Ruch (almanach 1868)/Ve snách

Ruch (almanach 1868)
Morituri te salutant, cæsar!	Ve snách	Teskno

Údaje o textu
Titulek:	Ve snách
Autor:	Jaroslav Goll
Zdroj:	Sládek, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha: 1868. Str. 64–66. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1868
Licence:	PD old 70

I.

Že v moři na dně ležím, se mi zdálo;
tam lůžko z kapradí mi bylo stláno,
a nade mnou se moře zelenalo;
a nad tím mořem — moře blankytové,
a po hladině nebes zlaté slunce plove. —

Mně zdálo se, že ležím na dně v moři;
však bez života, bez pohnutí, citu;
ni zvuk si cesty k duši neotvoří,
a duše — jak by zdřímla bez zásvitu.
Ni srdce se mi v těle nevzbudí,
ni ztuhlá krev se v žilách nerozproudí, —
jen oko žije, než jak ledové
jen chladně přijme lesk, jenž doň se vloudí.

V tom v chmurách zlaté slunce tone, hasne,
a nade mnou tmy propast černá zívá.
Až do dna ruší moře bouře divá,
zřím — neslyším však — vlny jekohlasné.

Blesk krvorudý prorve tůně černé,
zřím o člun slabounký se proudy rvát:
v něm ty! — v něm ty! — tak bledá jak tvůj šat,
šat bílý, jejž jak prapor vidím vlát. —
I probudí se v těle srdce věrné,
já silou nadlidskou se vyrvu z pout,
v něž tělo, duší polosmrt mi ková —
a ty — mne uzříš bleskem k sobě plout
a bleskem skočíš v zběsilý vln proud,
ty víš, že útulek má náruč chová
ti jistější i přístav — třeba po smrti; —
a člunek, třtinu slabou, proudy rozdrtí. —

Co dál? — juž hasne světlo paměti.
Než co bych snil, než v pevném objetí
že pevným břehům má tě náruč vrátí?
I niknou chmury, paprskové zlatí
svým návratem tvůj návrat posvětí —
A já — já v moře tůň se rozbouřenou vracím
a život, cit i paměť, — paměť blahou ztrácím.

II.

Mně zdálo se, že hvězdy padaly.

Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,
chrám to gotický a náhrobek v něm stál,
na náhrobku socha, — zkamenělý žal.

Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,
jen gotické větví, které neslo kryt,
kde se setkávalo, jasný chvěl se třpyt,
z démantové lampy jak by zásvit spěl.

Nebyly to lampy, hvězd to lesk se skvěl,
nebyla to klenba a nebyl to chrám,
nebyla to socha, já jsem sám a sám
o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.

V tom zadul bouře dech a hasly hvězdy skvělé
a bouře dechem chvělo klenutí se celé,
i hasly věnce hvězd a hvězdy padaly,
o které oblohy se klenby vzpíraly —
a přece nespadlo klenutí rozechvělé;
vždyť hvězdu ještě, nejjasnější všech
obloze nemůž vyrvat bouřný dech. —
O hvězdo lásky mé, o hvězdo lásky mé!

V tom zhasla hvězda má, v tom spadla hvězda má
a klenba oblohy se mžikem zachvívá,
se zachvívá, se zachvívá a — řítí. —

Mně zdálo se, že hvězdy padaly.