Údaje o textu
Titulek: Snář
Autor: Ignác Jan Hanuš
Zdroj: Slovník naučný. Osmý díl. Praha : I. L. Kober, 1887, str. 720–721
Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Snář

Snář slove rukopis nebo tištěná kniha, která má za účel, vykládati smysl snů. Již účel naznačený jest pouhý nesmysl, jelikož sen není nic jiného, než nervový neb představový přechod v polobdění — každý sen znamená to, co obsah jeho jest, a ničehož více. Sním-li ku př. o vojně, je vojna představa mého mozku, a nic více ani méně. Proč právě o vojně sním, toho příčinu hledati v souvislosti mých představ a v dojmech na mé nervy při snu působících, ať již jsou ty dojmy vnitřní, v ústrojí mém ležící, anebo vnější, zevně na mne dorážející. Každý sen je totiž jen účinek jistých a to přítomných příčin, buď v těle, buď v duši uložených, a nejde nikdy do budoucnosti. Souvislé sny jsou dobře odůvodněny, jen že příčin jich ne vždy známe. Vykládati sny je zjev romantický t. j. domnění, že za světem přítomným leží jiný svět tajeplný, jenž někdy přes meze nynějšího světa proráží v přítomnost, nebo aspoň přítomností se prozrazuje čili zjevuje. I staří, třebas tak zvaní klasičtí národové znali takovou romantiku, dávajíce si ku př. prorokovati ze šumění listů dubových vzduchem pohnutých. Čím méně smysly a rozumem pojímáme svět a člověčenstvo, tím více nahrazujeme nevědomost svou city, tušením a vůbec obrazností (fantasií), jako když se věřívalo v působení souhvězdí čili konstelaci na živobytí lidské. Taktéž se hledávalo za sny něco tajeplného; sen, zdálo se, že není dán přirozeným spůsobem, než nějakou tajnou příčinou, která nám jím dává výstrahu neb znamení, budiž to již dobré znamení neb zlé. Tak povstalo hadactví ze snů, jako z podobných příčin povstalo hadactví z tahův ruky, lící a p. nesmysl. Z tahů ruky pravé aneb levé mohu ku př. v skutku jen prorokovati, zdaž člověk jest pracovitý neb nic, zdaž vykonává těžké práce, zdaž jest čistotný a t. d., t. j. mohu naznačiti účinky přítomné, nikoli však budoucí. Ze snů mohu taktéž naznačovati, zdaž jsem zdráv neb nic, rozdrážděn neb pokojen a p.; pročež i dobře pozor dávati na sny své, jako vůbec jest dobře pozorovati bedlivě svůj stav zdraví a churavosti. Vše ostatní patří do říše klamu, nevědomosti a pověr. Viz též Náměsíčnost (somnambulismus), Mesmerismus a podobné úkazy lidské lehkověrnosti, která nemá ani mezí. Hloupost lehkověrných slouží pak za prostředek podvodníkům, kteří je mají za blázny. Takových podvodníkův bývalo všade a vždy: pro větší pohodlnost povstaly na jich místě později, když se známost čtení a psaní rozšířila, s-e, t. j. návody k sebeklamu. Česká literatura zná též s-e jako každá jiná. Nejstarší známý český s. byl vyhotoven za císaře Karla IV. Přepis přeskvostný na pergameně psaný leží v knihovně knížecí v Mikulově, jiný exemplář zavezen Švédy do Štokholma. Pochází prý od Slaidana (Slaidy), jenž byl vnukem boha Joviše. Musil se totiž původ výkladův jaksi znádberniti: i pocházely tudíž s-e buď od bohů, buď nalezeny byly v pyramidách egyptských, nebo pocházely od mudrců, třebas arabských, hvězdářských, neboť hvězdářové umějí čísti písménka nebeská, t. j. hvězdy a souhvězdí. Tak se též zjevil onen Slaida, vnuk Jovišův, ostatně neznámý vševěd. Jakýsi Vavřinec z Prahy, jak výslovně stojí v exempláři Mikulovském, přeložil jej do češtiny, „poněvadž tyto knihy snóv byly potvrzeny od mistróv indických, perských a egyptských!“ jak by tudíž měly scházeti Čechům, kterým juž Libuše sama byla věštkyní čili Sibylou. I jakýsi Václav Hájek, neví se však s jistotou, zdaž to byl pověstný kronikář český, vydal r. 1550 v Praze s. A tak vyšla vydání rozličná během času až na věky naše, ba potřebujeme nyní ještě s-ův , abychom vyhráli v loterii. Žida ku př. viděti je sedmička, Židovku pětka a to jistá čili „živá“. To však se přidati musí, že s-e české jsou hojně humoristicky sepsané. Tak je jeden s. v rukopise, jenž praví, ženu starou líbati že nic dobrého neznamená. Proti takovým s-ům, kteréž slouží k humoristické hře, nelze ovšem ničehož namítati. Hš.