Rozina Ruthardova/14.
| Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl | ||
| 13. | 14. | 15. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 14. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 87–89. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Strašlivý lomoz vytrhl milence ze sladkobolného zanícení a slibučinění, uváděje Vítovi na paměť, že otčina ještě ramenou jeho potřebuje.
S nelítostnou zuřivostí roztáhl se totiž boj na šíré pláni před Kolmarkem, a jako dávící vlny řítily se sbory divokých Němců na zoufanlivé Horníky, o jichžto neohroženost ještě i jinde strašlivá příhoda se pokoušela — jelikož teď náhle také u prostřed města oheň vypuknul. Vysoký, šlehavý plamen pod černou oblohou zděsil městské obrance jako krvavý prst věčného mstitele. Nepořádek ztrhal šiky jejich, a jako hladoví vlci padaly již mezi ně zástupy nepřátelské. I hrdinský duch vůdce Vartemberka začal se naděje v dnešní vítězství odříkati; an tu náhle jako božím sesláním z lůna těžkých mračen prudký lijavec se spustil — vichr se vztekal, z hluboka hřímalo, a žluté blesky krajinou proletovaly.
„Nebe je s námi, Horníci!“ zkřikl tu Stráženský, s neohroženou tváří na všechny strany pohlížeje. „Nabuďte mysli! Bůh sám vede péči o zachování domů vašich — hle, ty proudy nebeské! pusťte tedy starosti o svoje přístřeší mimo sebe a obraťtež mečů na loupežníky!“
Avšak i po straně nepřátelské zajásal vůdce: „Nebe je s námi! Neochabujte v udatenství! Metla boží doléhá na Horníky!“
Ale v tom se ozval mezi zuřivými zástupy jeho také jiný hlas, a ten zatřásl lidem pověrečným ještě mocněji, než to učinilo pohádání vůdcovo.
Hlas tento pocházel od pana Adamce. Statečný tento mladý muž byl se totiž po vykonané práci v předměstí opět na bojiště obrátil a při náhlém vzbouření živlů projela ho tu nenadále odvážlivá myšlénka. Byl to šťastný blesk v temnotách nynějšího stavu Horníkův.
Kvapně odtrhl se od lidu svého, a zahodiv znamení bojovníků Kutnohorských, vpadl jako zděšený mezi houfy nepřátelské a začal jich jazykem z plného hrdla křičeti: „Peklo je proti nám! Horníkům pomáhá ďábel!“ A slova jeho padala jako žhavé jiskry ve sluch divokých nepřátel a okamžitě se v nich záhubně zmáhala. Vzteklivci tito nebáli se ani boje ani smrti; ale proti domnělým kouzlům pekelným neuměla se odvážlivá surovost jejich postaviti.
Celé vůkolí mělo nyní podobu, jakoby v něm škola čarodějů umění své prováděla, anebo nebe se bořilo a peklo se otvíralo. Lomoz bitvy, řinkot zbraně a ryk bojujících, hučící bouře, šumící vichr a šlehající déšť — to všecko mohlo i člověka bez pověry přirozenou hrůzou zděsiti; a zástupy Albrechtovy začaly v skutku couvati. Pokřik „Horníkům pomáhá peklo!“ množil se od muže k muži a zastavoval meče v nejkrutějších ranách. Leknutí vrazilo do vraždivých šiků, přeletělo jako morová rána celé bojiště, a hnalo je posléze na outěk před Horníky, k nimžto se opět každým krokem zmužilost a důvěra navracela.
Krvavý outok byl šťastně zmařen, nepřítel z pobořených náspů vyhnán, a nebe samo zdálo se míti radost nad novým vítězstvím Horníků. Mračna se byla rozplašila, vichr utichl, bouře umlkla, a jasná, skvělemodrá obloha usmála se na veškerou krajinu; toliko na západě visela ještě temná opona, ale na ní okázalo se věčné znamení pokoje, sedmibarevná duha.
S radostným úžasem a hlubokým pohnutím hleděli vítězové na toto náhlé zjevení, a s plným srdcem nejvřelejších díků objímali se mezi pobitými bratry i nepřáteli.
Ale drahé bylo dnešní jejich vítězství. Předměstí bylo popleněno, náspy okolo něho zničeny, veliký počet měšťanů padl na bojišti, a mnoho vzácných Horníků uvázlo v zajetí. I počet raněných byl znamenitý, a co sesláblí zástupové za ránu největší považovali, byla ztráta obou královských vůdců, jelikož hrdinská odvážlivost Jana ze Stráže do rukou nepřátel zavedla, Jindřich z Lipé pak ostrým šípem dosti nebezpečně poraněný na loži ležel.
Bolestné tušení probuzovalo se tichým hlasem v prsou vítězů, an se před samým polednem u malém počtu do města vraceli, nemajíce před sebou, na kohož by důvěru svou zasazovali, a veliká tesknost rozložila se kolem po všech srdcích.