Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třináctá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola třináctá
Podtitulek: Na výzkumných cestách
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 76–79.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Nudná doba deštivého počasí konečně uplynula a Robinson mohl se opět s puškou potulovati po lesích. Hned na jedné z prvních svých poutí nalezl na pobřeží velikou želvu. Ihned ji zvedl a donesl do svého domova. Když ji rozřezal, nalezl k nemalému svému překvapení v jejím těle asi šedesát vajec, jež měla tak příjemnou chuť, že Robinson takřka násilím se od nich odtrhl, aby celý ten nález najednou nepožil. Také maso chutnalo mu výborně, a poněvadž se nikterak nezdálo pravděpodobné, že by želva ulovená byla sama jediná toho druhu na ostrově, mohl se Robinson nadíti, že mu tím nastane velmi příjemné střídání v pokrmu, záležejícím dotud hlavně z chleba a kozího masa.

Avšak během toho dne mělo se mu dostati ještě větší radosti. Odcházeje z domova připadl na několik zelených stébel, jež byla ze země vedle skály vyrostla. Dříve jich nedbal, nyní však věnoval jim větší pozornosť.

Kdo však popíše jeho podivení a radostný úžas, když na hořejším konci stébel nalezl několik pěkně vyvinutých klasů, jež se úplně rovnaly klasům anglického ječmene. Ohlížel se dále a několik kroků odtud pozoroval opět klasy rýžové, jež znal ze svého pobytu v okolí Salehu.

Překonán jsa radostnými city klesl Robinson na kolena a děkoval Bohu za zázrak, jejž tu byl způsobil; byloť to zajisté zázrakem, neboť jak mohly nenadále na pustém tomto místě vyrůsti klasy rýžové a ječmenné! Měl téměř dětinskou radosť, neboť třesoucíma rukama objímal klasy a dával jim pěkná jména, jako by jim chtěl dokázati, kterak mu jsou vítány. Konečně vzpomněl si na onen váček s rýží a ječmenem, jejž byly krysy ohlodaly, tak že si myslil, že ho zbytečně z lodi přinesl. Na tom místě, kde nyní vyrůstaly klasy, byl ho vyprázdnil, a ačkoli záležel obsah jeho po většině z bezcenných plev, přece bylo mezi nimi ještě dosti neporušených zrn. Tvrdá půda byla hojným deštěm změkla, i mohlo se nyní símě řádné vyvinouti.

Zázrak vysvětlil se takto přirozeným způsobem. Přece však nepozbyla událosť ta pro Robinsona významu, neboť zdaž nebyla v tom zjevně neskončená prozřetelnosť božská, že zrna porůznu na zemi ležící nebyla rozváta větrem, že se v nevzdělané půdě vyvinula a takto mohla ubohému Robinsonovi poskytnouti náhrady za chléb z lodi přinesený, jenž mu již docházel?

S radostnou péčí bděl Robinson nad zdarem nepatrné svojí role, a když se konečně přiblížil den, že klasy jevily úplnou zralosť, tak že užívaje ostrého nože místo srpu mohl několik těch stébel opatrně přeřezati, tu slavil obžinky, že krásnějších a radostnějších nelze si mysliti u vlnících se polí pšeničných a vysoko naložených, slavnostně ověnčených vozů žebřinových.

Následujících potom dní užil Robinson k tomu, že zrna z klasů vylupoval. Mohl si arci práci tu zjednodušiti a dokonati ji za dobu mnohem kratší, avšak cítil při tom vnitřní jakousi spokojenosť mohl-li se hodně dlouho zabývati drahocennou svojí žní. Ovšem pak uschoval zrna pečlivě a neužil prozatím ani jediného. Mělať všecka býti semenem novému osení a takto nadál se, že v několika letech bude míti veliká pole obilná.

Dokonav tuto tak zajímavou práci ohlížel se po jiném zaměstnání. Poněvadž pak tou dobou v jeho hradě bylo vše v nejlepším pořádku, neváhal déle poleviti stálé své touze a konečně jednou si prohlednouti celý svůj ostrov.

Opatřen jsa sekerou, ručnicí a dostatečnou zásobou střeliva opustil z rána své obydlí a vydal se nejprve k ústí řeky, kde byl se svým vorem přistál. Zvědavě pátral po rozbité lodi a spatřil skutečně ještě čásť její z vody vynikající. Veliká touha jej naplnila, by se tam ještě jednou podíval; věda však, cokoliv mu mohlo prospěti, že vše již jest jeho majetkem, vzdal se této myšlenky a šel několik hodin podél řeky proti vodě.

Čím více se vzdaloval svého východiště, tím krásněji rozkládala se před ním krajina. Příjemné travnaté lučiny, na nichž se překrásně dařil hledík se svými zvláštním způsobem utvořenými žlutými, bílými a červenými květy, lemovaly oba břehy řeky; na vyšších místech pobřežních zelenaly se listy tabákové o silných, vysokých lodyhách. Opodál vody spatřil hojně keřů myrtových, jež svými stále zelenými okrouhlými listy a květy v klasích seřaděnými příjemného pohledu poskytovaly; ba i cukrová třtina, jež se následkem nedostatečné péče arci jevila dosti zakrnělou, ukazovala se jeho zraku.

Velmi jsa potěšen neobyčejným rostlinným bohatstvím svého ostrova kráčel Robinson dále. Zprvu nelišily se stromy valně od oněch jeho známých, jež stály okolo jeho obydlí, čím však dále přicházel, tím zvláštnějšími a neobyčejnějšími se mu ukazovaly. Citronníky s bodlinami, s listy kožnatými a žlutými plody střídaly se s palmami kokosovými, do značné výše strmícími, jež se svými široce rozloženými listy a ořechy v okolících pohromadě skupenými překrásně se vyjímaly. Ořechy kokosové svým bělavým masem chutnaly hladovému Robinsonovi znamenitě. Bylť skoro celý den běhal a ničeho nepožil kromě několika kousků chleba, jimiž se byl na svoji pouť zásobil. Pohled na krajinu neustále se střídající tak velice ho upoutal, že si ani na potravu nevzpomněl, ač k tomu bylo zde mnohem více ptákův a koz než na té straně ostrova, kterou si byl za obydlí zvolil.

Ještě jiné nové překvapení ho očekávalo. Na místě, kam se slunce celou svojí silou opíralo, vinula se réva se stromu na strom. Hrozny právě byly úplně zralé a Robinson z nálezu toho velice potěšený znamenitě si pochutnal na tomto ovoci, jehož byl tak dlouho postrádal. Chránil se však požiti ho příliš mnoho, neboť od pobytu u Salehu bylo mu známo, že někteří otroci následkem přílišného požívání hroznů prudkou zimnicí byli napadeni. Aby však se mu nepříliš příjemný tento stav opět vrátil, toho chtěl se přítel náš Robinson zvláště uvarovati.

Zatím nastal večer, aniž Robinson zpozoroval, jak rychle čas míjí. Aby se vrátil do svého hradu, na to bylo již pozdě, i viděl se nucena stráviti noc mimo své obydlí. Jako prvního večera, když se na ostrov dostal, vylezl nyní opět na větevnatý strom a unaven jsa celodenní poutí spal pevně a tiše, jakoby ležel doma na svém pohodlném loži.