Pstruzi

Údaje o textu
Titulek:	Pstruzi
Podtitulek:	Obrázek
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 67–84. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Obzor 1879
Licence:	PD old 70

Okolo Jihlavy vršek podle vršku se rozkládá, jeden vyšší, druhý nižší, a mezi vrchy úzká údolíčka, a všude, kam oko padne, tmavomodré lesíky smrkové, oulehle, pastviska porostlá jalovčím, potůčky zeleným paloukem běžící, vroubené nízkým vrbovím a zase zastíněné vysokými, pošmournými olšemi. A kde vrchy dále od sebe odstupují, tam zaleskne se mezi rolím jak ocelové zrcadlo rybník a oživuje leskem svým chudobnou krajinku; bývá po krajích obklopen vysokým, hustým palaším, a když se nad úzounkými, zelenými listy ještě vztýčí hnědý, chmýřivý květ, tak se divně v nich zachycuje vítr, a neustálé šepotání koluje u rybníka.

Někdy krouží nad ním volavka vysoko vysoce a šípkou sletí k hladině vodní, aby si rybku vylovila; zase se palach rozkolébá, a náhle se vznese hejno divokých kachen, oblétá v širokém kruhu a spustí se na sousední rybník, potápky natáhnou uprostřed rybníka trochu tenký krček, a zase jedna za druhou krouží po rybníku a lapá vodní brouky.

Mnohdy se též ukryje některý ten rybníček do hustého křoví lesův a pak se celý temná; puškvorec kol kraje zdá se, že až černá, a přec je ta voda tak průhledna, tak čista a právě snad proto zrcadlí ty tmavé bory tak věrně.

V takových rybničkách lesních, jimž voda přitéká ze skalnatých loží potůčků malých, nasazovali předkové naši z rozkazu „milostivé vrchnosti“ v našich horách nevídanou, neobylou rybu, totiž pstruha a jemu podobné candáty.

Takto si nejvíce v naších rybnicích libuje jen kapr, štika, línek, okoun, hrouzek a mřen.

Stranou Jihlavy, na statku, jejž Dubským jmenovati chceme, posud se v rybníčku lesním, obklopeném „panskou oborou“, pstruzi živí, chová se jich tam obyčejně pro vzácnosť jen asi 30—50 kusův.

V tak překrásném lesním zákoutí jistě ještě nikdy nebývali na Moravě pstruzi ubytováni a „pro panskou tabuli“ chováni.

A dnes mělo „panstvo“ dojeti; v Dubském zámku bylo šramotu, křiku, běhání juž od svítání. Klíčník probíhal pokoje, je-li všude podlaha patřičně vyleštěna, otvíral, zavíral okna, spouštěl, zachycoval záclony, rovnal knihy ve skříních.

Klíčnice prohlížela ještě jednou rázy vyžehleného prádla, čítala lžice, oprašovala mnohý obraz už po páté a urovnávala si čepec na hlavě.

Kuchtík rovnal náčiní kuchyňské, prohlížel nové zásoby v komorách a rozkazoval, co mu ještě třeba, by chutný oběd pro panstvo připravil.

V konírnách už řehtali koně, štěkali psi, zpívali pacholci; vše se jedním rázem oživilo jako v bajce. Včera ještě bylo v zámku pusto, ticho.

Zahradník s pomocníkem stavěl na stoly kytky krásných květin, rovnal všelijakou zeleň kol brány; vše bylo slavnostné.

A tu se již scházeli též úředníci, aby „vrchnosť“ přivítali. Ředitel, účetní, obroční, pojezdný a písaři, pak úředníci „v pensi“, mezi nimi správčí, muž výše šedesáti. Nadlesní i některý revírník se přidružili, mládenců však málo se sem sešlo, byloť jim dohlídati v lesích, sice by byli pytláci za jejich odchodu hospodařili.

Rozmlouvali všichni mezi sebou, rozkládali, až pojednou chlapec drábův, jenž byl na stráži stál, bez dechu přiletěl a zavolal: „Juž jedou!“

Mžikem se úředníci sestoupili, ten oprášil kabát rukou, ten si projel kštici prsty, onen zase oblékal chvatně rukavice.

Všichni hleděli k zámecké bráně a také již se ukláněli, protože ředitel, přemítaje naposled na mysli řeč, kterou chtěl vrchnosť přivítati, v roztržitosti se uklonil.

Pousmáli se, že se dali rozechvělostí také zachvátiti, už chtěl ten onen nějaký vtip pronésti, avšak již zarachotil jeden vůz ve bráně, druhý, třetí: „vrchnosť“ dojela.

Ředitel řečnil, úředníci stáli uctivě ukloněni za ním, pan hrabě poslouchal s vážnou tváří, paní hraběnka se usmívala, ohlížela se po shromážděných, milostivě klonila hlavu na vše strany.

Sotva vyčkala, až ředitel řeč svou ukončil, a pan hrabě jej oslovil, aby se poptal po všeličem. Použila příhodné chvíle a přiblížila se úředníkům „v pensi“. To bylo klanění!

Hraběnka vlídně děkovala a hned se ptala starého správčího: „Jak se vede, pane správčí? Vypadáte jako mládeneček, jste úplně zdráv, to mne těší, to mne těší. Co pak dělá ten váš malý vnuk? Je posud tak čiperný? To je pěkný, zdravý hoch. A jakž pak, milý správčí, budeme míti v pátek pstruhy? Již se těším na ně. S Bohem!“

Správčí stál jako oslněn hraběcí milostí a zářil radostí.

„Slyšeli jste? Ptala se mne na Rudolfka; toť bude míti má žena radosť! A pstruhy si přeje paní hraběnka v pátek na tabuli; hnedle musím přihlédnouti v sádkách, zdali má rybmistr vše v pořádku.“

„Na mne se pousmála,“ řekl jeden stařec.

„Na mne také, což jste neviděl?“ hned na to druhý. „To je paní jako anděl, Pán Bůh jí popřej štěstí a zdraví.“

„A dlouhá léta,“ dokončil třetí.

„Přece si pan hrabě hned povšimnul, že má zámek zcela jiné „oko“, pravil pan pojezdný, který si nemálo zakládal na tom, že jeho radou nový nátěr stěny bledozeleně dopadal; ta barva „kamenná“ se mu nikdy nelíbila.

„To jsem právě nepozoroval,“ zmínil se klíčník, „ale že jsou vrata na hnědo lakovaná, to se panu hraběti nad míru líbilo; jsem věru rád, že se mi to tak pěkně povedlo.“

„Ale človíčku, což pak vás napadá,“ smál se zahradník, „to se pan hrabě tak spokojeně pousmál, když spatřil ty dva nové záhonky růží podle vrat, které jsem tam založil.“

A málem by se byli pohádali; ale milostivá vrchnosť vstoupila do výklenku, a jim se bylo rozejíti po svém zaměstnání.

*

Pan správčí vstupoval malou brankou do sádek.

Byl tu rybníček čtverhranný, na jehož pokraji se nacházely všelijaké „haltýře“ na ryby, ohražený velký dvůr a nízký dům k sádkám přináležející, v němž byl ubytován rybmistr.

Kromě toho stála podél veliká kůlna s všelikým nářadím k lovení, za ní zahrádka rybmistrova a za touto kus pole.

Psík pronikavě zaštěkl, rybmistrová vystoupila ze síně, malý chlapec asi pětiletý pevně se držel maminčiny sukně.

„I pěkně vítám, vzácný pane! Čím pak mohu posloužiti?“

„A což není rybmistr doma? Nyní když milostivá vrchnosť —“

„I on někde odskočil, hned tady bude,“ omlouvala žena muže.

„Mamí, mám tatínka zavolať?“ ptal se chlapec.

„Kdož pak ví, kde je,“ pravila matka a mrkala na chlapce.

„I já vím, okopává tamhle za zahrádkou brambory.“

„Co to slyším, takovou prací se má zanášeť vrchnostenský rybmistr, obzvláště když milostivá vrchnosť již zde meškať ráčí?“

„Neračte se horšiti, vzácný pane, však právě proto, že vrchnosť dojela, zběhl tam dokopat kousku těch jablek, aby to za zahrádkou také pořádně dopadalo; zpozdili jsme se s tím trochu, a on myslil, že vrchnosť první den sotva se přijde podívat do sádek.“

„No, to je také pravda; když chce něco uspořádat, také proti tomu nic nemám. Doneste mi klíček od kůlny, půjdu si prohlídnout nářadí, je-li vše v pořádku; v pátek pojedeme pro pstruhy.“

Žena klíček přinesla a provázela „vzácného pána“ pod kůlnu, ale i chlapec se od nich nehnul.

Vytáhl pan správčí rejstřík z kapsy a jal se předčítávati všeliké ty lýty, kádě, vědra, okovy, škopky a puténky, saky, ohnoutky, čeřeny a koše, malé sádky i velké sádky na plod, míry, váhy, rahna, latě až do nekonečna.

Rybmistrová snášela, čítala, stloukala náčiní rozeschlé a snažila se všemožně pana správce uspokojiti.

„Je to věru těžká věc tu sílu nádobí udržeti v pořádku, vzácný pane, co se u nás rybník po rybníku „kasíruje“. Málo kdy je toho potřeba, a to aby člověk pořád jenom tady políval, otloukal, v rybníčku máčel a vypařoval.“

„A nač pak by potom bral rybmistr službu od vrchnosti? Hm, hm —“ odkašlal pan správce.

Rybmistrová znamenala, že trochu pochybyla. „Vždyť my si nestěžujeme — Pán Bůh chraň — já jen myslím, že těch rybníků škoda, že to bývaly krásné časy, když na podzim vzácný pan správce skoro denně dojel někde jinde k lovu.“

„Škoda, ano škoda — “ zamyslil se správčí a hleděl k zemi zabrán v minulosť.

„Ale kde pak je to vědýrko třikrát okuté na pstruhy? Ano — to vědýrko?“

„To vědýrko, vzácný pane? Bude tu někde, bude — snad pod některou kádí, — však až rybmistr dojde, on je najde.“

„Není na odklady, milá ženo; milostivá vrchnosť přeje sobě v pátek pstruhů.“

„Vždyť dnes máme, vzácný pane, pondělí; nebude zmeškáno.“

„Tomu vy, já řku, nerozumíte. — Vědýrko tu musí býť, a to hned, rozumíte? Ano, nahlédněte v rejstřík, tu to máte černé na bílém: „Vědýrko, třikrát okuto silnými železnými obručemi, z dubového dřeva, užívá se na ukládání pstruhů po lovu.“ Vidíte to, pravím, vidíte?“

„I neračte se horšit, vzácný pane, však ono se najde.“

„Ono se najde — ono se najde — jaká je to řeč? To je hloupá řeč, rozumíte? A já jsem věrný sluha milostivé vrchnosti, a pak-li se takové neřádné věci budou díť, je mou povinností takovou věc ohlásiti, aby se jiný pořádek v sádkách zavedl; já stojím pod juramentem, rozumíte?“ —

Za řeči páně správcovy hošík tahal matku nápadně za sukni a snažil se k ní promluviti; matka na něj nedbala, chtěla jen vyhnouti mrzutosti, neboť správčí byl starý podivín a v přehnané své horlivosti a oddanosti k panstvu již mnohdy pro rezavý hřebík udělal povyk veliký.

Rybmistrová se jala starého pána chlácholiti, a chlapec pozoruje, že matka nemá chuti se ním zabývati, uchopil se šosu správcova a doléhal naň.

„Co chceš?“ zeptal se tento mrzutě.

„Do jednoho vědýrka dnes namočila maminka hadry!“

„Co že? Je-li možná? Do jakého vědýrka? Co to pravíš? Je to pravda, ženo, je to pravda, co chlapec praví? Hadry? Hadry že jste namočila, pro pána krále snad ne do vědýrka pstruhového?“

Pan správčí si utíral starostlivě pot s čela.

„Ale, vzácný pane, když se račte nad každou maličkostí tak rozpalovati.“

„Cože, tohle maličkosť? Hadry, pravím, hadry do pstruhového vědýrka namáčeť! A já, já jsem zodpovědný, stojím pod juramentem, ženo, pod juramentem!“

„Ale však se, vzácný pane, vědýrku nic nestane, kdybychom v něm denně hadry namáčeli; vždyť jsem to za tou příčinou udělala, aby se zatáhlo, když z něho tekla voda jako ze sýta.“

„Však to, však to, to je pak pořádný rybmistr, když z vědýrek voda teče jako ze sýta! Však se o to postaráme; nebude jeden, bude druhý. — Tak, tak.“

„Ale račte jen povážiti,“ začala žena plačtivě, „že se musí to nádobí rozeschnouť; celou zimu je pod kůlnou, mráz trhá, celé léto na kůlnu slunce práhne, a ani jediný kousek není upotřeben. Vždyť bych to vzácnému pánu byla hned sama pověděla, ale když se hned takhle hněvá —“

„Ženo, jak pak se nehněvati? Jen rozvažte, co by se stalo, kdyby takhle některý ten pstruh — je to nejchoulostivější ryba mezi všemi rybami — zdechl cestou, až jej povezeme z obory, a to následkem těch hadrů namočených —“

„Vždyť snad nic zlého nebo škaredého do toho vědýrka namáčet nebudu? Není to ani lavičník, jsou to šátky, ubrousky, kterými utírám naše talířky, a vždyť ještě chvála Bohu mne žáden nečistotnou nazvať nesmí. — A jak pak to lip ustálím, když voda jen jen z něho hrne, než když dno něčím obložím a pak teprv popařím? —“

„Třesky, plesky, tomu vy nerozumíte, a já řku, kdybychom jen měli jiné! Máme toto jediné vědýrko pstruhové, a ona se opováží do něho namočiti hadry! Hned s nimi ven! A vypařiť pořádně před mýma očima čistou, natočenou vodou, vydrhnouť, vypařiť, vysušiť a hned zas do rybníčka namočiť! Ale to vám povídám, stane-li se něco s těmi pstruhy, ani Pán Bůh nepomůže — rybmistr musí ze služby. A nyní k dílu!“

Až pozdě večer se pan správčí vrátil domů, utrmácen, unaven, ustarán a utrápen, a celou noc se mu jen zdálo o pstruhovém rybníku v oboře a o vědýrku v sádkách. —

Čas rychle ubíhá, zvláště když se důležité věci dějí; čtvrtek se přiblížil i také schyloval ku konci, a žáden nevěděl ani jak.

V bytě pana správce na odpočinku měli všichni rozběháno. Ale bylo-li divu, když se z jitra mělo jeti pro pstruhy do obory!

Býval-li za dob své činnosti pan správce pečlivý a přičinlivý, byl nyní dvoj-, trojnásobně.

Paní hraběnka ho, když šel na odpočinek, požádala, by, pak-li by mu nepoškodilo, obvyklou péči o pstruhy i na dále převzal. Učinil tak a soustředil všechnu činnosť, věnoval všechnu péči jenom pstruhům. Byltě svědomitý, chtěl dostáti svému slovu.

„Marino!“ volal ve čtvrtek večer na služebnou. „Marino, rozvařila jsi ten — fištron s lojem?“

„Ba že rozvařila, což račte měť rýmu? Vždyť jej po celém domě cítit.“

„A to ti povídám, ať mně ty lovecké boty nenamastíš jen z venku, i uvnitř vymasť, aby kůže změkla.“

„Víš, Marino,“ ozval se Rudolfek za stolem, „kdybys nevymastila boty uvnitř, mohla by tam zůstať myš jako v loni, a dědoušek by se zas tak dolekal při obouvání.“

Pan správce pokašlával, což bývalo znamením zlého rozmaru; paní správcová chtěla předejíti a zeptala se rychle: „Nemám-li pak ti nachystati též beranici? Za dřívějších dob jsi jezdíval v beranici k lovu.“

„Ano, je pravda, v beranici, zvláště když tuze mrzlo, v beranici a v bačkorách.“

„Beranici přineste dědouškovi, ale bačkory nechte v komoře,“ rozkřikl se Rudolfek. „Marina mně slíbila, že si nyní ta myška, co si v té jedné botě „vláčila“, bude dělať hnízdo v bačkorách, a já ty malé myšky chci, ona mně je slíbila.“

S panem správcem pohrávala zlosť, zplísnil Marinu, oschápl se na Rudolfka, chlapec plakal, paní správcová chlácholila, a u velikém rozčilení se odebrali všichni na odpočinek.

Když přála Marina vespolek „dobrou noc“, pán ještě připomínal: „Snídané o půl páté, pojedeme na lov!“

A konečně stál vůz před domem.

Kočí oznamoval, že je zapřáhnuto, pan správčí bral na se čubu, beranici a vězel skoro po pás v ohromných botech loveckých.

„Rejstřík mi podejte, kalamář uzavřený, péro, tužku a posýpátko. Rudolfku poslouchej, a tak tedy s Pánem Bohem!“

Usadili starého pána v ohromný „štrapiciřský“ kočár s přeukrutnýma ušima pro zachycování bláta; bylyť tak veliké jako lopaty u povětrního mlýnu; — paní správcová uložila do vozu košík s bílým chlebem a láhev vína, obtočila sama nohy starcovy ještě houní, Josef vzkřikl: „Vje!“ a kočár se hnul k oboře.

Jeli půldruhé hodiny, neboť pan správčí nedal trýzniti pro nic za nic koně, a tak hezky pozvolnu se dostali konečně před ohradu.

Josef zapraskal živě bičem, hajný otevřel vrata, a pan správčí vjížděl v čubě a beranici s tak vážným obličejem, jakoby přijížděl k soudu, kde se bude jednati o život a o smrť.

Za kočárem vjížděl „fasuňkový“ vůz, na něm na malém sedátku v předu rybmistr, na prostředku lýta s vodou, čeřen, saky, ohnoutky, dvě puténky a osudné védýrko třikrát okuté; v zadu sedel pomocník, na kozlíku pacholek.

Hajní byli připraveni, ihned se snažilo všemožně, lovilo, nabíralo, nalívalo, až se všech pot jen řinul, s pana správce nejvíc.

Než naložili, pan správce popil hlt vína, snědl sousto chleba, načež s mnohou obšírností rozšrouboval kalamář, vyňal péro, rozevřel rejstřík, kázal obrátiti vědýrko třikrát kované hore dnem (neb už bylo účelu svému vyhovělo, ana na chvíli spočívala v něm kořisť lovu, než ji vlili do veliké lýty, a počal na něm, totiž na vědýrku, zapisovati v rejstřík:

„20. září vyňaty ze zálohy v rybníku pstruhovém v oboře kusy	2
Pozůstává od nynějška kusů	38

A. B.
správce statku Dubského.“

A nyní kalamář opět zašroubován, posýpatko, péro a tužka uschovány, prázdný košík postaven do vozu, vědýrko třikrát okované zase obráceno, pan správčí v čubě a beranici zasedl v kočár, rybmistr s pomocníkem na vůz, ohromná lýta byvši naplněna do otvoru vodou, hojně ji cedila po silnici, dva pstruzi v ní leželi na dně, čeřeny, ohnoutky, rahna a saky naloženy, dva pacholci práskli bičem, tři hajní otvírali vrata: a takto slavně po půldruhé hodině dopraveni dva pstruzi do hraběcí kuchyně, aby zdobili večer panskou tabuli.