Rozhněvané štěstí

Údaje o textu
Titulek:	Rozhněvané štěstí
Autor:	Gabriela Vnoučková
Zdroj:	VNOUČKOVÁ, Gabriela. Rozhněvané štěstí. ; CHALUPA, Karel. O malém mužíčkovi. Praha : Rudolf Štorch, 1890. s. 3–17. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100

Bartovský býval chudým tovaryšem truhlářským. Byl spořivý a střídmý, a co mohl peněz uložiti, vždy ukládal.

Po čase zahospodařil si tolik, že si koupil chalupu.

Za krátkou dobu na to, jednoho jitra, když doma se nacházel, vletěla otevřeným oknem k němu do do světnice bílá holubice.

Bartovský si jí mnoho nepovšiml a nechal ji opět odletěti. A ještě tentýž den naskytl se mu kupec na jeho chalupu, jenž sám se mu nabídl a zaplatil mu ji dvakrát tak draze, jak on ji byl koupil.

Bartovský si nyní koupil jinou chalupu, větší a lepší, však záhy opět se mu naskytl kupec, jenž ji od něho koupil, a opět skoro dvojnásobně mu ji zaplatil.

Bartovský si nyní koupil opět jinou a k tomu kus pole. Úroda se mu dařila znamenitě rok co rok. A když po čase majetek svůj prodal, opět na něm vydělal, načež koupil si opět větší.

Pak se oženil s bohatou dívkou, čímž jmění své zdvojnásobil.

Vůbec štěstí mu přálo tak, že jmění mu ustavičně přibývalo, až se stal boháčem, a bílá holubice vícekráte do roka se mu zjevovala, oblétajíc jeho dům.

Však jako často bývá, že člověk nesnese štěstí, tak i Bartovský ho nesnesl. Dokud býval chud, byl spokojenější, ale když zbohatl, byl velice nespokojen.

Nevážil si pranic svého štěstí, vše mu bylo málo, po celé dní býval mrzutý, a když se ho někdo tázal, jak se mu vede, vždy říkával, že špatně.

Jednoho roku, když právě na jeho polích byly žně a sklízelo se obilí velmi bohaté a krásné, Bartovský byl na poli. Vše se mu zdálo býti špatné a ustavičně na vše huboval.

Když při té příležitosti kráčel přes pole, z něhož se pracující lid byl již vzdálil, zaslechl nad svou hlavou třepetání křídel, pohlédl vzhůru a spatřil bílou holubici, která v tomtéž okamžiku sletěla na zem, a proměnivši se v pachole, pravila k němu: „Jsem štěstí, mělo jsem tě v lásce nemalé, přálo jsem ti hojně, však za to, že si mne nevážíš, opustím tě.“ Po těch slovech se opět pachole proměnilo v holubici a odletělo.

Bartovský stál dlouho na témž místě a zaražen před sebe hleděl. Nevěděl, má-li věřiti svému zraku a sluchu, a poněvadž nemohl tuto skutečnost snésti, těšil se myšlenkou, že byl to klam.

Minulo na to jen několik dní, manželka jeho onemocněla a za nedlouho zemřela. To bylo Bartovskému nožem k srdci, neb se mu zdálo, že jest to první účinek opuštění štěstí, a nemýlil se. Brzo počal poznávati ve všem nezdar; cokoli započal, vše došlo nešťastného výsledku.

Úroda jeho polí a zahrad ovocných, jindy vždy bohatá, počala chudnouti čím dále tím více.

Načež přišly pohromy krupobití a záplavy lijáků, které zničily vesměs jeho pozemky, a co zbylo, zničil oheň, krom jediné chatrče, která mu zůstala z jeho veškerého jmění.

Bartovský vida, že se svou dcerou Julií již nemá od čeho žíti, rmoutil se velice, vzpomínal na dny, kdy štěstí mu přálo, a želel své nespokojenosti, jíž rozhněval štěstí.

Očekával, že štěstí se k němu opět navrátí, ale když viděl, že se nevrací, umínil si, že půjde je hledat.

Chodil po polích a lesích, stále volaje: „Štěstí, ó štěstí, kde jsi?“ Štěstí se však neozývalo se žádné strany.

Jednou přišel do rozkošné krajiny, v níž vše ve vůkolí bylo čerstvě zelené, vše kvetlo a libě vonělo.

Háje šuměly, potůčky hrčely, ptáci zpívali a včelky bzučely.

Zde přišel k palouku, kolkolem obrostlému růžovými keři, plnými květů.

Keře ty však byly tak trnité, husté, že nebylo možno skrze ně projíti. Nahlédl mezi ně a spatřil v jejich středu na palouku ležící pachole, v němž s překvapením poznal štěstí.

Bartovský volal k němu a prosil ho, aby mu odpustilo a k němu se navrátilo. Však štěstí zamítlo jeho nejsnažnější prosby, a Bartovský musil odejíti s nepořízenou. Když přišel domů, vyprávěl své dceři, že nalezl štěstí, ale že nechce nad ním se smilovati.

Julie, uslyševši to, hned se nabídla, že půjde k štěstí zaň prosit. Bartovský rád přivolil a dal jí na cestu chléb, jejž koupil za poslední peníze.

Julie spěchala k štěstí, a když k němu přišla, prosila ho úpěnlivě za svého otce.

Štěstí pravilo: „Těžko jest mně prosbu tvou vyslyšeti, neb velice jsem zanevřelo na tvého otce. Nevracej se k němu, nýbrž jdi na jinou stranu, nemusíš se ničeho báti, neb já tě budu všude sledovati, dojdeš cti a bohatství.“

Julie zamítla, co štěstí jí nabízelo, a prosila dále za svého otce.

„Chtělo jsem tě zkoušeti,“ řeklo štěstí, „však než po vůli ti učiním, musíš dříve něco zkusiti. Zůstaň u mne, až já tě domů pošlu.“

Julie uposlechla a musila býti dnem i nocí na blízku palouku, jenž byl lůžkem štěstí. Viděla je kolikráte za den odlétati a přilétati v podobě bílé holubice, a kdykoli přiletělo na palouk, vždy měnilo se v pachole.

Štěstí jí ukládalo trapné úlohy. Jednou řeklo: „Jdi tamto k řece, jest tam hromada písku, vyber z něho všecka zlatá zrnka a přines mně je.“

Julie musila pracně z písku vybírati zlatá zrnéčka, která nebyla větší než špendlíková hlavička, a při tom vedro denní musila snášeti.

Po druhé štěstí řeklo: „Nasbírej tamto u potoka klín žab a přines mně je!“

Julie musila do svého klína žáby sbírati, které byly tak šeredné, že jí bylo ošklivo, když na ně pohleděla.

Po třetí řeklo štěstí, aby z dáli přivlékla neškodného, ale ošklivého hada. Julie musila dosti velkého hada vléci, jenž se vzpíral a ač ne smrtelně, přec bolestně ji poranil.

Po čtvrté štěstí poslalo ji za tmy noční na hřbitov, aby odtamtud přinesla květinu.

Julie musila v noci na hřbitov jíti a pot na čele jí hrůzou vyvstával, když tam vešla a květinu trhala. Podobné úkoly jí štěstí stále ukládalo a opětovalo, a když řekla štěstí, že má hlad, poslalo ji k blízkému statkáři, zarytému lakomci, na žebrotu, u jehož dveří se naklečela, prosíc, až si kolena do krve otlačila, než dostala sousta chleba.

Konečně štěstí uznalo, že Julie již dosti vytrpěla, a dovolilo jí jíti domů, řka: „Co nevidět navrátím se k tvému otci.“ Julie radostně domů spěchala a vyprávěla svému otci své pořízení a všecky příhody. Otec ji za vše pochválil a potěšen očekával příchod štěstí. Netrvalo dlouho a holubice-štěstí vletěla otevřeným oknem do světnice Bartovského, když seděl za stolem se svou dcerou.

Bartovský zvolal: „Štěstí! Štěstí! neopouštěj mne více!“ Holubice, obletěvši světnici, opět odletěla, a ještě téhož dne dostal Bartovský zprávu, že zemřel jeho zámožný strýc, jenž žil daleko od něho, v cizině, a že veškeré své jmění jemu odkázal.

Bartovský za krátko obdržel své dědictví a přijal je vděčně jako dar štěstí, vážil si ho i na dále, a štěstí více nepřestalo mu přáti. Každý podnik se mu dařil jako dříve a jmění jeho se opět stále vzmáhalo.