Psohlavci/Kapitola XVII.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola XVI.	Kapitola XVII.	Kapitola XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XVII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Manka Přibkova doma všecko pěkně uklidila, uchystala, aby až hosté přijdou, bylo všecko jak náleží. Těšila se, prozpěvovala si nějakou veselou, vyběhla přede dvorec, když venku se strhl pokřik, že již sedláci jdou z Trhanova. Šli a také její otec - sám však. Než ani to ji hned nezarazilo. Připadloť jí, ze na »smlouvy« musí Pocínovští přijít sami, jako znenadání. Ale když na otcovu tvář pohlédla a když jeho oči na ní utkvěly, píchlo jí zlé tušení, zachmuřilo rozradostněnou její mysl. Matěj Přibek byl velice podrážděn. Dcera se ho neodvážila ani zeptat, a když pak starý otec se otázal, jak pořídili, odbyl ho zkrátka a za chvíli pak odešel někam do polí, aby nemusil slyšet a mluvit o tom, co se dnes událo na trhanovském zámku. Když to Manka v sousedství přizvěděla, div se nedala do pláče. Námluvy zmařeny!

To jistě dnes už nepřijdou. Dědeček, jak o všem uslyšel, na její smlouvy a vdavky ani nevzpomněl, ale sedě u hrubého špalku, maje ruce sepjaty, starou hlavou pokyvoval a polonahlas si opakoval: »Ta chometa! Ta chometa!«

Zatím vnučka jeho na sadě v samotě pláči se neubránila. Než nebyly to jen slzy zármutku, nýbrž i hněvu. Nebyla by to ani Matěje Přibka dcera, kdyby s hněvem nevzpomněla na toho, jenž všeho zármutku příčinou, na trhanovského pána, jehož hlavě zle tu žehnala. Jen na chvilku se potěšila, a to když mladý Šerlovský znenadání se zjevil. Přiběhl jen jako na skok, aby jí vysvětlil, proč nepřišli, aby jí pověděl, co se stalo. Oči statnému chlapci se jen jiskřily, když vzpomínal na ošemetnost Lammingerovu i na to, jak Kozina s Hrubým a Sykou jim zabránili obořit se na toho katana panského.

Pak zase na sebe a svou zmařenou radost vzpomněl.

»Tepřiva za zámkem jsem si vzpomíl, že jsme chtíli k vám. Hale táta náš nemíli hani pomyšlení. „Vodložíme to,“ práli. „Jaký by to bulo chčestí, dnes, hdyž je tulik zlosti.“«

Manka mlčíc klopila hlavu. Chlapec ji vtom pojal za ruku, potřásl jí a srdečně promluvil:

»Dívče má zlatá, tu rukú dáním jsi má před pánembohem. Co nebulo dnes, bude zejtra. Tys mi súzena ha budeme živi kerak zrnka v klásku.«

Přižehnul milou dívčí k svému srdci. To byly jejich námluvy venku na sadě, kde jarní slunce budilo květy a stromy, kde jim v tu chvíli zpíval skřivan jásavou píseň -

Jarní práce na polích a lukách byly odbyty. Tentokráte snáze a pohodlněji, poněvadž každý jenom svému poli, své louce sloužil, nemarně nejkrásnější dny, jako jindy, do loňska ještě, bývalo, na panském. Na všem Chodsku jakoby roboty přestaly, jako by dávná svoboda, vybojována, po dlouhém věku opět se navrátila. Nikdo vzkazů panských správců a výhružek nedbal. Všude jako by zapomněli, co jim krajský hejtman na trhanovském zámku přečetl. Nezapomněli, nedbali však, protože tomu nevěřili.

Dost bylo všude práce, a přece přemnozí hospodáři, zvláště starší a rychtářové, často z domu, přes pole odcházeli, obyčejně za soumraku, zvečera. Kam, neřekl, hospodyně však věděly, že jdou se někam radit o tom Lomikarovi a co dále. Žádný však tak často statek svůj neopouštěl jako mladý Kozina. Někdy dosti dlouho se omeškal a pozdě se vracel, nejčastěji v noci a jednou také až k ránu. Hančí tušila, proč odchází, kam však, to ji nepověděl. Matka jeho na vejmluvě jistě věděla, té však otázati se netroufala, majíc na paměti, jak ji tenkráte odbyla, když ji požádala, aby Janovi domluvila. Mladá hospodyně mlčela. Soužila se však, a již také to bylo znáti na jejím mladém, pěkném líci, neboť bledlo a hublo. Trápila se, že Jan si jí, ani dětí tak nevšímá, že všechen jako u vyjevení a zamyšlen jenom tím nešťastným procesem mysl zabývá. Než přece se ještě jednou radostí zarděla, a to, když jednou v neděli odpoledne s dětmi se obírala. Jindy také muž k nim zasedl a dlouho se u nich omeškal, teď seděl v koutě u stolu, jako vždycky poslední dobou, hlavu o ruku opíraje, zadumán, přemýšleje.

Jak by si pomyslila, že hlavu pozvedl, že na ni oči upírá a ji pozoruje! Div že se nelekla, když pojednou od stolu vstanuv, k nim do kouta přišel. Zarděla se až, když jí do tváře pohleděl a starostně promluvil:

»Hančí, tys chorlava. Co je tě, že choudneš? Snad máš trolení v húdech?«

»Nemám, nic mi není.«

»Jdi radší k babce.«

»Ta teky není všeho mocna, ha tuto tepřiva ne. Dyk víš!«

Mladé ženě se zakalily oči.

Hladil jí vlasy.

»Hančí, vím, že tě súžím, hale huž není pomoci. Nedá mi to, huž to vod boha súzeno; votočit huž nemůžeme, ha dá pánbůh, že vyhrajeme, dyk je právo naše! Pak zasejc bude dobře ha ešče lepší, než bejvalo.«

A již v tu chvíli opravdu bylo. Sehnul se k dětem, zůstal u nich, byl jejich. A Hančí se zas usmívala. Kolem se jí zase všecko vyjasnilo.

Zato příštího dne se lekla.

Podvečer, když právě byla doma samojediná, vstoupil do světnice jakýsi mužík podivný, oháněje se holí, aby zahnal starého Vlka zuřivě naň dorážejícího. Mužík byl neveliký, hubený, ve tmavém městském oděvu, v černých punčochách a v zaprášených střevících s velikými přezkami. Lícní kosti měl vysedlé, nos zatuplý a černé oči zchytrale sem tam těkaly, jao by všemu na kloub chtěly přijíti.

Hančí se ho lekla, a zvláště jeho pohled se jí nelíbil. Ptal se po sedlákovi. Odvětila, že odešel. Na jeho otázku kam, řekla, že neví.

»Přide-li domů teď, řekni mu, selka, že tu někdo z Domažlic, aby přišel k Sykovi, ale najisto!«

Poté odešel. Kozinová mladá vyšla za ním ven, zpovzdálečí ho pozorujíc, zastaví-li se také někde jinde a půjde-li, jak udal. Nikde se nezastavil a bral se jistě, jako by se tu znal odedávna, zrovna směrem k rychtářovi.

Co chce? To jistě pro ten nešťastný soud. Není-li to ten štváč, ten Just? Ano, jistě. Z Vídně se vrátil a již by rád zase nanovo.

Hančí čekala na muže netrpělivě. Již jí také připadalo, aby mu, až se vrátí, zatajila, jakou tu měli návštěvu. Ale Kozina se domů nevracel. Zato nový host skoro samou noc mladou selku navštívil. Dorla Řehůřkova, Jiskry dudáka žena. Přišla si postesknout na muže. Už bezmála čtrnácte dnů je pryč a zprávy o něm ani za mák. Když odcházel, povídal, že přijde teprve za týden a snad i o něco později, aby si Dorla z toho nic nedělala. Že jde s nějakým důležitým poselstvím do Prahy. S jakým a ke komu, to že živou mocí nechtěl říci a neřekl, ani ne vlastnímu tátovi. Peněz nechal Dorle dost, aby měla na živobytí, a také jí od Syků i odjinud posílali.

Mladá žena dudákova, ve svém stavu zvláště lekavá a úzkostná, divné si připouštěla myšlenky, a proto si přišla k bývalé družce postesknout a také se pozeptat, neví-li snad ona něco o Jiskrovi, jenž jistě odešel na vyzvání Kozinovo. Jinému že by prý v tento čas ani na krok se nehnul. Hančí však Dorle nemohla nic potěšného říci, poněvadž ani nevěděla, že je Jiskra již tak dlouho na cestách. Ujišťovala, že Kozina se jí o tom ani nezmínil, pak sama si ještě posteskla, že je jako zaprodaná, že aby jen ustavičně strachy trnula o muže, který ten soud s pány jistě zle odskáče.

Když Dorla odešla, mladá hospodyně neulehla, ač se valně připozdilo. Nechtělo se jí spát. Čekala na muže. Tak dlouho nejde! Jistě se cestou dověděl o tom Domažlickém, a teď tam u Syků rokují. Děti spaly i čeládka. Po všem statku klid a ticho. Hospodyně všecka jako na trní vyhlížela ven do nočního šera. Již se obrátila, již brala plenu, chtějíc odejít a přesvědčit se, jsou-li chlapi s tím měšťákem u rychtářů; vtom ozvaly se Janovy kroky.

Divil se, že Hančí ještě nespí. Řekla, že mu má něco vyřídit.

»Huž vím,« odvětil.

»To bul ten traslkíř zez města?«

»Jau, Just. Vrátil se zez Vídni.«

»Ha co chtíl? Snad habyste zasejc šli do Vídni?«

»Uj, kerak si tiperná. Nu, co škodí, chtíl, hale pozdě. My jsme tuto huž sami huďáli, ha dávno.«

Hančí žasla.

»Huž tomu mnoho dní. Žádnej vo tutom novým poselství nic neví. Šli přes Babory do Vídně, haby jich cestů nelapili.«

»Pro tutos po nocích se túlal!«

»Ničkon tě to huž můžu řect. Huž jsú ve Vídni ha jistě buli hu dvora. Nu dnes jsme slyšíli, kerak pan Lomikar s námi hantýroval, ha tutomu našemu prokurátorovi čistě zaplatil, haby nás nechal, hdyž jsme huž skoro buli na zelený lúce. Šelma. Ha ten zloděj vídeňskej našince za nos vodil, haby míli strpení, že taková věc jde pomalu. Jen peníze bral.«

»Ha tuten. Just tedy.«

»Snad. Snad je teky šelma. Nevěříme mu. Nu co škodí, pudeme bez něho. Hale to dnes míl dobře, haby nihdež nic pánovi neďáli. Ha že tuto bula velká chyba tuty rvačky s drábem ha tuty voračky. Tuto že nám hu dvora ublížilo. Dyk to krajskej hejtman teky práli. Nu ničkon jsú všude tišě; haby teky jen vydržíli.«

»Ha co dělá Jiskra v Praze?« tázala se Hančí, vzpomenuvši sobě pojednou na Dorlu.

»V Praze? Jiskra? Nebul tam, hani není. Je ve Vídni, ha čekáme ho každý den, každú hodinu.«

Kozina nemusil ani ženě vykládat, že Jiskra lhal, aby zatajil pravou cestu. Teď jí jenom ještě pověděl, že dudák šel na jeho žádost s novou deputací zacházkou do Vídně, odkud však se měl rovnou cestou navrátit. Chodové zacházeli sobě kvůli Lammingerovi, aby o cestě jejich nezvěděv, nedělal jim překážky, nebo aby je snad dokonce nezastavil. Jiskra pak měl úkol, aby co nejrychleji přinesl novinu o tom, jak byla deputace přijala. Na psané poselství, která jich předtím velmi pozdě docházela nebo cestou se ztrácel, nechtěli více spoléhat. Zato dudák, a to takový veselý a chytrý, jako byl Jiskra Řehůřek, ten byl na cestách jistější.

Kozina se chystal, že půjde lehnout. Hančí ho však ještě zadržela otázkou, kam se ten černý, ten Just, poděl, a připomněla, jak se jí nelíbil a že se ho skoro bála.

»Prál, že pude pryč, že se na ten čas ztratí, haž tuten náš súd bude hu konce. Bojí se Lomikara.«

»Vopravdu?«

»Snad. Ha bude lepší, hdyž tak udělá! Hdyby ho chytíli, ten by, haby se spasil, nic za zuby nedrží! Slyšíš, Hančí!« zvolal pojednou mladý sedlák a přistoupil kvapně k oknu. Měsíc svítil a v jeho zásvitu jako by se stín venku mihl. Zabušení na vrata ozvalo se poznovu.

Kozina vyšed kvapně ven, vrátil se za okamžik s hostem, kterého když mladá selka spatřila, ztlumeně vykříkla:

»Jiskra!«

»Jau, Jiskra, Hančí, hale hladov kerak vlk, máš-li tu kus chleba. Du celej den ha celú noc,« mluvil dudáček, sklesnuv na lavici, na niž spustil dudy. Unavené nohy vztáhl před se a zhluboka vydechl.

»To jsem tě paloval, kerak vítr,« pravil ke Kozinovi. »Hale ty bys rád - Dobře, všecko dobře. Naši buli hu dvora ha dobře pořídili. Ešče není hamen, jak tuto čtali na trhanovském zámku. Císař to všecko poslali do Prahy, haby tuto ešče jednú prozkúmali.«

»Uj!« zvolal Kozina a máchl radostně rukou. A již sypaly se jeho otázky, na které Jiskra zpočátku ani neodpovídal, pojídaje hltavě chléb s máslem a pije mléko. Čím dále tím více počal hovořiti. Byly to podrobnosti o cestě, o deputaci, o jejich přijetí, o namáhavé a rychlé chůzi zpáteční, hlavní věc však předem pověděl: že proces není u konce, že stížnosti Chodů odkázány k novému šetření a soudu do Prahy.

Kozina byl by do rána vyseděl a rozmlouval. Až sama Hančí upozornila, že je Jiskra unaven a že mu třeba odpočinku. Mladý hospodář mu nabídl lože. Duák však chvatně odmítl.

»Pudu dym, rád bych zas Dorku vidíl.« Rád slyšel, co mu Hančí řekla, že je zdráva, že tu byla u nich zvečera.

»Tak ešče ta vrána hu nás nebula,« pravil vesele. »Huž jsem se cestú těšil, že sednu k hejčedlu.«

»Nu teky se toho dočkáš.«

Vzav dudy na rameno a podav přátelům ruku, vyšel kvapně z Kozinova statku. Měsíc se chýlil k západu, na východě bělavý pruh ohlašoval budící se den. Bylo chladno, studený větřík povíval. Jiskra chutě, jako by nových sil nabral, klusal ke své samotě. Ves a všecko kolem ještě pohrouženo v hlubokém klidu. Hle, rodná chalupa jeho tam na pokraji tmavého lesa! Už ji zas má, už v ní zůstane. Jak se mu po ní tam v tom velikém městě a všude stýskalo! Dorla spí. Ta vykřikne, až zaťuká, až na ni zavolá. Jiskra se na okamžik zastavil. Co to? Mýlil se? Kráčel orosenou cestičkou dále. Už byl skoro u samé chalupy a zase! Totě pláč! Křik! Ale dětský pláč a křik! To tam v chalupě, v jeho chalupě, opravdu!

Skočil div, že mu dudy nesletěly; vtom však vyběhla žena jakási ze stavení ke studánce za chalupou, nesouc v ruce džbán. Byla to Dorlina matka. Zahlédnuvši zetě, zvolala:

»Chutě poj! Máš chlapce!«

Nebylo ho třeba vybízet. Unavení dlouhé, namáhavé cesty bylo totam. Jako by se byl ve svatojánské rose vykoupal, osvěžen, čerstvý, rozradován doběhl k chalupě a tak byl veselou novinou dojat, že sotva našel petlici u dveří vedoucích do světnice, kdež jej žádaný prvorozenec vítal prvním svým pláčem.