Otevřít hlavní menu

Rekurs obce jarotické

Údaje o textu
Titulek: Rekurs obce jarotické
Podtitulek: Koncept chudých duchem
Autor: Ladislav Stroupežnický
Zdroj: STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha : Československý spisovatel, 1949. s. 131–146.
Licence: PD old 70

Tu a tam v Čechách dřímá dosud vesnička pohřížená v mrákotách nevědomosti, poskytující obraz duševní zakrnělosti…‚ leží obyčejně daleko od měst, od železnic a od hlavních silnic, zatrousena v krajině lesnaté nebo v pohraničních horách, na jejichž úbočí se v mělké, na kamení úrodné půdě daří jen oves a brambory, a to v tom poměru, že na padesát velkých kamenů připadá teprve jedna malá brambora a na třicátý velký kámen jedno chudičké zrnko ovsa.

Takovým zákoutím jest vesnice Jarotice, ležící ve výběžcích hor šumavských… Hlavy jejích chýšek sroubených ze dřeva jsou pokryty šedivými, ježatými parukami z došků. Za nimi v zahrádkách se daří bezinky a slívy, jejichž chuť se málo liší od chuti naložených okurek. Před chýžkami se vypíná hromada mrvy; výpar její naplňuje okolí vůní, již si dovoluji pojmenovati parfumem idyly. Vůkol pobíhají domácí opeřenci, jejichž běh života se končí obyčejně v nudlích, — totiž slepice. Kdákání slepic doplňuje v lahodnou harmonii kejhání hus, které ponejvíce již v prvním roce svého bělostného mládí naleznou po namáhavé pěší pouti poslední útulek v žaludku měštěnínů všech tří měst pražských. —

Odrostlejší obyvatelé této zapadlé vesničky o pětadvaceti číslech nosí devět měsíců v roce kožichy, koženky a chlupaté čepice, — obleky to, jež původně nosily jejich ovce, — ostatní tři měsíce se odívají v plátěnky vlastní výroby. Ženy se odívají v klučené kazajky a sukně a děti v plátno. Veškerá jarotická populace nosí dřevěnky; dlabou si je ze dřeva bukového v různém formátě v zimě sami a dodávají těmto nádobkám trvanlivosti tím, že je po chlebě v horké peci opekou do hněda.

Obyvatelé Jarotic jsou ve spojení s ostatní vlastí českou jen tim, že docházejí občas v neděli — a k jejich cti a chvále budiž doznáno, v soukenných šatech a v botách, namazaných lojem, — do městečka Sedlovic na ranní, na velkou a na — pivo. Tam se dovědí, jak platí obilí, dobytek a bude-li vojna nebo ne. Pak naplněni slovem božím a sedlovickým pivem — v němž oves zastupuje ječmen a jalovec svorně s peluňkou pravý žatecký chmel — se ubírají lesnatým úbočím hor k domovu, osnujíce cestou smělé, národohospodářsky výbojné plány, jak poženou plavku, straku nebo bulíky na nejbližší jarmark na prodej. —

Do zapadlých Jarotic vnikly však časem přece různé vynálezy lidského ducha, na příklad karty, flinty, kuřlavý tabák, slabikáře, čitánky a — samospráva obce.

Kdo tam zanesl první karty a první flintu, se neví. První tabák přinesen ze Sedlovic. Čitánky a slabikáře zavedl do Jarotic zákon původně pomocí patrimoniálních úřadů, později pomocí žandarmerie, která k trestu hlásila ty, kdož považovali pasení housat za užitečnější pro mládež než návštěvu škol. Samosprávu obce vtloukaly vždy c. k. úřady ve tvrdé lebky starostů panujících právě v Jaroticích. —

Poslední z nich byl po mnohá léta a jest podnes soused Petrák. Padly na něj všecky hlasy, poněvadž má nejvíc polí, krav, ovcí a pár koní, — jediný ve vsi, — pak chalupu krytou šindelem. Ostatně snad také v očích kožišatých sousedů prospělo Petrákovi, že umí psáti. — —

„Už jde zase palice od chalupy k chalupě,“ povídali si na podzim roku 1879 občané jarotičtí.

Kdo z vás, milí vlastenci, ještě dnes ví, co to znamená, když se ve vesnici řekne, že jde palice od chalupy k chalupě?…

Téhož dne zrána sňal Petrák, muž velký, hranatý, asi pětapadesátiletý, s misníku dřevěnou palici, podobnou těm, jakými v městech natloukají maso na beefsteaky, posadil se k stolu, vytáhl z dřevěného futrálu brkové pero a napsal na malý kousek papíru:

„Zegtra w neděly ge hromada!
wotpolodne!!!

Gozef Petrák
starosta opce!“

Toto provolání přibil cvočkem na palici a odevzdal ji mlčky pasákovi.

Tento výrostek byl již zasvěcen v úřadování obecní, — vzal palici a donesl ji do chalupy nejbližšího obecního staršího, který právě řezal řezanku. Pan obecní starší Vondrák přijal palici, ale poněvadž neuměl čísti, vyptal se kluka, „kdy to bude“. Že bude hromada, to poznal z příchodu palice, kterouž pak ihned po svém synkovi poslal k nejbližšímu obecnímu radnímu či, jak v Jaroticích říkají, konšelovi. Tento obecní hodnostář, jménem Valenta, právě spravoval v potu tváři starý holubník; přečetl si, ovšemže s napětím všech duševních sil, obsah cedulky, načež použil palice zcela klidně k zatlučení asi dvaceti dřevěných kolíků do holubníku, pro něž byl právě nebozízkem navrtal dírky. Pozvání do hromady mu přišlo opravdu včas a vhod. Když spravil rozchraštěnou residenci svých holubů, poslal palici dále po sedmileté dcerušce.

Nevinné to dítko roztloukalo cestou k svému pobavení a k obveselení mysle palicí ledacos, co právě leželo na cestě, až se dotlouklo k dalšímu senátorovi jarotické republiky.

Ale ježto byla vrátka dvorku vynikajícího tohoto muže zavřena a poněvadž nevinné to dítko nemohlo dosáhnouti kliky, jalo se bušiti úřadní palicí na vrátka. Někdo otevřel…‚ ale zároveň se rozběhl k vrátkám podrážděný pes, divě štěkaje. Děvčátko se uleklo, hodilo palici pootevřenými vrátky do dvorka a uteklo.

Palici zdvihla děvečka a odnesla ji do chalupy. Ale hospodář, Čejka, nebyl doma. Žena jeho přečetla cirkulář a odevzdala zase palici děvečce s úkolem, aby ji donesla k Vávrovům.

Holčina se ubírala s palicí k nejbližší chalupě, před níž stál vůz s korbou. Z té vyhrnoval čeledín brambory, které s hlomozem padaly děrou do hlubiny tmavého sklepa. Dívčina se ptala čeledína, kde je strýček, — tak totiž tituluje v zapadlých těch vesnicích čeleď hospodáře vůbec. Čeledín odvětil:

„Rovná ve sklepě brambory do hrádě.“

Holčina se nerozmýšlela, nahnula se k díře sklepa a volala táhle dolů:

„Strejčkúúú, je tu palicééé.“

„Hoď ji sem!“ zaznělo přidušeně z hlubiny české země. A už letěl obecní cirkulář s proudem sypaných bramborů dolů do sklepa.

Vávra, zavalitý čtyřicátník a posedlý karbaník, zdvihl klidně palici a položil ji do výklenku ve zdi. Teprve když vykonaly brambory svou pouť z korby do zimního žaláře, vydrápal se Vávra s palicí ze svého podsvětí a přeslabikoval pracně švabach slavného představenstva.

„Dej ji dál.“

Ta slova řekl pohůnkovi, který už věděl, že má donésti palici k Vránovům.

Když se hoch s palicí dolajdal před Vránovic chalupu, spatřil tu houf osmahlých kluků, kteří hráli špačka. Zastavil se u nich a řekl:

„Nechte mě, já ho jednou seknu tou palicí.“

Páni kolegové přivolili. Pohůnek si položil špačka na vyvýšený kámen a udeřil jej palicí tak rázně, že téměř v témž okamžiku křastlo a zařinčelo u Vránů okno a rozbitou tabulkou jim vletěl špaček do světnice.

Na pohůnka padl strach před výpraskem, — v Jaroticích totiž vyřizují takové záležitosti vždy brevi manu, — zahodil palici a dal se na útěk. Od Vránů vyběhli všichni na náves. Ostatní kluci, udavše původce, odevzdali hospodyni palici s pocuchaným pozváním do hromady. Později musil pachatel zaplatit za tabulku patnáct krejcarů.

Po malé chvíli roztloukal Vrána palicí, na níž shora vlála cedulka, líšné oříšky, jež právě přinesl z lesa, a poděloval jadérky svých šest dětí.

Když ty své caparty nakrmil, poslal palici dále ke Koženému, jemuž nadávali v Jaroticích Vepřík, poněvadž prý jeho dědek kdysi ukradl vepře. Ale běda každému, kdo Koženému řekl do očí tuto nadávku! Byltě tento senátor zlopověstný práč. Když k němu přišlo Vránovic děvče s palicí, pral se právě na dvorečku se svou ženou, která se statně bránila, odrážejíc útoky rozlíceného manžela — nuší.

Kožený vytrhl děvčeti, jež vešlo, z ruky palici a udeřil jí několikrát v masité plece a boky své vroucně milované ženy, jako by natloukal beefsteak. Žena, vidouc tuto novou zbraň, narazila muži svému rychle a obratně nůši přes hlavu a utekla na půdu, kdež se zavřela. Tam setrvala vždy až do uzavření příměří.

V prvním okamžiku se ozývalo pod nůší rázné klení, pak sňal Kožený drsnou tuto pokrývku se své hlavy a podíval se velmi vážně na palici. — Ale cedulka na ní nebyla, — válela se opodál na zemi. Kožený ji zdvihl, přečetl si rychle její obsah, načež vyhledal doma cvoček, přibil znova cedulku na palici a poslal ji zpět k Petrákovi. Bylať vykonala svoji obchůzku a hromada byla svolána.

Tímto způsobem se svolávali jarotičtí konšelové již předešlých stoletích ke schůzím poradním, leč s tím rozdílem, že musil tenkrát každý, kdož donášel palici, ústně vyříditi, kdy bude schůze. Vynález obesílání palicí se datuje totiž z dob, kdy vesničané neuměli ani čísti ani psáti.

Druhého dne dopoledne si zašli jarotičtí senátoři na velkou do vesnice Slivic, kamž příslušeli školou a farou, — odpoledne svlekli a pečlivě do almar pověsili sváteční oblek, navlekli si kožichy a koženky, zapálili kratičké dřevěné dýmky, které mají v zimě výhodu, že si jimi kuřák zatápí pod nos, takže mu neomrzne, — vklouzli do dřevěnků, vystlaných vonným senem, a trousili se k chalupě představeného. —

V nízké světnici, do níž se čtyřmi okénky vkrádaly paprsky podzimního slunka, seděl za stolem starosta Petrák. Poněvadž byl doma, neměl hranatý a osmahlý ten muž na sobě ani kožich ani kazajku, nýbrž toliko kožené kalhoty a hnědou vestu, od níž se výhodně lišily široké bílé rukávy jeho košile. Na hlavě měl chlupatou čepici a v ústech dýmku. Balík papírů ležel před ním na stole.

Na lavici u velkých kamen, spojených s pecí na chleba, seděla jeho žena, vysoká, svalnatá a hřmotná, asi padesátiletá, černovlasá, — podle zevnějšku žena rázná. Její do temna opálené buclaté ruce vyčnívaly z bílých širokých, v záloktí zavázaných nakypřených rukávů košile; hořejší část jejího těla byla obrněna šněrovačkou, tuhou jako krunýř kavaleristy, — na dolejší viselo, po zvyku venkovském, nejméně osm krátkých sukní, z nichž vyčnívaly červené punčochy a ve střevíce stěsnané velké nohy, které nebyly sice této statné postavě zvláštní okrasou, ale zato bezpečným fundamentem.

Tato žena jest personifikovaná samospráva obce jarotické, poněvadž vlastně ona sama tu obec spravuje. Muž její jest představeným pouze proto, že má k tomuto úřadu pohlaví předepsané zákonem. Ona podpíše pevnou rukou četníkovi knížku na důkaz, že vykonal svou obchůzku; ona vypraví na okresní úřad posla s úřadními dopisy, jež muži svému diktovala do pera; ona přijme kontribuci, slovem žena tato jest presidiem, expeditem i registraturou slavného obecního úřadu v Jaroticích. Jest dobrým duchem obecní správy, ale poněkud hřmotným.

První se dostavil do hromady Čejka, malý zavalitý čtyřicátník, o němž se v Jaroticích vědělo, ale nikdy neprozradilo, že je obratný pytlák. Ký div, vůkol samé panské lesy!

Zanechal své dřevěné mokasíny „v domu“, — tak jmenují v Jaroticích a v některých krajinách jihočeských předsíň, — a vešel s dýmkou v ústech do světnice, nebo jak v Jaroticích říkají, do „sednice“.

„— — — chválen pan Ježíš — — —“ pozdravil.

„Na věky amen, sousede.“

Posadil se vedle představeného a nahnuv se k němu řekl:

„Pepíku, mám novou flintu, — sakra, ta nese, — na sedmdesát kroků jistá rána!“ A mžoural levým okem, jako by mířil.

Vtom klapaly nové tři páry mokasínů v předsíni, — vešel Vávra karbaník, Vondrák a Valenta.

Pozdravili, ale nechali chlupaté čepice na hlavách a posadili se k stolu. Všickni kouřili. Vávra ihned navrhoval:

„Než přijde Vrána a Kožený, mohli bychom si…“

A vytáhl z kapsy svého kožichu staré, zašpiněné a obroušené karty.

„Pro mě,“ projevil ochotu Valenta.

A Vávra už míchal, — nevrle se však zarazil, když zaslechl na dvorku nové klapání dvou párů dřevěnků. Poslední senátoři se dostavili, — ostatně senátory je nazývám pouze proto, že jim vyčnívá seno ze zvučné jejich obuvi. Jsou oba mladí a teprve při posledních volbách je vzal osud na svá ramena, vyzdvihl nad ostatní občany a posadil je v křesla slavného tohoto shromáždění.

Kdo by byl nyní sčítal dřevěnky v předsíni, byl by ihned uhodl, že se sešli plným počtem vynikající duchové jarotíčtí, tvořící representaci této slavné obce.

Všichni se usadili kol stolu a kouřili, jako indiánští náčelníci kol poradního ohně.

„Přišlo na obec psaní z Prahy, sousedé.“

Těmi slovy zahájila schůzi — paní starostová.

„I to zas máme jistě za někoho platit!“ prohodil Čejka.

„To víte, sousedé,“ horlila Petráková. „Na toho lumpa Voříška.“

„Přečtěte to psaní, Petráku,“ vyzýval Kožený.

„Jen jim to přečti,“ pobízela žena a založila si ruce.

Petrák rozevřel list a četl poněkud drkotavě:

„Slavnému představenstvu obce Jarotic.“ A podotkl:

„To jsem já a vy.“

Pak četl dále.

„C. k. okresní školní rada pro české obecné a měšťanské školy v Praze osvobodila k žádosti Václava Voříška —“

„To je kus lumpa!“ prohodil Kožený a odplivl si.

„Václava Voříška, mistra obuvnického, vzhledem k jeho nemajetnosti, jeho syna Václava, žáka I. třídy na obecné škole na Hrádku, od placení školního platu.“

„Víte, to je, jak my říkáme, sobotáles,“ poučovala Petráková. Muž její četl dále:

„Poněvadž jest dle zákona obec povinna zaplatit školní plat za své nemajetné příslušníky…“

„Za každého flamendra platit, — to je potom samospráva!“ durdil se rváč Kožený.

„Vyzývá se tedy sl. představenstvo, aby do 8 dní sem zaslalo 6 zl. 24 kr., aneb aby podalo rekurs k vys. sl. c. k. zemské školní radě.“

Všeobecná nevole.

Petráková horlila, podepřevši si boky: „Je to něco říct! Chlap jde do Prahy dělat pána a obec má na něj platit, co?“

„Na šup by ho měli dát a poslat ho sem!“ mínil Vondrák a vyvalil z úst chumáč dýmu, který se dlouho válel nad hlavami slavného toho shromáždění.

„Já to vždycky říkal, co to bude obci za břemeno, — každému pobudovi dovolí, aby se oženil,“ ušklíb se Valenta a odpliv si též.

„Před dvěma lety jsme za něj mušeli platit špitál,“ připomínala Petráková.

„Šest zlatých čtyřiadvacet krejcarů!“ bědoval Valenta. „To jsou peníze! Co my se na ně nadřeme!“

„A přece nemůžeme nic nikam,“ mínil karbaník Vrána.

„Tak hlasujme, sousedé, co s tím máme udělat,“ vyzývala předsedající starostová.

„Odhlasujte si to,“ přisvědčil Petrák.

„To je krátká řeč,“ ujal se opět slova hlavní řečník, — Petráková, která mluvila, jako by měla v obecním zastupitelstvu virilní hlas; „neplaťme nic!“

„Toť se ví, že nebudem!“

„Ani vindru!“

„Takový švec si může v Praze vydělat velký peníze, když je pro sebe.“

„Toť se ví, — co tam spotřebují obuvi, — tam už mnoho let nenosí nikdo dřevěnky.“

„A co je tam vojska!“

„Zkrátka, my to platit nebudem,“ dotvrzoval tyto názory Petrák.

„To by byla čistá samospráva!“ prohodila Petráková a podepřela si zase vzdorovitě boky, načež vykládala:

„Jen si vzpomeňte, když tu loni byl Voříšek o posvícení, jak byl pansky nastrojenej, jako ňáký komisar! Zlaté hodinky s řetězem a těch prstenů! Sotva prsty ohýbal! A najednou by měla obec za něj platit!“

„A ještě se chlubil, že každý den čte noviny,“ připomenul Kožený.

„Když může čísti noviny, ať si platí za kluka školu sám!“ horlil Čejka a udeřil pěstí o stůl.

„Víte co, Petráku,“ navrhoval Vrána, „vy to umíte tak pěkně postavit, — odepište jim, že platit nebudem, a řekněte jim v tom psaní zrovna proč!“

„To je má řeč,“ přisvědčila Petráková.

Sousedé souhlasili a kouřili pilně dále, takže se slavné shromáždění zvolna tratilo v hustém oblaku dýmu.

Petrák, který byl vlastně spíš písařem obecního představeného, jímž byla jeho žena, než představeným samým, vyňal ze šuplete stolku několik brkových per, které mu za několik vajec řeže učitel ze Slivic, a jal se psáti rekurs:

„Slawní majestráte ot města Prahi!!!“

A vykládal:

„Víte, sousedi, když se píše na nějaký ouřad do Prahy, tak se tomu říká majestrát.“

„To je ten ouřad, co má Prahu pod sebou,“ poučovala Petráková. Petrák psal:

„Mi za Wencla Wořýsska kor nic Platit nebudem! Ponewač ge sswec!“

Napsal a přečetl.

„Tos jim, Pepíku, dobře vrazil!“ přisvědčil důrazně Čejka a vyvaloval z úst chumáče dýmu.

„Poslouchej, starý, napiš tam taky, že se tu chlubil, že jí každý den kafe.“

„Osobo, to máte pravdu!“ souhlasili někteří.

„Člověk to jí jen několikrát za rok, a má na něj platit!“ durdil se Vondrák. Starosta psal:

„A nosý zlati hodynký, prsteni; dělá pána, jako ňáki knízecí komisar a sní každeg den několyk hrnečkůch! Kafe!“

„Dobře,“ přisvědčovala představená, když její muž přečetl tyto nové důvody. A doložila pádně:

„Ať to vědí!“

„A won widelá za boti do roka pekní peníze dyss dělá pro sebe; níbrš to mi, tadi dobře wíme, že w praze páni nechodeji! v dřewěnkách!“

„Umí to ten Petrák postavit,“ chválil Valenta starostu a v duchu mu záviděl to umění.

„Jak jurista,“ dotvrdil práč Kožený. A jeho slovo mělo v právnických záležitostech u sousedů velkou váhu, poněvadž měl mluvčí už velmi mnoho styků s úřady a soudy pro své nesčetné pranice u posvícenských muzik. On jediný těmito svými právnickými vědomostmi a zkušenostmi tu a tam imponoval vládkyni republiky jarotické.

„A o těch novinách jim to tam vraž taky, to bude pořádný trumf!“ navrhoval Vávra, míchaje levicí karty v kapse kožichu.

„A zanedbawá swí řemeslo skrz to diš on místo ssitý čte nowyni.“

„A taky napiš, že je obec chudá a že jsou tu špatné grunty.“

„To má pravdu,“ přisvědčili sousedé, z nichž jeden druhého sotva už viděl pro hustý dým.

V mozku představeného se srážely myšlenky v celek a protáhnuvše se brkem usazovaly se zvolna na papír v této formě:

„W nassý chůdy opcy negsau pssenyční krunti, krunti; jako wokolo prahy wůkol! Gen samí křemel a studení ssútr. Chatrneg owes, a brambori, malí jako, wořýsski, dyš nezmrznou, nep neshnigau. z hor fouka celeg božý rok sichrawí a zakuklení powgetři kerí; uznali taki. — páni ciss. krl klasiři a zapsali do těch kněch co tu ssacowaly krunty; skrz kontrbucý. Mi bisme nebyly ot toho to zaplatit kdyby, tu nebylo těch hor a těch wrssků fssude kolem do kola.“

„Sakra, Pepíku, ty jim vyhazuješ trumfy! Samá esa, — ty nepřebijou!“ jásal Vávra karbaník, když přečetl starosta tento výkvět svého stylického umění.

„Což abys jim taky v tom psaní řek, že tu loni padala drůbež,“ navrhovala žena, pečující o blaho obce.

„Taky to napiš, vždyť nám z toho pošly velké škody, — já sám si páčil škody na deset zlatých,“ souhlasil Valenta a dodal, škrábaje se za uchem:

„Toho chocholatého kohouta je mi podnes líto.“

„A taky napiš, že tu loni uhodilo a vyhořelo pět chuďasů do gruntu,“ navrhoval Vondrák.

„To nepiš, Pepíku,“ odpíral Čejka.

„A proč ne?“

„To oni beztoho vědí z novin. Povídal mi slivický učitel, že to stálo v novinách,“ mudroval Čejka.

„I jen to sakra všecko napiš,“ zahřměl neurvalý Kožený. „A připiš, že si žádný z pohořelých nedržel na to vorlíčka.“

Představený psal.

„Držeti vorlíčka“ jmenovali venkované pojištění náhrady za škody z ohně, a z té příčiny, poněvadž za dřívější doby jedna z nejstarších pojišťovacích společností — nemýlím-li se terstská — dala každému pojištěnému přibíti na domek malého plechového orlíčka. Také říkali „platí si na vorlíčka“ nebo „drží sekulaci“.

Mezi tím, co se perlily představenému myšlenky z pera a usazovaly se na papír, vrazil do světnice uřícený zdivočelý výrostek a zvolal, sotva dechu popadaje:

„Tatínku!“

Čejka se vymrštil s lavice: „Co se stalo?“

„V našich bramborách za zahradou leží zajíc!“

Čejka, nepromluviv slova, zmizel skokem přímo tygřím ze světnice i z chalupy; ani dřevěnky si nevzal.

„Ten ho napaří,“ předpovídal Vávra, míchaje v kapse karty, a vybídl souseda:

„Valento, než to starosta sepíše, udělejme si párkrát cvika.“

Valenta si dal říci, rozsedli se a hráli na lavici v karty.

Ostatní senátoři tiše hovořili se svým kolegou v šněrovačce. — V malé chvíli zahučela za vsí rána, a než starosta dopsal a než sehráli Valenta a Vávra čtyřikrát cvika, byl tu zase Čejka, aby zastával úřad, k němuž jej povolala důvěra občanstva.

„Dostal jsi ho?“ tázal se Kožený.

„Jakpak ne,“ ušklíbl se s hrdým sebevědomím pytlák, jehož tváře jenjen hořely.

„Je pěkný?“ tázala se starostová, jejíž nitro se zachvělo závistí.

„Jak roční tele,“ prášil pytlák.

„Franto, ty máš z pekla štěstí,“ prohodil Kožený a dodal: „Potrvá-li jen?“

„A teď poslechněte, sousedi, jak jsem to sepsal,“ vyzýval představený. A četl:

„A drúbess tu moc padala wloni a tim padem moc sskot: fssudy nadelala; moc sskot: Taky posslo skrs oheň pjet chalup! do kruntu fssecko schořelo wloni o matce božý i s wofcema a howjezým dobitkem žádneg nedržel sy na to worljčka neboliž tu sekulacý.“

„Tuze pěkně,“ libovali si sousedé.

„Tos jim dobře vrazil s tím ohněm,“ chválil Vondrák.

„Ti budou koukat — oni si myslí, že jsme tu na horách tak hloupí!“ ušklíb se práč Kožený.

„Poslyš, starý, napiš tam taky, že v naší obci živíme několik mrzáků,“ diktovala paní představená.

Z hustého, skoro již neprůhledného dýmu, jímž byla naplněna zasedací síň, se ozvali přisvědčující hlasové.

„Na mou duši, Petráková, vy mluvíte moudře, jako starý justiciár.“ Tento kompliment pronesl znalec zákonů — Kožený.

„Vidíte, má pravdu, — nám všem by to nebylo napadlo,“ přiznal se upřímně Vrána.

„Inu, mít tak rozšafnou ženu jako tuhle soused Petrák, — to je na statku lepší než pár valachů!“ Tento kompliment, pronesený upřímně a s opravdovým přesvědčením prostého venkovana, vyšel z úst a ze srdce bodrého Valenty a zalichotil Petrákově ženě velice. Porovnání bylo trochu drsné, ale bylo určeno pro horské nervy…‚ na něžnou damu z města by bylo účinkovalo asi tak, jako by jí někdo ze samé galantnosti odporučil proti migréně — korneuburský prášek.

Starosta zase pilně psal, — duch jeho pracně hnětl ženiny myšlenky, aby nabyly úřední formy…

Senatoři, jimž bylo v kožiších a pod chlupatými čepicemi horko, potili se, až se jim prýštil pot po rozbrázděných lících. Přitlumeným hlasem se bavili v několika skupinách.

Čejka líčil sousedům, jak toho zajíce v loži „napařil, až se z neho zakouřilo“, a Petráková si Valentovi posteskla, že by ráda prodala husy, ale že se husák letos nějak opozdil. Pak oslovil Kožený Čejku, jemuž záviděl uloveného zajíce:

„Ty, Čejko, dopadnou-li tě jednou panští myslivci s flintou, ty si posedíš.“

„To by si mušeli přivstat,“ ušklíb se oslovený.

„Jen si dej pozor, — všeho do času,“ popichoval závistník.

„Starej se o sebe,“ odsekl nevrle pytlák a dodal: „Začínáš už zase dloubat?“

„Cože, já že začínám dloubat!“ rozkřikl se popudlivý rváč, vyskočil s lavice a hrozil Čejkovi pěstí.

„No, no, jen se tak nekasej, — to víš, já se tak hned neleknu nějakého vepříka!“

Tato dědičná nadávka učinila z Koženého rázem lítého zuřivce; zasípal vztekem.

„Mordie, cos to řekl? Já tě zabiju!“

Zároveň popadl těžkou stolici, již podtrhl pod Valentou, že se ctihodný ten senátor svalil na zem, a hnal se po Čejkovi… Oči jeho se vyvalily z důlků a plál z nich vztek.

Čejkovo oko letělo divoce kolem, — hledal nějakou zbraň…‚ nenalezl však v tom okamžiku nic vhodnějšího než na polici u dveří velký hliněný dvouuchý hrnec, tak zvaný ucháč, naplněný zpola mlékem. Popadl jej a již jako za svitu luny po obloze rozlévala se po světnici a po kožiších několika obecních starších — mléčná dráha.

Hroze Koženému ucháčem sípal Čejka: „Zahoď tu stolici, nebo máš ten hrnec v hlavě!“

To vše se sběhlo s rychlostí báječnou. V tomto momentu však vyskočila energická samospráva obce jarotické s lavice a postavila se směle mezi oba soupeře. Pravicí chopila za kožich Čejku, levicí Koženého, zatřásla jimi a zahřměla:

„Pokoj, nebo…“

„Pro pána boha, páni sousedé, pomalu,“ napomínal starosta. Zároveň přiskočili dva senátoři a vyrvali Koženému stolici z rukou.

Petráková chtěla v téže chvíli vytrhnouti Čejkovi hrnec z ruky…, popadla za jedno ucho, — ale Čejka držel v svém spáru, vztekem zaťatém, druhé ucho velmi pevně, — trhla a přetrhla ucháč ve dvě půle.

„Páni sousedé, pro pět ran Krista pána, co děláte! Nezapomínejte se!“ bědoval Petrák. „Pomyslete, že jste v ouřadě, — co by řekli v obci, kdyby se radní v hromadě poprali!“

„Dej pokoj, Čejko,“ napomínali jedni.

„A ty taky, Jakube,“ krotili druzí Koženého.

Pilným jejich domluvám se podařilo usaditi rozehřáté radní pány v senátorská jejich křesla a poněkud utlumiti jejich hněv. — Ale oba soupeřové občas zabručeli s přitlumeným vztekem nějaké vyhrůžky a pohlíželi na sebe jako dva hafani, kteří by se rádi servali, kdyby jim řetězy stačily, aby se na sebe mohli vrhnouti.

Pak se úřadovalo dále; představený se jal čísti, co napsal před vzplanutím boje:

„Musí žywit obec, několik lydí na tělích a dussých, zmrzačených chromího Gosefa Křenka, němou Barboru Čatkowou a dwje děti z Wýdně z Winkelhaůzů. Po nebossce Petržilkowej co se tam dopustila a moc gyní swětobježný chúdini kera, de skrz wes ot lumera k lumeru žebrotou.“

I tento odstavec rekursu horlivě chválili senátoři.

„Poslechněte, sousedko, bude-li mít váš Venclík tak dobrou hlavu jako tatík, dejte ho na študie,“ radil vážně Valenta.

Petrák pýchou jen funěl, — cítil, že slaví triumfy, a stáh’ si chlupatou svou čepici furiantsky na pravé ucho. Prohodil mimoúřadně:

„Venclík je celej po mně,“ načež pokračoval tónem úřadním:

„A teď připíšu ještě něco ze své hlavy.“

Psal, pak četl:

„A kerí kněs moch bes pár řátků swolení ot; Nassý opce Waclawa Wořýsska odat — tať at mu pomahá platit za kluka sskolú, nasse je chudá opec nic neda, nýbrž proto že nemůže.“

„Boží pravda, Petráku,“ souhlasil Vondrák a všichni ostatní projevili spokojenost.

„Tak, aby v Praze viděli, že tady také něčemu rozumíme. Mně se zdá, že jim zajde chuť lákat od nás peníze,“ minil starosta, proniknut jsa nedůvěrou, již český venkovan v srdci svém vůbec vždy chová vůči úřadům a měšťákům.

A Petráková, ukazujíc na magistrátní blanket, řekla:

„Ještě si to dají vytisknout, abysme se toho víc lekli!“

„To by byla čistá samospráva, aby si jen poručili a my mušeli hned platit,“ zabručel nevrle Kožený.

„A teď dej na to sígl, aby viděli, že je to od našeho ouřadu,“ vybízela Petráková starostu a zároveň vstala, vytáhla z krbu štěpinu smolné louči a zapálila ji sirkou.

Starosta vyňal ze stolu obecní pečeť, přidržel ji nad čadícím plamenem louče, až se na ní usadila vrstva čmoudu. Pak ji přitiskl pod svůj koncept. Pečeť měla do kruhu nápis:

„Obec Jarotice“ a uprostřed byly dvě větvičky křížem přeložené, které však neměly žádného významu, — vyryl je rytec jen proto, aby tam nebylo prázdné místo. Pod otisk pečeti podepsal Petrák jméno své a připojil:

„Starosta opce.“

Ještě tři mladší členové tohoto slavného shromáždění se podepsali, — dva dosti čitelně; třetího by byl člověk podle písma považoval za Araba. Ostatní tři namalovali po třech křížkách, k nimž připojil Petrák obvyklé v takových případech vysvětlení, totiž „to jest ten a ten“.

„Tohle je zarazí,“ těšil se Valenta, když byl trojnásobným znamením svatého kříže opatřil tuto důležitou listinu.

„To víte, oni to nejdříve zkusí, budeme-li tak hloupí a zaplatíme-li; ale když poznají, že z nich máme rozum, dají nám pokoj,“ vysvětlovala samospráva jarotické obce.

Manžel její složil zatím rekurs ve formu psaní a napsal adresu:

„Na slaný královcký Magestrát ot mňěsta Prahy w Praze!
poslední počta Praha.
Skrs ouřadní wjecy se neplatí.“

Tato poslední slova znamenala:

„V záležitostech úřadních prosto poštovného.“

Jedné maličkosti si však Petrák nepovšiml, — totiž, že mu ze slova slavný zůstalo v v peře.

„Tak, sousedi, teď to máme odbyté.“ Těmi slovy prohlásila Petráková schůzi za skončenou.

Páni senátoři vstali, vyklepali si popel z dýmek, nacpali čerstvý tabák, zapálili si, pozdravili na odchod a opustili světnici, naplněnou tabákovým dýmem tak hustě, — že ode dveří nebylo možná na protější stěně rozeznati obrazy patrona hospodáře a hospodyně, — sv. Josefa a sv. Kateřinu.

Toliko dva z odcházejících nekouřili dýmky míru, — Čejka a Kožený.

V předsíni si navlékli páni senátoři každý svůj pár dřevěnků vlastní výroby a rozešli se v přesvědčení, že rázně hájili zájmy obce. —

Druhého dne se staly v Jaroticích dvě důležité události: Petrák poslal psaní na poštu a u Čejků měli k večeři zajíce…

Po několika nedělích bylo v Jaroticích posvícení a muzika a o muzikách se vypořádají obyčejně staré spory a účty. Čejka a Kožený dělali o té muzice po půlnoci pořádnost za toho „Vepříka“. Nejprve letělo sem a tam několik osrých slov, pak několik holeb, potom několik džbánků a konečně několik stolic.

Konec pranice byl ten, že jedna polovice přítomných vyvedla jedněmi dveřmi Čejku a druhá polovice druhými dveřmi Koženého. Vyvedli je dosti šetrně, poněvadž se jednalo o pány obecní starší, — nebýt té důstojnosti, byli by je prostě oba vyhodili. — —

Z Prahy nepřicházela po dlouhou dobu žádná odpověď a sousedé si již libovali, „že těm pánům v Praze pořádně zaťali žílu“. Pojednou však dostali přípis, že zemská školní rada zamítla jejich rekurs, a nezaplatí-li obec do 8 dní školné za Voříškova synka, že bude částka ta exekučně vymáhána. Senátoři se nakvap sešli a k návrhu Petrákové uznali, že jsou to jen plané strašáky a že platit nebudou.

„Máme samosprávu,“ vykládala, „a proto nás nemůže nikdo nutit, abychom platili, když odhlasujem, že ne!“ —

Ale po nějakém čase přišel do obce exekutor c. k. okresního hejtmanství, aby vykonal „zájem a odhad svrchků obce jarotické pro nezaplacené školné za Václava Voříška“.

Petrák zase svolal narychlo ctihodné senátory, — tentokrát bez palice, — aby se vyslovili, co se má státi.

Po delším rozjímání zůstala zaražená hromada k návrhu Petrákové na tom, „že je těžko se valit proti vršku“.

Zavolali tedy exekutora, který kupoval zatím venku od pasáka dva králíky na pečeni, a starosta mu vyplatil z obecních peněz, jež měl uschovány v truhle, šest zlatých a čtyřiadvacet krejcarů, načež exekutor opustil vesnici, maje v kapse vydobyté peníze a v šátku koupené králíky, které v ducha už pojídal pečené.

Po jeho odchodu vynadali sousedé nejprve Václavu Voříškovi, pak si rázně schlazovali žáhu na pražském magistrátě. Konečně k návrhu Petrákové uznali jednohlasně:

Předně: Že už nevládne na světě žádná spravedlnost.

Za druhé: Že to není žádná samospráva, když musí obec platit za každého lumpa.

Za třetí: Že musil Voříšek ty pány v Praze „pořádně podmazat“, aby mu to vymohli.

Tím skončeno jednání a po malé chvilce dosvědčovalo klapání dřevěnků o zmrzlou půdu, že se slavný sbor rozchází.