Ruch (almanach 1868)/Na věži

Ruch (almanach 1868)
Romance	Na věži	V kostele

Údaje o textu
Titulek:	Na věži
Autor:	Emanuel Miřiovský
Zdroj:	SLÁDEK, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 100–103. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na věži zvonek klekání
truchlivě ve kraj sezvání,
na věži hlásný s dítětem
vévodí pyšně nad světem.

A s věže zvonek truchlivý
donáší zvuky na nivy,
donáší v srdce hluboko,
že padá slza na oko.

Na věži hlásný v modlení
se ve kraj dívá v mlčení,
dceruška k nebi pohlíží,
než víčka se jí zaklíží.

Na věži panna plakala
a do světa se dívala. —
„Ten svět tak velký, daleký —
kéž možno žít v něm na věky!

Ten svět tak hezký, láska v něm,
kolem ho vroubí modra lem —“
na věži hlásný potřikrát
se požehnal a jde už spat.

Na věži hlásný dřímá sen —
dceruška bdí tu sama jen;
na věži smutno, kol a kol
se mlhy tlačí na padol.

Na věži dceři v dumání
zní v uchu ještě klekání,
na věži panna, jakby stín
byl místo ní tu rozložín.

Na věži panna bez hoře —
okénko klaplo v závoře —
na věži hlásný dřímá sen,
dceruška bdí tu sama jen.

Na věži panna do světa
s myšlenkou snivé zalétá:
„Ten svět je krásný, láska v něm,
kolem ho vroubí modra lem,
nad ním tu nebe vysoko,
hvězdiček skvosty pro oko,
a každá mrká ve snění,
že svět se s láskou nemění,
a kolem všecko bohaté
jak ustláno by pro svaté —
ó jak to krásné musí být
na všecko moci zapomnít
a v mladé lásky věřit sen — —“
dceruška bdí tu sama jen.
S okénka hlavu k nebi výš
a zas ji kloní zemi blíž,
a hlava pálí, srdce vře
a živa je, a zase mře.

Dceruška chce už k nebi plát
a zase k zemi upadat,
chce lásku světa, její pel,
jenž by ji k nebi povznést měl.

Tak je jí volno — smutno zas —
dívá se s touhou v noční čas,
dívá se s touhou do světa,
zdaž pro ni růže vykvetá,
dívá se, dívá do kraje —
které k ní srdce zaplaje?

Ó nedívej se panno víc,
shoří ti láskou mladá líc,
a přijdou pro tě mládenci
a každý hodí po věnci.

Hle, svět je dole hluboko
a věž ve výši vysoko — —
tu vzkřikla panna zděšeně, —
dvanáctá bije na stěně —
a panna letí do světa — —
zdaž pro ni růže rozkvétá?…