Ptáčníkova dceruška/22.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
21.	22.	23.

Údaje o textu
Titulek:	22.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 89–92. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A kde byla mezi tím Ludvíkova matka? — Ta trávila dny u hraběnky Zalužanské; trávila je v hněvu, lítosti a naději. Ano, v naději! Očekávala totiž zajisté, neboť se v ní byla krev již poněkud ochladila, že Ludvík za ní přijede a že ji bude hledět udobřit. Že ani po několika dnech nepřicházel, vykládala si v ten smysl, že je dívka ještě nemocna, a že ji bude chtít dříve ze zámku odbyt.

Hraběnka Zalužanská se nemálo podivila, když tak neobyčejnou, již neočekávanou návštěvou za tmavé noci překvapena byla.

„Musíš mě několik dní u sebe nechat,“ řekla k ní Volšovská. „Já jsem tak mrzuta, že se nechci ani mezi stěnami svého domu vidět.“

„Aj, aj, má drahá,“ divila se přítelkyně. „Ty mě lekáš. Tak jsem tě ještě neslyšela. Ani mezi stěnami svého domu! Co by tomu řekl náš Ludvík, kdyby tě byl zaslechl.“

„Ten bude bezpochyby plesat, že mě nevidí. Ale jen ať se nezmýlí! Moje ruce dosáhnou daleko.“

Zalužanská poslouchala jako u vyjevení — a přítelkyně musela vypravovat. Začala tedy o plánu, který je obě tak dlouhý čas důležitě zajímal a jemuž nyní taková pohroma hrozila. Matka ustanovené nevěsty nechtěla ani svým uším věřit; ale konečně jí přece nic jiného nezbývalo.

Ani jedna, ani druhá dáma nechtěla se však ještě naděje své odříci, ale usnesly se prozatím na tom, že musejí celou příhodu Hortensii zatajit; podtají však vysýlaly pak pilně vyzvědače na Volšov.

Ale věc taková, jako je veřejná rozepře v panském domě pro synovu lásku, nedala se dobře zatajiti. Mimo to mohla si Hortensie na prstech vypočítati, že muselo hraběnku něco důležitého potkat; příjezd její s komorníkem a služkami, její ubytování se v krajině, která se krásou Volšovské nevyrovnala, sem tam prohozené slovo její čeledi — slovem: všecko muselo k brzkému prozrazení vést, a protož uznaly obě dámy konečně, že bude lépe, když jí samy věc dobrým způsobem přednesou.

„Z našich úst bude to docela jinak znít, nežli kdyby k ní pověst s jiné strany dolítla. Celý obraz dostane jemnějších barev. Ostatně je Hortensie moudré děvče a bude vědět, co o té slabosti Ludvíkově soudit; ano vsadila bych se nevím oč, že dostane chuť, aby všechnu svou sílu na to vynaložila a tu kouzelnou síť prostého děvčete přetrhla, v nížto Ludvík bezpochyby uvázl, že ani sám neví, jak.“

A dámy s ní mluvily, — Hortensie poslouchala — onať znala oblíbený matčin zámysl, a Ludvík nebyl srdci jejímu lhostejný; ruměncem zahořely tedy při nenadálé zprávě tváře její, a prsa její se nepokojně zvlnila. Ale všecko jenom na okamžik.

Na to se rychle vzchopila a přistoupila k oknu, aby své pohnutí ukryla. Onať se musela hodnou okázati romantické školy, v nížto byla ducha svého vzdělala.

„Spočívá-li v této lásce Ludvíkovo štěstí,“ prohodila potom a usilovala co možná býti mírnou, „tedy nevím, proč by se mu mělo rušiti.“

„Ale, milá hraběnko!“ podivila se Volšovská, „nežertujte, kde se o tak důležité věci jedná.“

„Žádné žerty, paní hraběnko! Pravé štěstí člověka leží v jeho srdci, to je jeho svět, a je-li s tímto svým světem v souhlasu, tedy se ho zevní svět ani nedotkne, a kdyby se na něho se vší hrůzou bořil — ačkoli to ani nemůže; neboť moudrý člověk zná tyto hrůzy a ví, že to jsou dutá strašidla s dlouhými copy…“

„Ale dcero, kam pak to zabíháš? Ty jsi zase ve svých knihách, a život je přec něco docela jiného nežli poesie.“

„Dílem máš pravdu, chére mama!“ usmála se dívka, jsouc již jednou ve svém zamilovaném živlu, „neboť život je poetičtější nežli naše celá poesie; jenom že ho neumíme číst jako tištěná písmena.“

„Ale vždyť se tu nejedná o poesii — ale o neshodu života, o nerovnost dvou stavů, jako je Ludvíkův a toho děvčete.“

„Je-li tu podle vašeho zdání nějaké nerovnosti, tedy se dá mezera vyplniti. Jen si to rozmysleme. — Nebyl otec dívky vojákem?“

„Byl.“

„Snad by se dalo docílit, aby ho — jako náhradou za to neb ono — učinili ještě důstojníkem. Takových příkladů máme dost a —“

„Ale dítě, dítě! kam to myslíš? Hodláš proti nám a proti sobě bojovat? Opravdivé spojení Ludvíkovo s tím děvčetem je přece věc nemožná, to sama nahlídneš —“

Hortensie se při tom jen usmála.

„— a my tu celou známost považujeme za pouhé překvapení,“ pokračovala Zalužanská, „za jakési oslepení na marném pozlátku, které by ale zmizelo, kdyby se mu lesk pravého zlata zablesknul —“

„Tys hrozně dobrotivá pochlebnice, jestli tvým slovům rozumím,“ dala se dívka do smíchu. „Prosaicky řečeno: chceš, abych se před Ludvíkem tak zaskvěla, že by k vůli mně na své polní kvítko zapomněl? Pěkná to úloha — kdyby se při tom dvě srdce nezakrvácela,“ doložila polohlasitě a zabrala se do myšlének.

Ale dámy jí předstíraly potřebu tohoto kroku tak horlivě, že se konečně musela k něčemu odhodlat.

„Pokusím se o to, co myslíte — ale jen k vůli vám a Ludvíkovu štěstí, jak mi tvrdíte — jinak bych musela sama sebe nenávidět, chtíc míti při tom vlastní prospěch na zřeteli, a to všecko učiním ještě jen pod jedinkou výminkou. Dříve musím totiž to děvče poznat — a to vám povídám hned napřed, je-li Ludvíka hodno — jakož ani nepochybuji, neboť není člověk obyčejný, aby lpěl zas na obyčejnosti: tedy ustoupím z bojiště.“