Ruch (almanach 1873)/Soud duchů

Ruch (almanach 1873)
Mezi nebem a zemí	Soud duchů	Z lesních stínů

Údaje o textu
Titulek:	Soud duchů
Autor:	Julius Nejedlý
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 176–182. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A radosť věru na ně dívat se:
 již tolik roků jsou si svoji —
vždy žili jak hrdlička hrdličce,
 vždy v lásce, nikdy v nepokoji…

A radosť kdy jí s lící zářila,
 byl nejšťastnějším všeho světa —
hned starosť měl, kdy uviděl, že jí
 kol rtů víc úsměch neobletá.

Tu chmůru s čela buďto zaplašil
 a nedopustil plakat zraku,
neb těžký bol-li byl, tu plakal s ní,
 až slunce vyšlo zase z mraků.

A domov jejich tak vždy tichý byl,
 jak ticho bývá na hřbitově —
leč po hluku z nich nikdo netoužil,
 mělť každý slasť v druhého slově.

A ticho se jim odstěhovalo,
 kdy soused se jim přistěhoval: —
měl ženu jak květ sotva vykvětlý
 a tu co perlu v srdci choval.

Kdy zvolna ve svět soumrak vkrádal se,
 tu loutnu v jemné ručky brala,
a rozkoš vála v celé okolí,
 jak sladké tony loudit znala.

A přilnula k ní v krátce sousedka
 a ku sousedu soused zase,
a ve společném slasti požitku
 tu žen těch srdce združila se.

A hlouběji než ženě v mysl se
 zvuk loutny muži zakotvoval…
a mnohdy noc kdy krajům vládla již,
 dvé postav měsíc ozařoval…

A tomu věru každý diví se:
 již tolik roků jsou si svoji,
vždy žili jak hrdlička hrdličce,
 vždy v lásce, teď však — v nepokoji.

A jak kdy příliš větrům vydaná
 lilie zlomí se a svadne:
tak brzo, brzo pochovali pak
 ve hrob to tělo ženy chladné…

Ve hrob ji dali, na ni hlínu pak
 a starý hrobník, jenž ji znával,
na hrob jí sterých kvítí nasázel,
 je zalíval a okopával. —

Čas spěchal — však než minul rok a den,
 již umíráčkem vyzváněli —
muž sousedčin byl včera živ a zdráv,
 dnes v rubáš již ho obláčeli.

Ve hrob ho dali, na něj hlínu pak
 a starý hrobař, jenž ho znával,
na hrob mu sterých kvítí nasázel,
 je zalíval a okopával. —

Čas spěchal — však než minul rok a den,
 ku svadbě hlučně vyzváněli — —
tu vdovec, vdova — ženich, nevěsta —
 před domem krásný kočár zřeli.

„Nač kočár tu — vždyť pěšky jíti chcem,
 nač kočár, když jsme pěšky chtěli —“
leč sladkým slovem ku vsednutí zve,
 již veň pomáhá vozka smělý…

Ba smělý vozka, tváře neznámé,
 má černý šat, kol rudé pruhy…
již práskl do koní a divně hovoří
 si s nimi jak se svými druhy.

A pádí rychle — rychle — přerychle,
 že svadebčanům dech nestačí…
„Aj nač ten spěch, nač rychlá jízda tak,
 proč ke kostelu nezatáčí…?“

A odpovědi vozka nedává
 a koně víc a více žene
přes hory drsné, cesty klikaté,
 přes pole, louky, přes zelené…

„Ach pro bůh, kam to jedem, kam ach kam,
 kam vedou nás ty divné cesty?…“
a vozka pádí dál nic nedbaje
 na nářek ženicha, nevěsty…

A pádí tryskem dál a tryskem dál,
 zas přes rokle, zas rovnou plání —
a s koňmi divnou řeč si hovoří —
 a dál a dále jich pohání…

A vjede na vrchy, zas do dolin,
 je slyšet koňů děsné ržání…
již slunce spěchá k západu, již noc
 se nade kraje sklání.

A noc tak temná, temná — beze hvězd,
 a vidět není cesty, stezky…
a vozka pádí dál a koňům jen
 ze zraků, ze tlam srší blesky…

Hoj teď tu z noci černé — černější
 se ještě brána vzhůru zdvihá…
ha! branou projeli již, projeli
 a tu — se množství postav míhá.

A množství postav, v bílém rouchu jen —
 jich tváře vyschlé, siné, bledé,
a hlouček jich ke koňům pospíchá,
 již kočár ke kostelu vede…

Jaký to kostel — kostel předivný:
 oltáře z kostí sestaveny,
kol rouchy krvavými stěny jsou
 jak na ozdobu ověšeny. —

Jaký to kostel — kostel předivný:
 po stranách matné světlo svící,
kolkolem bílých postav četný dav
 jen dutých zraků, vyschlých lící.

Vyzdvihli z vozu rychle nevěstu,
 vyvedli z vozu též ženicha,
do kostela je oba uvedli —
 za nimi duchů roj pospíchá.

Pospíchá rojů víc a rojů víc,
 ve kruh se velký seřadili —
lavice v prostřed z kostí složena,
 s nevěstou ženicha tam posadili.

I počal soud — je soudce divný muž,
 dva svědci po boku mu stojí:
tu žena a tam muž a za těmi
 se divné tváře k sobě pojí.

A soud je tichý, nikdo nemluví,
 jen oba svědci zakývali — — —
v tom dvéře kostela se zavřely…
 venku se sovy ozývaly…

A jitřeny kdy vzejít měla zář,
 před kostelem dvě leží těla…
že těla? — nejsou těla více to —
 těl kusy, roucha zkrvavělá.

Těl kusy? — ani těl to kusy tu,
 to havranů dva černé roje,
ty ve kraje se světa rozletli
 a světem bloudí bez pokoje.

Jim klidná chatrč nedá přístřeší,
 zbořených zdí jen děsné stíny…
čas spěchal — spustl dům, kde sousedky
 kdys dlely — rozpad’ v rozvaliny.

A nespatřil víc nikdo nevěsty,
 víc nikdo neuzřel ženicha —
jen tam, kde kdysi loutny zníval zvuk,
 je slýchat, jak kdy někdo vzdýchá…