Ptáčníkova dceruška/20.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
19.	20.	21.

Údaje o textu
Titulek:	20.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 79–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V malé sice, ale skvostně upravené a visutou lampou jemně ozářené komnatě, na hebkém loži spočívala ptáčníkova dceruška. U nohou jejích stály dvě panské služky, u hlavy domácí lékař, prostý, zletilý muž.

Liduška byla sice již v rukou jeho procitla; ale hned na to upadla zase do mdlob, které ji nechtěly nyní opustit. Zkušený Aeskulapův žák vrtěl hlavou. Celá dívčí bytost byla jaksi nepřirozeně rozjitřena a tím nad míru sesláblá; nepatrná nehoda hrozila nemilými, dlouho se vlekoucími následky.

U okna stál Ludvík a hleděl do tmavých oblak, jež byly noční krajinu zastřely. Srdce jeho bylo v horečném zanícení; duše jeho tonula v bázni o drahou dívku, pak byla sevřena úzkostným tušením. Věděl, že byla matka starého Mareše k sobě povolala, i čekal, jak se asi od ní navrátí. Čekal to s bázní a nadějí, neboť nemohl před tím se starým mluviti, aby mu byl snad několik potřebných slov napověděl.

Skoro tesklivé ticho panovalo v komnatě. V tom se rozlítly dveře a přes práh kročil starý ptáčník tak prudce, že se všickni zděšeně i nevrle obrátili.

Ale toho si stařec nevšímal.

„Mé dítě! — dejte mi mé dítě!“ volal při tom s planoucíma očima a tak úzkostně pronikavým hlasem, že ho nemohl nikdo pochopit. Tak si nebyl ani počínal, když byl své dítě po prvé v jeho nebezpečném stavu zahlídl. Při tom dral se až k samé posteli.

„Ticho, milý muži, ticho!“ odbýval ho lékař mírně, ale pevně. „Váš křik tady nic nenapraví.“

„Co je, milý otče?“ ptal se ho rychle Ludvík, vida na jeho tváři veliké vnitřní pohnutí. „Upokojte se!“

„Mé dítě, mé ubohé, poctivé dítě mi dejte!“ volal zase Mareš; „pak bude pokoj. Svůj poklad chci, který mi ani celý svět nezaplatí, a který tady vyhazujou — mé dítě!“

„Co to mluvíte, otče? Zpamatujte se!“ domlouval mu Ludvík. „Tady se nic takového neděje.“

„Děje se! moje hanba se tu děje, ta zde vyrostla jako prašivá houba po palčivém dešti — a ten déšť — to byla milostivá slova z panských úst — ha ha ha! — o! já přijdu o rozum; dejte mi dítě mé!“

Ludvík pokynul na služky, aby se odstranily, potom vzal starce pod paží, aby ho poněkud od postele odvedl.

„Otče! umírněte hněv svůj,“ řekl k němu jemně a vážně, bera se s ním k oknu, „a zjevte mi, co vás potkalo. Já jsem tu pánem, já! ke mně se utečte důvěrně, stalo-li se vám příkoří. Mluvte, co vás tak pobouřilo? Vím, že jste byl u hraběnky, i litoval jsem již, nemoha vám dáti dříve jakousi rukověť, dle které byste byl své řeči řídil —“

„Co rukověť, mladý pane?“ přetrhnul mu stařec pásmo řeči. „Já nepotřeboval nikdy poučení, jak mám slova klást, a sestárnul jsem při tom ve cti.“

„Té cti by se nebylo uškodilo, otče — nehorši se! Pomysli jen, že to byla matka moje —“

„Ale já nejsem její pes, aby mne vyháněla, a to před očima člověka, který snad po celý život nic nedělal, nežli že na cinkot jejího zvonce pozor dával. Mne vyhánět i s mým dítětem! — dejte mi tedy to dítě mé, já si je vezmu, náruč moje není ještě tak slabá — já si je odnesu a odejdu z domu, z něhož mi přišlo tolik hořkosti.“

„Ale otevři pak oči, starý muži!“ káral ho Ludvík již poněkud nevrle. „Jak pak můžeš odejít s Lidmilou, an posud ve mdlobách leží?“

„O mé dítě!“ vzkřiknul stařec a vymknuv se Ludvíkovi, chtěl se vrhnout na lože.

„Zpátky, pošetilý člověče!“ opřel se mu však lékař, vší silou ho zadržev. „Zde jsem já pánem a musím za následky odpovídati. Či chceš býti vrahem svého dítěte?“

„Vrahem? — já?“

„Ty! Cokoli se stalo, stalo se a nepůjde více zpáteční kolejí; aby to ale k horšímu nedoběhlo, to můžeme zabránit a nesmíme v tom sami překážet. Sedněte a čekejte v mírnosti, až se bude moci dítě vaše na nohy postavit, pak přistupte se svým požadováním.“

V tom okamžení uklouzlo hlasité vzdychnutí dívce mdlobami opoutané. Bylo jako ohnivý šíp do prsou otcových a proniklo nejhlubší útrobu starcovu. On zapomněl na hněv a poddal se užíravé starosti o nešťastné dítě. Postavil se zase k posteli a volal sklíčeným hlasem:

„Milé dítě — Liduško! — povstaň, otevři oči — tvůj starý otec tě volá!“

Ale dívka ho ještě neslyšela a lékař si ho nevšímal; ten měl teď zase plné ruce díla s nemocnou, stíhaje tlukot žil a srdce jejího.

Za to vynakládal Ludvík všechnu svou výmluvnost, aby starce upokojil.

V tu chvíli povstaly ale nepokojné, hlasité, vadivé hlasy v předním pokoji. Byly to panské služky s komorníkem, který ve jménu hraběnky přicházel a ptaje se nešetrnými slovy po starém Mareši, bez okolků do komnaty vejíti chtěl. Děvčata mu to ale zabraňovala; dílem je k tomu vedl přirozený útlocit, dílem poznání, že mladému hraběti na nemocné dívce jaksi mnoho záleží, a že se tedy s dobrou potáží, když se k ní a otci jejímu co nejšetrněji chovati budou.

Ludvík vyšel ven.

„Co se to zde děje?“

„I tu přišel ten nepokojný člověk, milostpane!“ prohodila panská neohroženě, „a chce mermomocí do pokoje; jakoby nemohl říci, co chce, abychom to panu hraběti vyřídily.“

„Co jest?“ ptal se Ludvík krátce.

„Paní hraběnka dala z útrpnosti pro ty lidi zapřáhnout,“ řekl komorník; „a poněvadž je už hezky pozdě, tedy myslím, aby se nezdržovali —“

„Co tu máte vy myslit?“ přetrhnul mu Ludvík další slova. „Vy konejte, co vám panstvo poroučí, ale myšlení při tom nechte; to vám bude prospěšnější.“

„Ale paní hraběnka —“

„— vám dala rozkaz, a já ho beru nazpět. Rozumíte? Dejte vypřáhnout, anebo chcete-li, můžete jet sám.“

Pak nařídil služkám, aby zas do komnaty vešly a lékařovi k ruce byly; sám se odebral k hraběnce.

Tam nastala nyní prudká rozmluva. Hraběnka byla náramně pobouřena; potkaloť ji to, co byla živa, po prvé, aby se jí oblíbené zámysly tak zvrátily, a potom: panský rod, čest, poskvrnění krve, lidské pomluvy; nevědělať, nač dříve mysliti, proti čemu dříve bojovati, ale prsa její byla přeplněna tak velikou hořkostí, že nemohla povážná i prosebná slova Ludvíkova průchodu skrze ni nalézti.

A Ludvík nezapíral nyní svou lásku k Lidmile; on nechtěl matku lží upokojit a vítězství snad klamem získat.

„Ano, miluji tu dívku, podle našich zakrsalých náhledů prostě rozenou, za to ale od samého Boha bohatě na duši nadanou, že nemohu tento plamen v sobě udusit, nemám-li zradu na svém vlastním blahu a vraždu na dívce spáchati.“

„Nuže, tedy z toho nic nepáchej — an vidím, že je ti slepá vášeň milejší a hlavnější nežli čest domu tvého a život matky tvé.“

„Já nevidím žádnou opravdivou pohromu naší cti, a co se týká tvého života, to jsem přesvědčen, že mi tě nebe ještě dlouhá léta uchová.“

„Mlč! já se toho nechci ani dočkat; měla bych jen s tvým rozumem co zápasit. My nebudeme spolu od této chvíle nic více jednati; ale já najdu bohdá jiné cesty, které tě k rozumu přivedou.“

Konec rozmluvy byl takový, že dala ještě tu chvíli věci své skládati. Před půlnocí opustila zámek a jela k přítelkyni Zalužanské, k nížto byla před večerem posla vypravila, že nemůže přijeti.

Celý Volšov byl u velikém pohnutí a v těsném očekávání, jak se nemilý stav všech věcí mezi panstvem ukončí.

Ludvík se neuchýlil ani na lože. Liduška ležela jako v ohni, a podivné, děsivé stvůry naplňovaly rozpálenou hlavu její. Nevěděla o sobě.

Mírná, jemná duše Ludvíkova zachvěla se nyní také hořkostí a hněvem. Zpomněl si na Horinu a dal ho hned druhý den z rána předvolat. Považoval ho za pramen a počátek všeho vzniklého zmatku a nesváru.

Zlomyslný lesník předstoupil před něho s polekanou duší a se skroušenou tváří. Bylť již doslechl, co se mimo jeho nadání všecko přihodilo, a neočekával pro svou osobu nic dobrého.

Ludvík ho měřil dlouho plamenným okem.

„Pane polesný, měl bych vám dáti na vědomou a poznanou, jak velice jste mě urazil — o čem je řeč, nepotřebuji vám bezpochyby zejména povídat? ale omlouvám mstivost vaši k vůli nešťastné vášni vaší, a abychom si příště potkáváním hořké okamžení nepůsobili, na jiné panství vás přesadím.“