Ruch (almanach 1870)/Hrad nad mořem

Ruch (almanach 1870)
Mé písně	Hrad nad mořem	Z písní (Hoffmannová)

Údaje o textu
Titulek:	Hrad nad mořem
Autor:	Jaroslav Goll
Zdroj:	ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 57–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nad mořem vysoká skála se zdvihá,
na skále hrdý vypíná se hrad;
na věži bílý praporec se míhá,
svit slunce ranního naň růže klad’;
však večerem, když oko věž tu stíhá,
zří černý praporec s ní větrem vlát,
naň poslední se blesky slunce nesou
a na něm se jak kapky krve třesou.

Pod skalou muž: — tvář hrůzou skamenělá —
rve ruka s větrem s hlavy šedý vlas,
a vous mu rosí mnohá slza skvělá,
a slzou oka zří na proudův kvas,
v nějž rybářův se vrhá chasa smělá
a vyplývá a vrhá zas a zas:
zníť úpěnlivě prosby pána hradu
a zlato slibují jim za náhradu.

Nadarmo! — moře zlato neuplatí,
nevleje v páže vyschlý sily zdroj —
aj! v dáli člun, v něm rybář starý vláti
zří prapor černý, zří svých druhův roj,
loď řídí k skále, slova neutratí —
hle! již se vrhl v divý proudův broj:
zaúpěl hradu pán i vzkřikli druzi:
hluk vln opáčí skála i hlas hrůzy.

Umlkli všichni, trnou, sotva dýší —
hle! stařec vyplul — vzkřikl hradu pán,
však umlk’ zas; hlas starcův s loďky slyší:
„Hle! pane! — bohatý dnes lov mi přán.
Hle! perla! — nemá ve své skvostné říši
jí moře rovné, ani králův stan.
Aj! pane můj! — i ty teď propluj vlny,
i tobě bude lov snad skvostuplný!“ —

A v loďce stoje dívku k sobě zdvíhal,
i líbal druhdy koralový ret,
sníh čela, vlasy — vody proud s nich sbíhal,
hřál dechem ruce — krev v nich stuhla v led.
I zvolal: „Nikdo by tě neostříhal! —
Jdi, perlo skvostná do své říše zpět! —
hrob skrytý vyhledán před mořskou zvěří —
ó! nechtě otce na pohřeb jít dceři!“

Mlčeli všichni; hučely jen vody
a nejhlučněji zuřil jejich běs,
když objav děvu vrh’ se v bouřné brody —
než známý tok ho na povrch zas nes;
i tiskl mrtvolu, by bez svobody
se ruce spoutaly, až ke dnu kles’ —
než kdo již místo jí tu zaujímá?
i vyplul zas — dvé mrtvol náruč třímá.

Pán hradu mlčí — tvář jen plna muk —
a stařec složil v loďce mrtvoly;
i vztýčil se a hlasu jeho zvuk
s vln, s větru hlasem mocně zápolí
a hrůzněji, než vln, než větru hluk
již rozléhá se po všem okolí:
„Tys vln se bál! ty — z rodu bohatýrů!
hle! — rybář zas ti syna vyrval z víru!“

„O! chabý rode! plémě zmalátnělé!
již uschla poslední tvá ratolest.
O! slabý synu horší roditele!
tys nedovedl hrdě hlavy vznést,
a otci hledět v tvář a mluvit směle:
    „„By strom náš mohl dále žít a kvést,
    štěp lásky na něm zasadím zas nový,
    ti dceru veda z chýže rybářovy.““

„A kdybys nesvolil, tvou prázdnou pýchou
a tebou aby pohrd’, neměl sil —
by opustil tu vaši slávu lichou,
v niž dosud jenom z práce jiných žil,
a vstoupil v domov nový, chatrč tichou,
by v témdni málo nad vše slastných chvil,
dní mnohých mozolným si koupil činem,
mé práce soudruhem a mým jsa synem!“

„Však mrtvolu — té nenavrátím tobě!
hrob rodu tvého uzavírá chrám:
tam nemohou-li odpočívat obě,
nuž! v kobku hrobovou ty sestup sám!
když rovni ve vašem si nejsou hrobě,
já skvostnější jim hrobku otvírám;
pod křišťálovým moře toho stanem:
mou říší moře jest, zde já jsem pánem!“

„Mám na sta dědicův: v mé chýži malé
nech vládnou druzi! nevymře můj rod,
mne loďka ponese vždy dál a dále,
můj domov — veškerá ta říše vod.
Než ty — ty připoután jsi k této skále —
strom, na němž nevyroste žádný plod;
tvůj spustne hrad a z rumův chýže nové
si budou stavět — moji dědicové!“