Roční časové/Jaro
| Roční časové James Thomson | ||
| Úvod překladatelův | Jaro | Léto |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jaro |
| Autor: | James Thomson |
| Původní titulek: | Spring |
| Zdroj: | THOMSON, James. Roční časové. Praha : J. Otto, 1898. s. 17–66 a 257. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Julius David |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Obsah: Vytknutí předmětu. Věnování hraběnce z Hertfordu. Popis doby, jak dotýká se různých částí přírody postupem od nižších věcí k vyšším s odchylkami, předmětem tím vnuklými. Působení její na hmotu neživou, rostlinstvo, živočišstvo a posléz na člověka. Závěrkem výstraha před divou a nezřízenou vášní lásky, protivou to lásky čisté a blahé.
Přijď, Jaro ladné, nebes něho, přijď!
a hudba kdy kol živne, z rosivých
tam mračen luna, růží příznačných
zastřeno prškou, v pláně naše sleť!
Ó, Hertfordko[1] vždy krásná, na dvořích
ať vděkem nelíčeným pláš, či v pláň
jdeš, nesouc v něžném spolku nevinu
a úvah četu v duši, — slyš můj zpěv,
enž tvou, hle, kreslí dobu, příroda
kdy samý květ a laskavost, jak Ty!
A hle, jak Zima prchá mrzutá
v dál půlnoční, zvouc divé vichry zpět:
poslušné vichry prázdní lkavý vrch,
les zrubaný a zpustošený dol;
kdy vlažší vánky dmou, k jichž dotyku,
an v kalných proudech mizí ztátý sníh,
pnou hory k nebi hlavy zelené.
Rok třesavý však posud nepevný,
a často Zima večer zadme zas
i zmrazí jitro bledé, vánicím
dne rozkoš zničit velíc, — žeť svůj čas
jen stěží bukač pozná, vnořeným
kdy zobem třást má bahnem zvučivým,
i koliha, kdy s břehu v step se dát
a poušti pozorné pět drsný zpěv.
V sled slunce štědré Skopcem proběhne,
a Býk je pojme zářný. Ovzduší
tu rozpínavé chlad již nesvírá;
teď život plní je i zdaru duch,
žeť mráčky zvedajíc, je tenko stře
jak rouna běl vším nebes okruhem.
Vzduch vlažný proudí kol, a bezmezné,
zem prostíc vazby, jemno hybné hrá.
Pln plesu rolník nedočkavý zří
měknoucí přírodu a ze stájí
své křepké býky žene, lesklý pluh
kde v brázdě mrazu pouniklé tkví.
Zde ve jha postroj oni svolně šíj
pak podavše, zas počnou klopotu,
v níž těchou prozpěv, skřivan v oblaku.
Pán zatím, lesklé vzepřen o rádlo,
se sklaní, sráží vzpornou prsť, a duch
jsa díla, hroudy stranou převrací.
Rozsévač bílý polem sousedním
jde odměřeným krokem, metaje
v klín věrné půdy zrno v hojnosti;
bran drsných chod pak výjev zakončí.
Zdar přej teď, Nebe! Vykonalť svůj díl
juž člověk pilný. Živný vánku, věj,
sleť, prško mírná, roso blaživá!
Ty, světoživné slunce, vše pak směs
v rok zdařilý! — Sluch váš, kdož v nádheře
a klidu, v lesku, pýše žijete,
též neměj za nízký ten prostý zpěv!
Věc rovnou Římu šírovládnému
pěl Maro prostoduchý, když tu lesk
i vkus stál nejvýš, Řeckem vytříben!
Pluh posvátný ctné lidstva praotec
i krále zaměstnával v dávných dnech:
z nich mnohý — s nímžto srovnán, bytostí
dne letního jest rod váš hmyzí jen! —
vah říšských miskou vládl, řídě bouř
též války divé; pluh však vítěznou
tou rukou, marnou cetkou pohrdnuv,
pak jal a cele volný, mrzkým všem
se statkům smál, jež zvrhlost rozdává.
Ó, ctěte pluh ten, bodří Britové!
nechť slunci prostře vašich po vrších
i dolech dlouhotáhlých svobodně
a bujně Podzim skvosty své! — Jak v šíř
i dál vod panství ryčné, blankytné
říš vaše svládá, plavíc v přístavy
vám z tisícerých břehů žití lesk:
tak štědře lepší dary Přírody
lij po všech krajích v čistší dobrotě
zem vaše žírná, šať jich nahý lid
a světa nevyvážnou sýpkou buď!
Ne vzduchem však jen dýše zjemněným
ta změna libá; slunce vnikavé,
svou silou bijíc v hloub až v rostlinstva
byt šerý, výpar mocný uvolní, —
by v různých barvách zmládlou zemí spěl;
však v tobě zvlášť, ó, plesná zeleni!
ty hlavní háve smavé Přírody!
v němž ke světlu lne stín, žeť s posilou
i slastí novou vždy tu dlívá zrak!
Z luk vlhkých, vánkem hnána, v zprahlý vrch
se žene živá zeleň ta a dme
i hloubí se před okem kochaným.
Hloh bělá se, a hájky míznaté
pupeny ženou volném v rozvoji,
až lkavým větrům v plné bujnosti
les lupenatý stojí rozprostřen,
kde srny chrastí v spleti kapradě
a ptactvo v skrytu pěje. V ráz plá sad
Přírody rukou tajnoplodivou
a čilou oděn roku rdělého
všech do barev, a vůní přehojnou
vzduch plní příznivý, an slibný plod
v své slupce rudé malým zárodkem
tkví posud nepostřehnut. — Z města teď,
v dým pohřbeného, v páry zhoubné, v sen,
já v rosná pole, čerstvost dýšící,
rád zabočím a svěžím bludištěm
se bera vonných plotu šípkových,
z křu chvějné kapky srážím sehnutých,
neb vůni mléčnic čichám; v pláni tvé
Augusto,[2] výšinu též slézám kdes
a patřím v kraj, kol šíro rozlehlý,
v ten ruměn valný, v květů smíšených
déšť bělopurpurný, kde jatý zrak
ze slasti ve slast kvapí, Podzimek
an žlutý číhá, skryt tou spoustou krás.
Ač nepočne-li, prchnuv z ruských pust,
vát vichr ostrý, s vlhkých perutí
sněť trouse lepkavou, či suše dmout
nevčasný mrazu dech, ten zhoubný van,
jenž Jarem zkvetlým v lístku každém chví,
žeť truchlí, mře, jsouc širá, bědná poušť!
Neb často, zplozen mlžným severem,
voj hmyzu bystře vzduchem otravným
v tisících tíhne tisíců; a v kvap
skrz květ i kůru v zčernalou až dřen
si cestu hlodá. Rod to mdlý! však msty
přec často děti svaté; čekáváť
Hlad žravý na jich tah a ničí rok.
By stavil mor, jde slámu plápolnou
a plevy rolník znalý pálit v sad,
až ze všech štěrbin skrytý nepřítel,
v dým zhalen všecek, padá udušen;
či na květ sype pepře štiplavou,
pro rod ten mrazolesklý zhoubnou drť;
či list kdy otrávený kroutí se,
v jich hnízdě, vodou kropě, ztápí je;
ni — zobcem zručným když je sbírají —
nemoudře houfky ptáčků neplaší.
Jen vyčkej, rolníku: ne darmo dmou
ty větry, plně zlob! Mrak na mrak hloub
tam tisknou v dálce s dešťů břemenem,
jež přes Atlantus širý vnesše shluk
svůj netrhlý. žár letní zhasly by,
rok nedozrálý žalně stopily!
V sluj zavřen železnou, juž dozuřil
teď severovýchod, a štědrý jih
vzduch zhřívá kol, v pláň Nebes dýchaje
ve valných mračnech jarních pršek sklad.
Jak prachu kotouč zprvu stoupají,
takť skrovně blankyt kalí; však juž v kvap
par zhustlých břímě plyne oblohou,
hrad na hradu, a promíšeno v sled,
jak ssedlá šeď tkví vůkol obzoru:
ne ta, jíž lidstvo skrápí zimní bouř
v zmar životu; leč jemná, milých vnad,
vší plná naděje i plesů všech,
jakž Příroda si ždá. V klid úplný
si lehá větřík povlovně, ni dech
že chvít se lesů houští neslechneš,
neb s šustem s listy štíhlých jasanů
hrát třpytnými. V šíř skelnou rozlity,
se proudy rozčeřené zdají běh
svůj zapomínat v mýlce mámivé.
Vše zmlká v blahé tuše. Brav i skot
trav nedbá suchých a jen prosí něm,
hledaje zeleň pučící. Též tich
v napětí krátkém, opeřenců svět
si křídla tukem tře, by crčivě
mok střásal blyskný; čekáť, na pokyn
by blízký v sbor se valný vmísil v ráz.
I hory, doly, lesy neklidně
slast slíbenou se již již zdají ždát.
Pán jich pak — človek — plesným tvorstvem jda,
o chvále dumá, v oku živý vděk. —
V sled polím skytnou mračna dary své:
a zlehka střásše v rybník čeřivý
úvodní kapky, cedí valný proud
své vláhy celé na svět omládlý.
Šum pršky vkrádavé v sluch doléhá
jen skrovně těm, kdož lesa stezkami
pod listí spoustou stinnou putují.
Leč kdo by v stínu dlel, kdy v štědrotě
se Nebe kolkol sklání, v Přírody
klín valný roníc travku, plod i květ?
Hned vzňatá Obraznost jich tuší vzrůst,
a, mléčná živina kdy roní se,
kol shlíží žhoucí barvu krajiny.
Tak mračna širovzdutá celý den
svých zásob plodných přejí, zvlažená
že žitím vzrostným kypí všecka zem;
až slunce, mroucí v nebi západním,
zří třpytně rudou mračen trhlinou,
jež plesně hrají v jeho paprsku.
Zář kvapná vrchu osvětleného
se letmo dotkne, — lesem zasálá,
na vlnách zachví se a žlutou mhlou.
jež dýmá nekonečné po pláni,
plá v rosných perel třpytných myrjadách.
Kraj vlhký, svěží v úsměvu se skví.
Šíř dmou se háje; hudba jich, zas bdíc,
v chor divý s bystřin vzrostlých zurkotem
i s dálných vršků splývá bečením,
a rokle v odvet bučí z úvalů,
zkad zefyr sladký proudě, mísí vše.
V to, odražen tam mrakem východním,
zem obkročiv, se mocně étherný
pne veloblouk a vlečky barvy své
v úsměvu lepém šíří, od rudé
až k fialové, mroucí v blankytu.
Ctný Newtone, zde deštné prisma tvé
mrak tvoří, proti slunci stékaje;
a oku vzdělance tu světla tkaň
zjevuje různou, jak tys rozpletl
tu bílou, klamnou směs! — Ne chlapec tak:
ten zdiven, vida kouzla vábný třpyt
se sklánět k polím jasným, v běh se dá,
by lapil proud té záře; žasna však,
zří prchat dál vždy oblouk lákavý
a zmizet posléz… Tiše vchází noc;
v lahodném stínu nasycená zem
ždá jitřních paprsků, chtíc vyjevit
včerejška balsamické poklady,
jež tisíci cev tvorných ženou výš.
Dav bylin svěžích bujně pučí pak
po půdě tvrdězelené, že sláb
je rostlinář, by sčetl rody jich;
ať mlčky pátrá, dolem odlehlým
jda skryt, či razí lesem — třídě vše,
co nevědomci tupí býlím zvou —
si bludnou pouť, či slézá horský tes,
jat jeho lebky vábnou zelení.
Takť rukou štědrou sela příroda
jich sémě kol a větrem rozvála,
je s prstí živnou mísíc bez počtu,
i s deštěm plodným, s proudem vlaživým.
Kdo zjeví však jich síly? pronikne
ty tajné sklady zdraví, plesu, života —
nekalným zorem? člověka to krm,
kdy v nevině žil ještě, zlatých let
si čítal věk a krve nebyl chtiv;
kdy cizí byl mu divý žití zjev —
smrt, neduh, vražda, lup i obžerstvo,
kdy světa pánem byl, ne tyranem!
Svit jitra prvý budil plesný rod
tu nekleslého lidstva, ni se rděl,
zře lenocha spát v svatozáři své.
Neb sny jich lehké dýmem prchly vždy,
jak slunce statni oni vstávali,
by půdu vzdělávali příznivou,
neb střehli stádo plni veselí.
Zpěv zatím vůkol spěl, a tance s hrou,
i moudrost s družných rozprav sledem čas
jim krátívaly — v růžném údolu
kdy detský vál vzdech lásky, prosté muk
i blaha plné, až na sladkou strast,
jež hnětouc vnitř, jen blaho zvyšuje.
Vždy ještě bezpráví i krutý čin
tem blahým nebes synům nebyl znám, —
bylť rozum s blahovůlí zákon jich.
Hled ladné Přírody se na ně smál,
jas — věčným vánkem chlazen — nebem plál,
a balsám zevšad dýchal. Nejlepší
svou mladé slunce slalo zář, a mrak,
vždy přízniv, tukem dštil, kdy v bezpečí
na bujných lukách hrála si stád směs.
To spatřiv — z lesů šera vyraze —
lev jiskřivý v svém srdci strašlivém
byl jat, i vmísil hru svou nevrlou;
neb hudba nad vším stlala plný mír:
Lkal šalmaj něžně; měkký hlas ten zněl,
hruď čilou trylkem plně; hvozdy kol
v to chor svůj nesly, větrů i vod tok
se v soulad hnal… Tenť prvých dnu byl čas!
Teď však ten ryzí, bezúhonný mrav,
zkad básník vzal svých bájí „zlatý věk“,
již není zřít tu v časích železných,
v tom kalu života! — Duch zmatený
tu svornost souladných teď ztratil sil,
v níž blaha duše tkví, — a uvnitř vše
je z rovnováhy: mez svou povalil
juž vášní dav, a rozum pohaslý
či bezmocný, ba souhlasící zří
na mrzký nelad ten. Hněv šílený.
znetvořen křečí, nezpjat burácí,
či bled a tich, se sráží v krutou mstu.
Mře závist podlá jiných nad plesem.
na velkost sočíc, k níž se nemůž vznést.
Strach zoufalý, pln matných přeludů,
moc všecku pouští, sláb a nemužný.
Ba duše hořkostí též láska jest,
dum plnou tísní, srdce hnětoucí;
či skleslá k zájmům sprostým, necítí
již tužby vzácné, touhy nezkojné,
jež zištnou zhrdá slastí, hledajíc
jen blažit dražší předmět vášně své.
Naděje výstředností mře, a žal
juž zmrzen žitím, bují v šílenost,
či v tichu mrtvém maří lkavý čas.
Těch všech i jiných hnutí na tisíc —
(jimž zla i dobra pojem vždyzměnný
tvar bez konce dal různý,) nestavná
bouř ducha rve, zkad v hloubku zjitřená
stnannickost klíčí, tupost lhostejná.
jež chladně blaho druha pomíjí;
pak šerá nechuť, zášť, lesť plazivá,
klam zbabělý i zpustlé násilí:
až přátelský kdy všecek zničen cit,
se srdcem šíří truchlá nelidskost,
je měníc v kámen. Zdá se, Příroda
že rušena, svůj ze msty zvrhla běh.
Ztad v dávnu šerem vyšla potopa,
kdy hlubotrhlý puknuv kruh, jenž pjal
se kol vod středu, divě ve propast
se sřítil s všeobsáhlým praskotem,
a vlny valným dutím hnaly se
přes haldy kopců země ztříštěné,
až od středu tam k mrakům proudícím
bezbřehý oceán kol světa hřměl.
Z těch dob svět kleslý tiskly přísnějším
jhem časy roční: v spoustách střásala
sníh Zima přísná, Léto morný žár
zas sálalo. Rok celý v zeleň dřív
byl Jarem mocným oděn, s plodem květ
se na témž strůmku v družné slasti rděl.
Byl čist vzduch mírný, stejný věčně klid
kol vládl, leč dech jemných zefyrků
kdy prostorem spěl modrým; neb ni bouř
tu vztekat se, ni vichr neznal vát.
Sen zdravý jímal vody: nedmula
se nebem sirná tma, jež metá blesk;
ni podzimka mhy chladné, páry mdlé
nad zdroji žití zhoubně netkvěly.
Teď rmutných živlů hříčkou jsouce však,
v chlad z horka zmítány a z jasna v mrak,
i z vlhka v sucho změnou zžíravou —
v nic tratí se dny naše vadnoucí,
svůj běh — než počal řádně — končíce!
Hle, býlí hojivé mře nedbáno,
ač obživy a zdraví blaživý
i čistý duch v něm štědře s životní
tkví silou, víc než umění můž dát!
Neb lupem chtivým vznícen, planiny
teď lvem se člověk zkrvavený stal, —
ba horším! Neznalí vlk, lup bečivý
jenž divě z ohrad nočních vleče, hřát
se rounem jeho, jeho mléko pít;
býk, jejž rve za týl mocný tigr vrah,
proň nikdy neoral. Leč zkrutli též,
kdy hlad a divá nouze hnětly je,
žeť nezná soucit hruď jich kosmatá.
Však člověk — z hebčí hlíny Přírodou
jenž sdělán, v srdci vnadnosť citu všech,
a sám jen plakat učen — její klín
kdy lahod, plodů, bylin tisíce
mu sype, nesčetných jak paprsky
neb kapky deště, jež jim daly vznik:
má on, vzor krás! jejž sladký zdobí smích
a v Nebe přímý hled — kdy snížit se
V směs dravé sběři a ret smáčet v krev?
Nechť krvácí dav šelem ztřísněných!
co’s ty však, brave, spáchal, co, žeť smrt
sis zasloužil, ty plémě pokojné?
Tys mléka proud dal vábný, vlastní šat
nám pro chlad Zimy skytl! Vid pak ctný,
to zvíře prosté, dobré, bezelstné,
čím zhřešil ten? On, jehož námaha
vždy svolná, trpělivá šatí zem
žní všakou nádherou, má cedit krev
a hrubců pod rukou, jež krmí sám,
tu chroptět v klopotě jen proto snad,
by vzkypěl výš ryk obžinkových dní,
jež zisk jsou jeho práce?! Citelné
tak srdce zlehka vnuká; odvážno
však v tento dnešní věk, byť slabě jen,
slok Samošského mudrce[3] se tknout:
zpěv smělý, drzý kárá Nebes Moc,
jež vůlí přemoudrou nás vetkla v stav,
zkad v čirou bezvadnost se nelze vznést.
A pak, kdož ví, jak pochod životní
se stupeň k stupni v život vyšší pne!?
Teď první kalný potoků an proud,
jarními dešti vzdutých, odplynul,
a plujíc v mechobarvém toku jich,
se bělí pěna vlnivá: tuť čas,
(žeť vody temná hněď lsti posud vhod!)
bys pstruha lákal. Dobře strojenou
si mouchu zřiď, prut pružný, končitý,
vlas plovavý, jejž šedý skytl kůň,
i všecky rybářské své drobnosti.
Leč nenech, na udici mučený
by v smrtných kruzích červ se v křeči chvěl!
Když dravým hladem polknutou ji pak
z krvavých útrob bědným, bezhlasým
a slabým chudáčkům těm rveš, z ní děs
i trpký bol se v něžnou line páž.
Když proudy protkla slunce mocného
zář čilá, budíc ploutevnatý rod,
tu rozradostněn zas jdi na lov juž!
Zvlášť západ vánkem vířivě-li hrá,
mrak stinný zlehka nesa blankytem,
v ten den k jich zdroji výš v střed vrchů tam
i lesin zpěvných stopuj potoky!
V den jiný sleduj spleť jich skalných rýh
níž k řece až, kde valných ve vlnách
rusálky drobné rády skotačí.
V to právě mís!o nejisté, kde proud
se chvějný mísí s rybníkem, neb vře
kol kamene, či břehem odražen
jsa vymletým, hrá v toku čeřivém —
tam, bystře soudě, mouchu svodnou vhoď
a v křivkách umělých ji veda dál,
hleď okem bdělým na zvěř mrskavou,
jak z bujnosti či hladem hnána v ráz
nad povrch proudu skáče, zdvihá se.
Tu jemným trhem zubatý zdrž hrot, —
ty na travnatý zlehka vrhni břeh,
ty tam zas na hráz příkrou zvolna vlec,
s jich silou v shodě měně ruky vzmach!
Však příliš mladý, lehko svedený
kdy lup tvůj sotva sklání svižný prut:
tuť, mládím jeho hnut i hrstkou dní,
v nichž z živné nebes záře těšil se,
hned jemně vyprostiv, v proud uvrz zpět
to mládě skvrnité! Kdy z temných děr
však zvábíš říčky vládce, schýlených
kde stromů kořeny mu spletly byt:
pak všeho umění ti dlužno dbát.
Onť dlouho, mouchu měře, bděle plul
a juž juž chápal ji, — však zvířený
vždy proud strach jeho hlásá úzkostný.
V sled náhle, přes slunce an ztemnělé
se nese mrak, on rmutným ponorem
v smrt zoufale se vrhá. Raněn zle,
v ráz prchá, pádí, až kam stačí vlas, —
tůň hledá nejzazší, skrýš v býlí kdes,
břeh děravý, svůj z dávna jistý byt;
teď vyletí, teď v bahne šplíchá zas,
tou zjitřen lstí. Ty rukou povolnou,
jež vždy jej cítíc, v běhu zběsilém
mu hoví, — teď zpět couvej, proudem v příč
jej sleduj teď a marný vztek tak zmař;
až na boku kdy pluje bezdechém
a svému losu vzdán — ty na břeh lup
svůj nevzpíravý vyvlec vesele!
Tak mírných užij chvil! Když v poledne
však slunce střásá s trůnu mraků dav
i chabost tupou metá v hlubiny:
tu hledej břeh, kde kvete bezů shluk,
kde, planě seta, dolin lilje dchne
svůj balsám vonný, rosné petrklíč
kde hlavy věsí, fial kde skryt nach,
i všecky stínu děti milené.
Neb o jasan tam širý opřen, lež,
jenž nad svah ční, zkad pružným křídlem hnán,
se doupnák ryčný zvedá, neb svůj byt
si krahuj lepí v týl skal převislých.
Zde knihou klassickou veď obraznost
v ty zjevy veské, pastvec Mantovský[4]
jež zpěvem ladným kreslí mistrně,
Neb sám kraj zachyť, bystře před živým
se okem Obraznosti sunoucí;
či, zhýčkán vod i lesů prozpevem
a v dumách ztracen hlubých, zmámen snem
samoty poklidné, kde v tisících
se mísí věcí letmé obrysy —
v mír ukonejši každý vášně chtíč,
vše, krom těch dmutí srdce jatého,
jež budí, neničí však duše klid!
Aj! živoucí tam výhled Musu zve
těch souhrn předvést krás! Kdo kreslí však
jak Příroda? Můž chlubit Obraznost
se barvou rovnou v pestrých plodech svých?
Neb mísit je s tím umem mistrným,
do barvy barvu ztrácet, v poupěti
jak zkvetlém všade zřít? Tož Obraznost
když pod blahou tou prací chabá mdlí,
co, ach, má počít řeč? Kde slova vzít,
tím množstvím barev krytá? A čí moc,
životu blízká, vdechne v zpěvy mé
ten olej jemný, vůni větérků,
jež nevyvážny stále vůkol dmou?
Ať bez zdaru, přec blaží práce ta!
Tož sem. vy panny, sem, vy mládenci,
jichž hruď vzlet čistší lásky poznala!
Pojď, Amando, mé písně chloubo, též —
ty dílo Gracií, jež vděk jsi sám!
S tím okem cudným, sladce klidným, pojď,
s tím hledem vážným, v hloub jenž duši tkne,
v němž s jasem hloubavého rozumu
plá srdce citné, jará obraznost!
Ó, pojď, a růžonohý zarděn Máj
an vkrádá se, ty se mnou do ranních
vstup ros a květy, čerstvě rozkvetlé,
v jich kráse sbírej, zdobíc spleť svých kštic
i ňadra milá, kdež jich vzroste vděk.
Hleď, skvostů sklady důl tam klikatý
kol šíří, zvlažen! Viz, jak lilie
tam pije z říčky skryté, z bujných trav
jen stěží prýštící, — či vlhký břeh
v hojnosti libé kryje! — Jděmež dál,
kde dýše zkvetlých bobů širý lán.
Ni Arabie se slastiplnějším
nepyšní vánkem, než zde štědře vlá
ve smysly tvé, duch vzňatý jímaje.
Ni nehoden tvých noh ten luh, jenž pln
zeleně svěží, květů bezčetných;
Přírody volná, divá nedbalost
tu jeví — prosta kukly pitvorné —
těkavým zrakům nesmírnost svých krás.
Zde včelek pilných houfné milliony
se v úkol slastný ženou: čilý rod
ten vzduchem libým chvátá semotam
a sednuv na květ, vsutým sosákem
ztad vzdušnou duši, čistou ssaje tresť;
či smělým křídlem výš se pouští zas,
kde porost plané doušky, rudý vřes
jej slastným lupem žlutě obtěžká.
V sled zraku otvírá sad zřízený
své výhledy i svěží aleje.
Tou zelenou jat spletí, kvapný hled
kol bloudí plaše; houštin sevřených
teď chodby loubité se zvolna tkne,
dne sled kam padá mdle v šeř rozlehlou.
Teď stihne nebesklon, teď čeřivou
zas říčku, větry vzduté jezero,
les kol se tmící, věž pak blyskotnou,
vrch nadvzdušný i dálný oceán.
Proč v tu však bloudí dál? když poblíž přec
po mezích, v rosy lesku zardělých,
a v divé květin směsi všechen vděk
tu Jaro leporuké vykládá!
Prv sněženku a šafrán vysílá,
chudobku s temnomodrou violkou,
petrklíč, narcis v barvách nesčetných,
fijalu žlutou, hnědě skvrnatou,
s levkojí bujnou, jíž sad voní kol.
Sasanky, aurikule (v sametě
všech lístků zářnou moučkou krášlené,)
svál větřík jarní s jemných křídel svých, —
i plný zarudlejší pryskyřník.
Pak spěje tulipánů kmen, v němž hrá
si Krásy vrtoch lehký: přebíháť
směs barev, z rodu plynouc v rod, jak prach
kam vlétne plodný; když pak zří
je vykvést jatý zrak, div rukou svých
(hrd v nitru) s plesem zkoumá květinář. —
Od prvopoupat Jara v pižmový
až Léta rod ni květ juž neschází:
ni jacint, panenskou číst bělostí
vnitř rdělý, schýlený; ni jonquilly
ty mocnovonné s krásným narcisem,
jak nad zdroj v báji vždy tak sehnutým;
ni hvozdík širý, pestrý karafját;
ni s křů všech dštěná, růže damašská!
Bez konce řad i vůní, pochoutek,
na barvách barvy, jichž řeč nepodá,
Přírody dech i věčný její vzkvět! — —
Ó, Nebes, Země Duše povšechná, —
ty Bytí zdroji, všeho Podklade —
buď zdráv! Mé dumy k Tobě vždy se pnou;
před Tebou poklekám, jenž mistrnou
jsi rukou vesmír v soulad uvedl!
Hle, Tebou bylin rody přerůzné
v síť blánek svity, listím oděny,
tresť ssají živnou, rosou sytí se;
a Tebou z vábných rostlin vsazena
v prsť vhodnou každá, ssaje. pozvedá
šťáv proudy v cév svých množství spletité.
V Tvůj povel jarní slunce utuhlou
zas mízu vzbouzí, větry zimními
až v kořen hnanou, jež teď šíří, dmouc
se v tanci plynném, v živém kvašení,
nesčetnobarvou onu věcí hru.
Jak výš se nesa, z říše rostlinstva
můj předmět stoupá, rovným křídlem vzleť,
má Muso dychtivá! Slyš, hlučně les
jak zve tě v nejpestřejší zdobě tvé!
Svůj zpěv mi půjčte, slavíci! a v směs
mých veršů rúznoplynné melodie
ach, vlijte duch, — kdy Jara velezpěv
já čerpám z první písně, kukačka
již pěje lestná, k látce sáhaje,
jíž pověst nezná: hájů vášně mním!
Když prvně lásky duch jsa vyslán v kraj,
vzduch živný zuřívá, vládna souladně
i srdcem: počnou houfy veselé
peruti pestré peřit v smělých snech
i z mysli vyšlý nápěv zkoušet zas,
prv mdlým jen trylkem. Ledva zmohutní
však jemný popud ten i roste v šíř —
juž, vzkříšen zcela, ples jich překypí
v ráz hudbou nespjatou. Tu skřivan vzlét’,
ten jitra posel, hlasně hvízdaje;
než prchnou stíny, v mraky úsvitné
on stoupá s pěním, rody hlaholné
z jich bydlišť volaje. Mláz každičká,
v hloub spletená, strom netvárný i keř,
skloněný rosnou vláhou nad hlavy
zpěváků plachých, tamo sídlících —
jsou sborozpěvu plny. S lesním drozd
teď skřivanem (jež slýchat nad všechny
v tlup libém závodu) not nejsladší
probíhá škály, ples an přeje rád
jim slavík slouchaje, však úmyslem
vnitř hrd, že nocí svou jich zdolá den.
Kos hvízdá na trnitém pahýle,
a z háje něžný odpovídá hýl;
též v zkvetlém vřesu v hejnech rozlití
nemlčí konopásci. Medové
v to trylky mísí pěvci nesčetní,
v sílivém stínu lístků vzpučelých
k nim sdružení. Hlas sojek, kavek. vran
i drsných hrdel všech — sám neladný —
zde plní souhru vhod, když žalobný
svuj repot hřivnáč dýše v celou směs.
Toť láska, jež jich tvoří prozpěvy,
a lásky hlas ta hudby spousta kol;
tať zvěř i ptáky učí obliby
umění nežnému. Tuť pestrý rod
pak každou z vábných zkouší cest, již můž
mu lásky vnuknout vtip, a v dvornosti
svým družkám dušinky své vylévá.
Prv šíř kol vzduchem krouží v dáli ctné,
lstí tisícerou dychtě chytit hled
své čarodejky chladné, šibalsky
jenž polodvrácen, vše přec ví. I Žhnou
jich barvy, byť dost málo souhlasu
se zdála, svolná, přát; a nadějí
svou hnuti, čile vyrazí; leč v ráz
ve zmatku couvají; i jdou vpřed zas,
a peruť pestrou v kruzích ladných pnou
a pérkem každým chvějí v touze své.
V manželské všedše svazky, v hlubý háj
pryč kvapí, buď kam vede obraznost,
či vnuká rozkoš, pokrm, jistá skrýš,
by slechli mocný příkaz Přírody,
ni vším tím sladkým citem poznaným
se nekochali darmo. Jedni skrýš
jdou strojit v plotě z cesminy, kdes v houšť
ti zas, a v trní hrubou ochranu
mdlé děti svěří jiní. Puklý strom
též mnohým skýtá milý útulek.
hmyz k jídlu hned a mech svůj do hnízda.
Část jich dál stranou v dolu travnatém
či poušti drsné skromnou snove tkaň.
Však nejvíc těch, jež blaží lesní tiš,
odlehlé temno, břehy pýřité
a příkré, tok jež dělí bublavý,
svým šumem blaže celičký den ty,
jež slastný úkol víže. V kořenech
tu lísky, nad proud lkavý skloněné,
svých domů první základ budují:
chrasť suchou v umnou stavbu rovnají
a jílem slepují. Pak neuzříš,
leč nestavný kvap vzduchem neklidným,
jenž nesčetným bit křídlem. Vlaštovka
v louž slizkou vráží, pílíc visutý
svůj stavět dum. A často s hřbetu krav
a ovec klidných chlup i vlnu rve
si tisíc snažných zobů, v tichosti
i z humna stéblo krade, měkký až
i teplý byt jich vzroste hotov, čist.
Kdy trpělivá pilně sedí tu
pak samička, již z něžné úlohy
hlad ostrý ni slast libá nezláká —
ač Jaro celé, kypíc, dýŠe kol:
břeh protější si mílek soucitný
za místo zvoliv hrdé, netrhlým
jí pěním nudu krátí; neb, kdy krm
si skrovnou ona sehnat těká v kvap,
ji chvilku zastoupí. Kdy dlužný čas
pak v zbožné splněn píli, holátka
tu v plnost žití teplem dorostlá
jdou k světlu, křehkou vazbu drtíce —
rodina bezmocná, jež pokrmu
si stálým křikem ždá. Co vášní tu
i něžné péče, citu jímavých
ach, svírá nové rodiče! Pryč v dál
hned letí oddaně snést mladým svým
nejsladší sousta nezáviděná —
jež rozdělivše rovno, na novou
jdou sháňku zas. — Též tak pár šlechetný, —
sklán osudem, však z lepších stvořen hmot,
a blah i strastmi nad hruď sprosťáckou —
kdes v lesích dálných v chýšce odlehlé,
jen Nebem podporován pečlivým,
zrak vlhký upjav na svých dítek řad,
chuť vlastní zdusí — a jim skytne vše.
Ne trud jen za hru jim: v ráz vznešená,
velikým Jara Otcem vdechnutá
ta láska smělost v plachý vlévá rod
a v sprostný lest! Hle, kradmou perutí
(kdy noha zlá jim lesní ruší byt,)
v keř sousední se snesou potichu
a zklamou, vzlétše ztad jak splašeni,
necitu školáka. Tak koliha
též bělokřídlá mládci na cestě
kol hlavy ryčně krouží a pak vpřed
luk plochu míjí dlouhou oklikou,
jej vábíc od hnízda. Přes drsný mech
takť kachna divá, přes poušť necestnou
se třepá tetřevka, (ó, zbožná lsti!)
by pátravý byl chrt v dál zaveden.
Ó, Muso, lesních bratrů svých tu lkát
se nestyď, člověk tyran nelidsky
jež lapiv, v úzké kleci svobody
a vzduchu bezmezného pozbavil.
Jsou mdlí ti rabi sliční, peří mdlo
i zedráno, lesk jasný ztrativši;
z jich písní prchla jará divost ta,
jež s buku jasna, rázna štěbetá.
Kdo kocháš lásku, láskou vnuklý zpěv
nuž, šetř těch rodů, kruté vzdej se hry,
tvé ňadro nevina-li získat můž,
či hudba jmout, neb zbožnost překonat!
Zvlášť slavíka však péče zmařené
lkát nenech; přeútlých onť ústrojů,
by snesl klece drsné vězení!
Nezřídka — kdy se vrací, v zobu tíž,
užaslá máť a hnízdo prázdné zří,
jež rukou krutou hrubec necitný
vzal v plen — v zem padne krm, teď zbytečná;
jí peruť chví se sklopená a můž
v stín topolu ji truchlou ledva vnést,
kde pěje, zcela kleslá v beznaděj,
své stesky v noc, a sama na větvi
tu sedíc, znovu žalobný ten zpěv
tnaplivé bědy počne po každém
juž mroucím závěrku, až kolkol les
lká v píseň tu a pláčem jejím zní.
Však dřevním poutem chtivě pernatá
juž zhrdá mláď a nebem volně vlást
si žádá, často křídly mávajíc:
tu slastnou službu jen! — a mizí v ráz
rodičův láska, nepotřebna již.
Spořivá Moudrost nic v zmar nekonáť!
Je v slunný, vlahý, ladný večer to, —
an nic, leč balsám dýše po háji,
jenž žlutým světlem plá — kdy vyšed rod
ten nový v nebes lán, zří v Přírody
ztad obec, kam jich křídlo dosáhá
či hled — svou říš i pastvu. Po větvích
kol tančí, vždy však vratkém na kraji
jich rozběh mdlí; a peruť vztažená
v třepotu lehkém chví se, vzpírajíc
se svěřit prázdnotě: až rodiče,
jich vůdci, sletí prv a plísní je,
ba nutí, ženou, svrhnou. Vzduchu vír
tíž přijme pernatou, a peruť jich
vlá sebeučná živlem vlnivým.
Na zem se snesše, smělej vedou výš
a dál a dál pak delší vždy svůj let.
Až po strachu kdy všem, a každá moc
v čin vzbuzena i život — rodiče
zří volni rod svůj lehko vzduchem plout —
a v posled šťastni, neznají ho již!
Tam nejvýš s týlu drsné skaliny,
jež nad hloub ční, (jak nejzáz Kildy břeh[5]
se děsně mračíc, kde v svět indický
lid sirý slunce mroucí předává,)
hle, orel král mláď vede bujarou,
pařátů mocných, v níž vře otcův žár.
Teď, králství vlastní kdy je schopna vést,
ji z tvrze shání, kde byt od věků
má jeho říš, již drží poctivě
a v pokoji, na mnoho k moři mil
svůj řídě běh a z dálných lově výsp.
Svůj krok-li stočím k sídlu veskému,
jež duby ctnými, jilmy hrdými
zve vraní rod, co v snětech vysoko
stan vzdušný v časném Jaru buduje
a stále plesně kráká: potěšen,
zde zkoumat domácí bych havěti
um mohl různý. Kvočna pečlivá
svou volá švitořivou rodinu,
an kohout chrabrý brání, krmí ji;
hruď ohněm plá mu, když kol v kráse jda,
si zpupně kokrhá. Pred družinou
v nádržce kachna pestroskvrnatá
veslujíc, káchá. Plujíc nádherně,
šat sněžný labuť vánkům poddává
a hrdě klenouc krk, vpřed veslatou
v kvap nohou pílí, a svou chráníc mláď,
vrbitý ostrov střeže. Krocan pak,
hlasitě hroze, rudne, všebarvou
an zdobu svou páv slunci vykládá
a v zářné velebnosti pluje kol.
Nad zjev ten prostý vzlétá v lásky hrách
vrkavý holub, chtivě okem svým
kol blyskotá, krk toče měňavý.
Kdy takto stínu něžní nájemci
se láskou čistší kojí, hrubší níž
tu zvířat svět se divě řítí v žár
a lítou touhu. V chlipných žilách všech
býk cele vznícen, čije vzteklý chtíč.
Syt pastvy juž a píce nedbaje,
se žlutým vřesem brodí, sotva zřen,
jak bujně pučí mocné nad boky
mu větví změť; neb sklíčen, v spletitý
se žene les, leč — v smysly lhostejné
ač trou se — vnadných poupat netrhá.
A často žárlivých snů vztekem jat,
boj hledává i v prázdno buše, mní,
že v kmenu sukatém vždy soka sklál.
Když však se střetnou, počne války jek:
z jich očí srší vztek; v zem rozrytou,
z níž vzlétá prach, o činech krve řvou,
a v hlubých stonech prudký svedou boj
co vnadná, libodechá jalůvka,
blíž dlíc, jen hněv jich jitří. — Chvějný oř,
jat v nervech všech tím žhoucím pudem, nic
dbát nechce uzdy, slyšet zvučný bič;
ran necítí, — leč hlavou házeje,
a dobře známou slastí v planin dál
jsa silně váben, divě pádí v kraj;
přes skály, lesy letí, strže hor,
a řiče, lapá vzdušném na chlumku
dech dráždivý. Pak sběhnuv po srázu,
proud přerve, jenž se střemhlav pění s hor,
i tam, kde řeky zúžené se vztek
kol v černých točí vírech: takáť moc
mu v srdci šílícím i v šlachách vře!
Ni pěnné tůně hronmé nestvůry
ne neblaženy Vesnou bezmeznou:
z děr ledných, z hlubých kalů vzbuzeny,
se v plesu hrubém chrují, šplouchají.
Byl hrozný by to zpěv i neladný,
pět kruté vzněty divých rodů těch:
jak — an tím žárem zmnožen rodný vztek —
ve tlupách prudších s hrudí zuřivou
kol šírozvučnou pouští bloudíce,
své strašné lásky řvou! V tom brání však
mi předmět, (o němž nadšen britanským
chci kráskám pět,) mne vida v hory týl,
kdež pastvec, sedě svěžím na drně,
pln zdraví ssaje slunce níživé.
Koj stádo pase v různoladěném
se bekotu, a hravá jehňata
sem tam se točí, v plesném zjaření
své žerty strojíce. A vpřed teď zve
je křepký závod; v dané heslo v kvap
tu vzkočivše, val hmotný proběhnou,
jenž vrch kol lemuje: to náspy jsou
zuřivé války v krutém pravěku,
kdy Britsko rozpadlé krev cedilo,
ve věcný klesši svár, než vyrostlo
v ten nerozlomný, vkořeněný stát,
kde zlatý týl pne Obchod s Bohatstvím,
a se Svobodou Zákon nestranný
nad prací naší bdí — až žasne svět!
Čí dech to mocný, rcete, badači,
jenž řečí silnou — jež jme cit, ne sluch —
nebeské ptactvo učí? kdo mu v hruď
milostné vlévá lsti? Kdo, ne-li Bůh?
Bůh vnukavý, jenž, naskrz volný Duch
a Činnosť nestavná, vše proniká,
vše rovná kol i pudí, podpírá.
On sám jen v práci stálé — a přec sám
se nepracovat zdá; takť bezvadně
ten hromný sdělán věcí veleplán!
Ač stajen však, všem očím čistším v svých
se dílech jeví Tvůrce učitel:
zvlášť, Jaro milé, ty a vděk tvých scén
zřít úsměv boží dáváte, kdy zem,
vzduch, voda štědrost Jeho stvrzují,
jež v tato lepší hnutí pozvedá
zvěř nízkou, ročně hruď jich bezelstnou
tak hojně tavíc něhou, plesáním! —
Teď v hlahol vyšší přejdi, písni má,
a pěj vliv síly jarní v člověka,
kdy s nebem pílí zem jak o závod
vznést bytost jeho, duši ozářit.
Lze v Přírody mu úsměv povšechný
se nevmísit? MŮž soužit vášní svár
mu hruď, kdy každý vánek míru pln,
a písní háj? Pryč s Vesny kypící
cest štedrých, podlí země synové
a tvrdí, pro žal druhých necitní —
či k sobě marnotratní jen — pryč, pryč!!
Však pojďte, duše velké, v obsáhlé
jichž mysli Štědrost tvorná z Jeho děl
plá nejteplejším bleskem; s jasných čel
a milých očí zírá, z temných chat
zvouc Bídu skromnou! Výzvy nečekáť
dobrota nestavná: váš čilý zkum
kout mrazný zbádat nikde neznedbá, —
jak Nebe tichoplodné často dar
dá náhlý, srdce siré překvapíc.
Duch větru těkavý jen pro vás dme
tu Jaro v kraj; vám mračna plodivá
se na svět níží v plesné hojnosti,
nejkrašší záři slunce roní vám,
vy lidstva výkvěty! V těch svěžích dnech
mdlou hlavu obživlý pne Neduh též;
zas život vře, a všecky tvory kol
povznáší mladooká Zdravota.
V mýť slunnou Skromnost jde a vnitřní slast
růst cítí v mysli, již si zakoupit
ni král moc nemá. Zvolna čistý klid
pak vede k dumám, tichým úvahám.
K Přírodě láska kvapně působí
a zhřívá hruď, že povzneseni v sled
až v nadšení a v zanícení žeh —
cítíme blízkost Božství, zkoušíme,
jak blažen Bůh, kdy šťastný vidí svět!
Toť svatí tvého srdce citové,
ó, Lyttelt’ne![6] Tvé srdce druha též
pak čistším umu bleskem povzneslo!
Tak dum i dojmů tvých hrá běh, kdy jdeš
se, Muse oddán, toulat v Hagley-park,
v to britské Tempé! Údolím, kam les
se sklání, mechem skal jež kosmato,
kde bystřin proudy hrají obapol,
a drsnou strží kvapí v běli pěn,
neb dlouhým sledem září v stromoví, —
se mlčky kradete; neb usedše
v stín dubů ctných, (jichž chochol zdobí týl
těch hrdých chlumů, jež dlaň Přírody
nedbalá síla ladně) v myšlénkách
vnímáte veských tišin pestrý hlas:
skot, brav i ptactvo, větru dutý šum,m
pláč bystřin, jež kol spletí kořenů
plazivých zurčíce, v sluch zajatý
svůj rosný repot chvějí.
Často pak
výš vzlétše, jdete světem mudrců,
kdež v jasné řadě vstává divů sbor
i oku zvědavců i pobožných.
Též často dějin pravdou vedeni,
v dob dávných valný prostor vstoupíte,
strojíce s vřelou mysli dobrotou
a vznětem ctným — jímž nehne stranná zášť —
blahobyt Britska: z vírův úplatných
jak povznést cnost a vzkřísit umění.
Hled uhneš-li zas, v dumách vážných hrá
Mus čaromoc, an zjemněný váš vkus
dech písně dávné ssaje vnukavý,
až — řevniv — zpěv tvůj vlastní čacky vzplá.
Lucinda[7] milá pouť tu sdílívá,
svou duši pojíc k tvé. Zrak milence
tu zří vzhled lásky po vší Přírodě,
i mizí v ráz ryk světa hříšného,
jenž zmítán podlých vášní příbojem.
V tom srdci útlém nadšený je mír,
a když svých skvostů hojnost vylévá
v hovoru pestrém, látku mírníc vždy,
vy v častých přestávkách k ní vzhlédáte
v nadšení z jejích očí (změklý cit
kde tkví i živá sladkost, milý vděk,)
ssát rajských plesů nestihlý ten duch
i nedosažnou slast, jíž láska jen
svých milých hrstku pouze dařívá.
Chlum zatím stihnete, kdež s výšiny
se ladné rozhled dálný šíří v ráz:
a stržen přes vrch. dol i les a luh
i svěží lán a temný tu tam vřes
a vísky, kleslé v stromů měkký klín,
přes věže měst, jež v sloupech vlnivých
dým krbů značí — zrak váš v let se dá,
v dál tíhna od zámku,[8] kdež v lahodném
dlí bydle stále pohostinný duch,
až tam, kde znenáhla kraj zlomený
se kloně, v chlumy chmurné drsnatí,
z nichž hory Cambrijské jak dálný mrak,
jenž modrý obzor vroubí, temně ční.
Zažehnut duchem roku plodného,
ze živé pleti tryská svěžejší
teď v líčku panny květ, v šíř tratě se;
z rtů hlubší sladkost plá, dech mládí pln;
jasnějším proudem vláha blyskotná
jí v oko kane, v tepu bouřném dme
se chtivá hruď; vzruch něžný v cevách vře,
a duše svolná lásce patří jen.
S těch hledů ostrých prchá její hoch,
pln milé moci úchvatné i chor
jsa nyvým lkáním. — Krásky, střezte, ach,
tu velmi srdcí vratkých: nezvete
v boj vzdech ten nákazný, hled přímluvný,
jenž tich a sklopen, v měkkou skromnost kryt, —
však lsti je pln! Nechť vůli vytčenou
nezvrátí jazyk žhoucí, pochlebně
jenž hladě, zklame v ráz! Ni v besídce,
již jasmín splet’ a vystlal růží déšť,
an večer clon svých purpur věší kol,
chvil blahých mužům svodným nepřejte!
Ty, mládče chtivý, lásky chraň se též,
chraň hledu hladkého! Jeť pozdě pak,
kdy něha proudem v srdce řítí se:
tu v prachu leží um, a sláva mdlíc
do vzduchu mizí, an duch šílený,
pln blahých vidin slasti domnělé,
dál kreslí zjev mu bludný, žhoucí vděk
i úsměv svůdný, lživě skromný hled,
kdež pod krásnými blesky, nebe lhouc,
lest číhá nezdolná, i krutost, smrt;
a v zbloudilý sluch zvuče klamně přec
ten svodný hlas, jej zmámiv, v šalebný
ho vleče břeh a v zhoubných plesů luh.
Vždy přítomna, i v lásky lůně až
složená bědně, když kol hudba vlá,
pach, olej, víno, chvíle hýřivé, —
i z růží Lítost dravá hadový
svůj chochol tyčí: bol v ráz oživlý
sklíčeným srdcem šlehá, hněvivě
kde zhýralosti tíze tísnivé
se chvilkou brání čest i velký cíl.
Však bez ní — co běd sněných vstává, rvouc
vše pomysly, z dum stálých živeno,
i mrazí tvář a sžehá žití květ!
Zhrzené štěstí prchá; vysmány,
v kvap pletky vratké tíhnou, letí v zmar.
Kol šero jen: i slunce ztemnělé
zář tratí! Vesnu růžoňadrou mřít
zří lkavá obraznost, a duhy svit
se smrštěn kroutí v šeré klenutí.
Též Příroda mdlí, hasnouc; láska jen
sluch jímá, cit i zrak, vše myšlénky
i smysly plní, bouří v žilách všech.
Z knih — družek nudných — hlupství čpí mu jen,
a smuten sedá v přátel kroužku sám
i nevšímavý. Věta necelá
mu se rtů splývá, duch an neklidný
zalétá (nesen vřením myšlének)
tam k dálné milky ňadrům marnivým, —
zanechav stín jen milence, jenž v stav
ukován trudný, hlavu kleslou má,
zrak láskou ztrápený. V tom vzchopiv se,
zas rozchvěn nežným vzruchem, divoce
se žene v třpytný stín a v družný šer,
kde nad spád proudu visí malebně
hloub ztemnělá. Tu dumným soumrakem
pln srdceryvných úvah těká kol,
vzdán lásce celý, nebo klesnuv v stráň
na lilje svadlé, nářkem nestavným
povzdýmá vánek, potok proudem slz.
Tak v sladké tísni ztrácí den a dřív
z míst hlubých nevyjde, až východních
beránků klenbou luna prohlédne,
zář zvolna šíříc tam, a něžných Hór
si vede družinu. Tu vpřed se hnuv,
pod chvějnou touhou blesku jejího,
zas v duši blah, ždá pěvce večera,
by žal svůj s jeho smísil; neb kdy svět
i péče synové dlí ztichlí v snách,
k půlnoci stínům děsným druží se.
Tu k siré svíčce lkaje, na lístek
vylévá srdce marně mučené,
jej určiv lásky poslem jímavým;
na vznětu vznět plá tam, a šílenstvím
vždy vyšším řádky žhnou. By v lůžko skles’
však blouzniv — sen mu prchá s podušek;
noc celou zmítá se, sil balsámných
nenašed v žádné z poloh, bledou zář
až na bledšího chudáka (jenž mře
juž láskou) sešle ranní šer. Tu snad
v klid na mžik klesne tělo vyssáté,
i dál však rušeno sny matnými,
jež v obraznost se chorou derouce,
mu v černých barvách zjevy zkreslují.
Tu s čarodějkou duše mluvívá:
hned mrzut v davu kdes — hned v ústraní,
kde loubí tajná splétá rostlin tkaň,
daleko lidí hloupé dotěrných;
an v slepé promíjivé lásce jme
se lehkověrně střásat juž svůj trud:
v ráz bezděk chopen paží podanou,
s ní hvozdem širým, v dávnopustou step
pln chmurné tíhy bloudí bez cíle,
v noc zahalen a bouř. Neb zděšen zas
před roklí couvá sráznou, rmutný proud
v ní přebrodá, v břeh druhý pachtě se,
kde smutna, bez pomoci rozpíná
svou náruč milka, ždajíc přispění;
však rve se darmo: divým tokem v dál
jsa nesen, vlnu zdmutou rozráží,
či klesá, pohřben vírem kypivým. —
Toť čarovné jsou lásky záchvaty,
jichž bol však blaží přec. Kdy žárlivost
však srdcem jed svůj jednou rozlije,
pak blaživým ten bol juž není víc,
leč záchvat krutý, ustavičná žluč,
vše myšlení jež hryze, lásky ráj
že sžehnut hned. Tu ladné výhledy
i lůžka z růží, loubí rozkošná,
ach, s bohem! mírů zašlých paběrky
juž v posled zasviťte: mor žlutivý,
hle, kalí duše zrak, a obraznost
utápí v mrákavé tmy zsinalé.
Ach, místo líček láskou oživlých
i slunných rysů, očí vřelých, vznět
kde v proudech blýskal — temné hledy zřít
a podlité, zkad hrubý sálá žár,
líc planoucí a čelo mračivé,
kde duše otrávená zlobně tkvíc,
pryč lásku zahání. Hrůz tisíce,
smyšlených divě, vzteklé pohledy
všech strašných soků, lpící na vnadách,
k nimž láskou on je šílen — ztravují
jej vztekem žravým, žhavou úzkostí.
Mdlou pomoc darmo nesou výčitky
v podvodné pýše, vetché ráznosti, —
mír klamný na mžik davše. Obraznost
přec její vděk zas lije v mysli ruch,
kol duše snuje dřevní něhy tkaň
s vší čaromocí lásky záludné.
V ráz mysl zas mu chvátí lítá bouř,
žhne v žilách všech a v tepnách kolkol vře,
kdy teskná pochybnost rve bolnou hruď;
neb všech těch strachů trudné splnění
by klidem bylo proti citům těm.
Tak v křečích horečných či péči zlé
hoch žije prudký, jejž v poušť trnitou
cest květných vnadou láska vyláká;
zhas’ čistý blesk snah jeho, v zkázy důl
poklesly chvíle, kdys tak radostné!
Však blaze těm — všech lidí nejblažším!
jež hvězdy tišší spojí a jich hruď
i štěstí, bytost slijí v jeden los!
To není lidských řádů hrubší svaz,
(tak často mysli vpříč i přírodě!)
zkad mír jich klíčí; je to soulad sám,
jenž vše jich vášně v lásku iednotí,
kde Družnost plně jeví něžnou moc,
bezvadnou úctu, oživovanou
nestihlou touhou, duše účastí.
Jde vůle s vůlí, náhled k náhledu
v bezmezné víře lne; vždyť láska jen
vyváží lásku a dá pravou slast!
Ten podlec, jenž od skrblých rodičů
si hnusnou pannu koupí, rozkoše
jen vlastní chtiv, nechť v tísni věčné dny
i noci tráví dle své zásluhy!
Nechť hrubý lid, v němž lásky nelidské
chtíč divý jak jich slunce lítě žhne, —
nechť tyran východní svých otrokyň
před nebes září skryjí, zmrhaným
i mrtvým tvarem sprostě jati jen!
Však ti, jimž láska svatých slibů tmel
i rovných povzletů, jak Příroda
žít mohou volně, prosti strachů všech.
Čím svět jim? lesk ten, ples, s tím hlupstvím vším,
kdy v druhu tiskne druh, co obraznost
můž zplodit krásného a hruď si ždát!?
Cos všech vnad dražšího je v pohledu
ať v duši či v tvář, duší zjemněnou:
čest, pravda, láska, soulad, dobrota —
ty vlídných Nebes dary nejdražší!
Kol zatím dítek smavých pučí roj,
v nichž vděk jich obou smíšen. Znenáhla
květ lidský porozvinut, den co den
výš něžně buje, nový jeví čar,
jsa otce leskem, matky poupátkem.
Pak volně roste rozum dítěte
i ždá si pilné péče vlídnou páž.
Ó, slastný úkol! něžný pěstit duch,
myšlénku mladou učit rozpuku
a v mysl vlévat svěží nauky,
dchnout život do duše a pozatknout
do žhoucí hrudi snahu šlechetnou.
Ó, vy tu rozkoš jevte, často jež
překvapí slza, vůkol zříte-li,
a nic zrak nestihá, leč blaha zjev,
tu pestrou Přírodu, jež jímá hruď:
tuť spokojenost, skromnost půvabná,
zátiší, přítel, kniha, veský klid,
po práci oddech, život prospěšný,
vždy vyšší cnost a Nebes uznání!
Toť cnostné lásky nepředstižný ples;
tak její míjí čas! Je z ročních Dob
(jak nestavně jdou světem hlomozným)
zří každá blažené, a růže své
kol skrání vlídné Jaro splétá jim.
Až večer zářný, vlahý přijde v sled, —
kdy po života dlouhém jarním dnu
v přilnutí užším (lásky prožité
an mnohý důkaz v pamět hrne se)
v sen společný tu klesnou zároveň;
jich duše něžné — spolně prosty pout —
jdou v kraj, kde věčně s láskou vládne slast.
- ↑ Hraběnka z Hertfordu, vznešená příznivkyně Thomsonova, na jejímž venkovském sídle básník ztrávil mnohé blahé dny. (Viz předmluvu.)
- ↑ Augusta = Londýn.
- ↑ Pythagoras.
- ↑ Virgil.
- ↑ Kilda, nejvzdálenější ze západních ostrovu skotských.
- ↑ Lyttelton, kancléř královské komory, sám básník a věrný i důvěrný přítel a příznivec Thomsonův, u něhož tento na venkovském sídle v Hagley býval hostem. (Viz předmluvu.)
- ↑ Choť Lytteltonova.
- ↑ Sídlo lorda Lytteltona v parku Hagleyském.