Růže z keře nízkého/6.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 128–132. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nešťastný Šlechta a dcera jeho seděli v tichém příbytečku ještě u stolu, netušíce ani dost málo, co se bylo zatím nedaleko nich sběhlo a o nich mluvilo.

Sladká rozkoš pohrávala žilami mladistvé dívky, vidoucí, že se byl neobyčejný mír po celé bytosti otcově rozestřel, a že po dlouhém trudném čase paprslek jakéhos utěšení z tváří jeho vysvítal.

Srdce jeho bylo se modlitbou a zpěvem povzneslo. Nechav celou minulost za sebou ležeti, oddával se jen přítomnosti, a necítil se v té chvíli býti chudobným, nehodou sklíčeným…

„Půjdeme také na jitřní,“ řekl nyní. „Srdce mé jest plno, a já je musím otevříti přede tváří Nejvyššího v tu chvíli, kdyžto nám hříšným svého syna posílá. Snad to bude dobrá hodina k vroucí modlitbě, aby i mně syna poslal.“

Eliška mu neodmlouvala. Bylať by arci raději viděla, kdyby se byl otec na lože uchýlil; ale mysl její byla při vší starosti o churavého muže předce tuze nábožná, aby ho byla z noční návštěvy chrámu Páně zrazovala.

Nějaký čas trávili ještě v pobožném rozjímání, pak začal starý dívce minulé věky vykládati a dívka opakovala ještě jednou dnešní svou příhodu.

„Zítra se musíme poptat, kde mladý Pětipeský bydlí,“ řekl starý, „abych mu slova vděčnosti projevil. Jesti to statečný kmen rodu panského — a jak se podobá, vrhne se mladý cele po starém.“

V uších Eliščiných zněla tato slova jako líbezná hudba, a mladistvá ňadra její dmula se blahým tušením.

„Snad nám bude moci šlechetný mladík také něco o starém pánu pověděti,“ mluvil slepec dále. „Duše moje práhne již dávnou touhou po nějaké zprávě o tomto drahém příteli a příznivci. Důležitá byla zajisté příčina, že se ukryl před světskýma očima; ale synu bratrovu neutajil snad kroků svých.“

„To myslím také,“ odvážila se dívka podotknouti, „a mladý rytíř tě zajisté nezklame. Zbožná duše hledí mu z očí a ušlechtilost mu sídlí na čele.“

Nyní zavzněly první zvuky zvonu svatopetrského, donášeny nočním větrem k řezbářovu obydlí, a obyvatelé jeho počali se chystati na cestu do kostela.

Otce zahalila dívka chatrným, krátkým pláštěm a vtiskla mu teplou čepici hluboko do čela. Sama hodila na sebe vlněnou sukni, přes hlavu veliký šátek, aby se ukryla před zimou i před marnými diváky, a tak vyvedla starého z domu. Za levou ho vedla, pravou se opíral o svou berlu.

Pevně zalehly za nimi domovní dvéře, a oni šli volným krokem na boží služby.

Kostel se již byl naplnil a na předsíni bylo skoro těsno. Až dosavade stály zde totiž kupy žvatlavých žen a přibývajícími jazyky přibývalo i hučivého hluku. V sněmu jejich rokovalo se ještě o slepém řezbáři, o neznámých tulácích, o světsky se chovající dívce, o ranním výjevu na staroměstském náměstí, a zvláště pak o ranách, jež byl neohrabaný zbrojnoš přede dveřmi slepého rozpustilým mláďatům rozdával.

„Jak vám povídám — Sodoma bude z toho pelechu!“ rozkládala tu žena, kteráž byla před chvílí oba poutníky svými hanebnými lžemi vystrašila. „Nebude tu pro poctivé lidi pokoje — a jestli tomu slepému krtku brzo neokážeme, že pěsti máme, bude se i se svou čeládkou o nás otírati. Co tomu říkáte? Dnes dal mému Lacíčkovi vypráskat, až mu naskočily modřiny. A proč? proto že si před jeho dveřmi s několika dětmi hrál.“

Posluchačky trnuly nad tou zlovolí a srdce jejich se rozpalovala hněvivým plamenem.

„Ten znamenaný! — hříšník! — lidotepec!“ ozývalo se z několika úst najednou… a v tom vešel Šlechta s Eliškou na předsíň.

„Tu je! tu ho máte!“ šeptaly honem první, které ho zahlídly, a jako blesk projela ta zpráva celým zástupem.

„Kde je — kde?“ zkřikla hlavní řečnice hlasitěji a vztyčila hubený krk a postavila se na prsty. „Kde je ten přechovavač hříšníků? Kde je ten pokušitel poctivých lidí?“

Tichým krokem bral se Šlechta ku předu, neb ačkoli byl neobyčejná v těchto místech slova zaslechl, předce nemohl se u veliké nevinnosti srdce svého nadíti, že by se toto pokřikování jeho osoby týkalo. Před jiným pomyšlením chránila ho slepota.

Jinak ale dělo se při tom Elišce. Ta slyšela slova hanlivá, a vidouc mluvícím do tváří, poznala, koho se týkala, koho špínou a jedem svým zakáleti měla. I lekla se tak náramně, že se na okamžik zastavila a z místa nemohla. Oči její točily se teskně po hrozivém zástupu.

„Co je ti? proč se zastavuješ?“ ptal se jí otec, poznávaje, že ho dále nevede.

„Pojďme domů!“ obrátila se k němu dívka rychle, a tulíc se k němu prosila hlasem polotajeným: „Já se bojím.“

„Co že pravíš, dítě?“ zvolal slepec poděšený. „Čeho se bojíš na místě posvátném? Co by ti mohlo hroziti u prostřed zástupu pravověřících?“

„Jen dále, nábožní křesťané!“ ozval se nyní hlas mezi zástupem, „jen dál! — jen hezky do prostřed božího kostela; tam padněte na hříšné tváře a posypejte hlavy popelem, aby vám Bůh učinil milosrdenství.“

„Kdo je ta žena, ježto zde hlasu pozdvihuje jako bohumilý kazatel a starostlivý pastýř pravého ovčince?“ divil se Šlechta, k dceři se obrátiv. „Co se tu děje? Co tu od nás chtějí?“

„Abys pokání činil a nebo mezi nábožný lid nepřicházel, slepý hříšníku!“ zaječela žena. „Zůstaň ve svém hříšném pelechu a mrskej sebe i svou dcerušku, aby z ní vyšly smilné myšlénky a tělo její nesloužilo k pohoršení ženám poctivým.“

„Pojď, pojď, milý otče, domů — ti lidé pozbyli rozumu!“ úpěla dívka a namáhala se otce na zpáteční cestu obrátit. Ale tento se utrhnul a zkřikl vysokým hlasem: „Stůj!“

„Kdo se opovažuje zastavovati kroky mé?“ mluvil na to dále, obrácen k zástupu, a tělo jeho se hrdě vztyčilo a hlava se nebojácně pozvedla. „Kdo se opovažuje nespravedlivě posuzovati činy mé a jedovatým jazykem hanobiti jméno dcery mé? Mlč, pomatený, zaslepený zástupe! a nezastavuj cesty naše, nežli tě pomsta zasáhne!“

„Co že, plesnivý hříšníku?“ rozkřikla se žena. „Ty mi budeš vyhrožovati? Mně, poctivé, nábožné osobě… ty… podívejte se na něho, křesťanské duše!… on nám vyhrožuje!“

„On nám vyhrožuje!“ opakoval zástup kolem a počal se naň tísniti. Lidu napořád přibývalo, hluk se množil, dav se začal sem tam hýbati.

„Kdo nám vyhrožuje? — Zacpete mu hubu! — Ven s ním!“ tak proskakovali teď hlasové mezi rozjitřeným množstvím, a nejsmělejší, nejlítější mezi ním začali dívku pošťuchovati. „Vari odsud, strakatá ještěrko! Pryč s tebou z místa svatého!“

„Pojď, pojď, otče!“ úpěla zastrašená dívka, a úzkostně zkřiknuvši, tulila se k otci a namáhala se, jej odvésti… „Pojď — oni mě usmrtí!“

„Zpátky!“ zkřikl nyní Šlechta, kterýž dotíravé, tísnící se množství již okolo sebe cítil, a uchvátiv jednou rukou dceru, druhou pozvedl. Berla jeho vznesla se nad hlavami zástupu.

„Zpátky!“ zkřikl hlasem hněvivým, „a nebo si krvavou cestu proklestím!“

Berly jeho se zástup v prvním okamžení ulekl; i vykřikl a začal ustupovati. Tím ale byli do předsíně vcházející nazpět tisknuti — a tak se množilo pohnutí a reptání. V druhém okamžiku vrhli se ale nejbližší na sklíčeného Šlechtu jako podrážděné šelmy a začali se naň sápati. On ale držel pevně berlu svou i ohnal se jí ve svém rozhorlení a někoho zasáhl.

Tato rána byla jako znamení k náramnému pokřiku a všeobecnému zbouření. Silné, svalovité ruce uchvátily nešťastného řezbáře i dceru jeho, a dávajíce jim cítit, že mají těžké pěsti, snažily se z přeplněného sínce je vyvleknout.

„Ukamenujte je!“ volalo se ze všech stran. „Zneuctění svatého místa! Běžte pro dráby! Svažte je! Upalte je!“

A v několika okamženích stáli tiší, pokojní obyvatelé osamělého domku pod šírým nebem u prostřed velikého množství, ježto povykem přivábeno kolem se bylo nastavělo. Byliť malomocní proti tomu násilí a dali se od hrubých rukou trpělivě držeti.

„Což tu není žádný, kdož by rozumného hlasu poslechl?“ pokoušel se ještě slepec hlasu pozdvihnouti. „Není tu nikdo, kdož by poctivým a pobožným lidem přispěl a proti nápadu šílených šelem je obránil?“

Ale slova jeho brzy umlkla, aniž byla daleko donikla. Nejblíže stojící je přehlušili. Takéť se tu žádný zástupce nenalezl. Nemohloť se vůbec jinak mysliti, nežli že byl slepec a dívka důležitou příčinu k obecnému pohoršení podali, jelikož proti nim tolik hlasů svědčilo. I pozdvihli se již hlasové, kteří otce i dceru hned k pokutě odsuzovali, a v malé chvíli na to vlekl je zástup luzy, samovolného práva užívaje, do nejbližší vrátnice, kdežto městská ponůcka pochytané tuláky nebo jiné přestupníky schovávala, nežli je pak za bílého dne před soud dostavila.