Ruch (almanach 1870)/V cizině
| Ruch (almanach 1870) | ||
| Znělka | V cizině | Před mým rájem se mi zatmělo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V cizině |
| Autor: | Emanuel Miřiovský |
| Zdroj: | ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 110–113. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
I.
editovatSvaž mi kytku, panenko má,
to dokud jsem ještě doma;
zejtra kdo ví, co se stane,
děvče moje milované.
Zejtra kdo ví, zdaž mi více
květy svážeš do kytice;
jiní lidé, květy jiné,
a mé srdce při tom zhyne.
II.
editovatV mlhavé noci plášti
jsem u břehu mořského lkal:
O vyjdi, má hvězdo, hynu,
a pláč můj zní pustinou skal!
Odráží se od nich a zmírá
jak bez vesla na moři loď;
o vyjdi má hvězdo, vyjdi,
a k přístavu mne doprovoď.
V mlhavé noci plášti
jsem do písku jmeno Tvé psal;
zdaž zpomnělas na mne v tu chvíli,
kdy pláč můj zněl pustinou skal?
Odrazil se od nich a skonal,
jak bez tebe skonám i já;
jen po skalách zazní k moři:
Maria! Maria! — —
III.
editovatNa obzoru cosi kráčí,
jak sbor duchů ze hřbitovů,
a mé oko v němém pláči
smutně zírá k nebes krovu.
Stěžeň praská, plachty dmou se
jak mých ňader žalu vlny,
a postavy lodí pnou se
vzhůru — pohled tajůplný!
Tam ta loď jak naše sláva,
pokořená po staletí, —
každým mžikem výše vstává —
snad že k štěstí břehům letí.
Oči moje zaplakaly,
zasténalo v mé to hrudi —
vyjdi ženo-lodi v dáli.
dětí tvé se ze sna budí. — —
Loď k nám blíže přiletěla,
holá loď a kupci na ní,
jimž je slávou blaho těla.
v kasu zlata tužby plání.
IV.
editovatNa sever v noci daleko
k vesnici přišel jsem
a v domku bílém starušku
za noclech prosil jsem.
Ta vítala mě ve slzách:
„Jak zdaleka že jsi?“
„„O mnoho, mnoho je to mil,
přes hory, přes lesy,
přes moře celé, celou zem —
a ještě, ještě dál.““
„Kéž by ti, drahé dítě mé,
bůh cestu požehnal!“
„„Mám doma taky matičku,
však bledší než jste vy,
teď asi šeptá otčenáš
a hledá úlevy.
Ó jděte, moje myšlenky,
až k ní tam k posteli
a povězte jí, oči mé
že pro ni slzely.
A skropte samy podušku
i ustaranou líc;
že líbám ji stotisíckrát,
však nevrátím se víc…““