Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Relikvie
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: La Relique
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 232–239. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Panu abbému Ludvíku d’Ennemare, v Soissons-u.

Drahý abbé!

Sňatek můj se sestřenicí tvou jest zmařen a to spůsobem nejzpozdilejším — k vůli špatnému žertu, který skoro bezděky dovolil jsem si se svou nevěstou.

V nouzi své uchyluji se k tobě, příteli milý, neboť můžeš pomoci mi z nesnáze. Vděčen budu ti za to do smrti.

Znáš Gilbertu, či domníváš se spíše, že ji znáš; avšak známe-liž vůbec kdy ženy? Veškery jejich myšlénky, veškery jejich úvahy a veškery jejich názory jsou spůsobily připraviti nám překvapení. Vše to plno je střídavosti, změny a nepředvídanosti, nepochopitelného úsudku, zvrácené logiky a neústupnosti, která zdá se býti neodvolatelnou, ale poddává se proto jen, že maně ptáče usedlo na okenní rám.

Netřeba připomínat ti, že sestřenice tvoje, vychována bílými či černými pannami nancy-skými, z míry jest nábožna.

To lépe víš nežli já. Co snad povědomo ti není, je to, že ve všem přepjata jest jako v pobožnosti. Blouznivost její ulétá jak lístek unášený větrem a je ženou či spíše mladou dívkou, více nežli kterákoli jiná, brzy dojatou neb podrážděnou, náchylnou k přízni neb k nenávisti a naopak a hezkou… jak víš a nad pomyšlení vnadnou… jak nezvíš nikdy.

Byli jsme tedy zasnoubeni. Miloval jsem ji, jak miluji ji posud. Zdálo se, že rovněž splácela mi láskou.

Jednoho večera obdržel jsem depeši, kteroužto volán jsem byl do Kolína nad Rýnem k lékařské konsultaci, jížto následovati měla nepochybně vážná a nebezpečná operace. Jelikož odjeti bylo mi nazítří, spěchal jsem rozloučit se s Gilbertou a vysvětlit, proč mně není možno obědvati u nastávajícího svého tchána ve středu, nýbrž až v pátek, kdy zpět budu zase v Paříži. Oh, měj se na pozoru před pátky, ujišťuji tě, že jsou osudné! Když zmínil jsem se o svém odjezdu, spatřil jsem ve zracích jejích slzu; když však oznámil jsem brzký svůj návrat, zatleskala v ruce a zvolala: „Jaké štěstí! Něco mi přinesete, maličkosť, pouhou památku, ale patřičně pro mě zvolenou. Bude na vás, abyste objevil, co spůsobí mi největší potěšení, rozumíte-li? Uvidím, honosíte-li se prozíravostí.“

Několik vteřin přemítala, načež pokračovala: „Zakazuji vám vydati více nežli dvacet franků. Chci býti překvapena úmyslem a vynalezavostí, pane, ale ne cenou.“ Opět na okamžik se zamlčela a dodala s očima sklopenýma: „Nebude-li vás to na penězích státi nic a bude-li dárek dosti důmyslný a delikátní, dostanete… dostanete hubičku.“

Druhého dne byl jsem v Kolíně nad Rýnem. Jednalo se o strašlivý úraz, jenž v zoufalství uváděl celou rodinu. Amputace byla nezbytna. Byl jsem ubytován a zavřen skoro v domě a zřel jsem pouze lidi tonoucí v slzách, kteří nářkem svým mne ohlušovali; operoval jsem umírajícího, jenž pod rukou málem byl by mi skonal. Dvě noci vytrval jsem u něho, načež spozorovav jakousi naději na obrat k lepšímu, dal jsem se doprovodit na nádraží.

Leč byl jsem na omylu ohledně jízdního řádu železničního a do odjezdu vlaku zbývala mně více nežli hodina času. Bez cíle dal jsem se ulicemi, v mysli stále obíraje se ubohým svým nemocným, když muž jakýsi mě oslovil.

Neumím německy a on nevyznal se ve frančtině; konečně vyrozuměl jsem, že nabízí mi relikvie. Vzpomínka na Gilbertu kmitla se mi hlavou a na paměti utkvěla mi zároveň blouznivá její pobožnost. Případný dárek sám nahodil se mi do ruky. Vešel jsem za obchodníkem do skladu starožitnických předmětů a koupil jsem posvátnost jakous „pocházející z ostatků jedné z jedenácti tisíců panen“.

Domnělá relikvie uzavřena byla ve skvostném stříbrném pouzdře staromodní práce, jež především rozhodlo o mé volbě.

Schoval jsem věc do kapsy a vsedl jsem do železničního vozu.

Ocitnuv se doma, mínil jsem blíže prohlédnouti si koupený předmět. Sáhl jsem proň. Pouzdro se bylo otevřelo a relikvie byla ztracena! Nechť sebe horlivěji prohledával a obracel jsem svoji kapsu — tenký úlomek kosti, ne větší nežli polovice jehly, zmizel beze sledu. —

Víš dobře, milý abbé, že víry jsem toliko prostřední; máš s důstatek velkodušnosti a přátelství, abys strpěl moji vlažnost a v budoucnost doufaje, jak říkáš, nečinil mi výčitek. Leč naprosto jsem nevěřící vůči relikviím z náboženských veteší a v ohledu tom sdílíš úplně moje pochybnosti. Takž ztráta drobné této součástky skopové kostry nijakž nespůsobila mi zármutek a snadno zaopatřil jsem si fragment podobný, jejž bedlivě připevnil jsem dovnitř svého klenotu.

A odebral jsem se ku své nevěstě.

Jedva, že shlédla mě ve dveřích, s toužebným úsměvem přikvapila mi v ústrety: „Co jste mi přinesl?“

Tvářil jsem se, jako bych byl zapomněl. Nevěřila mi. Dal jsem jsem se prosit, ba prosit úpěnlivě a když viděl jsem, že zvědavostí je bez sebe, podal jsem jí posvátný medaillon. Radostí byla u vytržení: „Relikvie! Oh, relikvie!“ A vroucně políbila pouzdro. Zarděl jsem se studem nad svým podvodem.

V zápětí však zmocnil se jí nepokoj, jenž rychle stupňoval se až v rozechvělou úzkosť, a tázala se s pohledem pronikavě na mě upřeným:

„Jste jist, že je pravá?“

„Naprosto jist.“

„Jak to?“

Byl jsem v pasti. Přiznat se, že koupil jsem relikvii tu ve starožitnickém krámě, znamenalo uvésti se v záhubu. Co počíti? Střeštěná myšlénka kmitla se mi duchem; odpověděl jsem s tajemně stlumeným výrazem:

„Ukradl jsem ji pro vás.“

Pohlížela na mne a ve zracích její zasvitl blesk podivu a nadšení. „Oh, ukradl jste ji… kde?“

„V katedrále a v samé schráně ostatků jedenácti tisíců panen.“

Srdce jí bouřlivě bušilo a blahem bezmála klesala do mdlob. „Oh!“ šeptala jedva slyšitelně. „To učinil jste k vůli mně! Vypravujte… povězte mi všecko!“

Stalo se a nazpět již nebylo možná. Smyslel jsem si fantastický příběh zevrubně se všelikými podivnými detaily. Dal jsem sto franků kostelnímu dozorci, abych samoten směl prohlédnouti si chrám. Schrána nacházela se ve správě, ale nahodil jsem se právě ve chvíli, kdy dělníci i duchovní byli při snídani. Nadzvednuv jednu desku a opatrně odsunuv ji stranou, vyňal jsem malounký úlomek kosti z celého množství jiných — z celého množství proto, poněvadž ostatky ty nepochybně pocházet musejí z koster jedenácti tisíců panen. Pak odebral jsem se ku zlatníku a koupil pouzdro, hodné relikvie.

Příležitosti jsem použil a podotekl jsem zároveň, že stál mě medaillon pět set franků.

Okolnosti té nevěnovala však nijakého povšimnutí a poslouchala jen všecka rozechvěla úchvatem. Když skončil jsem, zašeptala: „Jak vás miluji!“ a sklesla mně do náručí.

Považ — spáchal jsem k vůli ní svatokrádež, oloupil kostel, poskvrnil posvátnou schránu a zcizil uložené v ní svaté ostatky. Za to vše mne zbožňovala, neboť pokládala mne za útlocitného, statečného a dokonalého. Taková je žena, drahý abbé, taková a nejinaká je žena!

Dva měsíce byl jsem nejvíce obdivuhodným ze všech ženichů na světě. V pokojíku svém zřídila si nádhernou jakous kapličku a umístila v ní zbožňovaný kostěný fragment, jenž dle domnění jejího svedl mě k nevystihlému tomuto zločinu z lásky. A modlívala se před tím večer i z rána.

Požádal jsem ji za mlčelivost z obavy — jak vyjádřil jsem se — abych nebyl zatčen, vydán Německu a odsouzen do káznice. Dostála slovu.

Počátkem leta neodolatelná zmocnila se jí touha spatřiti jeviště hrdinného mého činu. Tak snažně a dlouho prosila svého otce — aniž zjevila mu ovšem vlastní důvod — až zajel s ní, dle přání jejího výlet ten mně zatajiv, do Kolína nad Rýnem.

Netřeba připomínat, že katedrálu uvnitř ani jsem nezhledl a že známo mi není, kde leží hrob — je-li jakého vůbec — zmíněných jedenácti tisíců panen. Zdá se, bohužel, že krypta ona zhola je nepřístupna.

Osm dní po té obdržel jsem deset řádků, jimiž slovo mé bylo mi vráceno a současně důvěrný list otcův, jímž stručně podáno mi bylo vysvětlení.

Při spatření posvátné schrány ihned postřehla šalebný můj podvod a zároveň počestnou moji nevinnost. Když dotázala se kostelního dozorce, zda krádež nějaká na ostatcích nebyla spáchána, tento se usmál a vyložil jí i nemožnost podobného pokusu.

A že nevpáčil jsem se v posvátnou schránu a nepokálel násilnou svou rukou svaté ostatky, nebyl hoden své rusovlasé a rozmarné nevěsty.

Byl mně zakázán přístup do domu a nechť žadonil a žebronil jsem sebe více, nic nebylo s to obměkčiti krásnou pobožnůstkářku.

Až rozstonal jsem se hněvem a lítostí.

Konečně minulého téhodne sestřenice její i tvoje, paní d’Arville, dopsala mi, abych ji navštívil.

A zvěděl jsem jedinou podmínku, pod níž dojíti mohu odpuštění: musím přinésti relikvii, skutečnou, pravou a pověřenou samým svatým otcem papežem římským, ostatek to buď světce některého či světice.

Ještě zblázním se z celé této záležitosti!

Bude-li třeba, dojedu do Říma. Ale sotva možno mi bude představiti se jen tak ledabylo papeži a vypověděti mu svoji hloupou nehodu. A pochybuju pak, že svěřuje se soukromníkům nějaká autentická relikvie.

Nemohl bys odporučiti mne některému kardinálu, biskupovi či jen francouzskému prelátu, jenž by majitelem byl ostatků nějaké světice? Nebo ty sám neměl bys ve sbírkách svých drahocenný předmět, o který se jedná?

Pomoz mi, drahý abbé, v mé nouzi a slibuju ti, že obrátím se na víru o deset let dříve!

Paní d’Arville, jež soudí o věci vážně, vyjádřila se ke mně s povzdechem: „Ta ubohá Gilberta nevdá se nikdy!“

Milý dobrý kamaráde, připustil bys, aby sestřenice tvoje umřela jak oběť zpozdilé umíněnosti? Zapřísahám tě, přičiň se, aby nebyla jedenáctitisícou a první.

Odpusť, jsem prostořeký, ale líbám tě a miluji tě z celého srdce.

Tvůj starý přítel

Henri Fontal.