Ruch (almanach 1868)/Robert Guiscard

Ruch (almanach 1868)
Vanda	Robert Guiscard	Morituri te salutant, cæsar!

Údaje o textu
Titulek:	Robert Guiscard
Autor:	Jaroslav Goll
Zdroj:	Sládek, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha: 1868. Str. 59–63. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1868
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Robert Guiscard

Stojí klášter na skalině,
nahoru se stezka vine,
stezkou průvod s rakví vchází,
mužův sto ji doprovází,
Všichni smutně kloní šíje,
rusé vlasy popel kryje,
v černý plášť se každý halí,
oheň zrakův slzy kalí.
Cestou slyšet lkání steré,
z kláštera zní „miserere!“

Postavili rakev na zem,
umlkli hned všichni rázem.
Jeden počne slzy roně,
pokorně se mnichům kloně:
„Přijměte to drahé tělo,
aby tiše v hrobce tlelo !
K modlitbám on neměl času,
k rvačkám vodil svoji chasu ;
zlato sbíral na rozcestí,
kupcům pomoh’ břímě nésti ;
celý týden shromažďoval :
a v neděli rozhazoval :
vína píval, co sud stačil,
na děvče se nezamračil.
Padl v boji bez pokání,
ale bůh má smilování,
on ho jistě nezatratí —
lepšíť byl, než mnozí svatí!“
Kostelem zní lkání steré,
mniši pějí „miserere!“

Šedý mnich mu odpovídá :
„Před soudem on počet vydá.
Vina jeho převeliká :
modleme se za hříšníka !
Jazyk tvůj se bohu rouhá :
do nebe jest cesta dlouhá,
vysoko jsou nebes stany,
svatý Petr střeží brány.“
Ze sta hrdel smíchy znějí,
„miserere!“ mniši pějí.

„Na severu na pobřeží
slavná Normandie leží.
Dvanáct synův Tankred splodil,
dvanáct rekův v boji vodil:
Jedenácti dohromady
lepšíť Robert, lvíček mladý !
Větší chrabrost, krásu těla
Itálie neviděla :
rusé vlasy, jak lví hříva,
dlouhá brada prsa skrývá,
zraky jako Vesuv žhavé,
v hrdle hlas jak hrozny řvavé,
v hlavě rozum převěhlasný,
v srdci lest a úskok šťastný —
O ! že více neožije !
Neapole, Apulie
statný rek by s námi dobyl,
saracenské psy by pobil,
císaře by z Říma splašil,
benátské by loďstvo strašil,
Cařihrad by vydrancoval,
kořistí nás poděloval;
statného by syna splodil,
jenž by syny naše vodil !“
Zazní pláč a lkání steré,
mniši pějí „miserere !“

„Dosti, mniši, již těch skřeků,
netřeba jich tomu reku !
Klášter stojí na skalině,
strmá stezka sem se vine,
tvrdší jest než mnohé hrady —
předce Robert Guiscard tady !
Do nebeské dál je říše,
nebe strmí ještě výše :
ať se sebe výše zdvihá,
Petr brány neustříhá !“
Každý ku rakvi se dere,
umlkuje „miserere !“

Najednou se víko zvedne,
mnichů sbor jak stěna zbledne :
Robert Guiscard v plné zbroji
před stuhlými mnichy stojí !
Muži střesou popel s hlavy,
odhazují černé havy,
mžikem sto se mečův blýská;
Robertova chasa výská.

Vesele se pohřeb vrací,
rakev div se nepokácí ;
rakev zlatem naplněná,
pod břemenem chasa sténá.

Cestou slyšet plesy steré,
z kláštera zní „miserere !“