Rájem i peklem/Petr Regan v nebezpečí

Rájem i peklem Otakar Batlička
Labutí péro	Petr Regan v nebezpečí	Do neznáma

Údaje o textu
Titulek:	Petr Regan v nebezpečí
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 39-45 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Daleko na obzoru nad levým bokem lodi vyrostla hradba mraků a rychle splývala s obrysem břehu. Z pralesů zněly ojedinělé skřeky zvěře. Temnota kolem lodi nemá konců.

Přátelé se odebrali do svých kajut. Bob Kenny, zachumlán do teplé houně, podřimuje na palubě. Náhle zvedne hlavu a naslouchá…

V šumění řeky jsou z velké dálky slyšet skřípavé zvuky, jakoby sykot prudce uvolňované páry.

Kenny odhazuje přikrývku, běží k Mac Clifordově kajutě a buší na dveře.

„Co je?“ ptá se Cliford.

„Inženýre, myslím, že proti proudu pluje loď!“

„Zhasni rychle všechna světla. Probuď kapitána, Bobe. Hned přijdu na palubu.“

Po chvíli se výprava shromažďuje na zádi a upřeně pohlíží do tmy. Není slyšet nic než drobné šplouchání vln o příď lodi. Všichni napjatě poslouchají. Zmýlil se Bob? Až teď, ano teď. Je slyšet nárazy koles o vodu. Asi po deseti minutách jsou zvuky již zřetelné a za nějaký čas se objevuje uprostřed řeky černý stín. Loď! Kolesový parník. Bez jediného světla pluje plnou parou proti proudu.

„Spatřili nás?“

„Sotva. Splýváme s břehem.“

„A co světla?“

„Bob je snad zhasl včas. Kdyby o nás věděli, jistě by to dali nějak najevo.“

„A proč plují potmě?“

„Patrně nechtějí, aby byli zpozorováni. A je tam rozhodně někdo, kdo zná dobře tento úsek řeky?“

„Martinez Alfonso?“

Pavel Gordon klade Janovi ruku na rameno. „Obávám se.“

„Jestliže nás nespatřil, bude překvapen, až zjistí, že je v Teffé dříve než my. Nu co, aspoň víme, na čem jsme. Máme volná záda,“ oddychl si Cliford.

Sotva zašli do kajut, zvedl se silný jižní vítr a palubu zaplavil déšť.

V teffském přístavu kotvily dva motorové čluny a dlouhá řada důmyslných domorodých plavidel… Po kolesovém parníku však ani stopy.

Břeh v šíři pěti set metrů pokrýval nízký travnatý porost. Uprostřed planiny stál mohutný, neživý, v koruně utnutý kmen palmy ceiby; při zemi by jej neobjali tři muži.

„To je pomník pralesa,“ vysvětloval Mac Cliford. „Je to jeden z krásných průkopnických zvyků. Kdysi uťatý strom zde byl vztyčen na paměť vykáceného pralesa.“

Co spatřila výprava dále – bylo snad před lety městem. Z doby rozkvětu zůstala jen malá policejní stanice, nemocnice v polorozpadlém baráku a několik tuctů bambusových chatrčí. Bohatství kaučuku se přestěhovalo na půdu britské říše, do laboratoří a továren. Prales znovu opanovával člověkem dobytý prostor.

V bývalých uličkách a na tržišti se Jan učil abecedě pralesa. Kůra tropických stromů je světlá a hladká; při tmavším zbarvení by strom vstřebával příliš mnoho tepla a životodárná míza by vysychala. Deštníkové koruny palem jako by připomínaly pouliční osvětlení. Listy jsou dužnaté, jemně ochmýřené a řídké. Skýtají jen málo stínu. Do výše jednoho metru sahá spleť bělavých vzdušných kořenů, jimiž stromy získávají vláhu z ovzduší. Vše prostupují liány; jejich dlouhé vzduchové kořeny se pnou doleva, doprava, mnoho stvolů roste i shora dolů, s několikametrovými kořeny kdesi v nedohledné výši.

Jan zkoumá ostny, háčky, přísavné výběžky anebo celé plošky, které dávají liánám úžasnou schopnost – ovíjet se. Mnoho hlavních kmenů odumřelo a váha košaté koruny spočívá na sloupkovitých bočních kořenech, liánách, nižších keřích a okolních stromech.

Mac Cliford najal na pobřeží prostorný ‚galpon‘, jednoduchý přístřešek z vlnitého plechu a vyřazených barelů, v němž uskladnili náklad.

Ptali se okounějících domorodců, zda kolem neplula loď.

Dověděli se, že včera zde na okamžik zakotvil kolový parník a jakýsi míšenec se sháněl po jiné kolesové lodi.

„Byl to mulat? Se světlýma, zelenýma očima?“

„Si, si – siňor. Mulat. Ale oči… nevíme.“

Po záporné odpovědi prý dal mulat rozkaz do strojovny a loď plula dále proti proudu.

Přátelům nastala práce.

„Do setmění budu mít PARKERA pohromadě,“ zářil Petr Regan. „Vsaďte se o sedm dolarů!“

„O deset,“ pobízel jej Cliford.

Inženýr spolu s Janem se od oběda zabýval vysílačkami. Hned první zkouška ukázala, že oba přístroje jsou v bezvadném stavu. Bylo jen třeba vyčistit doteky a dobít baterie.

Nejdříve navázali spojení s argentinskou stanicí QUA BUENOS AIRES a potom se pokoušeli dovolat Kanady. Přejížděli stupnici amatérského pásma a střídavě vysílali signál a zase zapínali příjem.

„Hurá – Kanada! Volá amatér z Toronta!“ Jan strhl sluchátka a vítězoslavně jimi mával nad hlavou.

„Toronto? No to je výborné,“ Regan odhodil francouzský klíč na sedadlo PARKERA a běžel k vysílačce.

Ve sluchátkách se však již ozýval jen nesrozumitelný šum a suchý, ostrý praskot. Marně se namáhali znovu vyladit amatéra – krajana.

„Škoda,“ zabručel zamyšleně Regan a s palci za opaskem se loudal k rozestavěnému PARKERU.

Doktor Gordon zatím obcházel Teffé a najímal dvanáct veslařů, kteří mají v některých úsecích cesty vykonávat také práci nosičů. Nemálo mu prospěly jeho lékařské znalosti, neboť většina obyvatel městečka trpěla nemocí zvanou trip-color a Gordon znal způsob rychlého zahnání bolestí.

Po večeři dokončil Regan montáž, beze slova shrábl Clifordových deset dolarů a těšil se, jak ráno – vymydlený a odpočatý – vsedne do PARKERA.

Modrá tropická obloha potemněla; přátelé kráčeli k policejní stanici a pozorovali, jak rychle, během několika minut, se kraj noří do nejčernější temnoty.

„Jestliže nás ovšem carapaňas nechají vyspat,“ navazoval Cliford na Reganovy tužby, když vstupovali do přidělené, škvírami oplývající bambusové chatrče. „Nezapomeňte, že cestovní moskytiéry nejsou zdaleka tak dokonalé jako jemné sítě v oknech faciendy nebo kajutách na parníku. Carapaňas – moskyti. To bylo první slovo, které jsem se před lety u rovníku naučil.“

„A další slova?“ vyzvídal Jan.

„Surucucú – jedovatý křovák, chřestýš bez varujícího chřestidla na ocase; guaguariagua – stěhovaví mravenci, jejichž proud zničí vše, co mu stojí v cestě; amacumu – řvoucí zátopová vlna řeky, která zaplaví kilometry země a dala Amazonce jméno. Masožravé ryby – piraňas. V několika vteřinách ohlodají metrákového vodního vepře pekari do kostí. A lesní švábi, pavouci, vosy baratas, cucarachas.“

Clifordova předpověď se nesplnila a dorůžova vyspalého Regana přivítalo nádherné jitro jako stvořené pro průzkumný let.

Brzy po snídani pomohli Reganovi nastartovat motory a letadlo se vzneslo z vodní hladiny.

PARKER zmizel za obzorem a přátelé marně upírali zraky k obloze. Uplynula půlhodina… všichni byli již znepokojeni. Kde Regan tak dlouho vězí? Proč nezkouší stroj před jejich očima?

Teprve za hodnou chvíli se nízko nad zátokou ozvalo hučení motoru.

Přátelé běží k přístavnímu můstku. Letoun dosedá na hladinu a Bob Kenny s inženýrem mu vyrážejí vstříc na široké pramici.

Z kabiny letadla se vyklání Regan.

„Kde jste létal, člověče?“

„Běží jako hodiny. Vezmu Boba do kabiny. Vyzkoušíme vysílačky,“ vyhnul se Regan přímé odpovědi.

Na břehu se zatím shromáždil zástup zvědavců. Pár lehkých člunů krouží kolem hydroavionu. Nebýt Kennyho, který odkazuje domorodce dlouhým veslem do patřičné vzdálenosti, jistě by se už drápali po křídlech PARKERA.

Motory hučí a inženýr odráží pramici od plováků letadla.

Na břehu žhaví Jan vysílačku a směřuje anténu. Sotva stroj nabral výšku, Mac Cliford nasadil sluchátka na uši a volá ve smluveném pásmu: „XW 2, slyšíte? Tady XW 1. Odpovězte!“

„Tady XW 2. Slyšíme výtečně.“

Letadlo se obloukem vrací nad přístav. Je vidět Boba, který sedí za Reganem a představuje užitečné zatížení – dobrých sto deset kilogramů – jak se šklebí z okénka.

Další otáčkou se stroj ocitl nad pralesem, letí proti toku Amazonky. Hluk motoru slábne, utichá.

„XW 1. Volám XW 2.“

„Tady XW 2. Slyším.“

Inženýr dovoluje Janovi, aby vyzkoušel svoje radiotelegrafické umění.

Chlapec září. „Slyším! Slyšíme vás!“

„Start bezvadný. Letím rychlostí devadesát kilometrů za hodinu. Výška tři sta metrů. Pod námi jsou lesy a tři koryta řeky. Teď vidím… okamžik, Bob mi klepe na rameno…“ Reganův hlas se odmlčel. Jan předává sluchátka Clifordovi. „Pod námi kotví parník. Je na jednom z ramen Yapury, asi 50 kilometrů od Teffé. Tady XW 2. Vracíme se.“

„XW 1. Čekáme vás. Konec.“

Doktor Gordon se posadil vedle Cliforda do trsů vysoké trávy. Bylo vidět, že mu cosi leží na srdci.

„Myslíte na muže se zelenýma očima?“ inženýr odložil sluchátka a Jan po nich rychle sáhl. Byla však němá.

Pavel využil bratrova zaneprázdnění a nachýlil hlavu k inženýrovi. „Myslím na Regana. Pamatujete? Na moři překypoval nápady a vtipy! A dnes? Vlastně už včera… K čemu byl jeho ranní půlhodinový výlet? Kam letěl? Proč…?“

„Neumím si to vysvětlit.“

Za čtvrt hodiny spatřil Jan na obzoru malý bod, který se rychle zvětšoval. PARKER dosedl klouzavým letem na hladinu a stáčel se k dřevěnému přístavnímu můstku.

Přátelé vskočili do pramice a pluli průzkumníkům naproti. Kolem se to opět hemžilo domorodými čluny.

Regan vystoupil na ocelové plováky a Bob volal na zvědavé domorodce, aby udělali místo a vpustili pramici pod levé křídlo PARKERA.

Gordonové a Cliford se opřeli do vesel. Sluneční paprsky se bodavě odrážely od hladiny. Jan zahlédl Regana, jak dřepí na plováku, jednou rukou si stíní oči a druhou ukazuje na křídlo nad sebou.

„Podívejte!“

Bob se vyklání z kabiny.

Přátelé přirážejí k PARKERU a pohlížejí vzhůru.

Uprostřed levého křídla, asi dva metry od pilotova sedadla, svítí dva malé kulaté otvory.

„Co je to za díry, Regane?“ ptá se Jan nechápavě.

Bob skáče rovnýma nohama do pramice. „Stříleli po nás. Z parníku. Nikoho jiného jsme neviděli.“

„To je vážné.“ Mac Cliford žádá přesný popis parníku; pak přikazuje Gordonům, aby přinesli z ‚galponu‘ podlouhlou bednu, a Bobovi ukládá, ať rozptýlí narůstající chumel zvědavců.

Za okamžik je pod pilotovým sedadlem upevněn dlouhý předmět, pečlivě zabalený do nepromokavého plátna.

„Muruo i? Co je to?“ volají z uctivé vzdálenosti domorodci.

„To je dalekohled,“ šklebí se Bob. „Tím kdybych se na vás podíval, viděl bych skrz vaše umaštěná těla.“

45 Dlouho do noci šuměla chýše nedaleko policejní stanice tichým hovorem. Přátelé rokovali o dnešní události. Byla to náhoda? Nedorozumění? Nepatřily střely, jež proletěly křídly PARKERA, nízko letícímu ptáku, kterého Regan a Kenny nemohli vidět? Okolnosti nasvědčovaly však tomu, že šlo o promyšlený útok.

„Viděli jste někoho?“

„Ne. Na palubě parníku byl klid. Nikde se nic nepohnulo…“

„Mart Alfonso se neukázal?“

„Těžko bychom ho poznali.“

„A je to skutečně muž se zelenýma očima, který nás pronásleduje…?“ ptal se Jan. Nikdo mu však neodpovídá.

„Mohli mne sestřelit jako vrabce,“ soptil Regan. „PARKER by se zřítil do pralesa a nikdo na světě by nedokázal ujistit, co se přihodilo.“

„Tím se prozradili. Je jim jasné, že o nich víme a že neočekáváme nic dobrého. Tímto činem nám vypověděli nepřátelství,“ pravil Cliford.

Pavel Gordon navrhl, aby přepadení hlásili policii.

„To nemá smysl,“ odporoval Cliford. „Žádná policie na světě nám nezaručí bezpečnost v divočině. Velitel nám spíše bude bránit v cestě, aby se zbavil odpovědnosti. Musíme se o sebe postarat sami.“ Takový byl závěr porady.