Růže z keře nízkého/10.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
9.	10.	11.

Údaje o textu
Titulek:	10.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 148–154. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V domě Polhartově uvítala vrátného stará hospodyně. Byla to zkušená opatrovnice jeho domácnosti, zasvěcená v mnohé tajnosti, kteréž by radní pán nerad byl na denní světlo propustil.

„Vzácný pán není doma,“ řekla po prvním pozdravení; „má-li ale panenka s ním co jednati, může na něho v mé komůrce počkati — pán se brzo navrátí. Ty, milý příteli, můžeš se mezi tím po své práci ohlídnout — a pak zase pro děvečku přijít. U mne je dobře schována.“

Boreš nevěděl, k čemu se odhodlati. Nerad by byl dívku s očí pustil — to mu velela jeho svědomitost v povolání; a s druhé strany byl by dívce rád pomohl — k tomu ho ponoukal jakýsi hlas v prsou, kterého byl u jiné příležitosti ještě nezaslechl, a kterýž tedy v něm tím živěji se ozýval. I odhodlal se konečně dívku v dobrých rukou zanechati, mezi tím po svém zaměstnání se ohlédnouti a pak zase pro dívku přijíti.

Hospodyně uvedla Elišku do malé, ale úpravné, vším pohodlím opatřené komnaty. Líbezné teplo projelo údy její. Tu byl kulatý dubový stůl — na něm hojné přípravy k bohaté snídani, hebké pečivo z bílé mouky, pamlsky a víno; kolem stály pohodlné vycpávané židle; podle stěny široká almara, na druhé straně veliká truhla. Všecko se jen lesklo.

„Posaď se, dceruško!“ promluvila stará hospodyně k hostu svému; „a posnídej. Venku je ostrý vítr — ten silně tráví. Dělej jako doma.“

Eliška se divila. Až posud nebyla na jídlo ani zpomněla; ale pohled na pochoutky před ní prostřené vzbudil v ní malou chuť. V nesnázích pohledla s hospodyně na stůl a se stolu na hospodyni, nemohouc nijak do svého stavu se vmysliti. Byla přišla jako prosebnice — a nyní zde měla býti jako vítaný host poctěna.

„Jen se neostýchej, dceruško!“ řekla domácí spoluvládkyně, „a použij svého pohodlí. Já se podívám jen do kuchyně.“

S těmi slovy odešla, a nežli se Eliška nadála, stála v komnatě samotna. Lekla se toho poněkud; ale srdce její bylo plno čistoty a plno důvěry, umínila si tedy další běh věci tiše očekávati.

Posadila se, neboť cítila, že se pod ní nohy třesou — a myšlénky její obrátily se od věcí okolních do světa vnitřního. Zpomněla si na otce, a jemná slza vstoupila jí do očí. Ten bohabojný, tělesnou nehodou sklíčený muž seděl nyní v studené jizbě, v doupěti pochytaných tuláků — ona pak meškala v líbezné komnatě, uprostřed všeho pohodlí.

„O můj drahý otče!“ vzdychla si hluboce a jaksi úzkostně povstala. Bezděky sepnula ruce a hleděla oknem na jasnou zimní oblohu. „Kýž mohu naše místa proměnit a ubohou hlavu tvou mezi vonné květy položit!… Jak asi vypadne tato cesta má?… Proč mě tu nechávají o samotě?“

Bezděky přistoupila ke dveřím, jako by se po někom ohlédnouti chtěla; ale dvéře byly z venku zavřeny. Eliška nevěřila očím. Zděšená sáhla ještě jednou z prudka po klice — ale dvéře se neotvíraly.

„Milosrdný Bože!“ zvolala dívka, a bledost polila tváře její. Zdáloť se jí v té chvíli, že byla hořké, potměšilé usmívání na hubené tváři hospodyně pozorovala, a úzkost projela duši její. „Co je to?… Co to se mnou obmýšlejí?… Proč mě odtrhují od otce… od toho nešťastného…?“

A jako meč pronikla bolest srdce její. Dala se do hlasitého pláče. V tom se otevřely dvéře, tajně zadělané na protější stěně, a do komnaty vešel Polhart. Nebyl již v ranním domácím obleku, nýbrž v rouchu ozdobném, bohatém a pečlivě zvoleném.

Uchvácena němým úžasem hleděla na něho Eliška chvíli, ani zpamatovati se nemohouc. Ona byla docela něco jiného očekávala, než co ji tady od prvního kroku potkávalo. V prvním okamžení se nemohla také nadíti, že by v této světácky vyfintěné postavě člověk vězel, kterýž měl toho dne otci jejímu dle úřadu svého milost učiniti. Ona se pamatovala, že v takovémto vystrojení mladé hejsky po ulici větřiti vídala; o možném pánu byla si docela jiný obraz na mysli utvořila.

Také Polhart zdál se býti zjevením dívky překvapen. Zastavil se u tajného vchodu a oči jeho zahořely divou rozkoší nad půvabem kvetoucího poupěte. Po letité tváři jeho, kterouž byl vším strojířským uměním omladil, rozletělo se líbezné usmívání.

„Aj, jaká to nebešťanka snesla se s výsosti a navštívila můj sprostý příbytek?“ promluvil konečně a snažil se hlasem i chodem dvořivě se přiblížiti.

„Račiž, vzácný pane, prominout,“ omlouvala se dívka, bojácně ustupujíc, „jestli jsem přišla v místa nepravá. Byla jsem uvedena bez vůle — a hledám vlastně dobrotivého ochránce…“

„Tedy přijmi ochranu mou!“ řekl Polhart co nejvlídněji se usmívaje a ruku jí podávaje.

Ale dívka nevztáhla ruku svou, nýbrž ještě o krok ustoupila.

„Pojď — sedni si, miloušku — požívej, co ti ze srdce přáno, a pověz mi, jaké příhodě mám díky vzdáti, že tě pod mou střechu přivedla.“ S těmi slovy postavil Polhart dvě židle blíže ke stolu, nutě Elišku, aby se posadila.

„Já nepřišla hodovat a tělo drahými pochoutkami napájet,“ zdráhala se dívka. „Duše má je pohřížena v žalosti a hledá úlevy. I bylo mi řečeno, že ji tady naleznu.“

„Nalezneš ji, nalezneš!“ ujišťoval ji Polhart hlasem co možná lahodným. „Shoď jenom všecku nedůvěru a otevři srdce své. Pojď, pojď a pověz upřímně, jaké úlevy hledáš.“

I byl ji konečně chopil za ruku a na židli ji stáhnuv ztěsna vedle ní se usadil. Hltavými zraky pásl se na spanilosti dívky nesnázemi sklíčené.

Nevěděla nyní, jak se zachovati. Chvěla se a tváře jí hořely plamenem. Ale zpomněla na otce — duše její zotavila se novou silou, a po krátkém zamlčení pověděla zběžnými slovy, co bylo minulou noc otce jejího potkalo.

Polhart ji poslouchal s patrnou rozkoší: zdáloť se, jako by se kochal v nesnázích nevinného děvčete.

„To je arci nemilá, trudná příhoda,“ jal se konečně, hlavou potřásaje mluviti, „zákony jsou přísné; ale dobré slovo najde dobrého místa — a když ukápne ze rtů tvých, rozplyne se jako med v duši člověka, kterýž může pomoci.“

„O tedy nech ať k němu přistoupím!“ ozvala se dívka horlivě a rychle povstala. „Nech, pane, ať k němu promluvím a úzkost srdce svého mu předložím. Doufám v Boha, že mi pravá slova na jazyk položí, aby pronikla srdce jeho.“

„To se již stalo, zlatoušku!“ řekl Polhart, a chopiv ji za obě ruce, stáhnul ji opět na židli. „Člověk, mohoucí tobě i otci přispěti, již lahodná slova tvoje slyšel a rád pomůže.“

„Je-li možná?“ podivila se dívka. „Ty, pane, sám…?“

„Já sám,“ usmíval se Polhart, pořád blíže k dívce přisedaje, „a když mi tvoje malinová ústa slíbí, že laskavou službičku laskavě odplatíš —“

„Jakž bych mohla já ubohá —?“ ptala se dívka, bázlivě od Polharta se odtahujíc a palčivým pohledům se vyhýbajíc. „Já jsem nepatrné děvče před pánem.“

„Aj, co pravíš o nepatrnosti?“ řekl Polhart. „Tys bohatá ozdobami, kterýmiž tě nebe nad sta jiných povýšilo a po nichžto se mé srdce s utěšením otáčí.“

Eliška se zděsila zvuků těchto slov. Nemohla živou mocí pochopiti, co Polhart obmýšlí, neboť až posud nebyla nic podobného slyšela.

„Nežertuj, pane, s ubohou dívkou,“ prosila tedy; „a můžeš-li skutečně učiniti, aby se směl otec domů navrátit — o tedy se dej mými prosbami obměkčit, a učiň, abychom svaté dny v božím pokoji ztrávili.“

„O, radostně je ztrávíš, holoubku!“ usmál se Polhart a osmělil se ruku svou okolo dívčího těla položit.

V tóra okamžení bylo ale dívce, jakoby ji byl náhlý blesk oslnil a celou útrobu její proniknul. Nikdy nepocítěné tušení projelo duši její a uvedlo jí na pamět slova, jež byla často z otcových úst slýchala, aby totiž nevěřila vlkům v rouně beránčím, vůkol chodícím a hledajícím, koho by pozřeli.

Prudce tedy povstala a kvapně od Polharta odstoupivši, upřela na něho zraky, v nichžto se bázeň a hrůza jevily. Nemohla však promluviti; rozmeteno bylo pásmo jejích myšlének.

„Aj, co tě poděsilo, holubičko?“ usmál se Polhart i vzchopil se, chtěje za ní pokročiti.

„Ustup, vlku!“ zkřikla Eliška, v nížto rostoucím nebezpečím i jasnější a určitější myšlénky vznikaly, pak i větší odhodlanost se budila. „Ustup, a nevztahuj po mně svá dravá pářata! Co jsem ti učinila, já ubohá děvka, že se chceš pokáleti krví mou? O pohledni na úzkost mou a pustiž mne ven k ubohému otci, kterýž bude po mně ruce spínati a toužebně volati: Kde jsi, dcero má?“

„Tys bláhové dítě,“ jal se Polhart dívku přemlouvati; „hlavinka tvá je plna divých obrazů, jimiž tě nehoda dnešní noci poděsila. Pohledni jen! Zde stojí tvůj přítel, kterýž bude pečovati o tebe i otce tvého.“

„Tedy osvědč rychle slova svoje,“ zvolala dívka s plamennou tváří, „a učiň, aby propustili otce mého. Člověk, kterýž mě sem přivedl, ujišťoval mne, že to můžeš učiniti.“

„To mohu — mohu!“ dotvrzoval radní s přívětivým, spolu také jaksi vítězným tónem. „Jediný já mohu otce tvého vazby zbaviti. Osud jeho je v rukou mých jako vosk, jejž utvářit mohu vedle libosti — a jenom na tobě záleží, jaké podoby nabyti má.“

„Nikoli na mně — ne!“ zkřikla dívka, podivným zanícením uchvácena. „Neboť kdybych i kolena tvoje objala a prach s obuvi tvé slzami spláchla: předce bys neučinil podle prosby mé — to vidím a cítím v hlubinách sklíčené duše své. Osud otce mého záleží toliko na tobě — s ním chceš svévolně zahrávati. Já sice nevidím — nepoznávám, jak, — ale strážní andělově létají okolo mne a šeptají mi varovným hlasem, abych se tě střežila.“

„Tak — tak?“ ozval se radní, když byla dívka umlkla, a potřásal hlavou. „Nu, tedy dobře pro tebe, máš-li okolo sebe takových varovníků — podruhé dej tedy lepší pozor na hlasy jejich, abys v podobnou tíseň neupadla, v kteréž nyní vězíš. A nebo se nyní obrať k nim, aby ti pomohli!“

S těmi slovy bral se opět ke dveřím, jimiž byl vstoupil.

„Pro rány Ukřižovaného!“ zvolala dívka v náramné úzkosti za ním pospíchajíc. „S jakou odpovědí propouštíš od sebe prosící služebnici svou?“

„Aj, kdož pak mluví o služebnici, kdež by řeč býti mohla o panovnici?“ usmál se Polhart ještě jednou velmi laskavě. „Ale ty nemáš rozumu a nechceš dáti přístupu k srdci svému!“

Při tom vztáhl ruku a chtěl ji vzíti za bradu. Ale dotknutí jeho projelo ji jako vanutí ledového mrazu. Zachvěla se, obrátila se a oběma dlaněma tváře si ukrývajíc, stála tu sklíčená velikou, nevýslovnou žalostí.

Polhart pohlédl na ni ještě jednou, jakoby říci chtěl: Však mi neujdeš! — a odešel tajnými dvířkami.