Rájem i peklem/Nemocnice u svatého Bartoloměje

Rájem i peklem Otakar Batlička
	Nemocnice u svatého Bartoloměje	Hledá se důkaz

Údaje o textu
Titulek:	Rájem i peklem
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 5–7 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Od přístavu doléhají do obytné čtvrti zvuky harmonik, ječivé písně a křik. V nízkých domcích bez zahrádek tlučou uvolněné okenice, z výše hrozí střechám nehybná ramena jeřábů. V dáli nad vysokou budovou lodní společnosti naskakují do tmy poslední písmena světelných novin… Ministr pravil – velká krize skončila – 18. 6. 1930.

Rozjařený hlouček námořníků prochází uličkou, mizí v chabě osvětlených dveřích krčmy a vzápětí z nich vyráží jiná rozkurážená tlupa a její hlasy se pomalu ztrácejí za rohem. Příčnou uličkou klapou nejisté kroky osamělého chodce…

V těchto končinách kanadského města Halifaxu nezmlká život ani v noci. Říká se, že od setmění do svítání sem slušný člověk vkročí pouze z povinnosti: policista, lékař a často úřední ohledavač mrtvol.

Na nároží zablýskly stříbrné knoflíky.

„Zdravíčko, Naftalíne,“ strážník pohlíží k náramkovým hodinkám. Dvě ctnosti kanadských ochránců zákona svádějí krátký zápas. Zvítězí přesnost a bezvýhradná pravidelnost pochůzky, anebo sveřepá mlčenlivost? Policista se rozhodl. „Cože tak pozdě?“ Blíží se půlnoc a on obvykle potkává staříka již v deset.

„Oh, nejsem ve své kůži. Ani se mi nechtělo ven, ale hlad nedá člověku pokoje. Co kdyby se zrovna dnes našel někdo…“ stařík pohybuje zchromlou rukou na švech kalhot, dvakrát přehrnutých v pase, a pod druhou paží tiskne k tělu objemnou lepenkovou krabici.

„Skutečně nemáte nikoho, kdo by se o vás postaral?“

„Ne, konstáble.“

„Rodina?“

Stařík vrtí hlavou.

„Přátelé?“

„Mrtvi.“

„Nu, ať nezmeškáte. Hodně štěstí, Naftalíne.“

Policista pokynul hlavou na pozdrav a rychle odchází. Ví, co by jej čekalo, kdyby se pustil s vetchým staříkem dále do hovoru. Slyšel by snad už posté vyprávění ubohého blázna, který si po námořnických krčmách stýská na život a nuzotu zahání prodejem bílých kuliček páchnoucího naftalínu.

S krabicí od bot prochází Naftalín zábavními místnostmi. Někde si koupí rozjařený lodník páchnoucí kuličky jen proto, aby je v nestřežené chvilce hodil sousedovi do piva. Stařec vypráví svoje neuvěřitelné historky, muži se ušklíbají, houkají na krčmáře a zvedají sklenice k přípitku. Na zdraví, starý! Ramenatý topič mu podstrčí pár kovových mincí s odmítavým posunkem – nechej si svoje smradlavé zboží.

Dvě hodiny po půlnoci srká stařík u pouličního stánku polévku. Dostal vrchovatou dvojnásobnou porci, neboť je pravidelným zákazníkem. Zvolna dojídá teplé jídlo a podává prázdnou misku prodavači. Pojednou zavrávorá, miska mu vypadává z rukou a rozbíjí se o dlažbu. Stařec se chytá za hruď, hledá oporu u sloupu pouliční svítilny… marně. Jeho tělo se hroutí k zemi, stařec leží jako mrtvý, tvář má popelavě šedou. Prodavač a několik nočních chodců spěchá, aby jej zvedli, a kdosi volá policii.

Za okamžik se objevuje konstábl. „Co je? Co se zde děje?“ sklání se nad známou tváří. „Chudák Naftalín!“

V nemocnici zapředl výtah a zřízenec přijímá pacienta. Za několik okamžiků sedí na okraji lůžka doktor Gordon a vyšetřuje starého Naftalína, který se ještě neprobral k vědomí.

„Neobvyklé. A přece příznaky té choroby…“ říká si udiveně sám pro sebe. „Ano, podle profesora Ibanese se tento druh tropické horečky vyskytuje pouze v Jižní Americe, kdesi v povodí Amazonky.“

Doktor pozoruje tetování na staříkově zchromlé paži. Předloktí protíná záchranný lodní pás s nápisem NINETTE. Pod obrazem se klikatí špinavě modrý letopočet 1882 a na zápěstí písmena M. P. Lékařův údiv mizí.

Námořník. Mohl se nakazit v tropech, proletí mu hlavou.

K lůžku přivážejí bílý kovový vozík s pohotovostními léky a přístroji. Sestra nasazuje na injekční stříkačku tenkou jehlu, ze skleněné ampulky nasává žlutavou tekutinu.

Stařec nabývá vědomí. Leží bez hnutí. Jen oči putují po kachličkových stěnách, ulpívají na lékaři a sestře.

„Kde jsem… nemocnice…? Nechci… Nesmím zemřít!“

„Jen klid.“

„Je mi osmdesát… Jste poslední člověk, s kterým… Doktore, konec…“ Nemocný žádá posunkem, aby se k němu lékař sklonil.

Vyráží s námahou sípavým hlasem: „Diamanty! Za milióny diamantů! Nikdo mi nevěří… blázen… vím, co říkám. Jsem Michael Parker, říkají mi Naftalín… Plul jsem na Ninette. Na Bert Hernestu. Uprchli jsme v Macapá z lodi… dostali jsme se do Manaosu…“ stařec je vyčerpán a zavírá únavou oči.

Ošetřovatelka mu vpichuje injekci a doktor Gordon se chystá odejít, neboť ví, že nemocný upadne v lepším případě do hlubokého, osvěžujícího spánku, v horším, a to je bohužel pravděpodobné, mu nebude pomoci.

Stařec však se vztyčil na loktech. Propadlé oči hledí do dálky.

„Pluli jsme proti proudu. Amazonka, Yapura, Apaparis. Byli jsme čtyři… proti třem vodopádům… za třetím severozápadně je pohoří. Prameny horké vody… rokle, všude horká voda. Okrouhlá rokle. Jsou tam… braco carbone… diamanty! Doktore, na celém světě není tolik… mám důkaz…“ nemocný padá na lůžko. Pokouší se hovořit, ale z hrdla se derou jen sípavé zvuky.

Ještě jednou se vzchopil, jako by všechny síly chtěl vložit do posledního slova, a zašeptal: „… naftalín!“