Robinson Krusoe/Kapitola třetí

Údaje o textu
Titulek: Kapitola třetí
Podtitulek: Jak si Robinson opatřil oheň
Autor: Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj: TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 19–30.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 100
Související: Robinson Crusoe

Časně ráno, před východem slunce již vzchopil se Robinson z lože a chystal se na cestu. Zavěsil si tašku, ovázal si provaz kolem těla, místo kordu zastrčil zaň sekeru svou, vzal stínidlo přes rameno a vesele si vykračoval z domu.

Nejprve navštívil strom kokosový, by vložil několik ořechů do vaku svého, sebral k tomu několik ústřic na břehu, načež napil se řádně z praménku svého a vydal se na cestu. Byloť půvabné jitro. Slunce v plné kráse vycházelo, jako by se z moře vynořovalo, pozlacujíc vrcholky stromů. Tisícové malých a velkých ptáků, barev překrásných, prozpěvovali ranní píseň, těšíce se z nového dne. Vzduch byl svěží, občerstvující, byliny a květiny vydávaly vůni příjemnou.

Srdce Robinsonovo plesalo radostí i pohlížel vděčně k všemohoucímu tvůrci a s klidem i důvěrou vstříc budoucnosti. Obávaje se nebezpečí neznámého, vyhýbal se z opatrnosti lesům, ubíraje se planou krajinou, kde naskytoval se mu rozhled volný. Ale právě tato část ostrova byla pustá, neúrodná, tak že urazil notný kus cesty, aniž byl by něčeho nalezl, co bylo by mu prospělo. Konečně napadla mu rostlina, jižto podrobil přísnější zkoušce a prohlídce. Byla to zelina, mající různobarevné květy a zelenavá jablíčka, veliká asi jako třešně. Kousl do jednoho zhurta, avšak poznal, že nelze je jísti. Rozhorlen, vytrhl celý trs, by jej zahodil, i spatřil na kořenech jeho rozličné malé i velké bambuliny. Tušil, že to jest asi vlastní ovoce rostliny té, a jal se je důkladně prohlížeti.

Avšak ochutnání nemělo výsledku; bobule byly tvrdé a nechutné. Robinson chtěl zahoditi vše, ale vzpomněl si ještě v čas, že věc nějaká může býti užitečnou, třeba že toho hned nepozorujeme.

Schoval několik bobulí do torby a bral se dále. Každý šumot ho poplašil; šelestění stromů nahnalo mu strachu, že chopil sekeru svou, by se chránil proti nepříteli. Avšak poznal vždy s radostí, že se bál bez příčiny.

Když dospěl k potoku, umínil si tu obědvati. Usedl pod košatý strom a dal se s chutí do jídla — tu náhle spatřil stádo zvířat, jež poněkud se podobala našim jelenům, jen že měla delší krky a hlavy podobné koňským hlavám; byly to lamy, jichž vlastí jest jižní Amerika, zejména Peru, pročež nazývali je též ovcemi peruanskými, ačkoliv ovcím nejsou podobny, leda že mají také pěknou, hebkou vlnu. Američtí praobyvatelé, dříve než vnikli Evropané do jejich krajin, ochočili tato zvířata, jichž užívali jako oslů k nošení břemen. Z vlny jejich pak robili látky na oděv. Když Robinson spatřil ta zvířata, vznikla v něm mocná touha, jedno z nich zabiti, pročež maje v ruce svou sekeru, postavil se za tlustý strom, kolem něhož zvířata se brala.

Zvířátka, jež dosud nikdo nebyl poplašil, beze strachu ubírala se k vodě kolem stromu, za nímž Robinson číhal, a když jedno mládě přiblížilo se k němu tak, že je mohl zasáhnouti, udeřil je sekerou do hlavy tak prudce, že mrtvé kleslo k zemi, kdežto ostatní tím poplašená zvířata se dala na útěk. Robinson, maje nyní zvíře zabité, přemýšlel, jakým způsobem by si upravil jeho maso k snědku. Vždyť neměl ničeho k tomu potřebného, neměl hrnce — a co bylo nejhorší, neměl ohně. Nicméně vzal zvíře na rameno i nastoupil cestu k domovu. Na cestě ještě nalezl něco, z čehož měl velikou radost. Uzřel totiž mnoho stromů citronových, pod nimiž leželo mnoho spadlého ovoce zralého. Robinson nasbíral si ovoce toho i zapamatoval si místo, na kterém se ty stromy nalézaly.

Když přišel domů, jal se nejprve stahovati kůži zabitému zvířeti. Za nůž použil ostrého kamene, jímž také práci tu vykonal. Kůži pak roztáhl a pověsil k sušení, věda, že mu bude později prospěšnou.

Obuv jeho byla rozedrána i hodlal si zhotoviti podešve z té kůže, jež by si uvázal na nohy, by nemusil choditi bos. Měl také strach před zimou i byl rád, že bude míti kožich, který ho zachrání před zimou.

Tato starost byla zbytečnou, poněvadž v oné krajině není zimy, místo které tu po šest neděl prší.

Když byl kůži stáhl a kýtu zadní uřízl, utvořil si z malého stromku rožeň a vyhledal dvě vidlicovité větve, jež měly za podpory sloužiti rožni. Na to pokusil se, by si opatřil oheň, způsobem, jak to činí divoši.

Usekl dva kusy dřeva se stromu suchého i dal se hned do práce. Třel o sebe dřeva, až mu pot tekl s čela, avšak nedocílil ohně. Když totiž dřeva se zahřála v té míře, že se z nich kouřilo, byl tak unaven, že v práci ustáti musil, by si odpočinul. Zatím dřeva vychladla a práce jeho byla marnou.

Poznal a cítil nyní, jaká to jest bída, když jest člověk samoten, a jak velikých výhod poskytuje nám společnost. Kdyby byl měl pomocníka, jenž byl by ho vystřídal při té práci, byl by dřevo zapálil; sám pak nebyl s to, by toho docílil.

Zarmoucen zahodil obě dřeva, usadil se na lože a smutně opřel si hlavu o ruku pohlížeje tesklivě na nedokonanou pečeni, na které si chtěl pochutnati.

Sel k pramenu, by si v skořepině kokosové přinesl vody, do které přimíchal šťávu několika citronů a tak si opatřil příjemný, občerstvující a chutný nápoj. Avšak měl laskominy na pečeni; aspoň nějaké sousto byl by rád požil.

Vzpomněl si, že Tataři maso, které požíti hodlají, vloží pod sedlo, čímž ono změkne.

„Toho změknutí lze snad též jiným způsobem docíliti,“ pomyslil si Robinson, jsa odhodlán to zkusiti.

Měl totiž dva větší hladké a ploché kameny, mezi něž vložil kousek masa bez kostí, i jal se svým kladívkem tlouci na kámen hořejší. Když tak byl pokračoval asi deset minut, pozoroval, že kámen se zahřává. I tloukl ještě mocněji na kámen, a než uplynula půl hodina, bylo maso tak měkké, že ho mohl požíti. Ovšem nechutnalo tak, jako kdyby bylo opravdu pečeno, nicméně Robinsonovi, který dávno již masa nepožil, bylo pravou lahůdkou. Aby chuť jeho zvýšil, nakapal na ně šťávy citronové, i zdálo se mu, že posud nikdy si tak nepochutnal na jídle.

Po tomto obědě uvažoval, která nyní nejnutnější práce mu nastává. Maje strach před zimou, umínil si po několik dní zabíjeti nebo chytati lamy, by si opatřil co nejvíce kůží. Zvířata zdála se krotkými, pročež myslil, že toho snadno dokáže. Děkuje bohu a jsa veselé mysli, odebral se na odpočinek, aby spánkem osvěžil a občerstvil unavené tělo.

Když procitl, ulekl se nemálo, neboť pršelo tak, že se jen lilo, i nebylo ani pomyšlení, by vyšel z obydlí. Umínil si počkati, až déšť přestane, avšak déšť stával se čím dále, tím prudčím. Mezi tím se blýskalo často a silně, že jeskyně jeho byla ozářena, jako by hořela, načež následoval rachot hromu, jaký posud nebyl slyšel.

Země duněla i chvěla se při tom hrozném praskání, jež odráželo se o vrchy, tak že lomoz neměl konce. Nastávalo poledne a krutá bouře trvala dosud. Robinson nepocítil hladu, jejž byl u něho strach zahnal. Trápily ho myšlénky hrozné.

„Nastal čas,“ myslil si, „kdy mám pykati hříchů svých; bůh se odvrátil ode mne; zahynu, nespatřím více rodičů svých.“

Kdežto utrápen v úzkostech prodléval, ochabovala bouře, rachocení bylo mírnější a deště ubývalo; Robinson pak kojil se novou nadějí. Domníval se, že může vyjíti, a chopil právě tašku a sekeru, když náhle země se pod ním zachvěla i zaslechl nad sebou takovou ránu, že omráčen klesl na zem.

Blesk totiž vjel do stromu, který stál nad jeho jeskyní, a roztříštil jej s rachotem nesmírným. Robinson ležel dlouho na zemi omráčen ve mdlobě a jen zvolna se zotavoval. Vztýčiv se postřehl před svým obydlím svršek stromu, jejž byl blesk roztříštil a dolů smetl. Nové to neštěstí! Kam měl zavěsiti provazový žebřík, jestliže, jak se domníval, byl celý strom zničen? Bázlivě se chvěje vyšel z jeskyně, ale zaradoval se velice, když pohledna vzhůru, spatřil hořící kmen onoho stromu. Vyhověnoť bylo největší jeho potřebě a prozřetelnosť božská pečovala o něj právě v tom čase, kdy se domníval, že ho opustila.

Cítě radost i vděčnost vztáhl ruce vzhůru k nebi, děkuje se slzami v očích dobrotivému a o všecky tvory pečujícímu otci nás všech.

Mělť Robinson nyní oheň a tím sproštěn byl veliké starosti. Pro dnes odložen hon, poněvadž Robinson ihned použíti chtěl výhody, které nabyl ohněm, a pečeni si upraviti. Spodní čásť hořícího stromu, za který zavěšen byl provazový žebřík, byla posud neporušena, pročež mohl směle vylézti nahoru a vzíti oharek, s kterým pospíšil dolů, do svého dvorku.

Tam rozdělal oheň notný, postavil naň pečeni a pak vylezl opět nahoru, by uhasil hořící kmen.

Aby pečeně byla slaná, běžel k moři, nabral do své nádoby kokosové slané vody mořské, jížto pak pečeni poléval.

Topil či přikládal pilně, by udržel oheň, a při tom otáčel pilně rožněm, maje velikou radost z ohně toho, jejž považoval za zvláštní dar boží, a když uvažoval, jaké mu z toho výhody kynou, obracel často oči své vděčně vzhůru k nebi.

Konečně soudil, že pečeně je hotova. Radost Robinsonova, když první kus pečeně té uřízl, a první sousto do úst vpravil, vylíčiti dovede jen, kdo také po delší čas nepožil pokrmů náležitě upravených a vzdal se naprosto vší naděje, že kdysi opět jich požije.

Robinsonovi nastala nyní starost o udržení ohně, jenž mu byl tak vzácným. Ačkoli pršelo notně, zůstalo přec místo pod kamenem daleko ku předu čnějícím suché, jako by se nalézalo pod chránící střechou. Robinson uznal to místo za vhodné ohniště i pozoroval, že se tu dá zříditi kuchyně s krbem a komínem, a byl odhodlán ihned přikročiti k dílu tomu. Po silném tom dešti byla země rozmočena, tak že mohl snadno dělati cihly, jež ořezával svým kamenným nožem, aby hladkými byly.

Za krátkou dobu zrobil jich značné množství a postavil je na místo, kde na ně svítilo slunce.

Umíniv si pokračovati v práci té, odebral se domů, by pojedl zbytku pečeně, a by v tento radostný den si zvláště pochutnal, vzal s sebou jeden z kokosových ořechů, kterých mu již jen pramálo zbývalo.

Pochutnal si výborně.

„Ach,“ vzdychl si smutně, „jak byl bych šťasten, kdybych měl jen jediného přítele, člověka nějakého, byť to byl nejbídnější žebrák, za společníka, člověka, jehož bych miloval, a který by choval náklonnost ke mně; aspoň kdybych měl nějaké krotké zvíře — psa, kočku, jimž bych činil dobře, bych si získal jejich lásku. Ale tak žíti musím o samotě, nemaje kolem sebe živého tvora.“

Slza kanula mu z oka i vzpomněl si s lítostí, jak často sváříval se s bratry a soudruhy.

„Ach,“ pomyslil si, „neuměl jsem tehdáž vážiti si přítele. Kdybych nyní octl se v poměrech bývalých, jak vlídným, jak ochotným bych byl vůči každému. Jak rád bych snášel urážky malé a donutil vlídností a laskavostí lidi všecky, by mne rádi měli. Ó, bože, proč neuměl jsem vážiti si štěstí, jež přátelství poskytuje, leč když ztraceno jest pro mne na vždy.“

Ohledna se při tom náhodou po vchodu do jeskyně své, zpozoroval pavouka, jenž v jednom koutě měl roztaženou síť. Myšlénka, že spí s bytostí živou pod jednou střechou, byla proň tak potěšitelnou, že nedbal toho, jaké to zvíře jest. Umínil si, že bude tomu pavouku každodenně chytati mouchy, by mu dokázal, že bydlí v místě bezpečném, a by ho ochočil a sobě naklonil.

Poněvadž bylo ještě světlo a příjemný chládek po bouřce, chopil Robinson rýč svůj a jal se pracovati o rozšíření kuchyně své.

Při tom narazil na tvrdý předmět, že byl by si málem zlomil rýč. Domníval se, že to kámen nějaký, pročež nemálo se podivil, když hrudu vytáhl ze země a shledal, že to jest ryzí zlato.

Neměl z nálezu toho pražádné radosti, nýbrž odkopnul hrudu s opovržením, řka: „Lež tu, mizerný kove, po kterém lidé tak touží. Co mně prospěješ? Kdybych místo tebe byl raději nalezl kus železa, z něhož bych si urobil sekeru nebo nůž. Jak rád bych tě dal za hrst železných hřebíků, nebo za nějaký nástroj užitečný.“

Nevšímal si více toho pokladu — byltě to pravý poklad, a Robinson byl pojednou bohatým mužem, ale nemohl užíti bohatství svého.

Nastala noc; slunce již bylo zapadlo do moře; tak se zdá lidem bydlícím na ostrově.

Na východním obzoru objevil se líbezný měsíc, jenž svítil vlídně do jeskyně Robinsonovy, že nemohl ani tak brzo usnouti.

Poněvadž za dne bylo veliké horko, musil Robinson užíti doby ranní a večerní, chtěl-li nějakou práci vykonati.

Vstal tedy časně ráno, přiložil na oheň dříví a požil půl ořechu kokosového, jenž mu zbyl ode dne včerejšího.

Chtěl si upéci zase pečeni, ale shledal, že maso bylo zkažené, a proto sešlo z toho úmyslu. Když pak si zavěšoval tašku, chtěje se odebrati k místu, kde robil cihly, shledal v ní ony bobule, které byl nalezl na cestě a vzal s sebou. Byly to zemáky, což arci Robinson nevěděl. Napadlo mu vložiti je do ohně, by se dověděl, co z nich bude, načež odešel z domu.

Pracoval tak pilně, že dopoledne narobil z hlíny tolik cihel, kolik asi bylo jich potřebí na zeď pro kuchyň; pak odebral se ku břehu hledati ústřice, avšak nalezl jich pramálo, za to s radostí zpozoroval velikou želvu, která mohla vážiti sto liber.

Vzal ji na rameno a dovlekl pracně domů, kde si bez průtahu kus z ní uřízl, by měl pečeni. Vstrčiv kus masa na rožeň, čekal, až se upeče. Když otáčel rožeň, napadlo mu, že krásná želva, kterou se mohl živiti čtrnáct dní, bude zítra již zkažena; neznalť prostředků, jak by maso déle zachoval. Napadlo mu, by je napustil mořskou vodou, či solí zároveň.

„Tak to půjde,“ zvolal vesele Robinson i točil rychle rožněm, tak že pečeně byla záhy hotova.

„Ach,“ vzdychl si, když byl vstrčil sousto pečeně do úst, „kdybych měl k tomu kousek chleba. Jaký jsem to byl hlupák za svého mládí, že jsem neuznal, jaké dobrodiní jest kousek chleba. Chtíval jsem k němu máslo nebo sýr. Ó, já zpozdilec, kýž měl bych tu jen kousek nejčernějšího chleba!“

Napadlo mu, co asi stalo se s bobulemi, jež byl ráno vložil do ohně. „Podívejme se,“ pravil a vyňal jednu. Jaká to nová radost! Tvrdá bobule změkla, a když ji rozpůlil, pocítil vůni tak příjemnou, že se nerozmýšlel ni okamžik, do ní kousnouti.

A hle, rostlina chutnala výborně; Robinson uznal, že zastane místo chleba; měl tedy zase výtečný oběd. Protože slunce pálilo velice, ulehl na lože své, by v čase, kdy nemohl pracovati, rozvažoval o věcech užitečných.

Poněvadž cihly musily na slunci se vysušiti a ztvrdnouti, než mohl z nich utvořiti zeď, umínil si, jíti zatím na lov a zabiti nějaké lamy.

„Ale co počnu s masem? — Což abych zařídil si kuchyni tak, bych v ní také mohl něco uditi? — Výborně!“ zvolav, vzchopil se i spěchal k místu, kde měla býti kuchyně, by provedl svůj úmysl.

Uznal, že to půjde. Bylo potřebí, ve zdích postranních nechati otvory, těmi prostrčiti silnou hůl, na tu zavěsiti maso, a hle, udírna byla hotova. Až se mu hlava radostí nad tím zamotala.

Byl by si přál, by cihly byly již dosti tvrdými, by počal dílo své bez prodlení. Nicméně musil býti trpělivým a zatím pomýšleti na jinou práci, a napadla mu zase výborná myšlénka, ba divil se, že mu to nenapadlo dříve. Měl úmysl, chovati nějaká zvířata doma, jako společníky, i pro užitek.

Protože lamy se zdály velice krotkými, doufal, že pomocí osidla se mu podaří několik živých lapiti. S velikou horlivostí pustil se do práce, zhotoviti silný provaz, z něhož by snadně kličku mohl urobiti. Protože místo, kde lamy přicházely k vodě, bylo poněkud vzdáleno, i nevěděl, zdali zvířata večer také jdou k vodě, odložil lov na příští den, a zatím konal přípravy na cestu. Běžel k poli, kde rostly zemáky, a přinesl si plnou tašku bobulí; část jednu vložil do žhavého popelu, by je upekl, ostatní vysypal do kouta, by je uschoval pro dny příští. Na to uřízl notný kus želvy pro tento večer a den zítřejší, zbytek pak polil mořskou vodou.

Potom vykopal do země jámu, která měla mu sloužiti za sklep. Tam vložil nasolenou želvu a přikryl ji ratolestí.

Aby se poněkud obveselil, umínil si odpoledne podniknouti procházku podél břehu, kde vanul čerstvý větřík východní, jenž poněkud občerstvoval horký vzduch. Kochal se pohledem na širé moře, na němž tvořily se jen malounké vlnky. Toužebně zíral, v tu stranu, kde se nalézala milená otčina jeho; slza horká kanula mu po líci, když si vzpomněl na své milené rodiče. „Což asi dělají ubozí rodičové?“ zvolal i lomil rukama, plače. „Jestliže přečkali trpký bol, který jsem já bídník jim způsobil, jak smutně asi jim ubíhají dnové! Jak asi bědují, nemajíce žádného dítka více, že poslední jejich milovaný syn stal se zrádcem na nich, opustiv je navždy. O drahý, nejmilejší otče, o moje věrná matko, odpusťte svému nezdárnému synu, že vás tak zarmoutil. A ty, můj otče nebeský, nyní můj jediný ochránče (poklekl), ty můj tvůrče, vylej zdroj všeho blaha na mé rodiče milené, mnou tak velice uražené, v náhradu za jich utrpení. Milerád snesu a vytrpím vše, co tvoje moudrost a dobrota sešle na mne k mému polepšení, jenom když moji ubozí, nevinní rodičové budou šťastnými.“

Kleče dlouho, pohlížel zarmouceně, se slzami v očích k nebi vzhůru. Konečně vstal a svým kamenným nožem vyryl v nejbližší strom jména milených rodičů.

Nad těmi vyryl slova: „Bůh vás žehnej a opatruj,“ pod ně pak: „Odpuštění nezdárnému synovi.“

Na to líbal vyrytá jména vroucně i zavlažil je slzami svými.

Když se Robinson procházel po břehu, napadlo mu, by se vykoupal. Svlékl se, a nemálo se podivil, když spatřil svou jedinou košili. Poněvadž ji v této horké krajině neustále nosil na těle, nebylo téměř ani lze poznati, že někdy bývala bílá. Nežli se vykoupal, vypral si tu košili a zavěsil ji na strom, načež vskočil do vody.

Za mládí svého naučil se plovati; bylo mu tedy rozkoší plovati k okřídlí, vybíhajícímu daleko do moře.

Nápad ten provázen byl skvělým úspěchem pro Robinsona; shledal totiž, že okřídlí v čas přílivu mořského se zatopí, a že pak, když nastane odliv, zbude tam množství želv, ústřic a škeblí. Nemohl sice vzíti s sebou žádné z těch zvířat, jichž také neměl potřebí, maje dostatečnou zásobu pro kuchyň, ale měl velikou radost, že nabyl této vědomosti.

V této straně moře, kde se koupal, shledal také množství ryb, jichž se tu jen hemžilo, tak že téměř je mohl rukama chytati.

Kdyby byl měl síť, byl by jich nachytal tisíce. Poněvadž dosud veškeré práce a podniky se mu dařily, doufal, že se mu podaří také zrobiti síť. Potěšen nabytými vědomostmi, vylezl z vody, ve které byl téměř hodinu ztrávil. Vzduch teplý dávno byl usušil jeho košili, i těšilo ho velmi, že oblekne zase jednou čisté prádlo. Tu radost kalilo mu pomyšlení, jak dlouho vydrží jediná jeho košile, než se rozpadne. Nicméně upokojil se záhy, koje se nadějí, že se mu podaří, opatřiti si nový oděv. Ustrojil se, a zpívaje nábožnou píseň, ubíral se domů.