Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe/Kapitola jedenadvacátá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola jedenadvacátá
Podtitulek: Odbojníci
Autor: Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj: TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 106–113.
Licence: PD old 100
Související: Robinson Crusoe

Uplynulo osm dní; vyslanci se nevraceli, což Robinsonovi způsobovalo starosti.

Pátek přes den vyběhl nejméně dvacetkráte na vrch nebo ku břehu i napínal zrak, co jen mohl, aniž byl by uzřel něco. Jednou ráno, kdy Robinson pracoval ještě doma, přiběhl zpívaje a volaje na pána svého již z daleka: „Přicházejí.“

Robinson nemálo potěšen tou zprávou, chopil dalekohled a vystoupil na vrch.

Uzřel v dálce značně dosti veliký člun, plující směrem k ostrovu, a když byl déle nahlížel skrze dalekohled, vrtěl hlavou a pravil: „Pátku, mně se zdá, že není vše v pořádku.“

Pátek zbledl.

Robinson nahlédl opět a opět v tu stranu i byl velice zaražen. Nemoha déle pochybovati, sdělil udivení své s milým Pátkem, řka:

„To nejsou Španělé s tvým otcem; toť anglický člun. Velká to šalupa, v které jsou ozbrojení Angličané, jak pozoruji.“

Pátek se chvěl na celém těle.

„Pojď,“ pravil Robinson ubíraje se na jiný vrch, odkud bylo možno lépe přehlédnouti severní břeh.

Sotva tam dospěli, sotva se rozhlédli po moři, ustrnuli podivením. V dálce asi půl míle spatřili zakotvený veliký koráb.

Udivení, bázeň a radost vystřídaly se v tu chvíli rychle v duši Robinsonově. Měl radost z lodi, která snad měla přispěti k jeho vysvobození.

Udivení a bázeň pociťoval, když pomyslil, za jakou asi příčinou loď ta se přiblížila k ostrovu. Bouří sem zahnána nebyla, neboť po kolik neděl nebyla bouřka. Aby tudy vedla její cesta, nedalo se též předpokládati, neboť což bylo by pohnulo plavce anglického, plouti do krajiny, kde neměli Angličané osad a kde též neprovozoval se nižádný obchod?

V Robinsonovi vznikla obava, že by to mohli býti námořští loupežníci. Tyto pochybnosti a úsudky projevil Pátkovi.

„Jací to jsou lidé?“ tázal se Pátek.

Robinson na to odpověděl:

„Jsou lidé někteří, jižto byli z mládí tak špatně vychováni, že krádež nepovažují za zločin. Tito bídníci neostýchají se, jiným lidem tajně nebo násilím odníti majetek i přivlastniti jej sobě. Děje-li se to na pevnině, slovou tací lidé zloději nebo loupežníci; děje-li se to na moři, nazývají se loupežníky mořskými.“

Zdálo se sice, že lidé v člunu jsou Angličané, avšak Robinson si myslil: kdož ví, zdali ti lotři, jsou-li to loupežníci mořští, nezmocnili se násilně lodi anglické a nepřevlékli se za Angličany.

V prvních letech, jež trávil na ostrově tomto, byl by považoval za štěstí, kdyby mořští loupežníci byli ostrov navštívili a jej třeba jako otroka s sebou odvlekli. Byl by rád býval tomu, že se opět dostane mezi lidi.

Ale nyní, kdy se poměry jeho zlepšily a postavení jeho bylo téměř výhodné, lekalo ho pomyšlení, padnouti do rukou takové sběři.

Sdělil s Pátkem obavy tyto, načež odešel s ním, maje v úmyslu z daleka pozorovati počínání lidí, kteří se blížili v člunu.

Postavil se s Pátkem na návrší křovím porostlé, odkud mohli pozorovati vše, aniž by sami byli viděni.

Postřehli, že šalupa, v které se nalézalo jedenáct mužů, přirazila ku břehu asi na čtvrt hodiny daleko od nich.

Mužstvo vystoupilo na břeh. Mezi těmi bylo osm ozbrojenců, tři pak neměli zbraně.

Tito byli spoutáni a když všickni vešli na břeh, sňata byla jim pouta. Z posuňků jednoho z těch vycházelo patrně na jevo, že prosí ozbrojence, neboť poklekl před nimi velmi zkroušeně.

Ostatní dva vztahovali ob čas ruce k nebi, jako by prosili boha za pomoc a spásu.

Robinson byl tím pohledem tak pomaten, že nevěděl, co má o tom souditi.

Pátek přistoupil k němu s výrazem sebevědomí značného řka:

„Vidíš, pane, že rodáci tvoji také požírají zajaté.“

„Ale ne,“ odtušil nevrle Robinson, „toho neučiní.“

Pozoroval pak dále pomocí dalekohledu, co se bude díti.

S hrůzou patřil na to, že někteří z ozbrojenců opět a opět mečem hrozili zajatému, jenž klečel před nimi. Na konec zpozoroval, že tři zajatí zůstali sami, kdežto ostatní se rozběhli po lese.

Onino tři usedli na tomže místě, i zdálo se, že je napadá zoufalství. Robinson při tom si vzpomněl na onen čas, kdy žil bídně na tomto ostrově, pročež si umínil, že poskytne pomoci těmto nešťastníkům, jestliže jí budou hodni, nechť se děje cokoliv. Nařídil tedy Pátkovi, aby přinesl pušek, pistolí, šavlí a střeliva, co jen unese.

Robinson zůstal na svém stanovišti, by pozoroval, co se bude díti dále. Když byly věci potřebné na místě, pozorovali oba naši přátelé, že potulující se plavci ulehli, ten tu, onen jinde do stínu, by se prospali za doby poledního vedra.

Robinson čekal ještě aspoň čtvrt hodiny, načež odhodlaně předstoupil před tři nešťastníky, jižto posud seděli na tomže místě. Byli k němu obráceni zády a zalekli se, jako by hrom byl vedle nich udeřil, když Robinson je oslovil: „Kdo jste?“

Vyskočili, jakoby chtěli prchnouti, avšak Robinson ihned zvolal, by se nebáli, že je chce zachrániti.

„Pak jste spadl zrovna s nebe,“ pravil udiven jeden z nich a smekl uctivě klobouk.

„Všecka pomoc pochází od boha,“ pravil Robinson, „avšak, milí přátelé, povězte mi rychle, jaká vás potkala nehoda i jak bych vám pomohl.“

„Já jsem kapitánem lodi,“ odvece onen, „tento jest můj kormidelník a tenhle cestující,“ dodal ukazuje na soudruhy. „Plavčíci moji spikli se proti mně, chtíce se zmocniti lodi. Mne a tyto dva poctivce, kteří jim v tom chtěli brániti, z počátku hodlali zavražditi, ale na konec dali se uprositi, že nám darovali život. Ale tato milost horší jest smrti, neboť dovezli nás na pustý ostrov, kde bídně zahyneme.“

„Dvě podmínky,“ odvětil Robinson, „a já nasadím život pro vaši spásu.“

„Které to jsou podmínky, šlechetný muži?“ tázal se kapitán.

„Předně, byste, pokud dlíte na ostrově tomto, ve všem se podrobili mé vůli,“ řekl Robinson, „a za druhé, že mi slíbíte převézti mne a druha mého do Anglie, podaří-li se mi, zachrániti vám loď.“

„My, loď a vše, co jest na ní,“ odtušil kapitán, „jest vám k službám.“

„Dobrá tedy,“ řekl Robinson, „tu máte každý pušku a meč, které vám svěřuji za tou podmínkou, byste jich neužili dříve, pokud neuznám toho potřebu. Vaši vrahové spí nyní a sice po různu; zkusme to, podaří-li se nám, zmocniti se jich bez krveprolití.“

Odešli; Pátek sebral provazy, jimiž oni tři mužové byli spoutáni na rukou a nohou. Přiblížili se k prvnímu zbojníku, jenž ležel na obličeji a spal tak tvrdě, že mu svázali nohy a ruce i vstrčili šátek do úst, nežli procitl.

Poručili mu, by ležel tiše, jinak že mu vrazí kuli do hlavy. Položili ho tak, by nemohl viděti ostatní svoje soudruhy. Tímže způsobem přemohli druhého; štěstí jim přálo, čili bůh chránil nevinnost a trestal zločin.

Ostatní ničemové, až na dva, jižto procitli v tu chvíli, byli přemoženi.

„Lotři,“ volal na ně Robinson, „pohledněte na soudruhy své, vizte naši přesilu a složte ihned zbraň. Otálení nejmenší připraví vás o hlavu.“

„Ach, milost, milost, pane kapitáne!“ zvolali oni, zahodili zbraň a poklekli. Byli svázáni též a dovedeni do nové jeskyně, kde byli uvězněni.

Řečeno jim, že kdo z nich by se pokusil, vyraziti chatrné dveře, bude zastřelen od stráže k jeskyni postavené.

Odejmuty jim také všecky nože.

Robinson, Pátek a noví jejich spojenci odebrali se k šalupě, jižto vytáhli na břeh, a vysekali do dna jejího díru, tak že prozatím nebyla k potřebě.

Tušili, že od lodi odrazí člun jiný, když se první nevrátí. Chtěli zabrániti, by tento nemohl prvější vzíti s sebou.

Jak očekávali, stalo se. Okolo třetí hodiny odpoledne vypáleno na lodi dělo, což bylo znamením plavcům na ostrově, by se vrátili. Když to znamení po třikráte opětováno bez úspěchu, plavil se opravdu jiný člun k ostrovu.

Robinson odebral se na horu, by pozoroval a rozvážil, co se díti má dále.

Člun přirazil k ostrovu. Plavci přiblížili se k prvějšímu člunu i divili se, že jest na břehu a děravý. Ohlíželi se kolem i volali soudruhy, ale marně, nikdo se neozval.

Nově přišlých bylo deset, a byli všickni úplně ozbrojeni.

Robinson dozvěděv se od kapitána, že mezi uvězněnými nalézají se tři muži poctiví, kteří jen ze strachu před ostatními účastnili se vzpoury, poslal pro ně Pátka s kormidelníkem, by je rychle přivedli.

Když přišli, tázal se jich kapitán, vytýkaje jim hanebnost jejich, zdali mu chtějí věrně sloužiti, když jim odpustí.

„Až do smrti,“ zvolali oni pokleknuvše.

Kapitán pravil dále:

„Znal jsem vás jako muže řádné; domnívám se, že jste neměli účastenství ve vzpouře, a že napravíte, co se stalo, tím větší věrností.“

Tři tito plavci plakali radosti a vděčností, líbajíce ruce kapitánovi. Ten jim odevzdal zbraně a kázal, by ve všem poslechli vůdce společného.

Mužstvo z člunu druhého zatím volalo i střílelo, by svolalo soudruhy rozptýlené.

Vidouce pak, že jest vše marné, a že nastává večer, odrazili od břehu i zakotvili se v dálce asi sto kroků. Nastala obava, že se vrátí na loď a ta že odpluje, ponechávajíc soudruhy zmizelé osudu.

Kapitán i Robinson obávali se toho.

Robinson měl nápad, který přisliboval dobrý výsledek.

Poručil Pátkovi a jednomu plavci, by vešli do lesa, jenž byl člunu na blízku, a tam volali na soudruhy v člunu. Když by pak seznali, že ti se blíží, měli se vzdáliti a soudruhy vlákati co možná nejdále. Sami pak měli se vrátiti jinou cestou.

Lest tato měla výsledek žádoucí.

Lidé v člunu, slyšíce volání, vrátili se k ostrovu a majíce pušky v rukou pádili k místu, kde bylo voláno.

Dva zůstali na stráži u člunu.

Pátek a jeho průvodce provedli úkol svůj znamenitě, i vlákali plavce asi na půl míle do lesa. S největší pak rychlostí vrátili se k svým velitelům.

Robinson zatím sdělil s kapitánem návrh, by hleděli bez krveprolití celé společnosti se zmocniti.

Zatím nastala tma. Robinson v tichosti postoupil k člunu, a přiblížil se k němu až na dvacet kroků, aniž by stráže byly něco zpozorovaly. Pojednou vyřítili se s velikým křikem a lomozem i hrozili strážcům smrtí a záhubou, jestliže se hnou neb zprotiví.

Oba plavci volali milost, načež byli spoutáni.

Na to vtažen i druhý člun na břeh. Pak se skryli v blízkém houští, by vyčkali příchod ostatních.

Ti se vraceli, ne všickni najednou, nýbrž po různu, i byli unaveni blouděním dlouho trvajícím.

Divili se nemálo, když nenalezli člunu.

Bylo jich pět. Jeden z plavců kajících byl vyslán k nim, by se jich tázal, chtějí-li odložiti zbraň a se podrobiti. Neučiní-li toho, že stojí asi na třicet kroků odtud padesát mužů, vyslaných náměstkem ostrova, by je všecky postříleli. Člun že jest vzat, soudruzi jejich zajati, a že jim nezbývá leč smrt a zajetí.

Robinson velel průvodcům, by notně rachotili zbraní, aby slova plavce zdála se spíše pravdivými.

„Smíme doufati odpuštění?“ tázal se jeden, jemuž odpověděl kapitán takto:

„Tomase Smithe, znáš můj hlas; odložíte-li zbraně, bude vám život darován, vyjma Atkinse.“

To byl jeden z původců vzpoury.

Všickni zahodili zbraň, Atkins pak zvolal:

„Ach, pro milosrdenství boží, milost, pane kapitáne! Však jsou všickni tak vinni tak jako já. Ó, milost, milost!“

Kapitán odvětil, že nemůže ničeho více učiniti, leda se zaň přimluviti u náměstka. Výsledek že dlužno vyčkati. Potom byli plavci spoutáni.

Zatím přišli tři poslední a když viděli, co se stalo, nezpěčovali se i dali se spoutati.

Předstoupili kapitán a Robinson, jenž považován za pobočníka náměstkova. Kapitán vyhledal mezi zajatými ty, o nichž soudil, že litují chyby své.

Ti dovedeni do hradu, ostatní do jeskyně. Z těch, již byli v jeskyni, dal povolati dva, o nichž soudil, že litují svého provinění.