Rozina Ruthardova/17.
Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl | ||
16. | 17. | 18. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 17. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 102–107. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Za Horou, nad potokem, na osamělém pahorku, stranou cesty k Sedlickému klášteru stála toho času nová katovna, jsouc odloučena ode všech jiných lidských příbytků.
Dolejší město začalo již pozvolna u večerním soumraku tonouti; ale osamělý domek lesknul se ještě posledním zlatem slunečním, jakoby se naň koule nebeská za náhradu, že se od něho úsměv lidský odvracuje, nejdéle usmívati chtěla.
Před domkem stál kat Bořita s rukama založenýma, hledě okem zasmušilým do země. Vedle něho leželi dva velicí psové, ani sebou nehýbajíce a jenom chvilkami oči po svém pánu otáčejíce. Teskné ticho spočívalo na celém vůkolí.
Postava katova byla vysoká, tělo silné, a jelikož tu muž nyní bez kabátu stál, jevila se pod rozhrnutou košilí široká, zarostlá prsa a svalovité ruce. Tváře jeho byly zastíněny silnými, černými vousy a dlouhými, poněkud zcuchanými kotouči hustých vlasů. Vzezření jeho nebylo však při tom strašlivé; spíše dralo se z něho cosi dojímavého. Nyní pozdvihl očí svých k městu a dlouhou chvíli naň pohlížel.
„Ó ty slavné sídlo rozkoší!“ promluvil pak temným hlasem pro sebe, „kde jest hluk tvůj, kde jsou plesy tvoje? Ticho ležíš a opuštěno jako člověk, jehožto se štítíš — na jehožto srdce nehledíš, a jenom ruku jeho v krvi máčíváš!“
V tom začali vedle něho ostražití psové kňučeti.
„Držte hubu!“ zakřikl je kat, mrzutě oba kopnuv. „Jste také na světě? Zde se nesmí žádný ozývati, jakž jej k tomu srdce dohání. Co jsem se naprosil, aby mě s mečem v rukou do šiků svých vzali! Hluchotou byly poraženy uši jejich a co kámen zatvrzelé srdce jejich. A jáť přece umím mečem vládnouti!“ doložil s trpkým ousměchem, „i mohl jsem dobré služby konati. Ale nadarmo! Nuže, ať si tedy sami, ti čistí a vyvolení, pomohou! Já budu leže a zaháleje záhubu jejich očekávati.“
Mezi tím byli se psi, více přirozeným pudem nežli hrozbou velitele svého vedeni, pozdvihli, a několik kroků popoběhše, začali kolem čichati a opět kňučeti.
„I což pak vám to vítr pod nos přináší, hloupí šelmové?“ podivil se kat. „Vždyť jsem přece slyšel, že dnes už nikdo z brány nesmí, a do bran také žádného nepustí.“
S těmi slovy přistoupil k nim blíže, a brzo zvěděl, proč se bedlivá zvířata nepokojila.
Od malé fortny, jenžto vedla k Sedlicům, přicházely dvě osoby — mužský a ženská. Ve fortně vykázaly se průvodním listem od městského rychtáře, načež branný hluboko se ukloniv, oběma do milosti se poroučel a váženému panu Adamci šťastného pořízení přál. Byl by taktéž i druhé osobě rád učinil, ale neznal ji, an s tvářemi hluboko zakrytými těsně k průvodci svému se vinula.
„Netřeste se, Adlinko!“ těšil přítel sklíčenou dívku. „Jáť se oddávám již dobré naději, a nepochybuji, že peníz a dobré slovo něco dokáže!“
„Ó, já se netřesu z bázně!“ zašeptala dívka, podivnou odvážlivosti jako horečně zanícená, „já se třesu radostí. Mně se na všechen způsob nyní dobře povede — i když s Vítem umru!“
„Nemluvte o věcech takových, Adlinko!“ pokáral ji Adamec velmi šetrně. „Já si umínil o vaší svatbě píseň zpívati, a nespustím se této naděje. Nyní ale ticho!
Z černa lesa vystupuje skála,
Na skálu vystoupí silný Záboj —
Pamatujete se, dušinko? — Pohleďte — tamto stojí náš Záboj!“ Při tom okázal na kata Bořitu a rovnou cestou zaměřil ke katovně.
S nemalým podivením hleděl Bořita na neobyčejné hosti, a podivení jeho se zmáhalo, an ve příchozích vzácného měšťana a Zlatohlávka z vedlejšího předměstí poznal.
„Dobrý večer pod šírým nebem, Bořito!“ zvolal naň Adamec, ještě mnoho kroků vzdálený. „Hodláš se dnes na hvězdy dívati anebo noční rosu sbírati? Jak se vede, kmotře?“
„Ó, když k opovrženým takoví hosté zabluzují, musí se dobře vésti!“ odpověděl kat, nejapně se ukloniv. „Pro živý Bůh, co pak mého vzácného pana kmotra ke mně přivádí?“
„Dlouho jsme se neviděli, je pravda,“ odpověděl Adamec; „ale vina není moje, ani tvoje. Nyní mě sem přivádějí věci, kteréž požadují mužnou odvážlivost a věrnou oddanost. Podej mi ruku, příteli! Mluvím k tobě ve jménu Hory — a sice k tvému prospěchu.“
„Ve jménu Hory?“ opakoval kat nevěřivě. „Divím se a poslouchám! Mluv, pane Adamče, o Hoře — a prospěchu mého zanech!“
„Bořito!“ promluvil nyní mladý muž se vší svou přirozenou vlídností, a horlivě mu ruku tiskl — „chtěl bys obci naší k nějaké službě se propůjčiti? Já tě znám co muže poctivého, i budu s tebou upřímně mluviti.“
„Nu, znáš-li mě, pane, tedy se netaž,“ odpověděl kat poněkud pohoršený. „A toť víš beztoho, že se mě obec nikdy neptá, když mé služby potřebuje.“
„Nejedná se tu o služby tvého nešťastného úřadu, milý Bořito!“ řekl Adamec hlasem usmířenlivým. „Jeť nám něčeho jiného potřebí, seč toliko svobodná vůle věrného a odhodlaného člověka, a to právě vůle tvá býti může. Jednáť se o zachování našich zajatých občanů a královského vůdce —“
„A o blaženost života mého!“ doložila horlivě Adlinka.
„Mnoho najednou!“ řekl kat krátce. „A což mám tedy při tom z dobré vůle počíti?“
„Půjdeš do císařského táboru,“ odpověděl Adamec. „Učiníš to, jakobys tam práci pro svůj meč vyhledával: neboť Albrecht hrozí, že dá jaté občany utratit.“
„A já bych se měl nabízeti, že je utratím?“ lekl se kat.
„Jenom na oko, Bořito!“ doložil Adamec. „Ruka Páně a naše přátelství bude nad nimi pečlivé bdíti. Tam hleď ale přede vším, abys k zajatým se dostal, a pokud možná, všechněm pověděl, aby dnes a zejtra žádné vody nepili.“
„Žádné vody?“ podivil se kat. „Proč to? co to znamená? Mluv, pane, upřímně!“
V tom ale počali zas psové kňučeti, a kat ohlížeje se kolem, zahlídl sokolím okem svým sbor lidí, jenžto se u večerních mrákotách na blízkém břehu jako houf černých podzemských bytostí míhali.
„Aj, aj! co pak ti dnes u potoka hledají?“ otázal se kat.
„Věčný Spasiteli!“ zkřikla Adlinka, rukama lomíc. „To jsou strašliví mstitelově! Pospěšme! smrt letí před námi, a varovná slova naše přijdou pozdě!“
„Viz, kmotře,“ jal se nyní Adamec horlivě mluviti, „že každá kapka potoku našeho nyní jedem obtěžkaná k Sedlicům běží. Obec neví o jiné pomoci proti záhubné síle nepřátel. Jednáť se nyní jen o to, aby zajatí měšťané z té vody nepili, a protož tebe ve jménu Hory žádám, abys do táboru se vypravil. Stav tvůj zjedná ti dobrou příčinu. Nabízej se za popravce zajatých — nelekej se, tak daleko to s nimi nedojde!“
„Že nedojde?“ opětoval kat s velikou srdce těsností. „Myslíš, pane, že se smrt ráda zastaví, když na lup již vyběhne? Můžeš se mi zaručiti, že nezačínám hříčku nebezpečnou a že nebudu musit ruku svou v krvi horníků smočiti?“
„Pochybuješ o prudkosti našich zemských kalů, abys nemohl se nadíti, že každého záhubivě uchvátí, kdo se dnes neb zejtra z potoka napije?“ ptal se Adamec. „Zbav se zbytečných starostí! O čem ještě přemýšlíš?“
„Napadlo mi,“ odpověděl kat slovy polotemnými, „že jsem snad boží slunce dnes naposledy zacházeti viděl.“
„Aj, muži! co ti to napadá?“ pozastavil se mladý muž. „Zklamal jsem se v tobě? Anebo chceš jenom co žena mluviti, ale co muž jednati?“
„Já věřím srdci svému; ono je dobrý prorok,“ řekl Bořita poněkud sklíčeně. „Stojím ale ve službě horníkův a musím učiniti co věrnému služebníku přísluší. Půjdu do táboru!“
„Nuž tedy pojďme — pojďme!“ zvolala dívka, Bořitu za ruku pojmouc.
„Uchovej Bože!“ lekl se kat. „Ty tam nepůjdeš, panenko!“
„Ha, zrádce!“ zvolala dívka vášnivě. „Budeš mi cestu k poslední útěše mého života zamezovati?“
„Tuto pannu musíš vzíti s sebou,“ řekl Adamec. „Bázeň o dobrého přítele a vděčnost žene ji do táboru.“
„A víš-li, co obnáší strach o milovanou hlavu,“ začala dívka prositi, „pohnulo-li se kdy srdce tvoje láskou k příteli, k manželce —“
„Ó přestaň, přestaň!“ skočil jí kat do řeči, „a nemysli, že mluvíš ke skále. Vímť já dobře, co tě do tábora pudí, panenko, i nemohu ti brániti; ale pomysli, že nejdeš samých přátel navštívit. Tam se peleší nepořádná krev, a hodit pannu do jejího proudu, bylo by zúmyslně příbytek ctnosti rušiti. Vezmu tě s sebou, panenko, ale v jiné podobě, v jiném oděvu —“
„Ó, jakkoli chceš, muži dobrý!“ zvolala dívka s vděčným pohledem; „učiň dle srdce svého, ale nedej mi zoufati.“
„Vstup tedy pod střechu mou, panenko!“ řekl kat. „Dám ti sváteční šat mého kluka. Potom půjdeme.“
Adlinka vešla do katovny a strojila se do cizího neobvyklého šatu; pan Adamec pak stranou s katem postoupiv, jal se před ním ještě další klubko úmyslu svého rozvíjeti, a nalézal k tomu povolné ucho i náchylné srdce.
„Učiním dle žádosti tvé, pane,“ řekl Bořita, „i nezanedbám provesti, vypadne-li něco k člověčí chytrosti podobného z mé kotrby. Dejž jenom Bůh dobrého zdaření!“
„Utíkáme se pod ochranu jeho s velikou důvěrou,“ odpověděl mladík šlechetný; „a odvážlivé podnikání naše zůstane ovšem jalové bez jeho požehnání. Nesmíme ale milost jeho pochybováním zkoušeti a vlastní svou sílu zlehčovati. Obec nebude, doufám, za tvou službu nevděčna.“
„Prosím tě, pane milý, nemluv mi o vděčnosti obce!“ prohodil kat. „Či-li mě věru za člověka máš, jemuž pro dobrou věc ničeho učiniti nelze? V prsou mých ukrývá se jako v jiných srdce člověčí, a nemohl-li jsem je posavad světu okázati: není to, Bůh ví nejlépe! vina má. Avšak tuto přichází již můj společník — musím kabát na sebe hoditi a znamení důstojnosti své do rukou vzíti.“
Na to sňal se stěny svůj veliký popravní meč a přichystal se k odchodu.
Adlinka zahalila mezi tím něžné oudy své šatem mladého pacholka, a neušetříc ani zlatých vlasů, připravila se na cestu s ostříhanou hlavou a zašpiněnou tváří.
Nevýslovně jemná bolest projala Adamcovi ňádra při tomto pohledu. I dobrořečil v duchu příteli svému, že takového anděla nalezl, a maje se nyní s dívkou rozloučiti, ohnivě ji k srdci přivinul. Jako pečeť lásky nejčistější — jako jiskra věčného přátelství — zahořeli rtové jeho na ústech jejích a zašeptali hlasem třesavým: „Donestež toto Vítovi, Adlinko! Bůh dá, že se vespolek radostně shledáme!“
Kat si utřel z tmavého oka vzácnou slzu, a v mužné důvěře pustil se s dívkou k císařskému táboru. Z daleka provázelo je štěkání věrných psů, pozůstalých hlídačů osamělé katovny.