Rájem i peklem/Přepadení

Rájem i peklem Otakar Batlička
Chrám v pustině	Přepadení	Slyšíš, Alfonsi?

Údaje o textu
Titulek:	Přepadení
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 77-83 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Nastal čas, kdy bylo nutno šetřit zásobami. Výprava si opatřovala potravu lovem. A tak se nad ohni otáčely stažené srny, vonělo kachní maso a pekli se čtvrcení pekariové – vodní prasata. Veslaři opékali v hliněných zábalech drobné rybky a vařili kraby, občas se Kennymu podařilo ulovit pásovce. Gordonové netušili, že půlmetrový hrabavec s dvěma pevnými krunýři a krátkýma nožkama má tak chutné maso.

Doprava lodí a nákladu přes rozsáhlý druhý vodopád trvala již druhý den.

„Za tři dny můžeme vplout do Apaparis,“ řekl Jan na ohromném balvanu při okraji řeky. Dravý proud hučel a kromě přátel nebylo nablízku člověka.

„Ví Alfonso, že chceme odbočit na Apaparis?“

„Sotva.“

„Snad se nám podaří uniknout!“

„Někde ho musíme setřást“

„Starý Parker mluvil o třech vodopádech. To znamená, že na Apaparis nás čeká jediná vodní překážka.“

„Jistě se naskytnou další. Na souši.“ řekl Mac Cliford.

Práce probíhala bez zvláštních příhod. Jen jednou se na obloze objevilo letadlo. Pilot – přátelé věděli, že jeho jméno je Winter – zakroužil nad výpravou, přeletěl těsně nad hlavami veslařů a zmizel proti proudu řeky.

„Na palubě byli ještě dva muži,“ volal Pavel Gordon, který sledoval letadlo dalekohledem.

„Martinez?“

„Těžko říci…“

Cliford shodil z ramenou těžkou bednu. „Nepřepravuje Alfonso své lidi nad vodopády letecky? Má silnější stroj, než je PARKER. Nebude-li moci dále s motorovými loďmi, opatří si od Indiánů kánoe a může plout v každé louži.“

„Myslíte, že se letadlo vrátí?“ ptal se Jan a dostalo se mu nesouhlasného mručení.

„Dověděl se, co ho zajímalo.“

„Vyhne se nám oklikou nad pralesem.“

Za hodinu se však proti všemu očekávání ozval hluk motoru znovu.

„Vidíte, už je tu zase,“ zvolal Jan.

Winter byl v kabině sám. Letěl nad řekou ve výši vrcholků pobřežních palem.

„Co ten chlap vyvádí?“

Letoun se snesl nad kotvící kanadský hydroavion, pojednou se od trupu odpoutal velký kulatý předmět a mířil na PARKERA. Přátelé zatajili dech… Je to bomba?

Předmět minul jen o píď křídlo PARKERA a padl do vody. Voda vysoko vystříkla, výbuch se však neozval. Bob Kenny se vrhl do řeky a vytáhl z vln těžký špalek piedra, tvrdého brazilského dřeva. Winter zatím oblétává půlkruhem vodopády. Vrací se.

Regan skočil do letadla a startuje.

Přes hluk motorů je z Winterova stroje slyšet štěkavé rány. Pod rozjíždějícím se PARKEREM vyrážejí na několika místech z řeky malé gejzíry.

„Proboha! Střílí po Reganovi!“ křičí Jan a přátelé se chápou karabin.

Zatím Regan strhl PARKERA do strany a šikmo po křídle se dere nad les. Winter má výhodu větší výšky a jako sup se řítí proti PARKEROVI. Nad vodopády se rozpoutává souboj. Motory řvou, práskají karabiny, kulovnice, jen slabě je slyšet štěkot Winterovy dalekonosné letecké pistole.

Vtom se ozve vítězné tatarata – hlas Reganova kulometu. Alfonsův pilot je překvapen. Jeho útok přechází okamžitě v bezhlavý útěk. Podél levého břehu nabírá letoun výšku a prchá do slunce. Regan jej nepronásleduje. Ví, že tak rychlému stroji starý PARKER nestačí. Vede hydroavion k řece, přistává a manévruje letadlo na mělčinu.

„Výborně, Regane!“ objímá jej Cliford. „Měli jsme o vás strach!“

Pilot se chce usmát, ale jeho rty se zkřiví. Vrávorá…

Doktor Gordon skokem zachycuje přítele. „Je raněn! Zde!“ Ukazuje na nepatrnou dírku pod levou lopatkou, která počíná rudnout krví. „Jene, přines můj pohotovostní kufřík! Rychle!“

Za dvacet minut je lékařský zákrok u konce.

Petr Regan leží nehybně na polním lůžku, nad ním stojí Bob a ovívá jej velkým palmovým listem.

„Jak je, doktore?“ táže se Mac Cliford.

„Zaplaťbůh, dobře. Vězela těsně pod levou plící. O půl centimetru výše a byl by konec.“ Gordon ukazuje ocelový plášť střely. „Co je s PARKEREM?“

„Tři průstřely křídel. Regana dostali, protože je gentleman. Nechal do sebe střílet jako do terče. Teprve když byl raněn, odpověděl kulometem.“

Je nutno připravit se na delší táboření, neboť Reganovo zranění vyžaduje několik dní naprostého klidu. Během odpoledne přemisťují veslaři zbytky zásob nad vodopády, vztyčují stany a výprava se zabydluje v dosud nepoznaném pohodlí. Na táborovém prostranství se objevují šňůry prádla, železné pláty pece, dřevěná sedátka a bambusové rohože.

Snesl se večer. Regan se stále ještě neprobral z účinku Gordonových uspávadel.

Na večerní besedě v Clifordově stanu není nikomu do řeči.

„Mister Regan kamarád. Well,“ praví Bob Kenny.

Kdosi říká, že by nebylo správné pokračovat ve večerních příbězích bez Regana. Bob přikyvuje a hlásí se o slovo pro nejbližší večer, trávený se zraněným přítelem.

Jan svírá v kapse pistoli, kterou mu před několika dny Petr daroval.

Také Pavel Gordon pociťuje výčitky, že měl k příteli tak malou důvěru; sedí v pohodlném sedadle zhotoveném ze tří beden, překrytých měkkou pokrývkou, a mlčí.

Jak jsme mohli Regana považovat za zrádce? Je ztřeštěný, má bláznivé nápady; létá si, vysílá, bručí, ani slovem se neospravedlní… Ale cožpak pro nás již dvakrát nepodstoupil největší nebezpečí? Nedal v sázku život?

„Nechcete se vrátit, inženýre?“ zeptal se znenadání Pavel.

„Já?“ inženýrovu tvář brázdí chomáče vrásek. „Nemohu. Pan Emers mne platí, abych mu našel dostatečné zásoby pemzy. O diamantech mlčím, to je vaše záležitost. Žádná jihoamerická nebezpečí Emerse nezajímají. Dává peníze – chce pemzu. Kdybych ustoupil a vrátil se s nepořízenou, už nikdy by mi nesvěřil expedici. Emers má vliv, známosti, obchodní styky s celým kontinentem. Těžko bych se uplatňoval i ve Spojených státech. A v mém věku začínat s čímsi novým“ pokrčil Cliford rameny.

Dr. Gordon pohlédl zamyšleně k Janovi. Také Bob hleděl starostlivě na nejmladšího člena výpravy. Smějí vystavovat šestnáctiletého chlapce nástrahám zákeřného Alfonsa?

„Bude-li nejhůře,“ povídá rozvážně Cliford, „je zde vždycky ještě možnost, aby Regan vzal Jana na palubu a odletěli spolu do Teffé. Při dostatečném zásobení pohonnými hmotami tam mohou být za čtyřiadvacet hodin. My tři, za to vám ručím svou hlavou a všemi jihoamerickými zkušenostmi,“ odmlčel se, „my tři dokážeme s veslaři zmizet v pralesích a prodrat se zpátky. Důležité je, aby se Regan brzy uzdravil.“

Na bratrovu radu vařil Jan zraněnému příteli výživné, lehce stravitelné pokrmy. Největšího uznání došla polévka ze želvích vajec.

Čtvrtého dne odpočinku Regan požádal, aby přenesli jeho lůžko do Mac Clifordova stanu. Chtěl se zúčastnit všech jednání výpravy a večerních besed.

Bob Kenny se usadil na okraji Reganova lůžka a zajíkavými větami vyprávěl příběh plný hlubokého obdivu k mužné cti a gentlemanství.

Pánové, vy neznáte Reda? Ohromná škoda. Pod tím jménem jej zná málokdo, dobrá. Zato jako Železný Svěrák je znám v celé Americe. Já nepatřil ke špatným boxerům, ale Železný Svěrák byl přeborníkem ve volném stylu a rohovnický mistr Střední Ameriky a navíc můj dobrý přítel. Před lety jsme spolu zápasili ve dvou turnajích. Jeho svaly a srdce byly bez konkurence, pánové. Jinak je to dobrák… a umí se chovat.

Jednou jsem se toulal po Buenos Aires. Pršelo. V tlačenici v podzemní dráze jsem stoupl komusi na nohu.

„Promiňte,“ říkám a hledám tvář, které patří má omluva. A on to – Red.

„Co tu děláte, příteli?“

„Odkud a kam, černý brachu?“

Léta jsme se neviděli a měli jsme si co povídat. Red měl večer zápasit s Paraguaycem San Thomasem. Do pěti hodin však měl čas.

Seděli jsme v malé kavárně při sklenici vína. Vzpomínali jsme na staré časy a nevěnovali jsme vůbec žádnou pozornost mužům u vedlejšího stolu.

Vyprávěl jsem právě příhodu z nedávného zápasu, když má slova přerušily výkřiky: „Na vítězství Sanza Calarry, amigos!“ Sklenky zazvonily a výkřiky trochu ztichly.

Pokračoval jsem v líčení zápasu. Můj pohled bezděčně zabloudil na stěnu za Redovými zády. Volte Sanzo Calarru! Sanzo Calarra! – hlásaly volební plakáty.

Red hovořil o svém vítězství na Aljašce a já musel vykasat rukávy a ukázat zranění, které jsem utržil na Kubě.

Vtom kdosi zavolal: „Hej! Ať žije Sanzo Calarra! Neslyšeli jste?!“ Někdo mne zezadu popadl za rameno.

Red řekl: „Nepleťte se mezi nás, prosím. Nám do vašich věcí také nic není.“

„Co?!“ křičeli sousedé. „Že vám po nás nic není?“ K našemu stolu přistoupil osmahlý muž. „Že vám není nic po Sanzo Calarrovi?!“ zařval.

Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, dostal Red políček! Byla to pořádná rána. Hleděl jsem na Železného Svěráka a čekal, co se teď stane.

Svaly na jeho tváři se pohnuly, v koutcích se ukázal úšklebek.

Potom, naprosto neočekávaně se Red otočil k výtržníkovi zády!

„Jedna rána stačila, co?“ křičel osmahlý muž. „Kdybys vstal, dostal bys nepočítaných!“

Svěrák sebou škubl, ale v okamžiku se opět ovládl.

Nemohl jsem to pochopit.

Muži u vedlejšího stolu se uklidnili. Považují nás za cowards – zbabělce. Nejsme hodni jejich jediného pohledu.

Nakláním se k Redovi: „Proč, proboha, jste si to nechal líbit?“

„Podívejte se na moje ruce,“ usmál se hořce. „Pro ně mi sportovní reportéři říkají Železný Svěrák. Myslíte, že bych je mohl vztáhnout na toho křiklouna? Když při zápase přehodím soupeře přes hlavu a odhodím ho na tři metry, že kosti praskají, O. K., je to sportovní zápas. Oba víme, na čem jsme. Ale tady to udělat nemohu. Mimo ring neukazuji nikdy svou zápasnickou převahu. Ten políček, který mi uštědřil? Příteli, dnes večer jich dostanu mnohem víc, uvidíte. A také budu muset zachovat chladnou krev.“

Během řeči vytáhl z kapsy plnicí pero. Pro Reda záležitost skončila. Klidně se pouští do psaní pohledů.

Po chvíli se omlouvá, odnáší lístky na chodbu do poštovní schránky.

Popadl jsem noviny. Napadlo mi, že v nich určitě musí být zpráva o večerním utkání. Redova fotografie. Nemýlil jsem se.

Přistupuji k vedlejšímu stolu: „Promiňte, že vyrušuji, amigo,“ pokládám noviny na stůl. „Toto je muž, kterého jste udeřil!“

Křikloun poulí oči na tvář v novinách. V jeho obličeji, očích pohybech je zmatek a snad i strach.

Sedám si zpět k našemu stolu. Právě včas, přítel se právě vrací. „Copak, že ti vedle ztichli?“

Tu přistupuje k Redovi výtržník.

„Pane, vy jste Železný Svěrák!“ osmahlému muži vystupují na čele krůpěje potu. „Dovedu si představit, jak bych dopadl, kdybyste měl takovou zatracenou povahu jako já. Odpusťte mi, prosím,“ podává Redovi pravici a ten ji s úsměvem přijímá.

Pár hodin poté jsem byl svědkem potlesku, který sklidil Železný Svěrák za sérii nádherných hmatů, kterými v rekordním čase porazil mistra jihu San Thomase.