Údaje o textu
Titulek: 21.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 121–125.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

U velikém nepokoji trávil starý Bozděch minulou noc. Nemohlť ani oka zamhouřiti a s hroznými oumysly se potýkaje, nehledal ani lože svého.

„Ty stará, slábnoucí paměti, kam jsi se poděla?“ mluvil sám k sobě i bil se při tom do čela. „Ty dobré povážení, kam jsi uteklo? Hloupá hlavo, myslila jsi, že po této cestě k slavnější pomstě doběhneš? Kam zanikne cíl tvůj, kdyby i Rakušan zvítězil? Nic, nic!“ zasípal dále, a zatínaje zuby a pěsti, divý pohled k zemi upíral. „Proto jsem padesáte let člověka ušlechtilý cit v prsou nemořil a srdce jen pomstou nenapájel! Hrstka dnů mých nestojí za to, abych se dávnoletým oumyslům stal nevěren, a rozkoš, jaká na mne s Rozinou mezi nepřátely čeká, nevyrovná se sladké pomstě, jakou jsem mezi přátely se zasytiti chtěl. Rozina musí nazpět do Hory! Ale pak? — Hni se, starý mozku, hni se; pracuj k porodu! Já jsem vrah — a musím jako vrah skončiti!“

V strašlivém pohnutí přebíhal divoký stařec po komnatě. Podobalť se sestárlému, hladovému vlku, jejž byli uvázali na řetěz, aby nemohl na kořist padnouti.

„Co počneš,“ bědoval nyní, „jestliže Albrecht do Hory nevtrhne? Kde zůstane tvoje pomsta? Ale — onť také nesmí do Hory! Nedej Bože — ty veliký, jenžto jsi otců mých šťastněji vodíval nežli synů jejich — anebo ty, jehož mě na křtu Všemohoucím nazývati naučili —nedej, aby Hora klesla! Nechci tomu — nesmí klesnouti! V hanbě musí zahynouti dům nepřítele mého! Nechci tajně s činy svými zajíti! Věděti má o nich bohatý Ruthard, a pominouti se svým starým rozumem v hrozném zoufání!“

Takto vedl sám s sebou stařec rozprávku, brzo hlasitější, brzo nesrozumitelnou, skoro až do kuropění. Posléze začala bouře smyslů a citů jeho ochabovati, až pak přirozeným pudem vedený před Rozininou ložnicí na práh se posadil, jakoby chtěl drahého pokladu střežiti.

Lehké spaní sklíčilo mu tady zemdlené oči — ale brzy opět se protrhnul. Po kamenné klášterní chodbě blížily se k němu silné kroky, a drnčení ostruh ozývalo se hlasitě po tichém klenutí. Bystře napnul procitlý stařec pozorné ucho, i byloť mu, jakoby mimo to i temný hlahol mnohých hlasů zaslýchal.

Ranní šero podzimního jitra hledělo již do vysokých klášterních oken, a takž mohl Bozděch v krátké chvíli postavu rytíře Bluma rozeznati, kterýž rychlým krokem k dívčí komnatě pospíchal.

„Honem — probudiž pannu Rozinu, věrný příteli!“ promluvil k němu rytíř. „Či-li již vstala? — Panno Rozino!“ volal dále, a starce odstrčiv, kvapně do komnaty vrazil.

Byltě Blum včera večer u plných číší mezi oněmi, kteří se zaklínali, že se budou o přízeň bohaté nevěsty pokoušeti, a jelikož on přede všemi jinými již dříve o statcích Ruthardových, jakož i o dívčí půvabnosti se byl přesvědčil, a co soudruh nešťastného hraběte i většího práva k Rozině míti se domníval: odešel na lože v myšlénkách na bohatou nastávající milenku; ráno pak z nenadání vypuklým povykem probuzen, byl by nerad od svých pěkných snů upustil. I odhodlal se tedy, stůj co stůj, Rozinu z hrozícího nebezpečí vytrhnouti a jako s drahou kořistí do tábora se prosekati.

Na lesknavém, pěkně vykládaném stole dohoříval knůtek v noční skvostné lampě, když vešel k Rozině do tiché komnaty. Ona nebyla po celou noc na lože se uchýlila, nýbrž oděna, jak večer z hodovní síně odešla, na pohodlné sedadlo usednuvši a v hluboké myšlenky padnuvši, polo ve spaní, polo ve bdění sedíc až do jitra tu vyčkala. Strašliví snové děsili ji v tomto stavu, a když se na zvolání Blumovo protrhla, nevěděla v prvním okamžení, zdali se ještě ve snách anebo již ve skutečném životě nachází.

„Bůh lásky mi přeje!“ zaradoval se rytíř, vida pannu v ouplném obleku. „Honem, spanilá Rozino — dej mi ruku, musíme z kláštera! Nebezpečí jde nám za patama.“

Oči jeho točily se při tom kolem po komnatě, až i věc hledanou nalezly. Bylať to malá skříně, ale plná drahých kamenů a zlata, kterouž byla Rozina z domu otcovského odnesla.

„Vezmi a pojď se mnou, drahá Rozino!“ řekl Blum dále, schránku dívce do rukou strkaje, „nebezpečenství roste každým okamžením, ale můj dobrý meč tě ochrání!“

„Co jest? co mluvíš o nebezpečenství?“ podivila se dívka, ničeho dosavad pochopiti nemohouc. „Nestojím zde pod ochranou císaře?“

„Aj, spanilá ústa, nemluvte mnoho!“ odpovídal rytíř. „Ve válkách střídají se jasní a deštiví dnové čerstvěji, nežli na jaře. Císař musí teď sám sebe chrániti. Horníci nebo-li boží dopuštění nás přepadlo, že nemůžeme na meškání mysliti. Pojď jen, pojď!“

S těmi slovy chopil ji za ruku a vedl ji násilně ke dveřím. Ale na prahu ho zastavil starý Bozděch.

„Zpátky!“ zvolal tu stařec s očima divně planoucíma. „Pomsta se blíží, a služebník její nesmí drahou kořist vypustit!“

„Opil jsi se již po ránu, starý brachu?“ podivil se Blum — „anebo jsi po včerejšku se nevyspal? Ustup a poběhni s námi! Horníci nás přepadli.“

„Bůh je seslal na mou prosbu!“ zajásal starý sluha s divokou radostí tygra, když se na dávno hledanou kořist vrhá. „Pomsta se blíží, a nikdo z nás jí neujde!“

„Ustup, zmatený!“ rozhněval se rytíř nad tímto neočekávaným odporem; „nebo ti smysly mečem narovnám!“

„To nenarovnáš!“ zařičel stařec, a jako blesk z ňader dýku vytrhnuv, s náramnou hbitostí mu ji do prsou vrazil.

Pronikavě zkřikna, chytil se raněný za žebra i chtěl ještě meč tasiti; ale proudem vyhrkla mu již na lehké roucho krev, a smrtelné mrákoty strhnuly jej k zemi.

„Šedivý vrahu, co počínáš?“ zděsila se Rozina, a na celém těle se chvějíc, pustila skříni, tak že se zlaté šperky a drahé kamení po podlaze roztrousily a kolem v krvi tonuly.

„Povím ti báchorku o zklamané panně!“ zvolal stařec rozdivočený; „ale bude nás muset celá Hora poslouchati; neboť je tuze veselá — ta báchorka! Dívčími slzami se začíná, jedem je naplněna, a ke konci vraždí přítel přítelova syna. Pojďte, smrti poslové!“ zvolal dále na horníky, ježto v klášteře po nepříteli slídíce, i k opatově komnatě se byli dostali — „pojďte, tuhle máte kořist velevítanou!“

S vítězným hlaholem obklopili horníci šedivého zrádce města i velitelku jeho, a s podivením hleděli na rytíře, jejž byla smrt mezi přátely a společníky zastihla.

„Vidíš, ubohý Blume,“ řekl jeden z horníků, „co sis v Hoře vyposloval? Ani ti za to pohřební píseň nezazpívají.“

V tom se ozvalo před klášterem hlaholné a radostné provolávání, jakoby tisícové jedním hrdlem křičeli. „Václav a horníci!“ znělo to pod ranními nebesy.

Nadarmo byl totiž Albrechtův syn z kláštera k blízkým zástupům svým přirazil. Veškerý tábor byl ve strašlivém zmatku. Hrozné bylo podívání na mrtvá, jako postřílená zvěř po polích rozházená těla; hrozné bylo podívání na strach mužů, ježto pozůstali při zdraví.

S velikým namáháním poštěstilo se konečně Albrechtovým několik zmužilejších houfů sestaviti a proti Hoře obrátit, neboť se nechtěli již jistého vítězství tak snadno odříci. Avšak i veškerá síla horníkův byla již nyní po ohnivém znamení z klášterní kaple na pole přitrhla, a právě když jim zoufanliví nepřátelé statečný odpor činiti začali, zaleskla se na blízkém tříhřbetém návrší Kaňkovském, v růžové záři vycházejícího slunce, zbraň královských oděnců, kteří u Kolína noclehem pobyvše, nyní k náhlé pomoci přitrhli. Vesele vlál nad nimi bílý český praporec, a na švihlé brůně letěl sám Václav k Sedlicům.

Nové zděšení vrazilo při tomto novém útoku do zástupů Albrechtových, a darmo namáhali se teď někteří statečnější pořádek mezi nimi udržet. Nenadálé přitrhnutí královského vojska dotrhlo slabou osnovu, kteráž rozmanité částky císařského táboru ještě spojovala. Nikdo nemyslil teď na čestné vytrvání; zde se nedalo již pražádné slávy a žádného blaha získati. Jediné spasení kynulo na útěku, a protož se také brzo rytíř i zbrojnoš na něj vydali, jsouce konečně povděčni, když pouhý život ochránili. A tak se utopili snové stříbrochtivého Albrechta v krvi jeho vlastních zástupů.