Roční časové/Zima
| Roční časové James Thomson | ||
| Podzim | Zima | Hymna |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zima |
| Autor: | James Thomson |
| Původní titulek: | Winter |
| Zdroj: | THOMSON, James. Roční časové. Praha : J. Otto, 1898. s. 201–246 a 261–263. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Julius David |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Obsah: Vytknutí předmětu. Přípis hraběti Wilmingtonovi. První vstup Zimy. Podle přirozeného běhu doby popsány různé bouře. Déšť. Vítr. Sníh. Chumelenice: muž, v ní hynoucí; odtud rozjímání o nedostatcích a bědách žití lidského. Vlci, sestupující s Alp a Apennin. Popis zimního večera: jak ztráven mudrci, venkovany, měšťáky. Mráz. Obraz Zimy za Polárním kruhem. Obleva. Celek končí mravními úvahami o stavu budoucím.
Hle, Zima šerá, truchlá pestrý rok
jde řídit s valnou mraků družinou
i par a bouří! V těch buď látka má,
v nich, jež pnou duši k vážné myšlence
a k dumám božským! Šero přátelské,
sourodá hrůzo, vítej! Častoť krok
já blažen v plesném jitru života,
(kdy kojen bezstarostnou Samotou,
jsem o Přírodě v slasti stálé pěl,)
ba blah, v tvou stáčel drsnou říš a sníh
panensky čistý dupal — sám tak čist;
řvát slýchal větry, divý hnát se proud,
neb vídal, hlubý bouře kvas jak vře
v soumračném, zlostném nebi. Tak plul čas,
až z jihu síní světlých vyhlédlo
zas Jaro plesné, — hlédlo v úsměvu!
Wilmingt’ne,[1] ochranče těch prvních slok,
svůj tobě Musa obnovuje zpěv!
Juž prošla roku krouživého běh:
prolétla Jarem plesným, v Léta žár
zkoušela stoupat orlí perutí;
pak s větrem stinným v Podzim zasáhla,
a teď se prostřed zimních mraků zas,
ve zdvojenou bouř svitých, zkouší vznést.
Chceť zpěv svůj vzedmout šumem větrů všech,
naladit zvučný závěr podle vod, —
by verš jak předmět divo velký byl:
přešťastna, zajme-li tvůj soudný sluch
svou smělou lícní, mužnou myšlenkou! —
Ne v ctných jen plánech jsi ty zběhlý snad
a v snaze, mocný národ v rozkvět vést;
leč rovná láska, zdravá poctivost,
duch pevný, nezkažený, nezvratný
i v době kluzké, jenž pro vlasti zdar
ne marně plá, leč hoří úsilně,
a mysl stálá, volná v mezích práv —
to vše se vzájem výšíc, státníka
vlastencem činí, k tobě Obce zrak
i naděj chýlí, Muse velíc pět,
co pochlebou ni Závist nesmí zvát!
Když oblohy říš truchlou centaurský
teď Střelec Kozorohu přepouští,
a Vodnář zlý rok kalí zvrácený:
v nejzazším nebes kraji slunce tkví,
den vetchý stěží stelouc blankytem.
Zář jeho chabne, pracné blesky pak
se v kosých čarách derou neplodně
skrz hustý vzduch; jak v mračnou spjato bouř,
mdlé, bledé, širé vroubí jižní báň;
a mizíc v kvap, svět kleslý noci vzdá
předlouhé, temné, všecko stínící!
Ne nevhod noc však, žár kdy hybný, ples,
zář, život — opouštějí vratký den!
Juž valné stíny, sobolí jak pás,
zatmělé, vlhké, s mračny zhustlými
i vším tím Nebes shlukem parnatým
tvář věcí halí. Zima na svět tak
co těžké padá šero dusivé,
vliv zhoubný stelouc celou Přírodou,
a sémě zhoubných chorob zjitřuje.
Mře duše lidská, život hnusíc si,
a temná jevy víc než rmutnými!
Skot trudí se, a v líchy zbrázděné
kypřivým pluhem kalnobarvý brav
nestřežen tíhna, škubá šťavný stvol.
Kol hvozdů i kol slatin bahnitých
lká blízké bouře truchlý genius;
a výš tam v tesech vratkých, rozsedlých,
v hor divé tříšti řvavý proud i sluj
pláč dutý šíří věštecky, jenž v sluch
pozorné Obraznosti dlouho zní!
Pak bouře otec, halen ve chmur čerň,
se objeví. Prv truchle deště mdle
se ženou nebem matným, plným par,
v hor bijí týl a lesy lomcují,
jež v reptu vlní se. Pláň netvárná
je shluk vod hnědých, za proudem jak proud
schýlená mračna cedí, nevyschlá
jež vždy se semknou a v noc hloubnouce,
dne krásnou zastrou tvář. Též v úkryt svůj
poutníci Nebes pílí, kromě těch,
již rádi v rmutném vzduchu žertují,
neb v letu šustnou přes tůň zčeřenou.
Skot s polí nedotčených vrátiv se,
ždá zvyklých stájí řevem významným,
neb přežvyká kdes v stínu sousedním.
Sem tísní se i havěť pernatá:
chocholný kohout s tlupou družek svých
zamlklých, zmoklých; v oheň vzpruživý
kdy skloněn, slouha prosté žerty své
vnitř líčí hovorně: je řeči pln
i smíchu pln; nic nedbá, venku bouř
jak řve a v nízkém krovu rachotí.
V šíř z hrází, řadou bystřin vzedmuta
a kryta břehu troskou smíšenou,
v sled vzbouřená se řeka rozlévá:
řvouc strašně, nezdolně se řítí sem
z hor drsnatých a pouště mechaté,
se skal se kolmo kácí, hlučíc v dál;
pak dolin pískem plynouc, šíří se
mdlá, klidná, tichá, až zas sevřena
dvou vrchů soutěskou, se dere ven,
kdež hvozd i skály ční nad kalný tok;
tu hlubá, bystrá v síle ztrojené
vře, víří, pění se a odtud hřmí.
Přírodo, máti velká! nestavnou
jež rukou tkáš kruh změnných ročních dob,
jak mocná, velebná jsou díla Tvá!
V jak slastné hrůze jimi duch se dme,
jenž žasna zří, a žasna opěvá!
I k vám, ó větry, počavší teď dout
svým prudkým vzmachem, k vám svůj zvedám hlas!
Kde, rcete, sklad váš, mocné bytosti!
Kde skryty vzdušné vaše zásobny,
jež vzedmou bouře hrůzy děsivé?
Kde v šírodálné nebes končině,
když klid kol, spíte v hlubém mlčení? —
Kdy s nebes zbledlých slunce sestoupá,
skvrn řadou kalno, jež přes lesklý kruh
nejistě bloudí: vzplanou ohnivě
kol pruhy rudé. Motá mraků změť
se v klidu vratkém, jako v rozpaku,
kterého dechnout pána: v olovný
an východ bílý měsíc zvolna vstal,
kol rohů kusých nesa bledý kruh.
Tím kalným, kolotavým ovzduším
blesk chvějný tupé hvězdy vrhají;
či často tmou se zdají prorážet
a za sebou kus vléci bledou zář.
Rván vichrem chvilkovým, list zvadlý hrá,
a peří v tanci pluje na vlnách.
Zvedajíc k nebi nozdry zšířené,
dech bouřný lapá kravka zkušená.
I při noční kdy práci stařenka
v zádumné píli lněnou souká niť,
tekoucí svíčka s ohněm praskavým
bouř zvěstují.
Zvlášť opeřenci však, jimž
blankyt bytem, věštci jsou všech změn!
Zpět tíhna z planin, kdež den celičký
byl chudou zobal krm, vran krákavých
tlum černý snažně mdlý let zrychluje
a hledá hájů úkryt stajený.
Sýc píseň truchlou neunavně lká
v svém loubí. Z vod výš krouže, kormoran
nad krajem skuhrá. S hůry volavka,
an divým křídlem trhá obláčky
vír ptáků mořských, křičí hlasitě.
Oceán mocně tísněn, v tříšti vln
a v slepém vzdoru vře, kdy od břehů,
v než hlodá sluje vlna nezdolná,
i z lesošumných hor kýs splývá hlas;
zní vážně, vele, by svět chystal se.
V tom bouř již začne v náhlém výbuchu,
smetajíc všechen rozvířený vzduch
v jediném proudu. V moře nehybné
nadvzdušná slétá moc, a silný vír
v ráz ze dna zvrací podkalenou hloub.
V noc černou, jez kol visí nesmírná,
rozšvihán v pěny, v lítém sváru tok
se tisícem vln vzteklých hořet zdá.
Vln zatím hory v strašném srocení
až k mrakům zdmuté, příboj nad příboj,
se v chaos tříští s řevem ohromným,
a lodi vkotvené s jich ženou míst,
v témž s větry vzteku přes vyjící poušť
těch mocných vod: žeť vlnu nadmutou
hned slezou klopotně — hned v hlubin zas
tajemné síně prudce vrážejí,
an hřmí jim nad hlavou Balt mrazivý.
Ztad noříce se, okřídlí svůj běh
pod dechem Nebes nejvýš zjitřených
a v dálný letí břeh, — tes ostrý-li
neb výspa zrádná pouť jich nepřerve,
v tříšť trosek plujících je rozmetnouc.
Ne míň i souší vládne a ztekla bouř.
Hřmí chlum, a jeho statní synové
se chýlí k patám skal, jimž clonou jsou.
Sám strání půlnoční se děsu pln
bez dechu cizí chodec pachtí v tmách
a klesaje, vzdor vichru šplhá dál.
Až v zem les tuhý lehá, střásaje
v té muce slední zbytek sešlých zdob;
až obří údy zdrtí, rozmetá
mu větru dravého vztek nestavný.
Tak hvozdem zpřevráceným derouc se,
bouř vířivá se plání vzteká dál,
a panský krov či chatrč doškovou
v ráz chopíc, třese jí až v pevným spod.
Sen prchá zděšen, chvějným před domem
kdy divý vichr vyje, vstupu chtiv.
Tu v stísněném též vzduchu slýchat prý
je dlouhý sten, zvuk ostrý, dálný vzdech,
jež noci démon vyrážeje kol,
souzencům bědným věstí strast a smrt!
Ryk hrozný vládne kol, a nebem v kvap
se v letu mihá hvězd i mraků směs. —
Příroda vrávorá, až její Král —
jenž často sám dlí prostřed bouřné tmy
a na perutech spěšné vichřice
tu strašně vážný jde — v sled káže klid!
a vzduch, zem, moře v ráz se stiší zas…
Jest posud půlnoc hlubá. Mračna mdlá
se v schůzce zvolné v pevnou mísí tmu.
Tu, svět kdy líný leží ztracen v snách,
nechť vážnou Noc já společnicí mám
a její mírnou družku — Dumavost!
Nechť dotěrnou dne péči setřesu
i odložím všech dojmů směsici!
Kde jste teď, lživé cetky života?
váš vždyvábivý a vždy klamný shluk!
nu, kdeže jste, a ký je prospěch váš?
Žal, zklamání a výčitka! a přec —
ach bolno myslit! — člověk přelstěný
z nezralých, zvrtlých vidin matné hry
i z dřímot krátkých vstává, znovu chliv
s nadějí svěží ve lstný pádit vír!
Ó, otče světla, žití! Nejvyšší
ty Dobro! v dobrém vyuč mne! Ty sám
mne uč! chraň bludu, zla i marnosti
a všech snah nízkých, a mé duši v krm
dej vedení, ctnost čistou, vnitřní mír,
tu svatou, stálou, nevadnoucí slast! —
Juž prudší bouře jdou, a mraků houšť
východem siným, ostrým severem
co černý táhne dým; v jich rozlehlém
pak lůnu par tkví příval, ztuhlý v sníh.
Vpřed těžce valí rounitý svůj svět,
a blankyt truchlí v bouři zahustlé.
Ztišeným vzduchem klesá pršky běl,
prv řídce víříc jen, až vločky pak
v šíř dál se rychle sypou, nestavným
že proudem zkalí den! Svůj zimní háv
čisťounce bílý oblék’ žírný lán.
Vše samý jas, krom klikatých kol řek
kde nový taje sníh! Svůj šedý týl
v zem lesy kloní a než v západě
mdlé slunce chabě stele pozdní zář,
tvář země širá, zmrzlá, zasutá
jest divou, lesklou pouští — lidských děl
to širý hrob! — Vůl dělný, schýliv šíj,
zasněžen stojí a plod klopot svých
si žádá. Ptactvo nebes kupí se,
zkroceno krutou dobou, u sýpky,
kde vějí právě, skrovný prosíc dar,
jejž Prozřetelnost přiřkla mu. Jen sám
čermáček, bůžkům domu svěcený,
zkoumaje moudře nebe zmatené, —
v lad smutku, v houštin trní nechává
své druhy chvějné, roční návštěvu
jda konat lidem družným. V okno prv
pol v strachu bije; čile sedá pak
na teplý krb a hopká po zemi,
po očku měře vlídnou rodinu, —
a zobe, prchá, — divě se, kde jest;
když zvykne víc, pak pod stůl drobty zvou
juž jeho nožky něžné. — Nehostná
též poušť vyhání snědé nájemce:
i zajíc, plachý srdcem, obklíčen
zle smrtí všakou od ok tajných, psů
i lidí necitných, — teď hledá sad,
hnán nouzí bázně prostou. Bečíc, zvěř
zří v bledé Nebe a zas v třpytnou zem
zoufalství němým okem; rozprchlá,
pak z návějí trav zvadlých dobývá. —
Teď, pastevče, k svým sirým svěřencům
buď vlídný! Zklamej vzteklý rok a plň
vždy chlév jich pící hojnou; bouře chraň
i střež je přísně: neb v ten strašný čas
na řvoucím východě smršť křídlem svým
všech zimních plání břímě smetává
v proud ohromný a bědná na stáda,
jež kryje průsmyk sousedních dvou hor,
bouř kácí zvlněnou, — že hnán vždy výš
ten dol v chlum lesklý vzroste, jehož hrot
se věncem sněžným k nebi kadeří.
An sníh tak sílí, temným vzduchem kol
co jezdí Zima lítá, odporná:
na chumelících polích svých běd pln
teď sedlák stane; vršky zří tu čnít,
čel truchlých, cizích; nové výjevy,
strašného vzhledu hyzdí prázdnou pláň.
Řek nenajde ni lesů, ukrytých
pod pouští beztvárnou; jde dál a dál,
s hor v údolí, vždy bloudě víc a víc.
V hromadách svátých mrzut brodí se,
štván péčí o domov; ta myšlénka
mu nervy chvátí, nutíc sílu jich
k pokusům marným. Takž duch jeho mdlí!
Hruď plní děs i černá beznaděj!
kdy šerý bod (v němž zřela obraznost
čnít nad sníh chýš svou, křovím zarostlou)
zas drsným pustin středem shledá jen,
stop lidských i chat blahých daleko!
co nezdolně kol něho houstne noc,
a všaká bouř mu vyjíc nad hlavou,
poušť divou činí divočejší jen!
Tu v mysl tlačí se mu představ změť:
jam nevýzpytně hlubých, zakrytých
spád strašlivý (s nějž nemá moc ni mráz);
zjev bažin zrádných, valných propastí,
jež srovnal sníh; i co zem nejistá
i voda jest — zdroj posud nezmrzlý
v bařině řídké, v sirém jezeře,
kde ze dna zřídlo svěží vyvěrá.
Toť chvějný krok mu staví, pod příkrov
návěje beztvárné až sklesne v sled,
o všechněch smrti mysle hořkostech,
v něž splývá něžný bol, jejž Příroda
mroucímu muži vhání v bědnou hruď,
an ženy, dětí, přátel nezří víc…
Juž darmo chystá choť mu oddaná
příjemný ohně žár a teplý šat,
a darmo malé dítky, ždajíce
juž otce, pokukují v bouře vír
v neviny slzách prostinkých! Ó, žel!
choť, dítky, druhy své, svůj drahý dům
víc nespatří! Všech nervů smrtící
se Zima zmocní, smysly pozamkne
a mrazně čišíc všady v útrobách,
jej na sníh srazí ztuhlou mrtvolou,
jež ležíc, bělí vichrem severním…
Zda pomní v plesích pyšní zhýralci,
jež rozkoš, moc i hojnost objímá, —
kdož v žertech hravých chvíle nedbalé
i v krutých, chlipných toulkách mrhají, —
ach, sotva pomní, v tanci kroužíce,
jak mnozí v téže chvíli cítí smrt
i vši tu smutnou muky pestrotu!
Jak mnozí v žravý příval klesají
neb v hltavější plamen! Kolik krev
jich cedí v podlých lidstva různicích!
Co lidí v bídě lká, v tmách žalářů, —
jimž obecný vzat vzduch i užití
svých vlastních údů! Bědné strasti číš
jak mnohý prázdní, nuzných trpký chléb
též jí! Ký počet větry zimními
rván bolně, v drsnou chyšku chudoby
se krčí truchlé! Kolika jich chví
ty všecky ducha muky lítější,
bezmezná vášeň, hřích, žel, šílenství, —
žeť střemhlav s výše žití sraženi,
skýtají látku Muse tragické!
I v údolí, kde Moudrost ráda dlí,
s níž srůstá Družnost, Mír a Dumavost,
jak mnohý nyje, trápen vášní ctnou
ve skryté hlubé muce! Kolik dlí
kol smrtných loží přátel nejdražších,
a ostří rozchod teskný! — By jen těch
a tisíců běd jiných pomněl bloud, —
(jež mění život v jeden stálý boj,
v jediný obraz klopot, útrap, ran!)
pak Hřích by zděšen stavil divý běh;
Pud slepoběžný myslit učil se,
hrud Lásky vědomé by zteplela,
Dobroty valné přání rostlo v šíř;
vzdech družný, družná slza vzešly by;
a v ryzí bezvadnost, v slast postupnou,
vždy tříben, spěl by zápal vespolný!
A mohu sbor zde minout šlechetný,[2]
jenž lidskou strastí hnut, se k nápravě
jal zkoumat hrůzy temných žalářů?
kde Bída neželena v hlucho lká;
kde Nemoc mře, kde Hlad a Žízeň plá,
a bědný Nezdar cítí Neplech bič, —
kdy v zemi Volnosti, v té, kde z všech cest
i schůzí lidu zjevnou svobodou
to žhne; tyrani drobní zuřili:
z úst mroucích rvali sousto hubené,
rouch cáry strhli s mrazem ztuhlých těl,
i spánek — těchu slední vzali jim;
volného Brita v žalář spoutali,
či — krutosti kdy zvítězil v nich chtíč,
ran potupných mu pro smích vtiskli sled;
a v skrytu krutě skláli životy,
jež pro vlast mohly pot či krev svou dát. —
Ó, velký cíl! ač vhod-li proveden,
s neznavnou péčí, v moudrém zápalu!
Soucitu děti! zkum svůj vzkřiste jen;
vyvlecte k světlu právní netvory,
Útisku tvrdou hůl jim vyrvete,
znát krutým dejte strast, již šíří teď! —
Jeť mnoho netknuto; v ten bujný čas
přenutna vlastence páž plející!
Jak slavný den. jenž zákonů by spleť
(co v spoustách tmářští lidé nanesli
lstně k pravdy zmatení a rozvlekli
na živnost právo prosté) — v troskách zřel
a všechny lidi v práva dosahu! —
Zjitřeni zimním hladem, z končin všech
těch hrozných hor, jež Alpy zářivé
i vlny Pyrenejí, Apennin
do zemí dálných hromně sílají, —
krutí jak smrt a lační jako hrob,
zlí, krvelační, zhublí, kostnatí,
ve vzteklých tlupách vlci houfně jdou!
a divě pádí krajem rozliti,
jak severák když smetá lesklý sníh!
Jich lupem vše jest. Oře uchvátí,
v zem srazí jej a mocnou sápou hruď.
Ni býk ctné čelo nemůž uhájit,
či setřást divochy jej vraždící.
Loupežně matce na šíj řítí se
a s ňader rvou jí děcko křičící.
Nic platna božská líc tu člověku!
I krása, božská moc! k níž čacký lev
zří zdiven, stará jasným leskem hnut, —
tu krvácí co bědný, sprostý lup!
Leč kdyby, zpraven krutém o vpádu,
kraj zavřel se: v ráz puchem vábeni,
zklamaní dravci (kruto vyprávět!}
přepadnou hřbitov truchlý, ze hrobů
pohřbená ryjí těla, vyjíce
kol v stínech kalných mezi strašidly!
V těch místech horských, doly klidnými
kde objati dlí šťastní Grisonci,[3]
v ráz sněžné vrchy s obtížených skal
se strhše, sřítí často shluk svých hrůz.
Se srázu v sráz jdou s hlučným hřměním dál,
až hrozně vzbouří všecku zimní poušť, —
a skot a brav a pastvec, pocestný,
ba celé čety vojska v pochodu,
neb vísky spící v mrtvých nočních tmách,
jsou dusivých spoust na dně pohřbeny.
Teď prostřed vší té roku drsnoty,
v divoké hloubce Zimy, nestavné
kdy vichry ledem čiší, úkryt můj
blíž lesů lkavých buď, tam při břehu,
jenž bičován vln množstvím bezmezným,
v samoty prostém, krytém obraze,
kde s rudým ohněm spojen, pablesk svěc
tmu zveseluje! Tu dlím zahloubán,
styk vzácný maje s mistry mrtvými,
s mudrci dávna, božsky ctěnými,
již, božsky dobří, lidstvo uměním
i zbraní dařivše, svět vzdělali!
V ráz myšlénky hnut vzruchem, praletý
odkládám spis a zdravím zadumán
ty svaté stíny, zžaslým před zrakem
jež tíhnou zvolna vstalé: Sokrat prv,
jenž pevný v dobrém v říši zvrhlé sám
tyranů vzteku čelil, nezdolný!
ctil rozumu jen zákon svatý, hlas
to boží v mysli dbalé, strachu prost
jsa v životě i smrti! mravů vzor
ten velký, lidstva mudrc největší! —
S ním Solon tu, jenž stavěl blaho všech
na práva širý spod; lid bujarý
ved’ řády mírnými, leč nedusil,
vždy chráně zvláštní ten a bystrý žár,
jímž v proslavených polích krásných věd
i smělých svobod zářil nevšedně, —
čest Řecka smavého, i lidí všech. —
Pak Lykurg, pod jho kázně nejtužší
jenž lidské vášně přísnou moudrostí
byl sklonil. Za ním pevný, nadšený,
jakž u Thermopyl slavně klesl kdys,[4]
hle, vůdce jde, jenž z nauk nejkrutší,
jimž onen učil, skutkem dokázal! —
Pak Aristid své čelo zvedá ctné;
čist srdcem, z nestranných rtů Svobody
nejlepší ze jmen — „Spravedlivý“ — měl!
on v čisté, důstojné ctěn chudobě,
i slávy své se pro zkvět vlasti vzdal,
rozmnoživ pověst soka[5] zpupného.
Jím bděle pěstěn, Kimón měkčí zář
ctné duše šíří: zsíliv, jeho duch
mladických neplech střásl tíž, a vně
jsa perské pýchy bič, věd zářivých
i zásluh všech byl doma přítelem,
vždy prost i skromný v skvělém přepychu! —
Pak slední květy Řecka zchřadlého,
jež k slávě pozdě nerovný zval čas,
jdou teskně. Timoleon,[6] Korinthu
skvost krásný; pevný, něžný, blahý duch,
jenž bratra želel, kdy jím tyran mřel!
Dvé Thébanů[7] též, rovných nejlepším,
jichž ctnosti slité v souzvuk rekovný
vlast vznesly k slávě, vládě, svobodě!
I ten, s nímž klesla sláva Athénských,
jen kalné špíny spoustu zůstavíc, —
Phokion Dobrý,[8] přísný v úřadě,
i k mocným neúprosně pevný vždy;
když však mu v nízkém, vzácném podstřeší
skráň zjasnil šťastný um a sladký mír,
nad Družnost pak i Lásku něžným byl. —
I slední z synů kmeta Lykurga,
ctná oběť marné snahy zachránit
stát shnilý, Agis[9] to, jenž v otrockou
v sled lakotu i Spartu klesnout zřel!
Dvé reků Achajských ten konci řad:
Arat,[10] jenž v Řecku na čas zažehl
zas ducha teskně mroucí volnosti;
a Philopoemen[11] statný, miláček
i slední vlasti sloup, jenž bujný pych
(jej marně léčiv) na zbroj využil;
tu — rolník prostý — v statku lopotil,
tu — znalec smělý — polem v boji hřměl!
Čel drsnějších lid mocný blíží se;
rod hrdin to, jenž v ctnostných časích těch
byl poskvrn prost, krom v žáru stranném vlast
že drahou tuze vřele miloval!
Prv Říma zář a lepší původce,
mírnitel synů divých, Numa sám.
Servius král, jenž pevný zřídil spod,
zkad šírá Obec zemi ovládla.
Pak velkých konsulů ctný zástup jde:
hle, Obce Otec,[12] jenž svůj zdusil cit,
tak vážně smutný jak v ten děsný soud.
Kamillus, jenž své vlasti nevděčné
neztracen, jejím vrahům mstil se jen.
Fabricius, jenž se zlata moci smál;
Cincinnat vážný, jenž vzat od pluhu.
Tvá svolná oběť, Karthago![13] jenž všech
Přírody možných domluv vymknul se,
i všeho města slz, kdy mrazný slib
a cti hlas strašný hurtě volal jej.
Scipio, lidsky chrabrý, vůdce ctný,
jenž čistou slávy dráhou záhy spěl
a mládím jarý, v básnický se stín
s Přátelstvím uchýlil i Mudrctvem;
Tullius, jenž na čas silou řečí svých
vratkého Říma kvapný zdržel los;
nezdolný Kato, ctnostný výstředně;
i srdcem dobrý, bědný Brute, ty!
jenž páží statnou (strašnou mocí hnán!)
na druha římskou ocel pozvedl’s! —
Tisíce jiných zdají verše daň, —
leč kdo můž Nebes hvězdy spočísti?
kdo vliv jich na svět nižší vyzpívá?!
Aj, kdož tu v skromném hávu kráčí sem,
jak slunce jarní sil, vnad, něhy pln?
Toť Phoebus sám, či pastvec Mantovský!
I velký Homer smělých křídel tu,
ten otec písně! po bok rovna mu
pak Musa britská: ruku v ruce jdou
z tmy přímo slávy srázem ústředním!
Všech stíny tu, jichž umný dotyk hnul
hruď citnou k nadšení a okouzlil
Athény plesné mravů divadlem;
i všech, jichž zpěv lyr čárných vzbudil hlas!
Ó, božský spolku! přední v druhu svém!
mne v noc tak (tvojeť jest!) vždy navštěvuj,
a k vlastním myšlenkám duch vzletný nes!
Ó, Ticho, moci sirá! střež ty práh,
ať v čas ten svatý nikdo nevchází,
krom hloučku přátel, druhdy blažících
můj skromný krov svým čistším rozmyslem,
zažitou vědou, věrou vznešenou,
vždy svěží myslí, vtipem nestrojným!
Či s vrchu Mus kdy Pope snad sestoupí,
by svatou chvíli zvýšil, rozesmál
a družným duchem srdce rozhřál! nebť
ač jeho Homer sladčej nepěje,
tím dražší písní jeho život sám!
Kde’s ty, Hammonde?[14] chloubo předrahá,
ty milce, druhu čety pěvecké!
Proč, mládče drahý, v ducha svěžího
rozkvetlé vesně, v kvap kde pučela
všech zásluh plodnost, mužnost ctností všech,
proč záhy tak jsi vyrván našim snům?
Co slávy vzácná žízeň platná teď,
jež vřelou hruď tvou rvala? vzácný sklad
věd záhy nabytých? ten touhy žár
být vlasti sluhou, jímž kruh mladistvých
plá vlastenců, jsa štítem její cti!
Ach, vzpružující kouzlo bystrého
nač vtipu teď, ten zápal pro Musu,
to srdce družné, ten duch radosti,
jenž ctnostem tvým dal zářit v úsměvech?…
Vše ach, jen vzešlo zmařit zápal snah,
sny zvrtlé učit, — život že je dým!
Tak zimní tmy bych v hlubém skrytu kdes
chtěl přečkat s druhy mysli povolné,
tu živé, vážné tam, jak předmět chce;
a s nimi badat, z noci prázdna-li
Přírody valný pozděj’ zdělán stroj,
či z Mysli Věčné — věčný vytrysknul;
chod, život jeho, zákony i skon.
Tak širší výhled v krásný celek ten
by zvolna svitl myslím světlejším,
a všechen rozptýlený souměr v ráz
před zžaslým okem splynul v plný lad. —
Pak mravní svět zas bychom zkoumali,
jenž zmatený ač zdá se, pravidlem
se vyšším řídí; srovnán jsa i hnán
Moudrosti rukou jemnou, obecným
vše dobrem zavírá! Pak hloubkou dob
by moudrá dějin Musa vedla nás:
jevila v různých státech vlády vzrůst
i sklon a pád; co úsměv seje v lid,
prsť zlepší mu, dá slunce zdvojené;
i proč as zmírá v pásmech přeskvělých
v Přírody štědrém lůnu. V řečech těch
by srdce vzplála nám a vdýchala
tu božství část, blesk Nebes nejčistších,
jenž v státnických se duších vlastencův
i reků třpytí! Souzeno-li však
v zdeptaném kleslém štěstí potlačit
ty žhoucí vzruchy duše vznětlivé:
i ctižádosti páni, soukromým
se ctnostem budem učit; s veského
jak žití proudem proplout nejtišším
i stín i pláň. Či jati nadějí,
zas v šerých budoucnosti oborech
předvídat okem vážným zjevy ty,
bud blaženství či žasu, v nichžto duch
v nestavném vzrůstu, stálém vzestupu
od stavu stoupá v stav, ze světa v svět. —
Však když juž mysl vážná při nich mdlí,
pak s křepké Obraznosti výtvory
pro pohov bychom hráli, chvatných črt
a letmých představ stále tvoříce
si shluklý proud, vždy nový zúplna,
jímž v plesný úžas nutká čilý Vtip,
či šašek Humor malbou, vážný sám,
Smích vyvolá, jenž prochví každý nerv.
Ves zatím ohně roznítí, a kol,
jak stvrzená, tak naskrz věřená,
zvěst o běsech jde, vážně slyšena,
až všemi probíhá děs pověrný.
Též v sále hlučném zhusta v křepčení
se pustí veské. Selský víří ples,
žert prostý, pastevců jenž jímá hruď
hned zjařenou; smích hlučný, upřímný,
hubička letmo děvě urvaná,
jež schválně nedbá, či spát tváří se;
skok, rána, smyk a tanec příhodný,
nápěvem rodné hudby vedený.
Tak hravě při tom prchá zimní noc!
Též město ruchem vře! Dům veřejný,
jsa themat pln, zní rozmluv směsicí
v zmateném hluku. Hříchu synové
se dravým proudem slasti klamavé
v zmar kvapný řítí. Duši zjitřenou
hry jímá vzteklice, a v tutéž tůň
úplné zkázy střemhlav klesá ctnost,
čest, přátelé, mír, štěstí, rodina!
Povzkočí tanec síní zářivou,
stem cest se splítá v kvap i rozvíjí.
Dvůr třpytný všaký přepych rozlévá;
kruh hloubí se, a svítíc z pestrých rouch,
svěc, šperků blýskných, očí třpytivých —
zář měkká palácem se vlní kol:
kdy hejsek, v svém to létě hravý hmyz.
kol těkaje, pne křídla zmoučená.
Jevištěm hrozně Hamletův jde duch;
Othello zuří, Monimia[15] lká,
a v lásce tone Belvidery hruď.
Děs bouří útrobu, a slza v líc
se krade ladná. Musa komická
též světu kreslí jeho vlastní tvář,
lstně budíc tak smích krásný, nestranný.
Kdys výš hlas ladíc, líčí výjevy
skvělého žití: co můž krášlit lid,
hruď okouzlit, vše jeví Bevil ctný.[16]
Ó, Ty — um jehož pevný, zjemněný,
vlastenské ctnosti, plná obratnost
v řízení tajných zpruh, jež ženou svět,
ve spolku s vším, co Gracií je dar,
i s živným ohněm Apollonovým
to působí, žeť v milé velebě
se strážcem skvíš i zdobou, potěchou
kraššího žití, — prosté Muse přej,
ó Chesterfielde,[17] Tebou zkrášlit zpěv!
Než v stíny zas se skromně uchýlí,
nech touhu vřelou ve svém okolí
(máť v družině tvé místo každá z Mus!).
Tvůj zbádat všestranný a pestrý um;
ten zkoumat duch, jenž s britským posměškem
zamítá svody moci úplatné;
tu dvornost lepou, slavený jež mrav —
i podle soudu zpupné Francie! —
jejího dvora předčí skvělého;
ten vtip, tu živou ráznost myšlení,
tu ryzí pravdu, s ostřím attickým
a mírnou jemně říznou satirou
jež v duši vniká, bez muk kárajíc.
Neb s ohněm skvělejším kdy stoupáš dál,
ó, nech mne v slavný tebe zdravit den,
v sněm pozorný kdy chtivě britský syn
se tlačí, by slech’ hájit vlasti věc!
Tuť pravdu v něžné přesvědčivosti
háv ladný líbezněji odíváš;
myšlénky zjasniv, v rozum svolný zpět
je vkládáš všem; a city poslušné
jdou za tvým hlasem z hrudi zlákány,
žeť sám sbor soků časem něžnou moc
tvou cítí, výmluvnosti bludištěm
kdy pestrým, zvolna tu, tu mocně, v kvap
rozpoutáš hlubý jasný veletok! —
V byt milý vrať se, šťastná Muso má:
neb aj, teď mrazně plesné zimní dny
juž nastaly, a ledek étherný,
nestihlý zrakem, v jasném modru hrá;
nákazné niče páry, ve vzduch mdlý
zas vlévá svěží život původní.
Ovzduší zářné houstne; svírajíc
v klín ledný těla naše statnější,
v tom stisku živí, bodří naši krev
i tříbí síly, v chodu rychlejším
že srší k mozku nervstvem vzpruženým,
kde chladná, klidná, silná duše dlí,
jak nebe jasná, řízná jak čas kol.
Příroda všecka Zimy obnovnou
postřehá sílu, kterouž v zkáze jen
zří tupců zrak! Prsť mrazem zčištěná
přehojně ssaje oheň rostivý
a pro rok příští sílu shromáždí.
Na živé tváři ohně rudého
žár prudší tkví. I čistší řeky kol
se jasně dmou; jich šeré hlubiny
teď čiře zejí oku pastevce
a bublou drsněj na mráz tísnivý.
Čím jsi, ó, mraze? ostrých zásob tvých
kde zdroj, ty tajná moci všekrušná,
jíž nemůž prchnout ni proud šálivý?
Není-li valná, nezřejmá tvá moc
v myriadách drobných solí, v háčkách těch
neb klíncích dvojatých, jichž voda, zem
i éther kolkol pln? Ztad v podvečer,
obzorem rudým ostře rozdmychán
a lítým vztekem Zimy prosycen,
vzduch ledný vyrážeje, na rybník
dchne modrou pokožku a svárný proud
v půl běhu zaráží. Stříž ledová,
již za dne s pola zjihlou chvátil proud,
juž nechřestí; leč s břehem rákosným
v kvap srůstá, ostrý balvan obstoupá
jak dlažba křišťálná, jíž Nebes dech
dal pevný tmel, — až spjata s břehu v břeh,
zajatá řeka vespod repoce.
Zem zmrzlá hlasně zní, a zdvojený
hluk drsně odráží, když ve vsi pes
na noční hlídce plaší zloděje, —
řve jalůvka, neb dálný vodopád
se větrem dme, a kvapným poutníka
se krokem z dálky dutodunivá
chví pláň. Kol všecek okruh étherný
(jenž zraku jeví světy nesčetné,)
plá ostřeji, a třpytu hvězdného
báň jediná od pólu hoří v pól.
Od pólu v pól v noc tichou nestavně
ten mocný, těžký, krutý padá vliv
a Přírodu v kvap poutá. Mrzne dál,
až Jitro, pozdě vzešlé nad svět mdlý,
zrak bledý smutně zvedne. Pestré tu
se zjeví dílo noci poklidné:
S okapů vlhkých, z němých peřejů
(jichž líný spád řvát zdá se toliko!)
střechýle visí; krásný ledný květ,
mizivých barev, podob smyšlených,
i zmrzlý potok, kopcem rozstříklý,
jenž živou stezkou z rána zlatě plá;
les pod peřitou vlnou skloněný,
a mrazem zčištěný sníh bělejší,
jenž okorav, zní krokem pastevce,
když časně hledá stádo hynoucí,
jda zadumán, neb s hory temene
v kvap sjíždí, rád jsa kluzké površce.
Her křepkých chtivá mládež venkovská,
kdy všaké lidské dílo spočívá,
se divě řekou hemží, různý šprým
i žerty pěstíc; k nim hoch nadšený
se druže s plesem, vlka bičuje,
jsa šťastnější všech kol! Neb tam, kde Rýn
se v koryt množství šíří rozvětven,
tam z končin všech, prost péče, v zástupech
Batavců kvapí lid, a na zvučných
když bruslích rejdí v tisícerý směr
jak vichr rychle v kruzích odměrných,
zem plesná cele tone v rozkoši!
I dvory severní teď po sněhu
svůj šíří lesk. Hle, rychlých na saních
jun silný chtivě v smělý zápas jde,
v běh ryčně hlaholný, kdy k roznětu
té mužné půtky, plny zkvetlých vnad
i rdělé zimou, dámy norvéžské
neb Ruska dcery bodré planou kol.
Čist, svěží a pln hry jest zdravý den,
leč mizí v kvap. Teď slunce úkosné,
jih zabravši, tkví v krajním poledni
a v ledné tesy bije bezmocno:
chlum stále třpyt svůj hájí lazurný,
necítě dotyk mdlý! Spíš údol snad
se chvilku odraženým bleskům vzdá:
neb v chumáčích sníh v lese sype se —
déšť drahokamů, v záři vlnivé
jenž hravě blýská rozprášen. Kol pak
hřmí plesy těch, kdož s ručnicí a psem
(jenž netrpěli v skáče při ráně,)
hůř než čas krutý pole pustoší,
a množíce jen ještě roku zmar,
zvěř trýzní běhutou i pernatou!
Leč což to vše? Vší prosta veleby,
ta naše Zima klesne dětinná,
kdy zžaslý zrak náš létne v ledný pás,
kdež kruté po měsíce vleklá Noc
nad třpytnou pouští vládu hvězdnou má.
Tam po žaláři pustin bezmezných,
zkad prchnout Přírody mu brání páž,
vyhnanec ruský bloudí. Truchlý hled
nic kol krom sněžné pouště nestihá,
zatíhlé lesy, řeky zatuhlé,
jež vlekou na příč širých divočin
své ledne hrůzy k moři zmrzlému;
měst truchlých v dáli sled, jichž neblaží
(leč karavana kdy svou roční pouť
v Kythaje[18] šťastné zlatý řídí břeh)
o světě žádná zvěst. — Však ruch i zde;
tuť v poušti třpytné čeleď srstná dlí
a má svůj domov: černě skvrnitý
hranostaj krásný, čist jak sníh. jímž jde;
i sobol leskle černý, s jiných sty, —
již směsí barev krásně kropeni,
či tmaví zas, jsou chloubou dvorů všech!
Zde v sněhu čerstvém teple stlačeni,
spí v houfích jeleni, a z návějí
týl ledva týče, leží v rmutných snách
los parohatý v bílé hlubině.
Psů, tenat lovec zkrutlý nezná zde,
ni děsem svištných luků plachý rod
nehoní divě; kyji pádnými
(kdy slabí darmo tisknou k spoustám kol
hrud bušící a žalně sténají)
on chvějné v krvavý je sráží sníh
a domů nese s hlasným jásotem.
Tu polzapadlým lesem smrkovým
netvárný medvěd, drsný šera pán,
sám kráčí, ledem děsně ověšen;
krok zmírniv, bouřek vzrůstem roztrpčen,
pod chmurnou tříští lůže robí si
a v klidu vážném, zhrdnuv nářkem mdlým,
hruď zatvrzuje k nouze nájezdům.
Přes širodálné kraje severu, —
jež Boiota[19] zří vpřed hnát líný vůz, —
kmen bouřný, (mrazným Caurem[20] šlehaný)
jenž chud jsa plesy, muk se neděsí,
kol v davech těká. Onť kdys lidstva žár,
když v hladké robství kleslo, vznítil zas;
válečné hordy v strašném přeletu[21]
v jih slabý nezdolným hnal přívalem
a světu padlému dal nový ráz. —
Laponci jinak: moudře zhrdají
zpozdilým války kruté řemeslem;
víc nechtí, než dá prostá Příroda;
z hor svých se těší, bouře milují.
Žádosti klamné, choutky přepychu
neruší mírný proud jich života,
ni zábav, tužeb bolným bludištěm
i neklidným jej bouřit nenutí.
Jich bohatstvím je sob. Onť stany jim,
šat, lože, všaké blaho domácí
i zdravou skýtá krm a plesnou číš.
Jich hlasu poslušna, ta vtipná zvěř
šíj saním vzdá a s nimi uhání
přes vrch i dol, jež srovnal v jednu pláň
sníh mramorný, kol, kam zrak sáhnout můž,
politý ledu korou modravou.
Tuť v tanci létavic, jež nestavně
chví nebem vlny záře lomené,
i živých lun a hvězd, jež v lesku pust
zdvojeným jasem hrají ostřeji, —
přec najdou v hloubi noci polární
kýs divný den, jenž stačí zjasnit lov,
neb k finským kráskám vést jich smělý krok.
V sled ždané Jaro tu; a z jižních mlh
(kdy Zoře kalná zvolna nadchází)
vítané slunce prvně derouc se,
znenáhla šíří zdmutou křivku svou,
až po měsíce plesné planouc pak,
závitný běh svůj vine kol a kol
a již již stápějíc svůj žhoucí kruh,
vždy vrátí se a k báni stoupá zas!
V té slastné době z řek i jezer svých —
kde Niemský[22] ční čistý, čarný vrch,
a růží lemem Tenglio[23] dme proud,
ryb hojně vyloví. S tou radostnou
pak tíží večer tíhnou k stanům svým,
kde zdárnou péčí jaty celý den,
ctné, dobré ženy oheň chystají.
Lid přešťastný! jenž bídou pojištěn
před dravou mocí, plenem zákonným!
v nějž krutá zištnost potud nesila
vin semeno; kde mládcům bezvadným
zlý neznám čin, ni vnadným děvám strast,
jíž pálívá dech lásky nevěrné!
Vždy kvapíc dál, za pleso Tornejské
a Hekly výheň v pouštích sněhových,
ba v krajní Gronsko, k točně samotné,
kdež zvolna slábna, život hyne v sled, —
svůj Musa sirý porozpíná let,
a kroužíc nad obrazem strašných pust,
pod nebem jiným[24] nová moře zří.
Tu trůníc v hradě z ledu siného,
svůj Zima vede bezradostný dvůr;
a v síních jejích vzdušných slýchat
vždy kvapící bouře povyk hlasitý.
Zde vztek svůj spřádá zlostná tyranka,
zde zbrojí větry mrazem všekrušným,
krup robí příval, sněhy hromadí,
kterými světa půl teď utiská.
Ztad v Tatarský se východně hnouc břeh,
vyjícím jme se těkat pomořím,
kde neroztávaje, z dob nejzazších
sníh na sníh dme se k nebi úžasně,
a ledné hory vzpjaté nad hory
se z dálky chvějným plavcům, beztvárné
a bílé, zdají mraků oborem.
Z vln hromně, strašně trčíc, mračí se
strž nad strží, neb děsně řítíc se,
jak by se dávný Chaos vracel zas,
kol trhá tůň a země osou chví.
Sám Oceán dél nemůž uniknout
té hrůzy poutům: mrazem bezmezným
zachvácen prostřed bouřných vzteků svých,
v ráz ke dnu spoután mnoho na sáhů,
a nucen neřvat víc; pláň bledá to,
vln skalisky jen drsná, bez všech krás
i života, jenž moudře prchá v jih
před měsíci těch hrůz! — Ó, běda těm!
kdo, spleteni tu v ledu sneseném
naposled hledí k slunci mroucímu;
kdy zuříc v mrazu hlubém smrtící
noc dlouhodlouhá strašně níží se,
jim v týl se věšíc! Tenť byl Brita[25] los,
jenž s první lodí (kamž by Brit se bál!)
tu průplav hledal, po té mnohokrát
ražený marně: zavřen vždy se zdál
na věčné svory skoupou Přírodou!
V těch divých sevřen krajích Arzínských,[26]
kdy loď mu chabá k hloubi kamenné
v ráz přituhla, on s mužstvem nešťastným,
v své práci každý plně zaujat,
tu v sochy zmrzl: plavec k lanoví,
lodivod ku kormidlu přimrazen!…
Ty břehy, Ob kde divý stěží dme
proud mrznoucí, jsou sledních lidí byt;
tu dálným sluncem zpola živená
(v němž člověka jak bylin vznik i zrůst!)
vrozenost lidská nejhrubší má ráz.
Před času zlobou v slují zašed hloub,
při ohních mdlých a stravě neskvělé
tmu nudnou tráví; v kože zachumlán
ten hrubý dřímá lid. Jim něha, zpěv,
ni čilý neznám žert; nic živého,
krom družných medvědů, vně bloudících, —
až s růží zvadlých zdobou jitro v sled
v pláň třpytnou úsvit dlouhý sechvívá
a s toulcem divochy zve na honbu.
Zda činná vláda, lid jež přetváří,
vše nemůž svést?! — Z těch míst v dál rozlehlý
hle, národ, divý z nejdávnějších dob,
říš valnou, zpustlou však — v ráz velduch ten
nadšený Nebem, vyved’ z gothské tmy:
Nesmrtný Petr! vládců vzor, svůj kraj
on vzdorný krotil hory, řeky v něm,
bažiny, moře, syny nesvolné;
a lítého jhem sevřev surovce,
na bytost vyšší zvedl člověka!
Vy stíny dávných hrdin, pachtivších
se řadu dlouhých věků, státu plán
by pracný sdělán byl, — tu vizte v ráz
div hotový! i kníže nestihlé!
On rodný nechal trůn, kde mocný stín
bezduché síly potud vládl jen;
pych dvorů mrzký rázně odkopnuv,
se po všech zemích bral, vždy v přístavě
své žezlo odložil a neznavně
v páž slavnou svíral nástroj dělnický,
obchodu schráněl símě, zdárných věd,
občanských nauk, cviků vojenských.
Pln zásob evropských, jde domů zas!
A v stepi zářné města rostou v ráz —
z pust truchlých selská říš se usmívá —
proud odlehlý je s proudem družně spjat, —
užaslý Euxin slyší Baltu řev;
kde potud smělý kýl vod nezpěnil,
tam loďstva hrdá jezdí; lesk svých řad
kol voje šíří dál a tísní tu
běsného Alexandra severu,[27]
tam děsí chvějné syny Osmanské!
Hřích, Lenost, Hlupství prchá ze země,
na dávnou hrdy hanbu; kol pak plá
pod carskou rukou, vše jež vznítila,
věd zjev i vojsk i vzniklých obchodů:
neb um co chtěl a vnucovala moc —
to silněj’ líčil jeho příklad ctný! —
S večerem větry v ztuplém repotu
dmou dutě, z jihu řvouce. Podmaněn,
mráz v kapavé se tání rozplývá.
Hor skvrny září, pleská mokrý sníh
a kraj kol stápí. Řeky stoupají,
juž syty pout. S hor náhle přes lesy
i skály v hnědých slapech rozlehlých
se řítí tisíc sněhorodých struh;
kam vrazí, tam pláň kolkol dunící
se mění v bahna poušť. Rmut moří těch,
jež myla chmurný pól, dlít nechce dél
již pod okovy mocné půlnoci;
leč vlny dme a kypí nezdolně!
A slyš! ten táhlý řev tůň strhanou
přebíhá stále, v ráz že rozpuklá,
hor tisíc mžikem tyčí k oblakům.
Zle s loďkou, plnou chvějných chudáků,
jež v plujících krů středu zmítána,
pod ledné výspy kotví záštitou,
kdy vody kryje noc, a hroznější
se hrůza zdá! Můž síla lidská snést
tu nehod smečku, jež je obléhá?
Hlad, hruď jenž sžírá, mdlobná únava,
jek vln a větrů, ledu praskání —
hned zmlklé, hned zas tím víc zuřící,
a mořských ozvěn kolkol hrozný jek!
By zmatek vod jen zvýšil, leviathan[28]
s družinou hřmotnou zrývá v strašných hrách
tůň tak juž zjitřenou, kdy z dáli tmou
od siných slýchat břehů nehostných —
na křídlech větrů potvor lačnících
ryk hladový, jež trosek ždají si!
Však Prozřetelnost, ten vždy bdící hled,
soucitně shlíží k chabé lopotě
zoufalých smrtelníků, bezpečně
jim svítíc strašným losu bludištěm!
Již konec! slední tmy zlá Zima tká
a strašně ovládá rok zjařmený.
Jakž mrtvo leží rostlin království
jak něma zpěvná říš! Děs vůkol pne
svých panství poušť! — Hleď, tupý člověče,
zde žití obraz viz! pár projdi let, —
své Jaro květné, Letní síly žár,
svůj Podzim vážný, věkem vadnoucí,
a v sled tu bledá Zima končí vše
a zavře scénu! Ach! kam prchly teď
sny o velkosti? plané naděje
na štěstí? onen slávy lačný chtíč?
nestavné péče? vřavy plné dny?
ples nocí slavnostních, vír myšlének,
(v němž život trávíš) dobrých tu, tam zlých?…
Hle, zmizlo vše! Ctnost pouze žije dál,
člověka družka věčná, neklamná,
jež vede k blahu tamo výš! A hle!
již slavné jitro zde! v němž Nebe, zem
se obrodí! Vzbuzená Příroda,
hlas novotvorný slyšíc, žitím vře
v útvaru krašším, na vždy prosta muk
i smrti. Zvolna věčný veleplán,
vše shrnuje i v celek bezvadný
vše poje, zjemněn očím rozumu
se jasní, jakž kol výhled roste v šíř.
Vy hrdí slepci, marní mudrci!
v prach klesše, Moc i Moudrost stavtež teď,
prv často nařknutou: aj, příčina,
proč v skrytu žila skromná zásluha,
mrouc nedbána; proč žití údělem
ctný člověk duše hořkost měl a žluč;
proč sirá vdova, její siroty
proč mřely v poustce hladné, v palácích
kdy Přepych leže, myslí napjatou
kul choutky liché; Pravda, nebes dceř,
a Mírnost krásná rudý nesly sled
od Pověr biče; strast proč přípustná,
ten krutý lupič, v prsou tkvící vrah,
vši ztrpčil slast!? Vy dobří chudáci!
ty hloučku lepších, žití pod tlakem
kdož pevně jdou, jen chvíli vytrvej;
a co váš úzký hled, jenž malou jen
zřel část, zlým spatřoval, jím není už:
v ráz zimní Doby bouřky pominou,
a Jaro bezmezné vše obejme!
- ↑ Wilmingt’ne, ochranče těch prvních slok; bylať „Zima“ první větší prací Thomsonovou. Lord Spencer Compton (Wilmington) pohnut byl teprve sarkastickou básní Aarona Hilla, aby se za dedikaci básníkovi odvděčil. (Viz předmluvu.)
- ↑ Zmínka o spolku „Jail Committee“ (žalářní výbor, který se roku 1729 ustavil, aby zkoumal kruté poměry ubohých, hlavně pro chudobu vězněných obětí, kterým tehdy i nelidské týrání bylo snášeti. Pohled do žalářů anglických té i pozdější doby otevírá kniha Charlese Reade-a „Napraviti nikdy není zmeškáno“. (It is never too late to mend.)
- ↑ Obyvatelé kantonu Graubündten ve Švýcařích.
- ↑ Leonidas.
- ↑ Themistokles.
- ↑ Timoleón, výtečný vůdce korynthský, jenž i bratra svého Timophana k smrti odsoudil, když na škodu vlasti osobil si nejvyšší moc a tyranii.
- ↑ Pelopidas a Epaminondas.
- ↑ Státník a vůdce athénský, jenž nedbaje na své vznešené postavení nezištně žil v úplné chudobě. Přes veliké zásluhy své dožil se nevděku a nevinně k smrti byl odsouzen.
- ↑ Král spartský, jenž v boji s Argivskými u Mantinee padl.
- ↑ Rodilý ze Sikyonu; osvobodil rodné město z poroby tyrana Nikoklesa a připojil je ke spolku Achajskému, ale r. 212 před Kr. otráven.
- ↑ Vůdce spolku Achajského proti vzbouřené Messéně, kdež byl raněn, zajat a otráven.
- ↑ Marcus Junius Brutus.
- ↑ Regulus.
- ↑ James Hammond, narozený r. 1710 v Londýně, autor milostných básní „Love’s Elegies“, v nichž krásně na krutost milenky své žaluje. Zemřel již r. 1742.
- ↑ Hlavní osoba Otwayovy hry „Sirotek“; Bel videra, první milovnice v truchlohře „Venice Preserved“ (Záchrana Benátek) od téhož T. Otwaye.
- ↑ Osoba v dramatě Steelově „Conscious Lovers“.
- ↑ Lord Chesterfield, nar. r. 1694 v Londýně, komoří prince Waleského, později místokrál Irský a státní tajemník; zůstavil hlavně velikou řadu dopisů svému synovi, jež byly několikráte též tiskem vydány.
- ↑ Staré jméno Číny.
- ↑ Souhvězdí na severním nebi blíže velkého vozu; řecké to jméno značí vlastně „pohůnka“, na což i básník naráží. Řecká báje vypravuje, že Philomelos, vynálezce pluhu, od matky své Ceres do nebe se zápřeží svou vzat a v ono souhvězdí proměněn.
- ↑ Severozápadní vítr.
- ↑ Narážka na stěhování se národů evropských.
- ↑ M. de Maupertuis (franc. cestovatel v době Ludvíka XV.) ve své knize o tvaru země, popsav jezero a horu Niemi v Laponsku, praví: „S výšiny té měli jsme několikráte příležitost vídati ony páry z jezera vystupující, jež tamní lid zve Haltios a v nich strážné duchy hor těch spatřuje. Byli jsme nastrašeni příběhy o medvědech, kteří prý v těch končinách se zdržují; neviděli jsme však žádných. Zdálo se spíše, žeť to sídlo víl a geniů, než medvědů.“
- ↑ Týž autor poznamenává: „Byl jsem překvapen, spatřiv na březích řeky té (Tenglio) růže tak živě červené, jako kdekoli v našich zahradách.“
- ↑ Druhá polokoule.
- ↑ Sir Hugh Willoughby, vyslaný královnou Alžbětou, aby našel průliv severovýchodní.
- ↑ Řeka Arsinus na poloostrově Kola. (Nyn. Kola.)
- ↑ Karel XII., král švédský.
- ↑ Znamená zde vůbec mohutnou nestvůru mořskou (saň); i Milton užívá v „Ráji ztraceném“ téhož výrazu v tom smyslu.