láskou svatou dýchající!
A člověk já tu bídně štván,
napájen plnou jedu lžicí,
své nevěda kam kosti vlíci!
Kam poklesl to světa pán?
Ty nebes hrozní velikáni
tak tiše věčnou drahou jdou
plajíce láskou všchomíra:
jen červík-člověk bez ustání
si píď tu země změřenou
pod nohou rve a v záští sžírá…
Ó noci zlá! a přec tak krásná!
Má noha těžká ve spěchu,
a žádná z hvězd tu záře spasná
v mou duši neplá útěchu!
Svou dceru v náruč obemkna
od stanu tajně prchnul jsem,
vás nevyrušiv z tvrdá sna.
Tak nešťastnou jsem míjel zem!
Co dále pak? Tou nocí dnové
skončeni mého života;
mně zbyli již jen přízrakové
dnů zašlých — prázdná temnota.
A bratří los — okovy hnusné,
i Tater šíje skloněné:
to balšám zlý, to loky dusné,
zda zhojí rány plamenné ?!…
Let dvacet hor těch ve stínu
se vzneslo věkům do klínu.
Již nežiju — jen poukláním
jak strom se červem dotknutý;
sem vleku se — mýmť dávno přáním,
bych ve vlasti ten sesutý
trup složil v hrob. Já též se ptal
i pátral po tvém, Báťo, stanu;
Marjuly los tak rád bych znal!
Ó Marjulo! v tom zlata planu,
zda na dceř svou jsi zpomněla?
Ty matko zlá! víc nemohu
ukázat tvář ti anděla —
leč hrob jeho bys v brlohu
šumavských hor zřít zachtěla…
Dokončil Janko. A jako strom bouří
sklácený — hlavu svoji dolů svěsí.
V tom postava se mihne v kouři
a šílený nám výkřik prsa zděsí.
Pojednou cos tu nablíž sebou trhnne
a — šílená se v náruč Janka vrhne…
„Marjulo! Janko!“ dvě tu zavzní jména —
má mysl jak by bleskem ohromena!
Cigáni všichni od ohně hned vstali
a nešťastné ty sobě zanechali…
Rozkošné ráno — slunko v zlaté záři;
my lůžko své již všichni opustili.
Tu cigán jeden s uslzenou tváří
nám zprávu hroznou v chvatné dává píli:
mrtvoly dvě tam našel pode skálou
už bez ducha a s tváří zesinalou…
V mém srdci teskno. S tichou slzou v oku
jsem loučil se cigánů od táboru;
a cestu k horám svěřiv svému kroku
jsem pohled svůj vznes Tater ku obzoru.
Taní slunko plané; mne však ani jeden
paprsek zlatý září neoslnil:
z mých prsou dech se těžký vlnil,
kdy pozřel jsem na pustý hor těch éden.
Kdo lide, vzal ti ráj, trud vtiskl líci?
Ne ruka vyšší, vinu trestající!
To vraha zášť, co běd rosesila
a v tuláckou tě havěť pomísila…
A přec i v tobě jiskra svatá plane;
i synové tví někdy za svobodu
své páže zdvihli vrahem utýrané.
Však kletba zlá — ty z slavského jsi rodu…!
Jen trp! Tvé lůno hor za dávných věku
slovanských kmenů proudy rozeslalo:
ti ke kolébce vzhlédnou s okem vděků
a pomstí vše, co křivdou se ti stalo.
Na Tater štítech prápor upevníme
od Volhy břehů, Labe, od Dunaje;
pak s hlasem hromu v soud se posadíme
a navždy ztichnou mrzké řeči láje…
Na Tater štítech prápor zakotvíme
my od Vltavy — bratří ode Něvy,
hlas holubí pak v orlí zaměníme:
už, láska ne — je soudit budou hněvy!