Ruch (almanach 1870)/Kletba

Ruch (almanach 1870)
Pomněnka	Kletba	Zpěv volnosti

Údaje o textu
Titulek:	Kletba
Autor:	Antonín Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 6–12. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hoj nebe bouři, sviť mi bleskem k hněvu,
bych v slova vtěsnat moh’ co srdce svírá;
při taktu hromů tvých jsem mocen zpěvu
a při tvém blesku plá i moje víra. —
O lidstvo — jak jsi bídné, ošumělé!
Se skrání strhalo jsi věnce krásy,
v poroby, ve tmy kalu toneš celé —
já přece věřím v den tvé velké spásy.

Což je ten okamžik! — zpět za staletí
se nesu duchem, zřím jen černo samé —
jen tu a tam kdes malá jiskra vzletí,
a pablesk její o pýchu se láme.
Tož v dobu zalétám, kdy Jerusalem
se vzepjal s Římem k boji poslednímu,
sám sláb a vylhaným jen sveden králem
v šílenství kles’ a podleh’ katu Římu.
V tu dobu zoufal jsem tvým nad spasením —
ba klnul tobě a tvé velké vině;
dnes kletbu výše víry v spásu cením:
nehodno’s vstoupit ve svých tužeb síně.

Řím tehdy štval tě, židovský ty lide,
tys ale šílil víc než dravé zvíře,
snil’s, nehodný, že spasitel tvůj přijde —
a vlastní krev jsi pil v té mrzké víře.
Brat bratra bil, syn vraždil otce, matku,
syt vášní děvu hoch a matka dítě;
chtíč hladu, krve, vilnosti a statku
tě zpil — jak podnes mamon opijí tě.
Tys nehty vtisk do římských vojů masa,
jak tigr krev jsi ssál. žoldnéře rdousil —
o tehdy šílil jsi co litá chasa,
a osud meč své pomsty na tě brousil. —

Tvé krásné město hrdě rozmetali,
že nezbyl kámen z oteckého prahu,
do světa úhlů všech tě psance štvali,
tvé bědy věkům dálným na výstrahu.
I bloudě světem, klnul’s tomu Římu,
v své slepotě jsi nezřel vlastní viny,
já ale slyšel jsem tu z města dýmu
hřmět kletbu jinou — na tvé vlastní syny.
A kletba splněna. Tys povrhelem,
že neučil jsi srdce víře lásky,
že’s zůstal nejlstnější — bezcitnou z šelem,
a nejhlubší ryl v čelo lidstva vrásky.
Tys povrhel s tím v tváři s Kaina znakem,
jak vždy a všude vyvolený k tomu,
stáť v řadě lidstva na pranýři takém,
pokud v své srdce nevrátíš se domů.

A Říme, ty kam’s bloudil v pýše duchem,
že těch, jimž čela rozbily zdi tvoje,
jsi kletbu přeslech’, aniž v srdci hluchém
se nezachvěl, dál slavě hody svoje.
By zotročilý vnuk i Karthaginy
byl zhoubou klnul tobě — moh’ se’s smáti:
pád tvůj a kletba se co pouhé stíny
před touto kletbou co před sluncem tratí!
Odsouzen zášť a tmu do světa síti,
pokud se nepokoříš před národy —
zdaž déle světu hodláš v oči zříti,
smývaje kapkou svěcené stud vody?
O Rómo ustaň — nebuď pekla výhní,
tou nebuď ranou lidstva rozjitřenou, —
již lásce zbuduj chrám a k světlu tíhni,
i padne kletba, satana že’s ženou.
Vždyť tmou a záští zač tu vedeš boje,
je svato tak, jak zplozeno by rájem —
tím bojuj teď, leč protkni prsa svoje,
by smyla’s vinu krví svou na vzájem.
Dřív nebo pozděj — jednou bujně zkvěte,
co z Kostnice zaseto v srdce věků —
a dnes-li tebe stará rána hněte,
již zítra nebude víc na ni léku.

Kde jsem, že slyším steré zpěvy zvonit,
jichž rajský zvuk mé tklivé srdce jímá —
až vyschlý zrak počíná slzy ronit,
budí se naděj, co v mém ňadru dřímá?
Znám vás, vy vlasti srdcekojných zpěvů;
na vás vylila krása něhu svoji, —
jen osud ve svém neustává hněvu
a jako po vždy, dál proti vám brojí.
Vám srdce mého nejsladší zní tluky,
vy čisté, zdravé, nepojaté divy —
těm běda, své na vás kdo vztáhli ruky
a klnuli vám — slovanské vy nivy.
Však jiná kletba stíhá po staletí
ty syny naše — a ne z toho světa —
duch její divé orgie rád světí,
kdy ve střed jich své zlaté jablko vmetá.
O Slavie, tvá mysl holubičí
jen cizině se jeví, doma sváry
tě hyzdí, krásné snahy tvoje ničí,
a soused jestřáb v své tě tiskne spáry.
Ty mlčíš? — o jak nehodno je tebe,
mlčeti ještě, kdy už kámen mluví; —
dnes při vzdechu to ještě trochu zebe,
a zítra snad ti bude mluvit krví.
Jen slovo rci, a jeho zvuky zlaté
pro volnosť celé světy rozhlaholí.
Rci — právo vrátí se nám v pouta spjaté,
rci — zmizí svár, jenž v srdci srdce bolí,
rci — bude písní nejsladší tvé slovo,
jím jen se vrátí na svět lidstva spása,
v nadšení nad ním srdce otrokovo
i vítěze si stejně pozajásá.

O lidstvo za myšlenky bojující
již nedli při kvasu a vzchop se rázem
by planoucí byl úmysl tvůj svící
ráj by se mžikem vrátil zase na zem.
Slyšelo’s kletbu nebes v den své bídy,
že’s nehodno vjít do volnosti chrámu?
Dnes píseň má v tvář tvou piš její stydy,
že posud nad tebou svou naděj lámu.
Chtěj — války minou, hlas tvůj trůny sřítí,
i pouta spadnou s šíje, vzejde světlo,
ples míru, lásky, volnosti se vznítí:
nebude toho, co tě dříve hnětlo.
Chtěj — však ti toho celou chtíti mocí
to kletba tvá, že posud nechtělo jsi,
že v jasný den jsi spělo v pusto noci,
že duch tvůj rád svá vlastní pouta nosí.

Tys místo volnosti si moci přálo,
jen místo světla záři barvy jiné,
ne žitím — rozkoší tvé srdce plálo,
a zřelo’s klidně, jak můj národ hyne.
V plemenný boj jsi věrné štvalo bratry,
sousedy sváříc, vraždilo jsi slabé;
sám Albion za vzorem římské chátry
z popelův Indu svoje zlato hrabe.
A na rumech volnosti milionů
Jonathan vztýčil světla stan a práva,
leč volný sám se Rudých usmál skonu
a s otroky si hrdě pozahrává.
Svěřepý Turek smí tu týrat ráji,
ty vidíš hřích a jen se směješ tomu,
tvá zlekaná hruď darmo si to tají: —
jen za to spása vyhání tě z domu.
Kdo bez citu zří umírati druha,
jen se smíchem sleduje zápas jeho,
zdaž hodna žíti volně hruď ta tuhá
a nečtla sama sobě soudu zlého.
Ne to je volnosť, jíž si otročením
dobýváš — není pravdy světlo jasné,
jež vznítit vědomí chceš utlumením,
ni to je láska, při níž národ hasne!

O kaj se již — leč v srdce svého hloubi,
tě neočistí slova — kaj se činem,
nechť láska, lidskost s tvým se žitím snoubí,
by nestyděl se člověk — slout tvým synem.
A jako syna ustoupila víře
ta víra otce přežilá a kruchá:
nuž lidstvo! rozvěj peruť svoji šíře —
a vztyč až do nebes tu víru ducha.

Hle, nebe samo tobě otvírá se,
prchají chmůry, hvězdy planou v míru,
i vidím den, kdy staneš v dávné kráse,
tu kletbu smyjíc očistíš mou víru.
Pak národy zas různé pravda spojí
v rodinu velkou ve svatvečer spásy,
své lidstvo rány na vždy láskou zhojí
a mocné plesu hymny zazpívá si.
Nás nebude tu více — v duchu ale
s ním zaplesáme, jati výhrou boje;
den míru svitne v kráse neskonalé: —
to lidstvo cíl je tvůj — buď snaha tvoje!