Růže z keře nízkého/12.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
11.	12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 158–165. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stará hospodyně uvítala Polharta s hlubokou poklonou a Boreše pozdravila přívětivým hlavy kynutím.

„Osobo!“ řekl k ní radní, snaže se do hlasu jakousi přísnost, ale i jemnou laskavost vložiti. „Pamatuj, že je dnes den, o kterém se nesluší ani vlastní srdce hněvu otvírati, ani v cizím hněv buditi. Proč jsi mi neoznámila, že tento dobrý člověk někoho přivedl, kterýž u mne práva vyhledával, jež milý Bůh do rukou mých složil?“

„Že někoho přivedl?“ podivila se žena, jakoby o ničem nevěděla. „Nepamatuji se, že bych zde byla koho dnes viděla.“

Zpytavě pohledl Polhart na vrátného, jako by se ho tázal, co tomu říká.

„I toť jsem tedy včera pozbyl rozumu, že nevím, co dnes dělám!“ zabručel stařec a doložil pak nevrle k hospodyni:

„Nepřivedl jsem dnes do domu vzácného pána mladou dívku, o nížto jsem řekl —“

„Ah, tu holčici!“ přejela mu hospodyně řeč. „Ta odešla hned za tebou, milý příteli! Pravila, že se tě musí ještě o radu ptáti, nežli bude se vzácným pánem mluviti.“

„Že odešla za mnou?“ vyvalil vrátný oči. „I toť bych ji byl musel tedy vidět — ale já ji ani okem od té chvíle nespatřil, co zde zůstala.“

„Co to znamená?“ zvolal nyní Polhart, bera na sebe tvářnost a podstatu přísného soudce. „V tom vězí podvod! To je úmluva! To je zlehčení a uražení obecního práva!“

„Jak to?“ vyrazil ze sebe v službě sestaralý vrátný, jemužto se ještě nikdy podobná výčitka nebyla učinila. „Jak to?“

„Tys tedy děvče schválně opustil,“ řekl Polhart; „ona pak uposlechla rady, kterous jí byl dříve dal, a hledala spasení v útěku.“

„I toť aby do toho všechny všudy blesky!“ rozhorlil se vrátný. „Já jí nedal žádnou radu, nežli aby se k milosti vzácného pána utekla, a pakli že vskutku odtud odešla, dokázala to z mladické nepředloženosti; ale já jí nedal žádnou radu takovou, a mimo to je děvče tuze hodná dcera, aby utíkala a otce v pasti nechávala — ne, ne, takovou radu jsem já jí nedal — ale tys ji, ženo pošetilá, neměla pouštěti!“

„Aj, ty hrubý člověče!“ osopila se hospodyně. „Což jsem já hlídačkou tvých poběhlíků? — a mohla jsem vůbec věděti, že to poupátko do tvé zahrádky náleží? Proč jsi neotevřel ústa? — proč jsi se s ním pitvořil, jakoby boží slunéčko na poctivou pannu svítilo?“

„Dost těch neslušných řečí v domě mém!“ zkřikl Polhart a pohledl přísně na vrátného. „Ty jsi pochybil, že jsi dívku samotnou tady nechal.“

„Já měl řízení,“ omlouval se vrátný bručivě; „a domníval se, že ji v dobrých rukou nechávám. Bylť bych se také hned navrátil —“

„Nezvětšuj vinu svou daremnými omluvami!“ pokáral ho radní. „Tys pochybil, že jsi dívku z ruky pustil, a kdybych neměl před sebou dnešní den, kteréhožto sám Hospodin světu důkaz největšího milosrdenství učinil, an mu svého syna seslal: tedy bych nešetřil tvé staré lebky a dal tě hned na místo vsaditi, kam uběhlá dívka náleží. Zatím ještě poshovím; ty ale budeš hleděti, abys uprchlé svévolnice opět se dopídil a pak i se starým vinníkem ji tím přísněji opatroval. Nyní nemař času a hleď si povinností svých, a nebo můžeš koledu ve chladě držeti.“

Panským krokem bral se na to Polhart do své komnaty, a vrátný, za ušima se škrábaje a mumlaje, zaměřil si rychlýma nohama k svému doupěti.

„I toť aby to rohatý do pazourů chytil!“ bručel po cestě. „To má z toho člověk, když mu srdce jednou po lidsku klepati začne… ne, ne! vrátnému se vede nejlépe, když má prsa z ocele, jimiž nic nepronikne. Také to celé člověčí plémě za to nestojí, aby k vůli němu poctivá duše v úzkosti vězela!… Ale kdož by se byl toho nadál, že ta holubička tak hanebně — jako nevěrná — ne, ne, Boreši! ještě jí láti nesmíš! Snad nás minula cestou — snad již trpělivě čeká, abych ji zase k otci pustil; snad se jí dům vzácného pána nelíbil, snad si v něm zasteskla — ta žena nezdá se býti laskavou družkou — nu, vždyť uvidíme.“

Takovouto, dílem toliko v duchu vedenou dílem i polohlasitě prohazovanou rozmluvou těšil a kojil se stařec, chvátaje domů, aby nabyl jistoty.

Rychle a nepokojně vrazil pod svou střechu, ale po dívce nebylo tu památky. Rozkvašen vešel k starému Šlechtovi. Srdce jeho bylo plno hořkosti; šelť jako po uhlí a nemohl se nijak z nesnází vytrhnout, v kteréž ho byl domnělý dívčí útěk uvrhnul.

Vešed do vrátnice, zastavil se chvíli před nešťastným vězněm. Nevědělť hned, jak svým citům a myšlénkám otěž popustit.

„Jsi ty to, příteli strážníku?“ ptal se konečně sám řezbář po několika okamženích.

„Co jsi to se svou holkou umluvil?“ zabručel nyní Boreš místo odpovědi. „Kde jsi vzal tu proklatou radu, aby to nerozumné děvče spasení své v útěku hledalo? Myslíš, nešťastníku, že si tím pomůžeš?“

„Já ti nerozumím, příteli!“ odpovídal slepec, a ve tváři jeho jevilo se velké pohnutí. „Co bych byl s děvčetem umlouval? — a co to mluvíš o útěku?“

„Nu — že nám tvoje dceruška zmizela!“ řekl vrátný nevrle. „Nikde po ní památky. Já dobrý bloud ji nechal v domě radního Polharta —“

„Raději na prahu pekelné říše,“ zvolal Šlechta, „nežli v doupěti toho nespravedlivého člověka! Ty sám dal jsi holce špatnou radu —“

„Mlč, nevidomý člověče!“ zkřikl Boreš mimo svůj obyčej hlasitě, nemoha u své rozčilenosti řezbářovu výčitku mírně snésti. „Mlč! Moje rada byla dobrá; ale ti, kterým jsem ji udělil, neprokázali se dobrými a použili ji ku zlému.“

„Co mluvíš ty o zlém, jako by tebe bylo potkalo?“ řekl Šlechta hněvivě ku předu pokročiv. „Stalo-li se tady zlé, tedy se jen nad mou hlavou shrklo, ježto nyní opuštěný stojím, nevěda, jakým úskokům nábožné dítě mé podlehlo a v jakých tenatech uvázlo — stalo-li se zlé, tedy zastihlo jen dceru mou, a já tě poženu k soudu, abys mi učinil zadost za každé příkoří —“

„I toť aby to všechno práčata zmlela!“ zkřikl do toho vrátný skoro zuřivě. „To mám tedy za svou dobrou, bláhovou vůli? Nu, vždyť uvidíme, k jakému konci beze mne věc vaše dopadne! Zneuctění posvátného místa — rozbroj před očima Páně — to nejsou třísky, které si člověk za nehet zadrhne a snadno zas vytáhne! to jsou špičky železných metel, které kusy masa s těla trhají. Však já ji najdu! — však já ji dopadnu!“

S těmi slovy bral se kvapně ze dveří. Ale srdce jeho nebylo ještě mírné a ztichlé, ačkoli si byl proudem slov poněkud odlehčil. Vlastní jeho nesnáze nebyly zmizely, a všechny myšlénky jeho upínaly se nyní toliko na tom, aby se ztracené dívky zase dopídil.

„Kam by se byla mohla utéci?“ rozjímal sám u sebe. „Já jim řekl cosi o rukojemství — nepustila se tedy někam, kde by snad mohla něco podobného nalézti? Ale kam? — kdož to ví? kdo zná jejich spády?… A nebo — hoj! to je moudrá myšlénka!“ doložil najednou polohlasitě. „Holka zdá se být vskutku dobrým dítětem a stav otcův jí ležel těžce na srdci… což aby? — ano, ano! — jistě že doskočila domů, aby mu nějakého pohodlí učinila; snad bude chtít přinésti nějakou podušku… žádné pochybnosti! doma ji zastihnu! Pak se, ptáčku, ale těš! Pak mi tak snadno zas neulítneš!“

I vydal se hned zase na cestu, poručiv i svému pacholku, aby slídil po ulici a prchlou dívku polapil.

Boreš neznal sice domov svého vězně, věděl jenom dle pověsti, v kterých končinách se nalézá; doufalť ale, že se snadno po něm doptá. A v skutku se také neklamal. Záhy stál před osamělým domkem.

Rovným krokem bral se ke dveřím a s nemalým nepokojem chápal se kliky. Bylo zavřeno. I postavil se, kroutil hlavou, a potom několikráte zatloukl. Ale z domu nepřicházela žádná odpověď. Nebylo ani hlasu, ani hnutí slyšeti.

I tloukl silněji; ale činil to nevrle, dílem že se viděl ve své naději opět sklamána, a dílem že musel vůkol sváteční ticho rušiti. Tváře jeho začaly se poznovu kaboniti a z úst vyklouzlo mrzuté bručení.

I pozdvihl ruku po třetí, chtěje si hněv hodnou ranou na dvéře vyliti; ale v tom uhodil ho někdo po zadu na rameno a rázným mužským hlasem zaznělo za ním:

„Co dobrého, příteli?“

Vrátný se rychle ohlídnul a zhledl před sebou postavu ramenatého Kotouče. Mlčky vyvalil naň oči.

„Co tu pohledáváš?“ ptal se ho zbrojnoš hlasem a výrazem hřmotnějším, a bedlivě si ho prohlížel.

„Není tento domek obydlí řezbáře Šlechty?“ zabručel mrzutý biřic.

„To je!“ dosvědčil Kotouč. „Alespoň tu až do včerejška přebýval. Nenajdeš ho ale doma, příteli!“

„To vím,“ pokýval vrátný hlavou — a zbrojnoš se divil. „Ten sedí za dobrou závorou. Ale jeho dcerušku zde vyhledávám.“

„Aj, toť máme stejnou práci před sebou!“ řekl Kotouč; „a víš-li, kde starý tatík vězí, také snadno holku najdeme. Ten bude o ní dojista věděti.“

„Ne, ne — to neví!“ bručel vrátný; „a není-li zde, pod domácí střechou, tedy nevím, kde ji hledati, a klel bych… kdyby božího svátku nebylo.“

„A znáš ty dceru řezbářovu?“ ptal se Kotouč velmi zvědavě.

„Děkoval bych Pánu Bohu, kdybych mohl říci, že ji neznám,“ zamrzel se Boreš. „Ještě dnes ráno měl jsem ptáčka v rukou, ale někdy se i nejostražitější ptáčník oklame.“

„Ty naši holubici v rukou?“ podivil se Kotouč. „Aj, střelo boží! tedy jsem přece dobře viděl, ačkoli jsem nechtěl očím věřiti. Ano, ano — já tě dnes již viděl, že jsi někoho vedl… ale kdo jsi, člověče, a jakého spojení máš s lidmi, po kterých se vzácní pánové již od půlnoci shánějí?“

A Boreš mu pověděl, co bylo potřeba věděti. V němém ustrnutí poslouchal ho Kotouč, a tváře jeho potrhovaly se nevěrou a hněvem.

„I toť aby vás všechny ten nejstarší ďábel na kovadlinu položil a trochu vám ty zahnilé mozky proklepal!“ zkřikl posléze. „Vy jste mohli býti tak hloupě hloupí a uvěřiti, co vám splašená luza na nos pověsila? Šlechetného člověka s nejctnostnějším dítětem mohli jste dáti do vazby? Nu, mnoho štěstí, moudří zákonníci! — ale já vám radím, abyste knihy své dobře prohlídli, nežli vám v nich listy začnou jiní obraceti!“

„Zbláznil jsi se, člověče,“ vyvalil naň vrátný oči, „že se opovažuješ o právu tak nectně mluviti?“

„Nic o právu!“ rozhorlil se Kotouč. „Právo je trnový prut, kterého se moudrý člověk nedotkne; ale někdy ho drží v ruce lidé neobratní, a majíce jím vládnouti, dotýkají se jiných velmi neohrabaně, a na to se nemůže poctivá duše mlčky dívati. Mluv, kam jsi to děvče odvedl? K novoměstskému radnímu? A on nechce o něm věděti? Boží metlo! ale nebudu klít, ježto jsi mi na boží svátek připomněl; ty však půjdeš se mnou a povíš tu celou historii mým pánům, kterým již bezpochyby žluč kypí, že jim zprávu nenesu. Nezdráhej se, a vezmi rozum do hrsti! Nejmoudřeji bylo by arci, kdybychom hned do tvé brlohy zalezli a šlechetného muže na čerstvé povětří pustili —“

Vratný sebou trhl.

„Nu, nu, neškubej se!“ mluvil zbrojnoš dále; „však já ti nepokalím tvé zachovalé svědomí. Ale zastaviti bychom se v tvém doupěti mohli a vyvésti ubohého z chladna do topené jizby —“

„Já nemohu nic učiniti,“ bručel biřic odpíravě, „dokud od svých pánů rozkazy nedostanu —“

„Že nemůžeš?“ vyrazil Kotouč ústy hněvivými. „Nu, tedy pak také následky své nemožnosti sám sobě přičítej! Ty nemůžeš starého řezbáře vypustit, a já nemohu starého hlídače propustit. Ruce mé jsou železné kleště, nedělej povyku — neškareď se — pomysli, že je boží hod, za půl hodiny máme všecko odbyto, jen co úplnou zprávu mým pánům vydáš. Nech se radního šklebiti a hroziti, a hleď raději, ať se moji páni zasmějí. To ti více vynese.“