Ruch (almanach 1873)/V neznámé touze

Ruch (almanach 1873)
Písně (Dunovský)	V neznámé touze	Písně hněvu

Údaje o textu
Titulek:	V neznámé touze
Autor:	Josef Dürich
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 47–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Směsicí světův ve závratnou výši
v neznámé touze duch můj bloudě míří
hledaje v sluncích vládce pro svou říši,
zoufalý marně v bezprostorách víří.
Titanskou silou chtěje v nebesa
za podnož míti milliardy hvězd,
co chabý trpaslík v tím smrštěn klesá,
oslněn nemůž ni mdlý pablesk snést.

A přec zas vzlétá vůlí neúmornou
a váben tam v to modré bezmezí
vzpružonou silou, s myslí hrdě vzdornou
 bojuje, klesá, — a zas vítězí.
Jej ideálů svatých do prostorů
tajemné pudí ducha údaje,
však nedoletí — zondán do úmoru
zas ve sráz strmou klesá zmíraje…

Tak bloudí stále nitrem divné tklivá,
mlhavá starých bájí postava,
ostruha srdci mému přecitlivá,
jež věčné neznámá mu zůustává.
Neznám tě, nevím, odkud kroky tvoje
a kam se chýlíš v neurčitém klonu,
jsi mžikem zde — trysk kouzelného zdroje
a mizíš — ohlas klamlivého stonu.

Kdo jsi, ty bledá touho mladé hrudi,
nejasné tváře, matná v chtění svém,
že přec se mocné v srdci mém to budí,
kdy ty se tkneš ho v hnutí čarovném?
Tu plakal bych a jásal jedním dechem,
má ňádra dmou se rozbouřená výše,
a přec má duše — sad obrostlý mechem,
zapomenutý nápoj vypěněné číše!

Tajemná struno srdce mladického,
znáš jen zachvění harfy Eolovy,
když temným lesem rozjímání svého
bloudím, a duch můj mdlé vidiny loví.
A přec bych přál si, ve velebném chvění
bys v slavohlas se mocný rozzvučela,
jenž duši k velkým činům rozplamení
a nadšencům svým v sláva věnčí čela.

Proč hlas tvůj stále tajuplně pláče
a neblíží se v plesu z dálky pyšné?
či jest to zpěv, jejž pěje vězeň ptáče
ve srdci mého kleci neprůslyšné?
A snad tak jest — proto má pnou se ňádra
jak zeď, když sto ruk proti ní se vzpírá,
a proto chce to ven ze srdce jádra
a nemohouc — ve stálém žalu zmírá.

Vír citů nepojatých srdcem kroužíš
a srdce hladinu mi čeříš v chvění,
tam v nebes výše stále, stále toužíš,
a přec v propastech tlíš ve trapném mření.
Tys vůlí citů, čin však dosud schází,
a štveš mou mysl stále hledat jej,
podzemní zdroj, obemknut tvrdou hrází,
jenž nemůže vytrysknout na peřej.

Však ač mnou zmítáš, jako vichr vlnou,
rád přec se hřížím v skvostných barev duhu,
jen vlastní chabosti má ústa klnou,
že neznám tajemnou tu srdce spruhu.
Tys hybadlem, jímž mysl výš se nese
a nelpí věčně k bídě zemské hrudy;
zachvácen tebou, ve nadšení plese
— byť bolestném — vznáším se nad vše bludy.

Ba žehnám tobě, neznámému duchu,
jenž věčnou stojíš srdci mému stráží,
vždyť býváš vosou ve života suchu
a největší tvá bolesť přec jen blaží.
Z vidiny matné povyrůstáš v snahu —
ty budeš skutkem! — Ač teď tebou hynu,
pak požehnám ti v neskonalém blahu,
mladistvá touho, ty svědomí činů!