Rájem i peklem/Nezapomenutelný příběh

Údaje o textu
Titulek: Nezapomenutelný příběh
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 124-129
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Hladina řeky se stříbřitě leskne, tisíce stínů a světelných záblesků činí z okolních lesů pohádkovou zemi. Není třeba šetřit silami, není nutné s každým záběrem vesla obávat se záludností pronásledovatelů.

Po způsobu lodních hlídek rozdělil Cliford výpravu do tří směn. Jedna dbá o směr a bezpečnost plavby, druhá odpočívá a připravuje stravu, třetí skupina spí.

Jsou na cestě již šestnáctý den, blíží se k prvnímu vodopádu.

„Přátelé, nyní čtyři hodiny odpočinku. Potom se dáme do práce,“ praví inženýr, sotva se kánoe dotkly břehu.

Práce jde rychle od ruky. Zavazadla se ztenčila, veslaři pookřáli, jako by cítili, že domov je blízko.

Cliford s Janem přenášejí těžký skladištní stan.

„Copak to Bob vykládá veslařům?“ Stanou pod skalou vpravo od vodopádu, pohlížejí k protějšímu břehu, kde civí na hladinu Kenny a cosi říká shromážděnému hloučku veslařů.

„Zakazuje jim vstupovat do vody,“ uvědomuje si inženýr. Žravé ryby – piraňas – dopluly až pod vodopád. Ty krvelačné bestie nesnášejí kalnou vodu a po deštích táhnou vysoko proti proudu.

„Kde je naše nedobytná pokladna, inženýre?“ ptá se Pavel Gordon.

„V čelní kánoi. Před chvílí ji Bob spustil pod vodopád.“

Kenny, provázen klubkem udýchaných veslařů, dere se na protějším břehu do kamenitého svahu, aby pokračoval v přemisťování nákladu.

Vtom se uvolnilo několik velkých kamenů a řítí se na Cliforda a Jana.

„Kdo nám to, k čertu, valí kamení na hlavu? Hej! Dávejte pozor, hej!“

Od řeky volá Regan: „Co se děje?“

Kameny se dokutálely na travnatý břeh, dva větší valouny zmizely se žbluňknutím v řece. Cliford s Janem nehnuté pozorují vrcholek skály.

Ticho. Jen vodopády burácejí, skřípá kladka lana, po němž spouštějí veslaři další kánoi.

„Jak se mohly ty kameny dostat do pohybu? Naši jsou na druhé straně,“ Regan třeští oči k zátoce u protějšího břehu. „Proboha!“ PARKER, upevněný na dvou mohutných kůlech, se utrhl a rychle odplouvá po proudu.

„Hoří! PARKER hoří!“ křičí Jan.

Regan se zděsil. Odhazuje dva těžké tlumoky, horečně pobíhá po břehu, shání se po kánoi, pušce, veslařích…

„Konec. PARKERA nezachráníme,“ krčí rameny Cliford.

Z trupu a křídel vzdalujícího se letounu šlehají vysoké plameny. Před zraky přátel PARKER exploduje. Výbuch roztrhl křídla, hořící kovové pláty padají se sykotem do vody. Z hydroavionu zbývá jen trochu pokroucených ocelových součástí a dva puklé plováky. I ony však brzy mizí pod hladinou.

Od vodopádu, z vrcholu protější skály houkl výstřel.

Regan, Cliford a Gordonové skáčí do kánoe a pádlují do malé zátoky, kde před několika minutami kotvil PARKER.

Objevují na břehu muže. Zhroucená postava leží ve vysoké trávě, dva kroky před ní se povaluje vysoký širák s roztřepenými okraji.

Na stráni nad vodopádem se ukazuje Kenny. Cosi volá, hukot vod pohlcuje jeho slova. Bob zvedá pušku, mává jí, druhou rukou ukazuje k bezvládnému tělu u Reganových nohou.

„Tak přece se někomu podařilo uniknout z požáru!“

„Vyjednávač! Muž, který nám vyhrožoval tsansou.“

„Bob spatřil stín běžící od PARKERA a střelil.“

Mužovi není pomoci, je mrtev.

Jan podává inženýrovi dalekohled a ukazuje dolů k řece. Podél protějšího břehu, chráněna mohutnými, daleko nad hladinu sahajícími korunami stromů, pluje kánoe.

„V lodi je kmen!“ Cliford odkládá dalekohled.

„To je naše kánoe! S diamanty?“ hrozí se Gordon.

„Naletěli jsme. Upoutali naši pozornost uvolněním několika kamenů, zapálili letadlo a zmocnili se…“

„Jak mohli vědět, kde jsou diamanty?“

„Kmen uložený v kánoi je nápadný!“

Výprava se rozděluje. Část zůstává u vodopádů a pokračuje v přenášení nákladu. Tři lodi jsou zbaveny zavazadel a pouštějí se do pronásledování.

Nad řekou hřmějí výstřely. Veslaři zpracovávají vodu rychlými, rytmickými záběry. Střelci sahají po spouštích jen v okamžicích, které skýtají naději na zásah.

Pronásledovaná kánoe mizí v zákrutu řeky a po chvíli se znovu objevuje.

Vzdálenost mezi odcizenou kánoí a lodí s Clifordem a Reganem se zmenšuje. Gordon a Peňo zůstávají o čtyři délky zpět.

Tok Yapury je nyní mírný, bez peřejí a prudkých vln. Prchající kánoe pluje středem řeky, dva muži pádlují ze všech sil, snaží se využít proudu, který je v těch místech nejznatelnější. Pronásledovatelé pálí, zatím však bezúspěšně.

Konečně i Cliford odkládá veslo a chápe se kulovnice.

„Maňas ariba! Stát!“

Muž na zádi kánoe se otáčí. Tvář se křiví o pažbu pušky.

„Sklonit hlavu, Regane! Střelí!“

Dvě kulky zasvištěly přátelům kolem uší. Regan odpověděl plným zásobníkem karabiny. Střelec před nimi se opět chopil vesla. Ponořil je do vody, plnou silou se napřel… vtom padá po hlavě do vody.

„Zasáhl jsem ho?“ mručí překvapeně Regan.

„Ne. Zlomil pádlo,“ řekl Cliford.

Muž plave, vztahuje ruce ke kánoi, chytá se okraje… veslař na přídi se ohlédl. Vratké, nedostatečně zatížené plavidlo ztrácí rovnováhu a obrací se dnem vzhůru.

Oba muži plavou, jsou uprostřed toku, od levého i pravého břehu Yapury je dělí dvě stě metrů.

Regan odložil pušku a znovu se chopil vesla. Také Cliford se třemi veslaři usilovně pádlují…

Jsou vzdáleni od pronásledovaných asi sto padesát metrů, když nad řekou zazní strašlivý, do morku kostí pronikající výkřik.

Jeden z plovoucích mužů se zmítá, jako by se z vody vymršťoval. Také druhý máchá rukama, horní půlí těla se vynořuje z řeky, opět zapadá… Směšně poskakuje a řve, že stydne krev v těle. Voda kolem tonoucích jako by se vařila.

„Piraňas – žravé ryby!“ volá Cliford.

„Ty bestie je… zaživa pojídají…“

Kánoe dělí od tonoucích šedesát metrů. Veslaři zabírají ze všech sil. „Cliforde, pomozte…!“

„Nedá se pro jejich záchranu nic podniknout. Mají těla ohlodána na kost.“

Těla tonoucích zmizela. Deset metrů od kánoe se náhle vynořuje chomáč vlasů. Přátelé na okamžik zahlédli hrůzou zkřivenou tvář. Ano, je to muž se zelenýma očima – Martinez Alfonso! Omyl je vyloučen. Hlava zmizela. Ani druhý nešťastník se již nad hladinou neukázal. Jen prudké čeření vody označuje místo, kde hodují desítky a stovky rybích běsů.

„Nejstrašnější podívaná, jakou jsem kdy zažil,“ otřásl se Cliford.

Petr Regan není dlouho schopen slova.

Mlčky pádlují proti proudu, přibližují se ke Gordonově lodi, která již vylovila z vln překocené kánoe a kmen s diamanty.

Za dvě hodiny jsou přátelé opět pohromadě. Nemusí šetřit benzínem, a tak připoutávají kánoe do dlouhého řetězu a plují s pomocí motorů.

Na dolním toku Yapury nezahlédli nikde motorový člun ani kolesový parník, jimiž se plavila Alfonsova tlupa až k řece Apaparis.

Teffé vyplatili veslařům mzdu a darovali jim zbylé zásoby. Peňo se velice radoval, když mu Cliford věnoval Johnsonovy motory. Vybuduje v obci elektrárnu, kino, dílnu…

Přáli si ještě spatřit zklamanou tvář seňora Sabata a říci mu od plic své mínění o zrádných hostitelích. Jejich touha se však nesplnila, protože se od policejního náčelníka v Manaosu dověděli, že bohatý faciendér před třemi dny odcestoval.

Winter nabídl, že se přihlásí policii. Cliford jej však zadržel.

V říčním přístavu potkal kapitána, který hledá náhradu za onemocnělého strojníka pro cestu do Argentiny.

„Tam všude se také létá!“

„Jistě se vám podaří nalézt slušné zaměstnání.“

Nalodili se na parník, který v několika týdnech zdolal vody Amazonky a zamířil k severoamerickým břehům.

„Ráj nebo peklo?“ uvažovali za krásných večerů na palubě.

Loučili se s rozlehlou zemí, jež by stačila k obživě desetkrát početnějšího obyvatelstva, vzpomínali na mato virgo – vyklučené pláně divočiny s jediným vztyčeným kmenem – pomníkem pralesa, na pestré motýly, kolibříky a papoušky; Regan si přál mít v zahradě svého domku některou z těch tropických palem, jež uživí celou rodinu.

„Největší kletbou tohoto světadílu je nedostatek vzdělání,“ pravil jednou Cliford. „Nikde na světě nenajdeme tak štědrou přírodu a přitom tak chudý lid. Počkejte za třicet, padesát let, až se rozvine doprava a věda, technika a kultura proniknou do nejzapadlejších oblastí. Ty se toho, Honzíku, určitě dočkáš. Brazílie bude patřit k předním zemím světa.“

Loď se blížila k Halifaxu, když konečně se Jan odhodlal a ukázal přátelům tsansu, kterou získal po boji s Alfonsovou tlupou.

„Dobře ji opatruj, chlapče,“ radil inženýr. „Někteří američtí a evropští obchodníci ti za ni nabídnou tisíce dolarů.“

„Ba ne, nenabídnou,“ řekl Jan. Vložil vyschlou, šklebící se lidskou hlavu do Clifordových rukou. „Vezměte si tsansu… za vaše vedení výpravy. Bez vás bychom se sotva vrátili. Je vaše. Ovšem“ uličnicky se pousmál, „zodpovíte-li mi po pravdě jednu otázku…“

Mac Cliford nechápavě vzhlédl.

„Proč jste se po celou cestu vláčel s těžkou kulovnicí?“

„To je pravda,“ připojil se Regan. „Všichni jsme byli vyzbrojeni karabinami. Jediný vy, Cliforde – a tuším Kenny – jste měli těžké kulovnice! Proč?“

Inženýr potřásl hlavou. „Jsem já to podařený učitel tropů, když mne po čtvrtroce výuky žáci přistihnou, že jsem je nenaučil abecedě,“ povzdechl. „To je tak. Karabina je výhodná, lehká, rychlopalná zbraň. Ale v jihoamerické divočině, hlavně proti aligátorům a hroznýšům, není nad kulovnici. Kde kulka z karabiny jenom škrábne anebo přivodí malé zranění, působí naládovaná patrona kulovnice jako rána z děla. Bob Kenny vám to může potvrdit – utrhne hroznýši hlavu.“

Loď přistála, plynuly dny a dny… s novými a novými událostmi…

Příští rok se přihlásím o místo lékaře na lodi, plující kolem světa – snil na nočních službách v nemocnici u svátého Bartoloměje Pavel Gordon.

Jan vstoupil na technické učiliště. Sklidil obdiv, ba závist spolužáků, když mu byla doručena mapka hraničních oblastí Kolumbie a Brazílie, rozmnožená nákladem Státní geografické společnosti.

V pravém rohu zářila tučně vytištěná jména autorů: ing. Mac Cliford a Jan Gordon.

Bohatý Emers těžbou pemzy zdvojnásobil své jmění.

Hrst diamantů, které přátelé vyrvali sopce, stačila uhradit polovinu výloh výpravy, jak stanovila smlouva. Každý ze členů výpravy si ponechal dva velké třpytné kameny a za posledních sedmdesát dolarů zakoupili jízdenku druhé třídy na chicagský rychlík pro Boba Kennyho, který se po mnohaletém trmácení světem vracel za bratrem do Spojených států.

Vše skončilo.