Rájem i peklem/Únik
| Rájem i peklem Otakar Batlička | ||
| Slyšíš, Alfonsi? | Únik | Diamantová studně |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Únik |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 92-98 Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 |
| Licence: |  PD old 70 |
Regan s Clifordem letěli nízko, hustý prales pohlcoval zvuk motoru. Po půlhodině odbočili od řeky a nabrali výšku. Pod nimi se rozprostírala široká písečná rovina.
„I zde bych mohl přinejhorším přistát,“ pravil bezbarvě Regan.
„Naše rychlost?“
„Sto.“
Rovina pod nimi měnila barvu. Převládala šeď, jež místy přecházela do bílých, namodralých a rudých odstínů.
Trvalo půlhodinu, než jednotvárnou krajinu proťal úzký, žlutě rozplizlý pruh.
„Snižte výšku.“
Regan potlačil výškové kormidlo.
„Je to ona!“ září inženýr. „Řeka horké vody!“ Opakuje slova starého Parkera. „Pamatujte si je dobře, Regane. – Prameny horké vody… rokle… všude horká voda… kráter sopky. Tam jsou braco carbone – diamanty.“
Pilot potřásá hlavou. Nezdá se, že by jej dnešní neobyčejně zajímavý průzkumný let těšil.
„Rána bolí?“
„Ne.“
„Vsaďte se, že budeme mít úspěch,“ povzbuzuje jej Cliford.
„Hm.“
Na obzoru roste temný masív horského pohoří.
„Jestliže je sopečného původu, najdeme dostatek pemzy,“ raduje se inženýr. „A bude-li stát naleziště za to, nebude Emers skoupý, Regane.“
Řeka s oblačnými závoji páry jim mizí z očí. Rovina je poseta ohromnými, porůznu roztroušenými balvany.
„Přidejte! Do večera musíme ještě obrátit!“
PARKER se otřásá v nejvyšších obrátkách. Blíží se k souvislé hradbě skal. Regan opět zvedá stroj. Přelétá kruhový hřeben a objevuje rozeklanou soutěsku.
„Kam nyní?“
Inženýr horečně zaznamenává výsledky průzkumu. Měří, zakresluje orientační body a v duchu vytyčuje trasu výpravy. Musíme využít soutěsky.
Regan opisuje s letounem kruh. „Kudy nyní?“
Cliford pohlíží k zemi. PARKER letí nad obrovitou, neobrostlou kotlinou. Je to rokle? Kaňon? Že by Naftalín považoval ohromný kaňon za rokli…? Možné to je! Po létech snění stařík ve svých představách zdomácněl. Kaňon se zmenšil na rokli. A což jestli s diamanty je tomu opačně? Několik náhodně objevených třpytných kousků se stálou touhou proměnilo v bohaté naleziště… Vyvrací to však Knowsonova krabice s diamanty!
„Tam!“ ukazuje Mac Cliford.
Ve středu kaňonu zeje okrouhlý jícen, připomínající měsíční krátery. Je to jedinečný pohled! Pohoří, tvořící veliký nepřekročitelný kruh – a v jeho středu malý, okrouhlému náspu podobný kráter. Ano, toto je místo objevené Michaelem Parkerem a jeho druhy.
Inženýr zapíná vysílačku. „Tady XW 2. Slyšíte mne?“ Zelené oko matně zazáří.
„Tady… 1. Hovoř…“ ozývá se chabě z přístroje.
„Vracíme se. Opakuji. Vracíme se.“
„… ším. Čeká…“ zelené oko pohaslo.
Opět vybitá baterie, uvědomuje si Cliford. Čtvrtá během několika týdnů! Cožpak si Regan pořídil z PARKERA soukromou telegrafickou ústřednu? Je hezké, že mu Pavel Gordon zcela důvěřuje. I já jsem… Inženýr pohlíží k očím za leteckou kuklou. Od této chvíle zná Regan cíl naší výpravy! Musel by být na hlavu padlý, aby se nedovtípil, že diamanty jsou…
Pilot beze slova zvedá stroj a vede PARKERA k jihovýchodu.
Přátelé si pochutnávají na rybí pečínce. Na žlutých listech vedle ohniště leží dlouhý hřbet jesetera. Tučné maso chladne, čeká na Regana, který si po příletu vyzvedl ve skladištním stanu nové články do vysílačky a odešel k letounu.
Mac Cliford hovoří o dnešním průzkumu. Neskrývá, že byl úspěšný. Podrobně popisuje některé úseky krajiny. Žádá bratry Gordony, aby se připravili na to, že je večer na chvíli zaměstná. Jan ať přinese všechny mapy a náčrtky.
S novinkami se hlásí i doktor s Kennym. Sdělili, že přepravili nad vodopád kánoe, barely benzínu a další části nákladu, jež neslouží dennímu použití. Nad vodopádem zůstal na stráži Peňo se dvěma veslaři.
Petr Regan se vrací a se zamračenou tváří pojídá jesetera. Přátelé se pohodlně natahují do trávy podél žhavých uhlíků; odpočívají…
Vtom cosi tvrdě kleplo do bedny, na níž sedí Regan. Všechny tváře se otočily po podivném zvuku. V bedně trčí krátký opeřený šíp!
„K zemi,“ sykl Cliford.
Nejbližší keře jsou vzdáleny od ležení pouhých dvacet metrů.
Přátelé se kryjí vaky, bednami, zavazadly. Cvakají pojistky karabin a kulovnic. Cliford vystřelil první. Z křoviny zaznělo prudké praštění a přes blízkou planinu přeběhl Indián. K ohništi letí další šíp. Zabodává se půl metru od Janovy nohy. Chlapec vytrhl šíp ze země a hledí na kovový hrot se dvěma zpětnými háčky.
„Musíme pryč,“ Cliford svolává veslaře. „Určitě není sám. Byla by to naše poslední noc, kdybychom zůstali.“
„Teď se máme plahočit…?“
„V noci přenášet? Plout?!“
„Ještě není noc. – Slyšíte?“
V dálce se ozval dunivý úder. Po něm souvislá řada podobných zvuků. Bubny! Telegraf brazilských kmenů!
„Regane, naložte, co můžete, a leťte proti proudu. Občas zavolejte rádiem. Poplujeme co nejvýše a zmizíme v pralesích.“
Co následovalo, nebyl bezhlavý útěk, ale uvážený, rychlý postup. Ještě před půlnocí byly stany a zavazadla uloženy do kánoí nad vodopádem. Následovaly dvě hodiny usilovného pádlování. Teprve potom dal Cliford příkaz spustit pomocné motory.
S prvními rozbřesky dne dostihli Regana. Nedaleko levého břehu našel zcela bezpečný úkryt pro kánoe a zavazadla. Čtyři kamenné průrvy pohlcují náklad. Veslaři upevňují na záda nejnutnější výzbroj a noří se do pralesa. Za pomoci Boba Kennyho zahlazuje Peňo poslední stopy po činnosti výpravy.
Ostrým pochodem pronikali pralesem celý den a větší část noci. Ve tři hodiny ráno bylo jisté, že náhlou změnou směru a značnou vzdáleností, kterou urazili, zbavili se svých pronásledovatelů.
Nastávající den patřil odpočinku. Jen zesílené hlídky bděly a střežily pokojný spánek výpravy.
Večer hlásil Regan, že přistál několik set metrů od ležení.
V Clifordově stanu zavládla vzrušená nálada. Kde přistál Regan? Jak se mu podařilo zakotvit s hydroavionem v neproniknutelném pralese?
Za patnáct minut přišel Regan a odhodil leteckou kuklu. „Sedm set metrů odtud začíná písečná rovina,“ přistoupil k bedně s náboji a jal se plnit kulometný pás. „Plováky by častá suchozemská přistání nevydržely. Ovšem dnes to bylo nutné.“
„Přihodilo se něco?“
„Zítra vyrazíme do nekrytého terénu,“ pravil vážně inženýr.
„Bohužel, budeme i dále sledováni,“ mračil se Regan. V posledních dnech se v jeho tváři usadily hluboké vrásky. Nikdo ze členů výpravy je nepřičítal utrpěnému zranění.
„Celé dvě hodiny kroužil Winter nad pralesem,“ pilot pokýval hlavou ke střeše stanu. „V širokých, opakujících se kruzích oblétával toto místo.“
K pocitům vzrušeného napětí z dlouho očekávaných objevů příštích dnů se přimísila úzkost. Zbavili se ochranného koryta řeky! Nyní opustí šerá zákoutí s tisíci možnými úkryty, jež skýtá prales!
Bob Kenny pohlédl starostlivě na Jana…
„Naším nejlepším pomocníkem bude klid a rozvaha,“ pravil dr. Gordon.
„Kdo je na řadě s vyprávěním?“ Mac Cliford pochopil doktorovu poznámku, stáhl knot karbidové lampy a Pavel Gordon se ujal slova.
Je omyl říkat různým nástrahám, schválnostem a čertovinám – kanadské žertíky. Jako student medicíny jsem strávil prázdniny v malé uruguayské nemocnici poblíže Santa Casy. Od té doby říkám podobným bláznovstvím – však víš, Honzíku – uruguayské žertíky.
Na oddělení jsem vyslechl od pacienta povedenou historku…
Jmenoval se Tom. Čertovský chlapík. Celý statek dokázal obrátit vzhůru nohama, když vyrukoval se svými kousky. A uruguayští gauchos umějí vymýšlet i přijímat pichlavé žerty jako nikdo na světě. Povolit sedlo, nebo třmen – náramná legrace! Chcete se před dámou elegantně vyšvihnout na koně – a válíte se v blátě. Nebo rozfoukat po noclehárně chloupky z divoké růže! Běda, komu se dostanou za košili. Má pocit, že leží v mraveništi, a než napočítáte do tří, sedí ponořen až po krk v nejbližším potoce. Přivázat někomu na verandě během večeře koňský ocas k opasku už vyšlo z módy.
Toma napadl nový žertík: nepozorovaně napíchal předákovi na ostruhy kravské oči. Chudák nemohl pochopit, proč se mu kdekdo v taneční síni chechtá.
Ovšem předák se s Tomem vyrovnal téhož večera. Když zábava skončila a chlapci se vhoupli do sedel, kdosi žalostně zaječel. Tom! Předák mu položil na sedlo pár kuliček kaktusu yanaba. Ještě za tři dny obědval Tom vkleče.
A potom za týden…
Skvělý, vlahý večer. Chlapci sedí kolem ohně, kytary zpívají, milióny hvězd se třpytí na obloze. Všude klid a ticho, když najednou
„Pomoc! Pomóóóc!“ Od noclehárny zazněl výstřel.
Hoši vyskakují, v rukou se zalesknou pistole.
„Tom!“
„Volá o pomoc!“
„Rychle – tam!“
Do tmy probleskují okna noclehárny.
Muži přibíhají a vidí Toma, ochable sedícího na lavici. Krůpěje potu se mu řinou z obličeje, na zemi leží revolver a v místnosti je cítit pach střelného prachu.
„Co je, Tome?“
Chabě ukáže hlavou do kouta. V malé loužičce krve leží – chřestýš!
„Dostal mne, bestie,“ drkotá zuby Tom. Ukazuje na levé lýtko. Pod vyhrnutou nohavicí se rýsují dvě červené tečky. „Chtěl jsem si lehnout… byl v lůžku… tady…“ blábolí Tom. Hlava mu klesá na prsa.
„Whisky, hoši!“ přikazuje předák.
Několik chlapců ochotně podává své láhve. Vědí, že v místech, kde nemají lékaře, je toto jediný spolehlivý a vždy přístupný lék proti hadímu uštknutí.
Tom pije, pije dlouhými doušky. Vyprazdňuje už třetí láhev a kamarádi jej ukládají na lůžko.
Po chvíli přichází správce statku: „Co je s ním? Je mrtev?“
Chvíle ticha.
Potom předák zasyčí vztekle od lůžka. „Ne. Ten darebák je – namazaný!“ Sáhl na Tomovo lýtko, dotkl se dvou červených skvrn, které se pod jeho prsty rozmazávaly. „Našel před ohradou chřestýše, kterého jsem ráno zabil. Udělal si červenou hlinkou dva puntíky na lýtku a postříkal se vodou, aby byl smrtelně upocený! Věděl, že dostane napít.“
S prázdnými láhvemi vracejí se gauchos k ohni. Zaznějí struny kytar a kdosi se hlasitě rozesměje…
Od příhody s chřestýšem uplynulo šest dní. Práce je víc než dost. Ohrady jsou plné dobytka a pastevci mají se značkováním tolik starostí, že na žádné žerty není čas.
Skončil den úmorné dřiny.
Hoši polehávají za haciendou, jen zřídka se z vyprahlých hrdel prodere líné slovo.
„Kde je Tom? Hned po večeři se ztratil… Nechystá zase nějakou lumpárnu?“ prohodí dlouhý Sager.
Kdosi zabručí, ale hovor vázne.
Bác! Bác! V dáli zapráskaly výstřely.
Jeden z chlapců vyprskl smíchy: „Ajajaj, už je to tady. Tom střílí nového chřestýše. No, dnes moji láhev neuvidí!“
„Nenaletíme,“ přizvukují gauchos.
Večerní ticho prořízne zoufalé volání. Tomův hlas! Není rozumět, co volá, jen jeho – „Pomozte!“ zní zřetelně.
„To víš! Už běžíme,“ pochechtávají se chlapci. „Máš, neřáde, velikou žízeň, co?“
U ohrad je nyní ticho. Nepříjemné ticho.
Nejmladší z pastevců, pracuje na statku teprve pár dní, znepokojeně vstává. „Snad bychom se měli podívat… co když se mu něco stalo.“
„Neznáš Toma!“
„Chceš naletět?“
„Jdi si, jdi…!“
Mladík kráčí směrem, odkud se ozvaly výstřely a volání.
Těsně na konci ohrady leží člověk.
„Co je s vámi, Tome?“
Šprýmař leží skrčen na boku, obě ruce tiskne k břichu. Otáčí hlavu a šeptá: „Nemohu se pohnout. Předák… poslal mne opravit drát ohrady. Spadl jsem… na nůžky…“ Uvolňuje ruce. Jsou zbrocené krví a pod nimi zeje ošklivá rána.
Tom byl převezen do Santa Casy. Několik měsíců si poležel v nemocnici, ale vyléčil se. Z rány v břiše i ze svých žertíků. Anebo ne? Tři dny po propuštění z nemocnice jsem se dověděl, že napíchal znovu předákovi na ostruhy kravské oči.