Rájem i peklem/Muž se zelenýma očima
| Rájem i peklem Otakar Batlička | ||
| Amazonka | Muž se zelenýma očima | Labutí péro |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Muž se zelenýma očima |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 27-34 Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 |
| Licence: |  PD old 70 |
Nedaleko přítoku řeky Madeiry získali přátelé novou zkušenost – poznali tropické deště. Plné tři dny se řinuly proudy vod z olověných oblak. Tok Amazonky se změnil v červeně bublající bahno. Pralesy se zahalily do husté mlhy a páry. Nebylo možno vystoupit na palubu, nápory větru a deště by nezkušeného smetly. Vedro, ohlupující parno a pach v kajutách byly nesnesitelné.
Všichni reptali na útrapy cesty a podnebí, jen Cliford snášel vše s naprostým klidem.
Při večeři však velmi nedůtklivě pokáral Pavla Gordona.
„Doktore, nenechávejte svou aktovku jen tak na stolku v kajutě.“
„Co se stalo?“ ptal se Jan.
„Kajuta je přece zamčená a klíč mám u sebe,“ bránil se Pavel.
„Před chvílí jsem ji zahlédl otevřenou,“ řekl tiše Cliford. „Myslím, že kdosi se zajímá o naši výpravu.“
„Ti chudáci domorodci u strojovny?“
„Koho na lodi chcete podezírat?“
Inženýr odstrčil misku. Vstal a přecházel po jídelně.
„Člověka, kterého jsem před chvílí viděl vycházet z vaší kajuty. Muže se zelenýma očima!“
„Marta Alfonsa?“
„Ano, našeho průvodce!“
Dr. Gordon spěchal do podpalubí a shledal, že všechny písemnosti výpravy jsou v pořádku. Zámek u dveří kajuty však skutečně nebyl k potřebě. Stačil slabý šikmý tlak na veřeje a dveře se otevřely, navzdory dvojitému uzamknutí.
Za podmračeného jitra připlula konečně Manuella do přístavu v Manaosu.
Sotva se lodní můstek dotkl břehu, přispěchal malý funící tlouštík, kterého Mart Alfonso uctivě zdravil.
Muž se kolébal na krátkých nohou jako kachna, v tlustých tvářích se mu pohupovaly laloky kůže.
„Buďte srdečně vítáni. Můj dům je vaším domem. Vše je připraveno podle přání mého vzácného přítele Emerse. Pramice čekají. Péči o zavazadla přenechte prosím Martinezovi.“
Inženýr nesouhlasil. Sám dohlédne na přepravu zavazadel.
„Jak je libo,“ řekl dvorně seňor Sabato, ale neubránil se poznámce. „Není ovšem u nás zvykem, aby se cabaleros starali o kufry a bedny.“
„Vím,“ usmál se Cliford a svlékl kabát. „Ale jistě uznáte, že tento kapitál nesmí zahálet,“ poklepal na pletence svalů a zůstal v přístavišti.
„Doktore, moje paní trpívá bolestmi hlavy,“ řekl seňor Sabato, když se vesla dvou míšenců ponořila do vln a pramice s Kanaďany zvolna plula podél břehu. „Měl byste jí předepsat lék. – Barvu Amazonky způsobují odplavované lateritové zeminy. Och, jak rudé jsou půdy pralesa. – Pane Regane, vás bych na faciendě potřeboval. Strojní pily zlobí,“ mnohomluvnost byla seňoru Sabatovi zřejmě nejdokonalejším prostředkem k navázání přátelství.
Bylo po poledni, když pramice přistála u skladišť, náležejících k Sabatově faciendě. V půlkruhovém zálivu kotvilo tucet lodic. Teprve na břehu přátelé rozpoznali, že do souvislé stěny pralesa se zatíná úzký průsek.
„Okamžik,“ řekl hostitel a dal tichý pokyn šlachovitému veslaři.
Veslař s pramicí se po chvíli vrátil od kraje zátoky a podával seňoru Sabatoví obrovský načervenalý květ, po němž zbyl na hladině dvoumetrový talíř listů.
„Viktoria regia! Královna květů!“ volal Sabato. „Jsou ještě větší. Třiceti čtyřiceticentimetrové květy. ‚Indios‘ říkají, že unesou i malé dítě,“ s kavalírským gestem podával květ Reganovi.
Několik set metrů výše v průseku se prales rozšiřoval do mýtiny, na níž stálo několik podlouhlých chýší s bambusovými střechami.
U krajního skladiště čekala našedlá fordka.
„Proč nejede až ke břehu?“ divil se Jan.
„Amazonka má tři druhy břehů. Větší vlny omývají ‚ígapo‘. Další pruh země, zvaný ‚varcea‘, bývá zaplavován při velkých deštích. Teprve nyní jsme vstoupili,“ seňor Sabato otevřel dveře automobilu, „na ‚terra firma‘ – pevnou zemi, kam bahnité záplavy nedosáhnou.“
Průsekem širokým tři metry se nořili do pralesa. Místy se popínavé liány ve výši spojily a vytvářely temný tunel. Občas museli objet kořen nebo trs rostlin, vyrůstající z písčité země.
„Dvakrát měsíčně jsme rubali tuhle cestu. Po týdnu práce jsme se prosekali mačetami ke břehu, ale u domu byla stezka opět zarostlá. Nyní jsme sem navozili písek a železný šrot. Jednou za čas strháme liány a osekáme kořeny,“ vysvětloval Sabato.
Na faciendě čekalo výpravu slavnostní přivítání a velkolepá večeře. Obvyklé pokrmy, drůbež, brambory, kotlety, rýži a těstoviny doplnila paní domu zdejšími specialitami. Na stole se objevilo feijao – fazole s hnědou omáčkou, želví řízky, smažené vršky mladých kapustoňových palem.
Janovi nejvíce chutnala tapioková kaše a různé druhy salátů.
Regan rozdával úsměvy vpravo vlevo a Pavel Gordon děkoval za pohostinné přijetí.
„Ale to je maličkost,“ pohupoval se na židli seňor Sabato. „Chci, abyste na mne vzpomínali v dobrém, až budete tábořit kdesi v divočině. Jste vy to, ‚Americanos and Canadios‘, divní lidé! Podnikáte tisíce kilometrů dlouhou cestu za lávou!“
Inženýr Cliford, který se před chvílí vrátil z přístavu, se usmál a pohledem varoval své přátele.
„Proč jste zvolili právě tuto zem?“ pokračoval hostitel. „Per dios, jistě to není kaučuk, který vás přilákal. Nebo láva, hoho! Říká se, že u Rio Yapura jsou – diamanty! Pánové, ke mně můžete mít naprostou důvěru…“
Martinez Alfonso stál netečně opřen o dveře a tlustý Sabato hlasitě odfukoval.
„Mýlíte se. Láva má pro našeho přítele Emerse velký obchodní význam,“ řekl dr. Gordon. „Chce touto levnou surovinou nahradit značně dražší azbest. A připočtete-li naši touhu po dobrodružství a krapet mého lékařského a inženýrova zeměpisného zájmu, pak…“
„Ó prosím. V tomto případě budete zcela spokojeni. Tam nahoru lze jen stěží proniknout. U pramenů Yapury – nebo míníte plout po jiné řece? Přítel Emers se blíže nevyjádřil – v těch končinách žijí dodnes indiánské kmeny, které dělají tsansu. Znáte ty lidské hlavy malé jako pěst. Chívarové nezabíjejí z rozkoše nebo krutosti. Je to pro ně nejvyšší úkon zbožnosti. Ano. Před lety překročil hranice Kolumbie americký vědec, nějaký… nějaký doktor Bradley. Chtěl dokázat, že to všechno jsou povídačky. Nesmysl. Najal deset veslařů a plavil se po řekách. Hledal – hoho – a pátral. Marně. Utábořil se. Prodíral se vnitrozemím s jediným průvodcem. Opět bezvýsledně. Po týdnu se vrátil k místu, kde zanechal veslaře. Byli všichni mrtvi. Bezhlavé trupy svědčily o tom, kdo je zabil. Nechci vás strašit, hoho, to ne, ale vypráví se o těch končinách všelicos.“
„Promiňte,“ řekl Mac Cliford. „Jsme unaveni.“
„Jestliže se paní domu neurazí, šli bychom si odpočinout,“ přidal se dr. Gordon.
„Zajisté. Račte prosím,“ seňor Sabato zanechal pohupování. Luskl prsty a zelené oči Marta Alfonse se schýlily k smolně černým vlasům. Tiché pokyny. Dozorce vyprovodí hosty do ložnice. „Velmi klidnou dobrou noc, pánové. Napíši o vašem šťastném příjezdu příteli Emersovi,“ rozloučil se Sabato.
V prvém poschodí byla připravena prostorná místnost s lůžky, opatřenými sítěmi proti moskytům.
Přátelé osaměli.
Se slastnými pocity se zbavovali upocených oděvů.
„Co soudíte o seňoru Sabatoví?“
„Obětavý a srdečný hostitel,“ řekl Petr Regan.
„Trochu příliš zvídavý,“ namítl Jan.
„Úlisný,“ soudil Pavel.
Cliford se svlékal a vyprávěl, co zahlédl při uskladňování zavazadel. „Prohlédl jsem si soukromé skladiště pana Sabata. Objevil jsem dvacet barelů benzínu!“
„To není nic zvláštního,“ zahučel Regan z lůžka.
„A navíc docela nový letecký motor. Zdá se, že seňor Sabato vlastní letadlo,“ inženýr sáhl pod nízký strop. „Zajímalo by mne, kdo pilotuje Sabatův stroj? Tlustý faciendér sotva. Letadlo by ho neuneslo,“ zažertoval a zhasil světlo.
Nazítří časně zrána se Mac Cliford s Reganem vypravili do skladiště v zálivu. Nedlouho poté odjel z faciendy také Martinez Alfonso.
Oba Kanaďané se vrátili právě v okamžiku, kdy dr. Gordon probíral se seňorem Sabatem podrobnosti cesty do poslední civilizované výspy – městečka Teffé. Tam bude základna výpravy, vhodná pro leteckou, říční nebo pěší cestu do vnitrozemí.
Jan byl zvědav, co Regan a Mac Cliford objevili, avšak teprve po obědě se naskytla příležitost k nerušenému hovoru.
„Mám zde konkurenta,“ neochotně začínal Regan.
„Ano, viděli jsme ho,“ potvrzoval Mac Cliford. „Je to náramně chmurný chlapík.“
„Vsaďte se,“ Regan nabízel pravici, „že za celý den promluví méně než deset slov.“
„A muž se zelenýma očima?“
„Mart Alfonso? Byl v zátoce! Neumí na mašinu ani sáhnout!“
„Objevili jsme moderní stíhačku americké výroby,“ řekl vážně Cliford.
„Je to docela nový stroj. Jistě nemá nalétáno víc než povinné zalétávací hodiny. Ten kakabus promazával vrtuli a hvízdal si nějaký americký šlágr,“ pokračoval Regan.
Jan se smál a pokoušel se o začátky všech možných písniček, které zpívali ve studentském domově. Jeho přátelé se zatím usadili za skládkou santalového dřeva. Pohled od faciendy zastíraly hromady žoků a pytlů se zbožím seňora Sabata.
„Hovořil jsem s naším hostitelem,“ sděloval Pavel. „Odeslali jsme Emersovi dopis.“
„Doufám, že jste neřekl Sabatoví více, než bylo nezbytně nutné!“
„Žádal jsem doplnění zásob a odjezd parníku. Vyrazíme do Teffé co nejdříve…“
„Haló, pánové!“
Přátelé se otočili.
Od písčitého průseku přicházel obrovitý černoch, nádherný protějšek hromotluckého Mac Cliforda. Již zdaleka mával širokým slamákem na pozdrav.
„Přejete si?“
„Jsem Bob Kenny. Mluvím anglicky, německy, portugalsky a pěti nářečími Indiánů. V Manaosu se povídá, že přijela kanadská společnost. Oukej. Tady jsou moje papíry. Já byl slavný boxer. Nemám co na práci, pánové, nepiju, znám kraj, byl jsem u Yapury s argentinskou výpravou. Z druhé strany, od Kolumbie, sabe,“ vychrlil jedním dechem.
Smělý černoch se přátelům zalíbil na první pohled.
„Potřebovali bychom takového člověka,“ řekl rozvážně Cliford.
„Bude to ale nebezpečná cesta,“ upozornil doktor Gordon.
„A co peníze? Kolik?“ zeptal se Regan.
„Kam půjdete vy, tam budu o deset kroků napřed. Nebezpečí? Těmahle rukama jsem roztrhl hubu velikému aligátorovi,“ naznačil Bob Kenny silácký výkon. Na jeho plecích zahrály svaly a urostlý Cliford uznale pokýval hlavou.
„Já se vrátím s vámi. Bez vás ne, protože byste nemohli zaplatit. Nechci peníze, protože jsem nic nevykonal. Odevzdám dobrou práci, dostanu dobrý plat. Neodevzdám – nedostanu. Potřebuji si vydělat na cestu do Spojených států. Mám tam bratra a potřebuji ho vidět.“
„Dobrá,“ napřáhl Mac Cliford pravici a stiskem zpečetil smlouvu. Ihned také Bobovi přidělil prvý úkol.
Ozbrojen silným klackem, vlastně z kořene vytrženým stromem, spěchal Bob Kenny do zátoky a střežil skladiště s nenahraditelnou výzbrojí expedice.
Kolový parník, věrná zmenšenina Manuelly, se plazil jako hlemýžď proti proudu Amazonky.
„Rozloučili jsme se s faciendou správně?“ staral se ing. Cliford.
„Seňor Sabato i Martinez Alfonso mohou být spokojeni.“
„Kdoví…“
„Viděli, že naše zdvořilost je upřímná.“
„Nikdo z faciendy však nepluje s námi!“
„Mají dost práce s obchodem,“ připomněl Pavel. „Popravdě řečeno, jsem rád, že jsme se zbavili muže se zelenýma očima.“
Kapitán lodi a její dvojčlenná posádka nevěnovali výpravě pozornost. Parník míjel indiánské vesnice s chýšemi na vysokých dřevěných kůlech. Domorodci připlouvali na jednoduchých plavidlech – hrubě opracovaných, vydlabaných kmenech – až k lodi a vztahovali ruce k palubě.
„Co chtějí?“ ptal se Jan.
„Dárek,“ řekl Bob Kenny. „Žebrají.“
Jan s Reganem rozhodili po kmenech hrst drobných mincí a třpytných tretek.
Po večerech prohlížel inženýr mapy. Yapura se vlévá do Amazonky ve více než deseti spletitých, vzájemně propojených ramenech, nejblíže u osady Čadu jas. Bylo třeba vybrat nejpříhodnější…
„Musíme si opatřit více pohonných hmot,“ připomínal Pavel. „Emers odeslal do Teffé pomocné Johnsonovy motory.“
Každého dne po setmění parník zakotvil. Řeka byla v tomto úseku šest až osm set metrů široká, vroubená ústími slepých ramen a nebezpečně mělkými zátokami. Na bocích a zádi lodi svítila v noci rudá výstražná světla, ačkoli kapitán si byl jist, že za tmy se zde neodváží plout žádná loď.
Nad strojovnou, za nekonečnými kotouči lan, se scházeli naši přátelé.
„Kdo bude vyprávět dnes…?“
Inženýr Cliford pokývl k nejmladšímu členu výpravy.
Jan váhá. Přemýšlí. Je mu šestnáct. Co může říci zkušeným, zralým mužům…